(16.40 hodin)
(pokračuje Nečas)
Pan poslanec Mládek možná jako první sociální demokrat publikoval článek 6. ledna v Právu. A byl to článek na téma nutnosti reformy veřejných financí. A byl první ze sociálních demokratů, kdo toto velmi otevřeně řekl na veřejnosti a publikoval. Bylo by velmi dobré, aby si tyto články pan ministerský předseda a další členové vlády z řad České strany sociálně demokratické přečetli, protože tam jsou velmi jednoznačné teze.
Současný hrozivě rostoucí deficit veřejných financí není spojen s transformační zátěží, říká jednoznačně pan poslanec Mládek v lednu ve svém vlastním článku v Právu. Tento růst deficitu veřejných financí je jednoznačně spojen s prudkým nárůstem mandatorních výdajů, který je způsoben indexací těchto výdajů.
Myslím si, že i čísla, která dokládá pan poslanec Mládek ve svém článku - který tady chválím, pane poslanče - že sice podíl mandatorních výdajů na státním rozpočtu, který činil v roce 1998 66 %, narostl v současné době na 80 % veškerých státních výdajů, myslím si, že i tady je zjevné, že tato teze není pravdivá a je to druhý důkaz toho, že současný hrozivý deficit veřejných financí je dnes již primárně vytvářen nehospodárnou a plýtvavou politikou vlády, v níž v nejsilnější roli selhává Česká strana sociálně demokratická.
Stačí se samozřejmě podívat i na růst deficitu veřejných financí z hlediska transformačních institucí, které plynou především z receptu, který použila Česká strana sociálně demokratická při privatizaci našeho bankovního sektoru. Nechci tady opět vést akademickou diskusi, zda byly banky privatizovány včas, nebo ne včas, zda neměly být privatizovány již dříve. Já osobně se kloním k těm, kteří si myslí, že měly být privatizovány již dříve. V každém případě ale model privatizace bank, který zvolila Česká strana sociálně demokratická, ze zpětného pohledu nelze označit jinak než jako model - a opět mi to dámy prominou - poněkud stupidní, protože naprosto očištěné banky byly prodávány zpravidla bez výběrového řízení dopředu známým nabyvatelům v podstatě za symbolickou cenu.
Celou tuto transakci zaplatí český daňový poplatník. 160 miliard, které bude muset zaplatit český daňový poplatník za způsob řešení kauzy Investiční a Poštovní banky a jejího darování Československé obchodní bance, byl udělán tak, že každý český daňový poplatník zaplatí jenom z této konkrétní kauzy 16 tisíc korun, včetně kojenců a malých dětí. A zaplatí je jenom proto, aby nabyvatelé této banky, Československá obchodní banka a její mateřská firma Banka KBC, jak sami konstatovali, během pouhých dvou let od převzetí této banky vytvářeli téměř jednu čtvrtinu zisku celé bankovní skupiny KBC. Jinými slovy, deset milionů obyvatel této země zaplatí 16 tisíc korun za to, aby cizí finanční bankovní korporace během pouhých dvou let téměř o jednu čtvrtinu zvýšila svůj zisk, mimochodem zdaňovaný mimo území České republiky. (Potlesk poslanců ODS.)
A toto nám dělala vláda , která o sobě tvrdila, že je vládou dolních deseti milionů.
Kdo náhodou není bankéř nebo příslušník nějaké jiné silné finanční či bankovní korporace, tak měl prostě smůlu, a pochybuji, že v této zemi je deset milionů bankéřů a finančníků.
Jinými slovy, tato vláda vytvořila tak paradoxní situaci na bankovním trhu, že dnes bez jakékoliv nadsázky lze mluvit o českém bankovnictví, které má být jakousi cévní soustavou naší ekonomiky, jako o bankách, které bez jakéhokoliv obalu můžeme nazvat nebo označit za vypasené a líné kachny.
