(11.30 hodin)
(pokračuje Cabrnoch)
Je zřejmé, že tato i předchozí vláda neprovedla potřebné kroky v postupu reformy zdravotnictví, a tím způsobily tyto vlády řadu problémů. Je skutečností, že předchozí a tato vláda provedla a chystá se provést řadu kroků, které krizi ve zdravotnictví prohloubily. Je faktem, že ve zdravotnictví krize je a stejným faktem zůstává, že příští rok může být kritický stejně nebo i více než rok tento.
Dovolte mi citovat. "Příští rok bude kritický pro finanční konsolidaci systému veřejného zdravotního pojištění. Zamezit tomu, aby se v polovině příštího roku neocitl systém financování zdravotnictví ve zcela identické finanční situaci, jaká je v současnosti, lze jedině zmrazením výrazné dynamiky nákladů zdravotní péče, a to prostřednictvím zastavení růstu úhrad. Podle praxe minulých let ve stěžejních otázkách o výši úhrad rozhodovalo Ministerstvo zdravotnictví svou vyhláškou, čímž rozhodovalo i o sklonu systému k vyššímu růstu nákladů zdravotnictví před možnostmi jejich finančního krytí." - Konec citátu.
Výše uvedená citace, dámy a pánové, není citací opozičního politika, ale citací nového korunního prince ČSSD Bohuslava Sobotky, a to citací starou pouhých 14 dnů. (Potlesk klubu poslanců ODS.) Osobně si vážím toho, že pan ministr financí má racionální náhled na podstatu problému.
Česká republika nastoupila po listopadu 1989 cestu demokratického rozvoje společnosti. Součástí této cesty byla jako jeden z hlavních úkolů reforma zdravotnictví. Cílem této reformy bylo a stále zůstává převést bývalé socialistické zdravotnictví, charakteristické omezenou kvalitou a dostupností, absencí konkurence a motivací, plné korupce a byrokracie, na moderní evropské zdravotnictví, založené na kvalitě a dostupnosti, konkurenci a solidaritě.
V roce 1991 byly přijaty první zákony zahajující reformu zdravotnictví. Vzniklo zdravotní pojištění, pojišťovna, bývalé "oúnzy" se začaly měnit na soustavu lůžkových a ambulantních zařízení, začala masivní privatizace především v ambulantní části. Financování zdravotnictví se již v roce 1992 oddělilo od státního rozpočtu, prostředky v režimu platby za výkon následovaly poskytnuté služby. Začala extenzivní etapa rozvoje českého zdravotnictví. V této etapě byla velmi rychle vyplněna propast mezi socialistickým zdravotnictvím ČSSR a zdravotnictvím rozvinutých evropských demokracií. Ve zdravotnických zařízeních se záhy objevily moderní diagnostické i terapeutické přístroje, v lékárnách nejnovější a nejúčinnější léky, Brufen se přestal pašovat. Naši lékaři a další zdravotníci se začali vzdělávat, osvojovat si nejmodernější poznatky, vyjeli do zahraničí sbírat zkušenosti. Skokem se během několika málo let výrazně zlepšila dostupnost i kvalita zdravotní péče. Zcela přirozeně se také skokem zvýšily náklady na zdravotní péči.
Nic netrvá věčně, a tak ani fáze extenzivního rozvoje nemohla logicky trvat věčně. Zhruba v letech 1996 až 1997 již požadavky extenzivního rozvoje přesáhly možnosti systému a přesáhly dostupné finanční zdroje. Přišla zcela logicky druhá fáze reformy, tedy čas pro intenzifikaci systému. Bylo třeba zavést motivační prvky, které by vedly k regulaci nárůstu spotřeby, zpětné vazby, které by zapojily každého z účastníků systému do rozhodování a do odpovědnosti za ně. Bylo třeba zavést kromě parametru kvantity také parametr kvality.
V roce 1997 vstoupil v platnosti nový seznam výkonů, který jasně ukázal, že stávající objem péče není pokryt zdroji finančního pojištění při korektních úhradách. Pod tlakem tohoto poznání přešly nemocnice po dohodě se pojišťovnami od poloviny roku 1997 z výkonového systému na paušály, a tento obecně nevyhovující způsob úhrady byl deklarován jako dočasné řešení s vědomím toho, že zcela jistě povede k omezení rozsahu poskytované péče, tedy k omezení dostupnosti i kvality.
