(10.10 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A nyní můžeme přistoupit k jedinému bodu pořadu této schůze, kterým je
1.
Informace vlády České republiky o jejím postoji k návrhu Ústavy pro Evropu
Podkladové materiály vám byly rozdány poštou. To je onen návrh úvodního mandátu pro delegaci České republiky a také autorizovaný návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu.
Takže mi nyní dovolte, já poprosím, aby se úvodního slova ujal premiér vlády České republiky pan Vladimír Špidla. Prosím, pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, dne 4. 10. tohoto roku začala Mezivládní konference v Římě, jejímž cílem je projednat dokument, který se nazývá ústavní smlouvou. K tomuto dokumentu byla neobyčejně dlouhá cesta. Na této cestě šla i Česká republika. Česká republika ve svém referendu se rozhodla vstoupit do Evropské unie, účastnit se této mnohostranné mezinárodní smlouvy, tohoto zvláštního civilizačního produktu, který Evropa ve svých dějinách zformulovala.
Od okamžiku, kdy jsme se v referendu rozhodli přistoupit, podílíme se velmi důsledně na formulování všech evropských dokumentů. Je to pozoruhodné. Neexistoval doposud systém, ve kterém by členské státy, které nejsou ještě stále skutečnými členy, a na to bych chtěl upozornit, kde by se tyto členské státy mohly plně účastnit formování základních dokumentů s plnou účastí a s plnými schopnostmi a s plnou vahou, která je dána těm, kteří jsou členy 50 nebo o něco méně let. I to je pozoruhodný projev evropské politické kultury, i to je pozoruhodný projev evropské politické identity. Myslím, že bychom to neměli zamlčovat a že bychom si měli plně uvědomit, že žádný z evropských států, ani velké, ani malé, nevznesl námitku proti naší účasti na tomto procesu, proti naší účasti i proti účasti jiných přistupujících zemí.
Potřeba nové ústavy vyplývá především z potřeb a zkušenosti států a občanů, kteří budují společné instituce. Evropská unie se rozšiřuje o 13 států a je naprosto přirozené, že je správné se zamyslet nad institucionálním fungováním na základních postupech a přístupech, které umožní, aby Evropská unie zůstala i po rozšíření stejně integrována, jako byla před rozšířením. Evropská ústavní smlouva totiž neznamená nějaký základní přesun kompetencí na nadnárodní instituce, ale je odpovědí, která se snaží nalézt i v rozšířené Evropě efektivitu a více demokracie.
Odhodlání ke změně nepřichází jako blesk z čistého nebe. Již prakticky od počátku evropské integrace diskutují evropští a národní politici a odborníci o potřebě zesystematičtění a zjednodušení systému smluv, které tvoří právní základ pro evropskou integraci, aby byly přístupnější obyčejným lidem.
Na summitu v Laekenu uzrálo přesvědčení, že struktury Evropské unie potřebují pro svoji efektivnější činnost přehodnotit, aby se v nich lidé lépe vyznali, aby měly nějaký přehledný systém. Nejsilnějším impulsem, který zapůsobil na toto uvažování politiků i odborníků, se stala představa o rozšíření Evropské unie o dalších 13 členských států, z 15 na budoucích, po vstupu Bulharska a Rumunska, případně i Turecka, 28 členů.
***