(12.20 hodin)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím pana ministra Cyrila Svobodu, aby zareagoval. Slovo má pan ministr zahraničí.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Nejprve k první otázce. Vůbec to není tak, že se schválí cokoliv, že není zbytí ničeho, že musíme vzít cokoliv, protože o výsledku rozhodli občané v referendu. Naštěstí o tom rozhodnou občané v referendu a ti nebudou hrát tuto bitvu mezi opozicí a pozicí, budou rozhodovat o osudu naší země, rozhodnou o tom v referendu. Je to jediná jistota, o kterou se můžeme opřít, protože to je možná nejvyšší legitimita. Jak je vidět, toto rozdělení moci tady nedává šanci, abychom rozhodli jinak. Myslím si, že je naprosto správné, aby o tom rozhodli občané v referendu. Vždycky tak bylo. To je k první otázce.
Druhá otázka, která byla o jednání, jak zde řekl pan kolega Fajmon. On jako znalec Evropské unie dobře ví, že v Evropské unii jsou různé orgány. Jeden orgán se jmenuje Evropská rada, v té zasedají hlavy vlády, hlavy států. Jenom tito lidé mluví a účastní se tohoto jednání. Je to tak? Je. Vedle toho je orgán, který má pracovní název GAERC, což je orgán, ve kterém zasedají ministři zahraničních věcí. Já jsem se zúčastnil celého jednání ministrů zahraničních věcí, přijel jsem dříve, než toto jednání začalo, a až do poslední chvíle jsem na tomto seděl a jednal s ostatními ministry velmi aktivně. Takže každý má svoji roli ve svých orgánech. Myslím si, že toto je naprosto poctivá a jasná odpověď, protože na jednání ministrů zahraničních věcí včetně neformálního obědu jsem byl, stihl jsem všechno, i polévku. Všechno jsem stihl, byl jsem tam dříve, než se ministři sešli. To je k otázce pana kolegy Fajmona.
Pokud jde o paní kolegyni Dundáčkovou - ano, spor mezi Polskem a Maďarskem na straně jedné a především Německem na straně druhé existuje. Existuje právě proto, že je to - mluvil jsem také o tom v rozhovoru v Lidových novinách - jako problém zreálnění poměrů sil, protože poměr hlasů Poláků a Španělů je neúměrně velký k velikosti těchto zemí ve vztahu ke Spolkové republice Německo. To znamená, že Německo má pouze o dva vážní hlasy více, ačkoliv je hlavním přispěvatelem do Evropské unie, je to země, která nejvíce přispívá do Evropské unie. Ti, kteří jsou potenciálně největšími spotřebiteli, jako je například Polsko, má skoro stejnou pozici.
Takže jde o toto zreálnění. Není to konflikt Francie a Německa proti Polsku a Španělsku, to je obecná vůle v Evropské unii, že poměry mají odpovídat reálným silám, že to nemá být vychýleno tak, aby někdo tam žil na úkor druhého. Takže to je spor, o který jde. Není to proto, že by Francie a Německo blokovaly a vyhrožovaly Polsku a Španělsku, protože se na to můžeme podívat i z druhé strany - že by Polsko a Španělsko se stavěly do pozice blokující země a že by ony vydíraly tyto dvě země, aby získaly něco navíc pro své pozice. Je to možné vidět i z druhé strany. Ale já jsem přesvědčen, že dojde k dohodě, že dojde ke kompromisu, který by byl přijatelný pro všechny. Jak říká i ministr zahraničních věcí Joschka Fischer: Je třeba dosáhnout kompromisu, se kterým nebude nadšen nikdo, ale se kterým budeme všichni schopni žít. To je cesta, která posune evropskou integraci dál. To je postoj i Německa, protože Německo také ztratí v té budoucí architektuře část svého vlivu - minimálně bude mít jednoho komisaře, ačkoliv stávající právní úprava umožňuje, aby Německo mělo dva komisaře.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Tolik pan ministr zahraničí. Nyní se mi přihlásil o slovo předseda poslaneckého klubu ODS pan poslanec Tlustý.