Neblahá zkušenost českého národa s dočasným pobytem vojsk se však opakuje i v případě tohoto dočasného zavedení paušálních sazeb, které máme dodnes. Snad mohu na okraj poznamenat, že několika nemocnicím se po velkém snažení daří vrátit se k výkonovému systému - a ostatní jim to závidí.
Na podzim roku 1997 - a mnozí z nás na to zapomínají - předložila vláda do Parlamentu návrhy dvou klíčových kodexových zákonů o zdravotní péči a zdravotním pojištění. Tyto moderní normy řešily řadu problémů zdravotnictví a byly logickým pokračováním v nastoupené cestě reformy zdravotnictví v České republice. Byly legislativou fáze intenzifikace rozvoje zdravotního systému. Všichni víme, že vláda na sklonku roku 1997 díky neuspokojeným ambicím několika dnes již téměř zapomenutých jedinců padla. Úřednická vláda Tošovského s tehdejší úřednickou ministryní, dnes lidoveckou senátorkou Zuzanou Roithovou nedokázala předložené reformní návrhy zákonů ve sněmovně obhájit, a sněmovna krátce před sněmovními volbami nebyla ochotna tyto zákony projednávat. Tyto poslední reformy českého zdravotnictví tak pouze díky internetu nalezneme jako smutné pomníčky pod čísly tisků 333 a 334 z druhého volebního období.
Po předčasných volbách nastoupila vláda sociální demokracie a s jejím nástupem se reforma zdravotnictví v Čechách zastavuje. Ministru Davidovi, který se obklopil nedobrými spolupracovníky, se podařilo pouze surově destruovat důsledky několikaleté práce a rozprášit odborné týmy na ministerstvu.
Nástupcem ministra Davida nebyl nikdo jiný než současný předseda vlády pan Vladimír Špidla. Ministru Špidlovi se několik měsíců jeho ministrování nepodařilo nic jiného než svolat jednu pověstnou podvečerní poradu zainteresovaných politiků a odborníků, na které každý ze zúčastněných dostal tři minuty. Ministr zdravotnictví Špidla dokonale využil Cimrmanovy kompoziční frustrační metody, ve které se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání. (Potlesk poslanců ODS.) Po pamětihodné poradě se totiž už nic nestalo, a ministra Špidlu vystřídal profesor Fišer.
Pan profesor Fišer zaťal v roce 2000 do zdravotního systému sekeru tak hluboko, že rána krvácí dodnes. V duchu předvolebních slibů nařídil zdravotnickým zařízením zvýšení platů, které přesáhlo jejich možnosti. V duchu stejných slibů potom vláda uložila pojišťovnám vydávat do nemocnic více prostředků, než bylo možné. Výdaje pojišťoven tak přesáhly jejich příjmy, stejně jako výdaje zdravotnických zařízení přesáhly příjmy zdravotnických zařízení, a systém se vydal na pomalou ale nevratnou cestu k bankrotu.
Svoji nemalou roli sehrál i zákoník práce, který zkomplikoval situaci a dále zvýšil náklady spojené s běžným a řádným provozem zdravotnických zařízení. Před dopadem zákoníku práce do zdravotnictví jsme varovali jasně, varovali jsme srozumitelně, leč jak je vidět, marně. (Potlesk poslanců klubu ODS.) Ze všech stran se ozývala varování. Zdravotnictví nemůže takové nastavení vstupů a výstupů dlouho vydržet. Bude se prohlubovat zadlužování zdravotnických zařízení a bude se prodlužovat lhůta splatnosti plateb zdravotních pojišťoven. Vláda na tato varování neslyšela, a tak se tato varování skutečně naplnila.
V posledním roce dostalo zdravotnictví od vlády několik dalších těžkých ran. Vládní koalice prosadila nesmyslnou, nepřipravenou reformu veřejné správy a v jejím rámci předala nově vzniklým krajům proti jejich vůli předlužené okresní nemocnice. Opět zazněla jasná a srozumitelná varování, dokonce i z tohoto místa a z těchto úst: kraje se s dluhy státu nemohou vypořádat a nemocnice se dostanou do vážných problémů. Vláda opět na varování nereagovala, tak se varování opět naplnila.
***