(15.30 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Bylo zde řečeno, a já s tím souhlasím, že v zásadě většina demokratických právních států, pokud upravuje nějakým způsobem imunitu, pak je tato imunita vázána na dobu určitou, konkrétně pak na dobu působení onoho obviněného nebo dotyčného politika v politickém prostředí, resp. v oné komoře sněmovny(?). Já s tímto návrhem souhlasím. Musím však mít výhrady k samotné důvodové zprávě, která zdůvodňuje, proč se vláda uchýlila ke změně imunity zákonodárce.
Důvodová zpráva píše - a to prosím necituji přesně, ale interpretuji onen text důvodové zprávy - že tak, jak je v tuto chvíli pojata imunita, její realizace znamená, že moc zákonodárná nahrazuje v případech realizace imunity moc soudní. Musím říci, že s tímto ustanovením zásadně nesouhlasím. Mám za to, že imunita v našem právním řádu a v ústavě - a už je jedno, jestli na dobu určitou, či na dobu neurčitou - je vnímána tak, že má být realizována pouze v případě, kdyby bylo reálné důvodné podezření, že vůči politikovi oním trestním stíháním by mohlo dojít k perzekuci či k šikaně ze strany moci výkonné. V žádném případě by zákonodárný sbor - sněmovna či Senát - neměl posuzovat, zda politik, poslanec či senátor je, či není vinný, neměla by být posuzována ona meritorní stránka onoho problému, onoho skutku, neboť toto opravdu přísluší pouze moci soudní, nikoliv moci zákonodárné. Mám však obavu, že některé praktické případy, ale bohužel i některé odborné články v odborné literatuře, spíše postupně inklinují k tomu, že dochází k suplování moci soudní. Ale takto to opravdu nebylo zamýšleno a takto by to nemělo být vnímáno. Tolik na úvod k bodu, který nepovažuji až tak za příliš kontroverzní.
První bod, který považuji za výrazně kontroverzní, je úprava článku 40, článku, který obsahuje taxativně vymezené zákony, o jejichž platnosti přijetí rozhoduje jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Domnívám se, že tato na první pohled velmi drobná novela není drobnou novelou, neboť velmi výrazně vypovídá o pojetí bikameralismu v českém právním prostředí, velmi výrazně vypovídá o tom, jaký je vztah mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, velmi výrazně vypovídá o tom, zda zde máme model bikameralismu, dvou přibližně rovnocenných zákonodárných sborů s přibližně stejnými pravomocemi, jako jeden existující model, nebo zda zde máme model, kdy druhá komora má výrazně omezené pravomoci a je pouze brzdou, nikoli výrazným aktivizátorem a podílníkem na legislativním procesu.
Domnívám se proto, že pokud chceme zasáhnout do článku 40, pak by to nemělo být drobnou úpravou, např. přidáním zákona o Ústavním soudu, ale mělo by to být diskutováno velmi podrobně v oné ústavní komisi. Měli bychom si velmi podrobně promyslet, jakou podobu bikameralismu u nás chceme mít, zda chceme posilovat Senát, či naopak zda chceme jít cestou omezení pravomocí Senátu, omezení počtu senátorů, či omezení způsobu ustavování Senátu. Například tím, že by Senát nebyl volen přímo, ale například by jaksi byl odvozen od krajských politických reprezentací.
Říkám, že v tuto chvíli bych velmi výrazně diskutoval nad tím, zda změnit článek 40. Pokud ano, pak v širších souvislostech, nikoliv pouze tím, že přidám jeden zákon. Ono to má totiž ještě druhou konsekvenci, že víceméně mi není zcela jasné - a v důvodové zprávě to není odůvodněno - proč přidáváme zrovna zákon o Ústavním soudu. Toto je jeden tzv. organický zákon, jeden zákon, který upravuje postavení instituce, která je zakotvena v ústavě. Takových institucí je více. Kdybychom postupovali logikou rozšiřování o organické zákony, pak bychom měli též diskutovat, zda bychom např. zákon o České národní bance či jiné zákony, které upravují postavení těchto ústavou založených institucí, by neměly v modelu článku 40 být obsaženy. Prosím, článek 40 ano, diskutujme o něm, ale má to širší konsekvence.
Na druhou stranu musím říci, že rozšíření tzv. volebních zákonů v článku 40 považuji za správný krok, krok, který víceméně reaguje na zažitou praxi, že i ostatní volební zákony by měly být přijímány jak Poslaneckou sněmovnou, tak Senátem.
Myslím si, že ona novela ve vztahu k článku 40 je zvláště opodstatněná v té rovině, pokud zavedeme přímou volbu prezidenta, pokud zde bude speciální zákon, který bude upravovat aspekty přímé volby prezidenta.
