(16.50 hodin)
(pokračuje Kavan)
Rovněž podporuji návrh na úpravu hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a nesdílím názor poslance Zahradila, že princip nutné podpory 60 % států a 60 % obyvatel znevýhodňuje Českou republiku.
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že je třeba podpořit všechny kroky, které učiní unii demokratičtější a průhlednější a nám umožní významnější roli při spolurozhodování o osudu, roli a vývoji unie, a to při plném respektování naší národní identity a zájmů.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v levé části sálu.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo má nyní pan poslanec Jaroslav Zvěřina, připraví se pan kolega Libor Rouček.
Poslanec Jaroslav Zvěřina: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážení členové vlády, dámy a pánové, máme-li mluvit o evropské ústavě, je třeba si také říci určitý evropský kontext tohoto materiálu. Návrh textu ústavní smlouvy je přece pokračováním procesu, který je tady od začátku Evropské unie, vlastně permanentní diskuse o institucionální reformě.
Evropská unie se od samého svého začátku snaží neustále zlepšovat vzájemné vztahy svých institucí a jejich funkci. Bohužel ten proces, tak jak se zrychluje a nabývá až hektického tempa, připomíná trochu útěk dopředu. Myslím útěk dopředu od skutečných problémů, kterých je nemálo a které nepochybně vyžadují nějaká řešení. Kdyby energie, která byla věnována diskutování o ústavních mechanismech, byla napřena třeba na řešení krize evropského modelu sociálního státu nebo na konečně účinné reformy nesmyslné společné zemědělské politiky, bylo by v Evropě podstatně lépe.
Myslím, že není sporu o tom - a říkají to nejen kritici tuzemští, ale i kritici zahraniční - že text návrhu ústavy nesplňuje řadu základních zadání, tak jak o nich již byla řeč. Ten text není ani stručný, není ani přehledný a není ani srozumitelný. České vydání návrhu ústavní smlouvy má více než 250 stránek, a když se ho náš Parlamentní institut pokusil analyzovat - a já děkuji Parlamentnímu institutu za tu analýzu, je precizní - tak mu to zabralo více než 100 stran.
Dámy a pánové, seznámit s takovýmto textem nejen odbornou veřejnost, ale i občany, bude nesporně nadlidský úkol. Já si troufám říci, jestliže se tohoto úkolu zhostí naše exekutiva tak jako komunikační strategie před vstupem do Evropské unie, nebude to žádná sláva s tím porozuměním. Ono to ani pro kvalifikovaného politika či kvalifikovaného politologa není jednoduché.
Pro mne hlavním hříchem návrhu ústavního textu je konstruktivismus, kterým autoři či Konvent přistoupili k té materii. Oni se totiž nesnažili jenom zjednodušit, zpřehlednit a popsat způsob integrace, ke kterému Evropská unie zatím dospěla, oni se samozřejmě, když už byli v té práci, pokusili také o konstrukci dalších institucí, dalších kompetencí, a to zcela jistě nad rámec stávajících smluv. Text se tak stal příkladem toho, čemu já v evropské politice říkám kreacionismus, tedy snahu stvořit Evropskou unii tím, že ji zkonstruujeme, že vytvoříme chrám Evropské unie jako krásnou a fungující stavbu. Ten chrám samozřejmě můžeme vytvořit, ale nezaručuje nám ten kreacionistický způsob, protože my nejsme bozi, my jsme jenom lidé, nezaručuje nám, že ta stavba bude fungovat. Co je ještě nebezpečnější - že jsme nakloněni tomu, přijmeme-li taková řešení, stavět ten chrám nad hlavami evropských občanů, nad hlavami lidí, kteří v té Evropské unii žijí. A v tom je nepochybně určité riziko.
Podivná byla a podivná zůstává také nezpochybnitelně přítomná válcovací strategie, kterou se hlavní konstruktéři těch nových evropských pořádků snaží vnutit členům i kandidátským zemím své dílo.
Psychologicky je pro nás nesporně nevýhodné, že vstupujeme do Evropské unie a vlastně krátce po vstupu budeme postaveni před úkol nějakým způsobem definovat své postoje k novým ústavním smlouvám poté, co oslavovaný protokol z Nice nezačal vlastně ani platit. My vlastně ani nevíme, zda to, co bylo dojednáno v Nice, je dobře, nebo špatně. My nemáme s tímto způsobem funkce Evropské unie ani dobré, ani špatné zkušenosti.
Doufám, že všichni hodnotíme pozitivně to, že návrh ústavní smlouvy nakonec bude přijat se změnami a připomínkami, že se k němu otevírá proces přijímání. Bylo velmi znepokojivé, když se snažil předseda Konventu vnutit soluňskému summitu to řešení, ten text jako cosi hotového, o čem se nediskutuje. Myslím, že z psychologického hlediska, když pominu ty faktické výhrady, to bylo velmi nešťastné.
Co se týče naší vnitrostátní diskuse, vnitropolitická diskuse je zatížena samozřejmě tím, že vládní koalice se snaží vystupovat jednoznačně horlivě proevropsky, snaží se tvrdit - a dnes to zaznělo v mnoha vystoupeních lidí z vládní koalice - že schválení evropské ústavy je snad jakýmsi nejdůležitějším vyjádřením našeho proevropského cítění. Chtěl bych říci, že v té evropské ústavě koneckonců také při obsazování jedné funkce se předpokládá jakési evropské cítění. Myslím, že je to při nominacích na evropského komisaře. Ta ústava naštěstí nepíše, co je to evropské cítění. Doufám, že to bude ještě dopracováno. Je to nicméně řekl bych půvabný termín.
Vláda také dává najevo, a myslím, že to je znepokojivé a že to vláda snad musí korigovat, že si do evropské agendy nechce nechat od nikoho mluvit. Zcela v duchu takového starého hesla, které máme všichni zažité: Evropu si rozvracet nenecháme. Myslím, že není nic jednoduššího pro vládu, která přežila hlasování o důvěře, než vyslechnout - pokud možno v klidu a bez rozčilování - námitky opozice. To patří, dámy a pánové, k evropskému demokratickému diskursu. Pokud by naše vláda byla vládou silnou, možná by ten silácký, sólistický postoj měl logiku. Ale za daných politických konsekvencí je to problém, protože vláda a vládní koalice by si měla uvědomit, že schválení evropské ústavní smlouvy - bude-li ten text nakonec nějakým způsobem dopracován - není možné podrobit hlasování prostou většinou přítomných poslanců ve sněmovně. Bylo by to znevážení textu a vy, vážená vládní koalice, budete potřebovat hlasy opozice, protože budete nepochybně potřebovat minimálně ústavní většinu.
Je důležité také vědět, že přijetí deseti nových členů změní Evropskou unii. Je to věc, která se velmi často strašně podceňuje. My všichni máme pocit, že jen ti noví, tedy my, kteří vstupujeme do Evropské unie, budeme podrobeni jakési zkoušce, jakémusi stresu, že jenom pro nás to bude znamenat změnu. Není tomu tak. Je třeba si uvědomit, že rozšíření o deset nových členů vytvoří úplně novou Evropskou unii, o jejímž fungování nemá žádné přesnější představy nikdo ani z těch členských zemí.
Víte, složitý systém - a myslím, že jsem dost starý na to, abych to mohl prohlásit jako určitou životní moudrost - musíte nejdřív nechat běžet. Nejdřív ho musíte pozorovat, a teprve potom můžete do něj zasahovat.
***