(12.40 hodin)
Poslanec Petr Bratský: Vážený pane místopředsedo, jsem rád, že zrovna vy předsedáte v této chvíli jednání k tomuto zákonu, k této předloze.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, nikdy nebudeme moci dostatečně vyjádřit svůj dík obětavým a statečným lidem, pro něž pojmy jako demokracie, svoboda a vlastenectví byly na prvním místě v žebříčku jejich životních hodnot. Nikdy nevrátíme rodinám jejich matky, otce či syny a dcery, kteří zaplatili nakonec tu daň nejvyšší.
Nacisté i komunisté popravovali, ale horší situace určitě nastala ve chvíli, kdy v inscenovaných procesech jejich mučitelé a vrazi byli příslušníky téhož národa. Našeho českého národa. Já budu jenom citovat ze zákona 198/1993 Sb. ze dne 9. července, kde se v § 1 říká:
Komunistický režim - a ti, kteří ho aktivně prosazovali - upíral občanům jakoukoli možnost svobodného vyjádření politické vůle. Nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež anebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým. Systematicky trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů. Porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony, a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon. Používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména - popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací. Při vyšetřování… atd., atd. - mohl bych pokračovat, všichni nakonec ten zákon znáte.
Včera na pražském Žofíně proběhlo celostátní shromáždění Konfederace politických vězňů. Ještě stále žijí, ještě stále čekají. Když nepřichází spravedlnost, snad alespoň jedenkrát za rok přijde národní vzpomínka na jedno z nejtěžší období, které náš národ ve svých pohnutých dějinách zažil. Často se setkávám s řadou z nich, z těch, kteří tam včera seděli. Mohu např. jmenovat čestnou občanku městské části Praha 13, legendu Hildu Hojerovou-Čihákovou, která seděla dlouhých devět let ve vězení a nakonec si ťukala i v cele přes zeď s Miladou Horákovou, ještě než byla Milada Horáková popravena. Tato žena např. navštívila gestapo, když byl zatčen již podruhé Karel Hašler těsně před svým popravením, a nesla mu teplé prádlo. V té době, vážení přátelé, se to rovnalo téměř odchodu na trest smrti rovněž. Dále pokračovala v ilegálních skupinách protifašistického odboje a jenom zázrakem válku přežila. Dostala po ní vysoké státní vyznamenání, aby za několik let nato nastoupila dlouhou, devítiletou pouť snad po všech ženských věznicích, které tato země měla. Její spoluvězeňkyně jí říkají teto, protože se tam o ně starala a posilovala je. Po celou tu dobu nevěděla, co je s jejím vlastním synem. Její manžel se s ní v té době rozvedl. Tato žena dnes ve svých 93 letech stále čeká.
Ať si každý z vás provede výklad novodobých dějin v souladu se svým svědomím ještě předtím, než bude hlasovat.
Hildo a další, pevně věřím, že se dnes dočkáte alespoň posunutí navrhovaného zákona do druhého a třetího čtení. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegu Petru Bratskému. Přihlášen je pan kolega Miloslav Ransdorf. Písemnou přihlášku nemám, takže dalším přihlášeným je pan kolega Ladislav Býček. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Ransdorf: K uvedenému návrhu bych si dovolil říci pouze několik poznámek. Nepochybuji o tom, že je důležité, abychom si uměli připomenout minulost, poučit se z ní, protože jak říká Santayana, ti, kteří se nepoučí z minulosti, jsou přinuceni ji prožívat znovu. To nejdůležitější tedy není udělat morální odsudek, ale pochopit, proč se věci staly, a vyvodit z toho závěry, které nám dovolí vyhnout se omylům, chybám a také i zločinům minulosti.
Studená válka, která tady byla zmíněna, je nepochybně dobou kolektivního šílenství na obou stranách. Před časem proběhl ve veřejnoprávní televizi americký film o studené válce, který je opravdu vynikající, který ukázal míru tohoto kolektivního šílenství na Východě i na Západě. Podobné jevy - na jedné straně nadšeně pochodující mládež v Sovětském svazu, na druhé straně nadšeně pochodující mládež ve Spojených státech. Horečné zbrojení a hrozba světové války, které se svět vyhnul snad jenom tím, že se ten ozbrojený střet přesunul do míst pro tehdejší střet obou bloků v podstatě vedlejších, do Asie, kde se vytvořila válka na Korejském poloostrově, která měla v podstatě genocidní charakter.
Můžeme říci, že došlo také k obludným věcem na obou stranách, k politickým procesům, a došlo i k lékařským pokusům na živých lidech. Na obou stranách. Dneska je to zdokumentováno jak na straně americké, tak na straně sovětského bloku. Troufám si říci, že i některé další jevy byly podobné, jako např. kampaň proti kosmopolitismu a poklonkování vůči Západu na straně sovětské, na druhé straně vyšetřování tzv. neamerické činnosti ve Spojených státech.
Já bych chtěl říci, že toto je nepochybně smutný konec protihitlerovské koalice, kdy svět sice vyhrál válku proti mocnostem Osy, ale nedokázal vyhrát mír a zajistit rozumnou koexistenci po druhé světové válce.
Kolega Janeček tady operoval srovnáním fašismu a komunismu, čísly obětí atd. Vychází možná z knihy, která měla širokou publicitu u nás, Černá kniha komunismu, která se ovšem u nás bestsellerem nestala, měla pouze několik set prodaných výtisků. Řekl bych, že kromě metodologických vad, jako je to, že se předpokládá, že komunistická zkušenost je stejná po celém světě a je vždy a všude derivátem sovětské koncepce, popírá se možnost plurality zkušeností, tak pracuje zejména s prostou identifikací - marxismus, komunismus rovná se gulag. Čísla obětí se berou v podstatě po milionech. Je třeba říci, že tato kniha - aniž bych chtěl popírat porušování zákonů jak v Sovětském svazu, tak v dalších zemích, které patřily k tomuto bloku - má velmi špatnou odbornou úroveň, což konstatovaly i kritiky třeba typu Annie Kriegel, nedávno zemřelé francouzské historičky moderních dějin, která podrobně rozebrala tuto publikaci, nebo známého amerického publicisty Noama Chomského. Po vydání archivů, které se týkaly právě gulagů, v Ruské federaci, kde vznikla řada odborných studií, které už pracovaly přímo s pramenným materiálem z pera Zemskova a Ďugina, jsme samozřejmě daleko obezřetnější v konečných soudech, než jak k tomu dospívají lidé typu Stéphane Courtoise.
Já si myslím, jestliže se připomíná holocaust, že rozhodně nemůžeme obejít jiné datum, které by zasloužilo připomenutí. To je konference ve Wannsee 20. ledna 1942. Konference ve Wannsee totiž znamenala konec plánovitého vyhubení celé jedné velké skupiny obyvatelstva.
***