(12.20 hodin)
(pokračuje Talmanová)
Dále ministryně informovala o zamýšleném legislativním plánu. Jednou z prvních projednávaných norem bude návrh zákona o odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Ráda by dohodla ve výboru co nejoptimálnější mechanismus tak, aby se tisky již ve fázi porady ministerstva a připomínkového řízení dostaly poslancům. Rovněž se vyjádřila k problematice transplantačního zákona. Dalšími připravovanými zákony bude změna zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Dále se ministryně vyjádřila k optimalizaci zdravotní sítě, k restrukturalizaci a reorganizaci v oblasti záchranné služby v souvislosti s územně správní reformou. Dále vystoupili její náměstci - dr. Čevela, který po úvodu, který se týkal problematiky globalizace, se vyslovil pro dobrou spolupráci mezi odborem zdravotní péče na ministerstvu a výborem. Náměstek Hlaváček upozornil v oblasti financování zdravotnictví, že je třeba nalézt optimální rovnováhu mezi nákladovostí a efektivností. -Náměstek Hlaváček již dnes není náměstkem. - Dále vystoupila náměstkyně Římanová, která v působnosti ministerstva se bude zabývat legislativou. - Taktéž není náměstkyní.
Takto tedy viděla paní ministryně zdravotnictví problémy svého resortu před rokem. Jestli mi nevěříte, zápis je samozřejmě každému členu sněmovny dostupný.
Co se od té doby událo? V září 2002 předložila vláda sněmovně svůj první návrh z oboru zdravotnictví, a to odborné způsobilosti lékaře. Zákon byl projednáván sedm měsíců, zamítnut Senátem a následně definitivně odmítnut Poslaneckou sněmovnou. Dne 14. listopadu předložila vláda návrh zákona o léčivech. Byla to euronovela, zákon byl přijat, Senát neměl ani potřebu se jím zabývat. Taktéž 14. listopadu vláda předložila návrh zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Myslím, že tento návrh ustrnul v prvním čtení.
Potom přišel prosince 2002, kdy si sněmovna vyžádala zprávu vládu o stavu zadluženosti státních nemocnic, o řešení těchto dluhů a právním zajištění převodu nemocnic na kraje. Na rozdíl od prosince 2002, kdy neměli zástupci hejtmanů možnost bohužel z našeho rozhodnutí, z rozhodnutí této sněmovny, vystoupit k této problematice, kterou iniciovali, dnes pánové, ještě přítomní Dohnal a Tošenovský, tuto možnost mají. Takže nám popsali, jak jsme se za rok posunuli, a já jejich vzácná slova v tomto auditoriu nebudu opakovat.
V únoru 2003 jsme projednali novelu zákona o veřejném zdraví. V dubnu 2003 sněmovna projednala teze střednědobé koncepce resortní politiky na léta 2003 až 2006. Tyto teze sněmovna, dámy a pánové, schválila.(?) - Upozorňuji na to vaším prostřednictvím, pane předsedající, paní ministryni, která ve svém úvodním slově chybně uvedla, že parlament tyto teze přijal. Jak potom dopadlo usnesení, které sněmovna přijala k tomuto bodu - již o tom hovořili moji předřečníci. Nebylo dosud splněno.
V březnu tohoto roku nám byl předložen návrh o opatřeních k ochraně před tabákovými výrobky. Po osmi měsících je stále projednáván. Posledním legislativním aktem byla v července předložená novela zákona o pojistném na všeobecné zdravotním pojištění.
Shrnuto - za rok sedm zákonů, resp. novel zákonů, z toho schváleny čtyři. Ani jeden z těchto zákonů nelze označit za koncepční, ani jeden nelze označit za reformní, ani jeden neřeší akutní problém českého zdravotnictví. Chtěli-li bychom si podle této legislativní velesmrště v oblasti zdravotnictví vytvořit obrázek onoho stavu, byl by dozajista harmonický. Která země Evropské unie se může pochlubit tím, že akutním problémem jejího systému zdravotnictví je nutnost nastolení zákazu kouření na tramvajových zastávkách? Bezpochyby nikdo.