Dále bych se chtěl, dámy a pánové, vyjádřit k otázce postavení hlavy státu. Toto, jak říkal pan zpravodaj, je víceméně hlavní, stěžejní část předložené novely. Musím zde říci, že vláda chce zrušit článek 54 odstavec 3, což je ustanovení, které říká, že prezident ve své funkci není odpovědný. Já souhlasím s touto úpravou. Myslím si, že v situaci, kdy budeme měnit způsob volby prezidenta, kdy víceméně prezident bude mít jinou legitimitu, měl by mít i jiné postavení v ústavním modelu. Mám však za to, že ztotožnit se pouze s myšlenkou zrušit článek 54 odstavec 3, vypustit ústavní neodpovědnost prezidenta, je málo. To je málo a víceméně to v zásadě nic neřeší. Měli bychom jít cestou moderních evropských ústavních úprav, např. portugalská úprava, která jasně vymezuje a specifikuje odpovědnost hlavy státu. Potom podle mého názoru má smysl vypustit článek 54 odstavec 3, potom má smysl uvažovat o jiném pojetí ústavní odpovědnosti či obecně právní odpovědnosti prezidenta jako hlavy státu. Toto je má první poznámka.
Ono to má ještě návaznost - odpovědnost prezidenta - na článek 66 odstavec 1. Zaznamenal jsem v odborných kruzích, že se vede výrazná diskuse, zda prezident, který by byl volen přímo, který by byl volen všemi občany tohoto státu, by měl být zbavován své funkce na základě usnesení zákonodárného sboru, tak jak to předpokládá článek 66 odstavec 1. Toto by asi také mělo být v rámci změny pojetí role prezidenta případně novelizováno a postaveno do jiného světla.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče. Sděluji, že uděluji žlutou kartu panu poslanci Martínkovi a panu poslanci Kužvartovi.
Poslanec Jiří Pospíšil: Nyní, když dovolíte, k tomu, co nás zajímá nejvíce - k samotné volbě prezidenta republiky. Nebudu zapírat, že jsem příznivcem přímé volby prezidenta. Mám však za to, že by se měla vést - a pravděpodobně na oné ústavní komisi - velmi rozsáhlá diskuse, jaký model přímé volby případně do naší ústavy uvést. Mám za to, že onen většinový dvoukolový systém, tak jak je navržen vládou, by měl být podroben rozsáhlé diskusi. Sám o sobě nebudu zapírat, že jsem příznivcem jiného modelu, než je vládou navržený, klasický dvoukolový systém, kdy do druhého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvého, vítězem se stává ten, který získá více platných odevzdaných hlasů. Osobně bych uvažoval - a budu to též na komisi navrhovat - jiný model, např. tzv. francouzský model, jak jsou voleni zákonodárci do francouzského Národního shromáždění, který sice zachovává dvoukolový volební systém, nicméně do druhého kola nepostupují pouze dva nejúspěšnější, ale všichni kandidáti, kteří získají zákonem či ústavou stanovený počet platných odevzdaných hlasů. Ve Francii je to např. 12,5 %. Domnívám se, že takovýto model, francouzský model, více umožňuje, aby v druhém kole bylo minimalizováno tzv. negativní hlasování, kdy volič, pokud postupují pouze dva kandidáti podle navrženého modelu, je nucen se rozhodnout mezi dvěma kandidáty. Často volí kandidáta kompromisního, byť s jeho myšlenkami a postoji není plně ztotožněn. Tento problém vzniká v praxi zvláště v případě, kdy např. postoupí dva levicoví kandidáti, či naopak dva pravicoví kandidáti. Pak voliči opačného politického spektra jen velmi obtížně se rozhodují, jakého kandidáta podpořit. Věnujme pozornost, zda tento model by neměl být určitým způsobem upraven.
Co však chci ještě říci k navržené úpravě volby prezidenta? Mám za to, že bychom měli zrušit úvahu zavést tzv. třetí kolo, které by nastoupilo v praxi v případě, že by dva úspěšní kandidáti získali stejný či rovnocenný počet platných odevzdaných hlasů. Mám za to, že vezmu-li argument analogie - například zákon upravující volby do Senátu, jasně říká, že v případě rovnosti hlasů v druhém kole rozhoduje los. Chci říci, že toto je běžná ústavní procedura, která u nás byla platná za první republiky - to znamená, že rozhodoval los v případě rovnosti hlasů - a je běžná též v jiných právních demokratických systémech. Doporučuji, aby komise zvážila, nakolik je vhodné mlžit klasický dvoukolový systém zavedením jakéhosi fiktivního třetího kola, nakolik by nebylo vhodnější a jasnější uvést los jako způsob řešení zcela bizarní, paradoxní a téměř nepravděpodobné situace, kdy dva kandidáti v druhém kole získají stejný počet platných odevzdaných hlasů. Tolik, když dovolíte, k samotné volbě prezidenta.
***