Byl-li zde kritizován stav bankovního sektoru z první poloviny 90. let a bylo-li zde mluveno o bankovním socialismu, bez jakýchkoliv rozpaků lze nazvat současný stav bankovního sektoru jako bankovní socialismus II, protože české banky vůbec nepodnikají, úplně odmítly podnikat. Své zisky si opatřují tím, že odírají na poplatcích klienty - poplatky, které jsou mimochodem vyšší, než je u jejich mateřských bank v jejich vlastních zemích. Je to zjevné, že tyto banky se tak mohou chovat právě proto, že si jejich nabyvatelé vybudovali exkluzivní vztahy se současnou vládní garniturou, že si prostě myslí, že v této zemi si mohou dovolit prakticky cokoliv.
Je to tedy skutečně vláda bankéřů, nikoliv vláda dolních deseti milionů. (Potlesk poslanců ODS.)
Tím je samozřejmě umrtvována i česká ekonomika, protože mezi lety 1998 až 2003 poklesl objem bankovních úvěrů poskytovaných podnikatelské sféře na 58 % své původní hodnoty. Z tohoto pohledu se samozřejmě zjevné, že banky především půjčují státu. A z tohoto pohledu je zjevné, že deficitní rozpočty jsou pro tyto banky s jejich exkluzivním vztahem k této vládě naprostým požehnáním. Protože co by s těmito penězi dělaly jiného, než kupovaly státní dluhopisy a prakticky bez rizika vytvářely svůj zisk? (Potlesk poslanců ODS.)
Myslím si, že naprosto charakteristickou z tohoto pohledu jako dokumentace chování těchto bank je kauza Sporostudent, o které informovala naše média. Opět tady máme další podnikatele, kteří slibovali jistotu desetinásobku, a místo toho dostanou daní klienti - víte co, dámy a pánové…
Jsem přesvědčen, že je to jenom další důkaz selhání hospodářské politiky této vlády v čele s Českou stranou sociálně demokratickou. Je to všechno o to smutnější, že menší koaliční partneři spolknou prakticky cokoliv. Vždyť ne nadarmo konstatoval Vladimír Špidla veřejně, že kdybychom měli většinu v Poslanecké sněmovně, naše podoba reformy veřejných financí by se prakticky nelišila od té předložené.
V této souvislosti se člověk může jenom teoreticky ptát, kde zůstala druhdy liberální Unie svobody, zda se náhodou ta zkratka US nemění ve zkratku Unie socialistů, protože dnes je zjevné, že právě deset poslanců Unie svobody jsou těmi nejpevnějšími spojenci Vladimíra Špidly. Koneckonců je to právě Unie svobody, která nejvíce závisí na další existenci této vlády, protože propletenec neúspěšných volebních lídrů a politiků z řad Unie svobody, kteří jsou na různých funkcích, od těch nejvyšších ranků až po ty více viditelné v ministerstvech ovládaných ministry Unie svobody, je naprosto zjevný, včetně přítomnosti lidí, kteří jsou personálně napojeni na některé velmi vlivné lobbisty spojené s Unií svobody.
V této souvislosti se naprosto nabízí použití historické terminologie, kdy někteří medievalisté a historici raného novověku mluvili o tzv. janičářské mentalitě. Janičáři, kteří byli elitními vojáky otomanských Turků, byli lidé, kteří pocházeli z etnicky a nábožensky odlišného prostředí, než byli ostatní turečtí vojáci.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane kolego, já bych vás nevedl k pořádku, ale prosil bych, kdybyste přece jen historický výklad některých slov přenechal historikům a ve sněmovně předpokládal, že to ostatní znají.
Poslanec Petr Nečas: Zpravidla to byli pravoslavní Slované a stali se nejfanatičtějšími bojovníky za otomanského sultána. A myslím si, že Unie svobody v mnoha ohledech podlehla této janičářské mentalitě. A opět se to dá dokumentovat na tom, že pan ministerský předseda Vladimír Špidla označil za svého nejloajálnějšího ministra místopředsedu Unie svobody pana ministra Němce.
Již vůbec tady nechci komentovat některé další návrhy, které jsou součástí tohoto souboru opatření, škrtů a zdražování, kdy i prorodinně se tvářící lidová strana přistupuje na recepty, které jsou v totálním rozporu s prorodinnou politikou, ať je to úprava věku odchodu do důchodu pro matky více dětí, ať je to již odbourání stavebního spoření pro děti do 15 let, čímž se likviduje jedna z možností, jak mladá rodina i díky tomu, že spořila na své malé děti , mohla dosáhnout na byt.
***