Dámy a pánové, realita je opravdu odlišná, nebudu opakovat slova svých předřečníků. Jestliže v září 2002 ministryně zdravotnictví při představení plánu práce svého resortu příslušnému výboru nesdělila své obavy z kritického stavu českého zdravotnictví, využila-li bych trochu demagogie, mohla bych tady tvrdit na základě tohoto, že se zdravotnictví do krize dostalo bezpochyby zejména jejím působením. Jestliže bude vláda tímto stylem legislativní snahy v resortu zdravotnictví postupovat i nadále, zdravotnictví z krize nevyjde a bezpochyby zkrachuje. Nedoplatí na to paní ministryně, střídání na této židli jsme zvyklí. Doplatí na to, vážená vládo, pacient.
Jestliže nám paní ministryně ve svém úvodním slově slibovala nějaké návrhy na změny zákonů, nebylo to příliš konkrétní a zprávu jsme nedostali opět písemně. Na to mohu říci jedno jediné - a bude to moje poslední slovo - pozdě. (Potlesk z opozičních řad.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Talmanové. V tuto chvíli bude hovořit paní poslankyně Milada Emmerová, pak se hlásí pan ministr Stanislav Gross. Po jeho vystoupení bude krátká, dvě až tři minuty dlouhá schůzka s předsedy poslaneckých klubů. Některé zde vidím, někteří z nich v tuto chvíli tady nejsou. Po vystoupení ministra Grosse tedy krátká schůzka předsedů klubů s místopředsedy, se mnou, případně s panem předsedou.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane místopředsedo, vážení kolegové, vážení hosté, dovolte mi, abych ve svém projevu zopakovala několik skutečností poněkud v jiném kontextu. Několik skutečností, které zde již byly řečeny mými předřečníky. Přitom někteří z nich jsou z medicínského hlediska laiky, někteří z nich spíše politiky, někteří spíše odborníky. Rozdíl v přístupech je dán i osobními vlastnostmi a morálními kvalitami některých lidí.
Jen bych stručně zabloudila do vlastní historie. Když jsem před více než sedmi lety byla zvolena do parlamentu, slibovala jsem si, že je v mojí moci významným způsobem zasáhnout do již započaté tzv. transformace zdravotnictví. Vždyť jsem měla poměrně jasné představy o tom, jak by měla zdravotní péče fungovat - aby totiž sloužila nemocným lidem podle zásad moderní medicíny, aby nebyla nesmyslně prodražována. Tehdy jsem totiž zažila ve své medicínské praxi jev, který bych nazvala přístrojovým narcismem. Mimo jiné, přístrojovým narcismem. Nakupovaly se různé přístroje, různé nové technologie se dovážely ze zahraničí, které nikterak nevylepšovaly, ani snad neurychlovaly diagnostické procesy, pouze je udělaly okázalejšími a z pozice možná zdravotníků atraktivnějšími. Nemocný sám byl přikurtován mnoha sety na nemocniční lůžko a skoro byl problém jej začít vyšetřovat, protože s tímto celým aparátem byl transport po nemocnici takřka vyloučen.
Měla jsem v úmyslu se podílet na koncipování nového zákona o zdravotní péči, který by nahradil již starou a zejména porevolučně překonanou zákonnou normu, tj. zákon 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Nakonec to vzpomenul i kolega Cabrnoch, že vlastně nastoupil nový typ zdravotnictví, moderního, který překonal předchozí. Já si to nemyslím, ale jestliže to tak je - a vývoj ukázal, že leccos se změnilo díky předchozím faktorům, které jsem tu zopakovala - pak nevím, proč vláda, která započala transformaci zdravotnictví, neprosadila především jeho definování - co vlastně chceme ve zdravotnictví, jak by mělo vypadat, jak by mělo fungovat, jaké jsou standardy.
O to méně jsem potom chápala po příchodu do parlamentu právě řeči o péči standardní a ještě méně jsem chápala, co to je vlastně péče nadstandardní. Není-li definován standard, nemohu hovořit o nadstandardu. Ale abych byla přesná - tehdy se této problematiky definice standardu ujala Česká lékařská komora pod vedením docenta Svobody. Pokud je mi známo, soubor těchto standardů, který by byl použitelný jako definice zdravotní péče, nevytvořil dosud v přijatelné a použitelné formě nikdo.
K této mojí deziluzi přistoupily další. Nebyly respektovány doporučené počty nákladné přístrojové techniky, například počítačových tomografů, které se staly tehdy módní záležitostí spíše než potřebou. Podle tehdejších kritérií měl jeden tento přístroj obhospodařovat zhruba milion obyvatel. Vezměme si jako příklad Prahu. Zde žije zhruba milion obyvatel. V Praze ale bylo těchto přístrojů podle některých oficiálních údajů deset.
***