(Jednání pokračovalo v 18.30 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, je 18.30 hodin, dvě hodiny před začátkem fotbalového zápasu Česká republika - Rakousko.
Budeme pokračovat v jednání, protože doba, kterou si vyžádal klub komunistických poslanců, vypršela. Prosím všechny, kteří se chtějí zúčastnit jednání, aby vešli do sněmovní síně a aby se posadili. Určitě byl dostatek času na to, abyste si všechny věci, které jsou důležité pro vás i pro vaše poslanecké kluby, vyřídili v průběhu přestávky.
V tuto chvíli je na řadě paní poslankyně Vlasta Parkanová. Prosím, abyste se posadili. Prosím paní poslankyni, aby chvilku posečkala, protože se do sněmovní síně hrnou další zájemci o její vystoupení.
Hovořit bude paní poslankyně Vlasta Parkanová.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, při minulém projednávání činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsme si v Poslanecké sněmovně vyslechli názory, že veškeré obviňování či vyvozování odpovědnosti ze stockholmské arbitráže je předčasné. A v těchto dnech náš stát skládá více než 10 miliard Kč na účet, který s největší pravděpodobností připadne společnosti CME. Soudě podle některých výroků některých politiků je to stále ještě daleko a stále ještě není proč se rozčilovat.
Myslím, že každému, kdo neschovává hlavu do písku před realitou, musí být zřejmé, že Česká republika utrpěla významnou újmu na své pověsti, a to zcela nezávisle na tom, jak dopadne naše odvolání u švédského soudu.
Pane předsedající, prosím vás, zda byste mohl zjednat klid.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano, já se pokusím zjednat v sále klid. Prosím všechny tři nebo čtyři hloučky diskutujících, aby přesunuly svou diskusi před sněmovnu. Největší hlouček sestává z nejvyšších ústavních činitelů, takže jim děkuji za pochopení, že jdou své důležité rozhovory vést mimo sněmovnu. Ostatním děkuji za pochopení.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji. Nevidím žádný důvod k tomu, abychom znovu váhali s vyvozením odpovědnosti, a to tím spíše, že vedle škody ze stockholmské arbitráže nám z činnosti rady bezprostředně hrozí i další - a nutno říci, že značné - sankce. Veškeré pravomoci a tím i odpovědnost v oblasti státní správy rozhlasového a televizního vysílání má ze zákona o provozování televizního a rozhlasového vysílání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Já si přesto nemyslím, že za viníka naší špatné situace v této oblasti - a skutečně nemám na mysli jen stockholmskou arbitráž - že lze označit pouze radu. Stejně tak ovšem nelze přistoupit na argumentaci některých jejích členů, že za vše je odpovědný Parlament, resp. zákonodárci, kteří připravili a schválili špatný zákon. Jak Parlament, tak rada zde sehrály určitou neblahou roli, a proto je třeba rozklíčovat úlohu obou těchto institucí a určit každé z nich její díl a formu odpovědnosti za dnešní stav.
Nejprve k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Z její strany, ze strany některých jejích členů, je účelově šířeno tvrzení, že ztráta investice CME resp. prohra u stockholmské arbitráže byla způsobena zrušením licenčních podmínek novelou vysílacího zákona, která platí od roku 1996. Pokud si dá někdo tu práci a přečte si výrok stockholmské arbitráže, musí mu být zřejmé, že to tak není. Zmaření investice CME v České republice nebylo podle arbitrů způsobeno změnou licenčních podmínek, ale změnou smluvního uspořádání mezi ČNTS a společností CET 21. K této změně došlo pod nátlakem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Exkluzivní vazba mezi držitelem licence a investorem se díky nátlaku rady - podloženému i hrozbou odnětí licence - změnila na vztah, který byl mnohem volnější a který mohl být, jak se později ukázalo, i jednostranně vypovězen.
Zástupce České republiky před stockholmskou arbitráží uvedl, že "rada neodpovídá žádným způsobem za spor mezi CET 21 a ČNTS, nebyla příčinou sporu, neignorovala vlastní povinnosti regulátoru ani neodmítla jednat v souladu s povinnostmi podle mezinárodní úmluvy". Pokud by arbitrážní tribunál toto tvrzení přijal, dopadlo by s největší pravděpodobností pro Českou republiku vše úplně jinak. Arbitrážní tribunál se však s touto argumentací neztotožnil. Jeho názor lze stručně charakterizovat asi takto: Na základě platného zákona odsouhlasila rada uspořádání mezi držitelem licence a investorem, čímž z hlediska smlouvy o ochraně investic se stala jeho garantem. A později rada náhle usoudila, že toto uspořádání je se zákonem v rozporu, a donutila investora změnit ho způsobem, který o několik let později vedl ke zmaření jeho investice.
Samozřejmě se můžeme ptát, jak je taková náhlá změna názoru rady možná. Odpověď však není kupodivu třeba hledat v radě samotné, ale zde v Poslanecké sněmovně. Již v květnu 1994, tedy dávno před platností novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu přijal usnesení, podle kterého je uspořádání mezi držitelem licence a investorem v rozporu se zákonem, neboť rada povolila televizní vysílání neoprávněným subjektem, tedy společností ČNTS. Tehdejší rada to v pravidelné zprávě o své činnosti odmítla, a to s tím, že věc zkonzultovala s řadou předních právních expertů, podle nichž se jedná o standardní uspořádání, které neporušuje žádné platné právní předpisy. Poslaneckou sněmovnu tehdy takový výklad neuspokojil, a tak zprávu rady dvakrát neschválila a 9. července 1994 radu odvolala. Ještě tentýž den byla zvolena rada nová, která - jak asi nikoho nepřekvapí - už názory té původní na uspořádání v Nově nesdílela a začala také podle toho jednat.
Systém mediálních rad byl vytvořen k zamezení politických vlivů na elektronická média. Dnes je možné říci, že se tento záměr příliš nezdařil. Odvolání tzv. velké vysílací rady z léta 1994 bylo jedním z prvních selhání. Nedošlo k němu proto, že by se rada dopustila nějakých zásadních pochybení. Tehdejší rada nezpůsobila naší zemi žádnou škodu ani pokutu, odmítla jen plnit politické zadání, které zformuloval kulturní výbor Poslanecké sněmovny. Namísto nezávislého správního orgánu, který se snažil, byť ještě nedokonale, plnit svoji zákonem stanovenou úlohu, si tehdejší sněmovna raději navolila radu, která začala plnit politickou objednávku těch, kteří ji do funkcí zvolili. Dovolována byla pak už podle stejného principu až dodnes.
Hledá-li někdo selhání politiků a politickou odpovědnost, pak je to právě zde. Naším úkolem však není a nemůže být z tohoto vyvozovat nějaké závěry. Toto je výhradně v rukou voličů.
Ani druhé pochybení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které jí klade za vinu stockholmská arbitráž, nelze přičítat jen na vrub radě samotné.
***