(18.30 hodin)
(pokračuje Lachnit)
Cena nabízeného zboží, v tomto případě podniku, se zhroutila takřka k nule. Připočteme-li absenci adekvátního právního prostředí, kdy staré bylo demontováno a nové nebylo vytvořeno, vznikl logicky onen efekt privatizačního přítmí, které fungovalo stejně jako výpadek proudu v geniální scéně z filmu Hoří, má panenko. A české hospodářství jako zvěcnělý kapitál dopadl přesně jako ona tombola na legendárním hasičském plese. (Potlesk.)
Nyní několik slov o tom, jak věci fungovaly dříve a jak nyní. Nejen ve vyspělém západním světě, ale i za železnou oponou, tehdejší, si lidé museli spořit na stáří. Zatímco na Západě se tak dělo prostřednictvím mnoha institucí, u nás byl touto jedinou firmou stát. A stát tuto úlohu plnil. Přátelé! Zaručoval občanům příjem ve stáří za to, že mu svěřili do správy své úspory, tedy systémem něco za něco. Občan obdržel starobní důchod výměnou za majetek, který v produktivním věku vytvořil a před důchodem nespotřeboval. A že jsme neodváděli malé sumy, to je zřetelné. Stát postavil v zemi králíkárny, ve kterých jejich největší kritici nikdy nebydleli. Poddoloval Prahu tunely tří tras metra. Postavil přes Českomoravskou vysočinu dálnici, aby spojil hlavní města české a slovenské části bývalého Československa. Měl i své občany hojně navštěvované lázně a odborová a podniková rekreační zařízení, dětské tábory, ve kterých nepůsobili dnešní pedofilové a ziskuchtiví či výdělkuchtiví vychovatelé. To je jen pár příkladů toho, že naše úspory nacházely svá spolehlivá konta.
Protože se stal důchod příjmem pro budoucnost, je v tržní ekonomice běžné důchod prodávat i nakupovat. Řekněme si, na jaký důchod by měl dnes nárok průměrný 60letý český občan. Tento důchod by se prodával zhruba za 1,2 milionu Kč. Tolik si tento člověk ke svým šedesátinám odpracoval a zatím nespotřeboval. To dal státu navíc. To si u státu naspořil a to mu stát dluží. Ne každý pracoval ovšem 40 let. Proto tento důchod v průměru činí polovinu této částky, 600 tisíc Kč, je to tedy 60 měsíčních důchodů po 10 tisících Kč, nemluvě o úrokovém výnosu z těchto vkladů.
Koncem komunistického režimu - také se tady o tom mluvilo - připadalo na dospělého občana zhruba 300 tisíc Kč národního jmění. Hovořím v cenách roku 1989. V roce 1992 to pochopitelně bylo díky znehodnocení měny 600 tisíc a v cenách roku 1994 pak 730 tisíc Kč, to je jedno, jak to budeme počítat. Je třeba vždycky počítat se srovnávací bází, která je všem známa.
Podle Nepila tedy celkové pohledávky českých občanů za státem dneska činí 4 biliony Kč. Z těchto prostředků vznikla velká část českého hospodářství. Za tento kapitál tehdy lidé zaplatili tím, že si pořádně utahovali opasky. A to jsou dnešní důchodci. Právě na tom je založeno jejich právo na důchod. Kdyby tedy nefungovaly tunely, levné rozprodeje při chabém osvětlení společnosti, mohli tito lidé dožívat ze svých úspor a my jsme si mohli jakékoli reformy veřejných rozpočtů ušetřit. Kdyby se kapitál prodával za plnou tržní cenu penzijním fondům, nemohli by ho získat majitelé špinavých peněz, protože ty tenkrát tvořily jenom zlomek skutečné hodnoty tohoto zvěcnělého kapitálu. Pak by korupce neměla šanci, protože nikdo nebude podplácet, když musí platit plnou cenu. U nás ale platilo Šimkovo a Grossmannovo "nechci tu slevu zadarmo".
Dnes, když byla privatizace provedena vyvlastněním bez náhrady, lidé vidí, jakými pochybnými cestami přišly dnešní elity k bohatství. Pak je samozřejmě těžké je přimět, aby nové vlastnické vztahy respektovali a sami nepoužívali neetických a nezákonných způsobů, asociálních praktik a hlavně aby platili svému státu řádně daně.