Poslanec Vlastimil Tlustý: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi jménem poslaneckého klubu ODS přispět do této diskuse, která se dle mého názoru vyvíjí tak, jak si vládní koalice představovala. Mnoho slov a podstata uniká, mnoho nálepek, mělkých povrchních soudů, mnoho ujišťování o dobré vůli a blahu, které tento stát a jeho občany čeká. Skoro žádná fakta, žádné citáty, žádné údaje o skutečných kompetencích, které na základě této ústavy, ústavního zákona, nebo jak se to má vlastně nakonec jmenovat, Česká republika dobrovolně, se souhlasem, jak se zde postupně rodí, všech obyvatel tohoto státu převede z Prahy do Bruselu.
Pan kolega Svoboda zde alespoň férově na rozdíl od předsedy vlády a ministra zahraničních věcí říkal, že se mu nový evropský superstát líbí. Řekl, že si myslí, že právní subjektivita Evropské unie je dobrá věc, řekl, že občanství českých občanů v Evropské unii v novém subjektu je dobrá věc. Nepřímo tím řekl, že prezident Evropské unie je také dobrá věc, ministr zahraničí nepochybně, parlament nepochybně. Řekl tím, že on evropský superstát chce, a chce, aby dnešní unie, unie národních států, se přeměnila na tento superstát.
My vám zde férově říkáme, že my to nechceme. To není důvod k tomu, abychom se mezi sebou uráželi a napadali. My chceme, aby vy jste věděli, chceme, aby Evropská unie věděla, chceme, aby občané České republiky věděli, že Občanská demokratická strana tuto nenápadnou, zamlženou a velkými slovy zde zamluvenou podstatu problému odmítá. My nechceme evropský superstát, nechceme žádné plíživé kroky, které se pan předseda vlády Špidla a ministr zahraničních věcí pokoušejí udělat. Kvitujeme, že alespoň už souhlasíte, dámy a pánové, s tím, že rozhodnou občané České republiky. To je dobrý začátek. Pokud jim k tomu řeknete férově všechny informace - subjektivita Evropské unie, občanství, prezident, ministr zahraničí, parlament a dalších 25 přesunů kompetencí, které zde vyjmenuji ve svém řádném vystoupení, abych nezneužíval přednostního slova, jako navrhované přesunout z Prahy do Bruselu. Možná že to tak nedopadne, možná že jiné evropské státy se budou bouřit a nepřijmou vznik tohoto superstátu, ale jedno je jasné: česká vláda k nim nepatří. Česká vláda chce vznik evropského superstátu, chce, aby Česká republika těch kompetencí pozbyla.
Já jsem tedy dnes přemýšlel o tom, jak jednání učinit srozumitelným, jak lidem říci, o co zde vlastně jde, o čem jednáme, jak zlidštit slova "evropská ústava či smlouva o evropské ústavě". Náhodou jsem si na nástěnce zde v Parlamentu přečetl pojem, kterému tehdy také asi nikdo nerozuměl. Pojem tehdy zněl "volební revers". Dovolím si vyslovit hypotézu, že v roce 1526 dne 15. 12. málokdo v českém království věděl, co je volební revers, a přesto si na nástěnce zde v Parlamentu, dámy a pánové, můžete stejně jako já dojít přečíst, že - cituji: 15. 12. 1526, Vídeň - Ferdinand I. slibuje po svém zvolení za českého krále, že bude zachovávat všechna práva a svobody českého království a českých stavů… Ve vydání volebního reversu novým králem z rodu habsburského spatřovali čeští stavové dostatečné zajištění postavení českého království. Stavovské snahy o převahu ve vnitřních záležitostech českého království se však střetávaly s centralizačním a posléze rekatolizačním úsilím Habsburků.
Čirou náhodou hned vedle, na téže nástěnce je jiný dokument - z 31. července 1619, tentokrát z Pražského hradu. Jmenuje se Ústava českého státu vzniklá za protihabsburského povstání. Proč vám tento příklad cituji? Protože jsem si v jednom časopise v České republice přečetl výklad jednoho "historika", který říká, že tradice sdílená téměř celou českou veřejností, že prohra na Bílé Hoře byla prohra českých zájmů a českého národa, je mylná, protože ve skutečnosti na Bílé Hoře, jak tvrdí tento historik, prohráli rebelové, kteří se vzbouřili proti králi, kterého si předtím sami zvolili a do českého království pozvali.
***