Závěrem mi dovolte říci dvě poznámky. Každý stát chrání především ty, kteří si nemohou pomoci sami, a to jsou důchodci, o kterých jsem dnes hovořil. Budu se proto zasazovat spolu se svými kolegy o to, aby nezbytná reforma veřejných financí co nejméně dopadla na tuto skupinu osob.
A úplně závěrem vyzývám českou politickou reprezentaci ke společné odpovědnosti, kterou má vůči českému národu, a k odstoupení od politiky politické konfrontace, která vždy - a zvláště český stát - vedla jenom k bankrotu. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Lachnitovi. Posledním písemně přihlášeným je pan poslanec Petr Šulák. Konstatuji, že nemám žádnou další písemnou přihlášku do rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo. (Část poslanců tleská. Reakce na posunek pana poslance:) Já vám rozumím, pane poslanče, počkám, až se sněmovna uklidní, abyste mohl hovořit. Děkuji. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, kolegové a kolegyně, vážená vládo. Vystoupení kolegů a kolegyň z ODS jsem si se zájmem vyslechl. Musím konstatovat, že mají poněkud krátkou paměť a v očích nejspíš vlčí mlhu. (Ohlas v sále.) Dluhy, které dnes musí koaliční vláda sanovat, přece přímo anebo nepřímo nasekala především vláda ODS. Důsledky diletantské hospodářské a bankovní politiky předchozích pravicových vlád musí bohužel sanovat současná koaliční vláda. Musí tak činit proto, aby tyto dluhy mohly být splaceny, aby hospodářský systém České republiky fungoval. Je proto nutno nastolit finanční rovnováhu a realizovat reformu veřejných financí.
Je třeba zde poznamenat, že reforma veřejných financí vůbec nezpůsobí zásadní a všeobecný pokles životní obyvatel občanů a likvidaci živnostníků České republiky, jak se nám zde snaží namluvit poslanci ODS. Náklady na sanování dluhů předchozích pravicových vlád budou především spláceny z finančních zdrojů, které již dávno měly být odkryty a otevřeny. O tyto peníze byla státní pokladna dlouho krácena. Budou platit zejména ti, kteří se vyhýbali a dosud vyhýbají placení daní, protože nepřiznávají řádně své příjmy a zisky.
Kromě toho reforma veřejných financí srovnává ekonomické a finanční podmínky se zeměmi Evropské unie. Bez tohoto vyrovnání, bez reformy veřejných financí bychom nemohli vstoupit do Evropské unie. Musíme prostě narovnat latinskoamerické ekonomické a finanční poměry, které zde zavedla ODS. (Koaliční poslanci tleskají.)
Takže, páni kolegové a kolegyně z ODS, přeji vám, abyste si do budoucna tříbili svoji paměť, a pokud máte onu příslovečnou vlčí mlhu, je třeba nejspíš používat brýle. (Koaliční poslanci tleskají.)
A ještě několik slov k otázce nezaměstnanosti. Já jsem o ní hovořil při minulé schůzi a opakuji to, co jsem řekl. Úpadek tisíců prosperujících podniků v České republice, který způsobila ODS zpackanou privatizací, nemohl nijak jinak skončit než vámi nasekanými dluhy a růstem nezaměstnanosti. Vy velmi dobře víte, že současná vláda musí bojovat s růstem nezaměstnanosti, který jste způsobili vy. Peníze, které do tohoto boje musí vláda vkládat, to je také jistá sanace vašich dluhů.
Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Petru Šulákovi. Konstatuji, že nemám žádnou přihlášku do rozpravy ani jsem nějakou neobdržel.
S faktickou poznámkou ještě pan kolega Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Nebudu zdržovat tuto ctěnou sněmovnu před závěrečným bodem našeho jednání. Jenom bych chtěl říci, že podle toho, co jsem vyslechl, připomíná mi předložená reforma veřejných financí činnost kvasinek při produkci vína. (Smích v sále.) Je to asi tak, že ty kvasinky produkují alkohol, ve kterém se nakonec utopí. (Smích v sále.)
***