(16.00 hodin)
(pokračuje Páralová)
Je na pováženou, že tento procesní institut, který opravňuje obhájit stanovisko v přímém a ústním jednání a který je upraven ve vnitrostátním zákonodárství a vychází z ústavních principů právního státu a ochrany právní jistoty, je v dodatkovém protokolu o kolektivních stížnostech koncipován jen jako - a to zdůrazňuji - jen jako fakultativní. Pokud Výbor pro sociální práva shledá stížnost přijatelnou, posoudí situaci v dotčené smluvní straně a připraví pro Výbor ministrů Rady Evropy zprávu se závěry, zda smluvní strana, proti které stížnost směřuje, zajistila odpovídajícím způsobem provádění ustanovení charty, kterého se stížnost týká, nebo zda došlo k porušení charty. Výbor ministrů pak ve věci přijme doporučení nebo rezoluci. Z této procedury je vyloučen vládní výbor charty.
Právě tato snad až příliš přímočará procedura je kritizována řadou smluvních stran charty, neboť vlády smluvních stran - a to zdůrazňuji - nemají možnost podat vyjádření na expertní úrovni k závěrům Výboru pro sociální práva.
Z hlediska věcného posouzení předkládaného návrhu je důležité při rozhodování o jeho přijetí nebo nepřijetí zvážit postavení České republiky v souvislostech všech závazků, které je povinna plnit v systému pravidel Evropské sociální charty. Z pohledu pravidel obsažených v chartě může v podstatě subjekt, který je oprávněn podat kolektivní stížnost, zpochybnit plnění jakéhokoli ustanovení charty. Pokud bychom nepostupovali při zvážení všech pro a proti obezřetně a pominuli uvedené souvislosti, mohli bychom se snadno dostat do postavení těch několika států, které protokol schválily a proti nimž byly úspěšně uplatněny kolektivní stížnosti. V některých případech smluvní strany protokolu vyjádřily ve svých stanoviscích rozčarování nad tím, že jsou terčem kritiky vlastně jen z toho důvodu, že na sebe vzaly více závazků než ostatní a staly se tak více zranitelnými.
Domnívám se, že bychom se měli vyvarovat toho, abychom si na sebe také upletli takový bič. Je-li totiž možné některé drobné diskrepance mezi vnitrostátní úpravou a přijatými závazky srozumitelně vysvětlit ve zprávě podané v rámci standardního procesního mechanismu, obvykle se to nepodaří v řízení o kolektivní stížnosti. To se zaměřuje často na velmi úzce vymezený závazek a smluvní straně není umožněno argumentovat takovými okolnostmi, jakými jsou např. dlouhodobý legislativní vývoj konkrétní problematiky nebo třeba jeho vztah k ústavou zaručeným principům apod.
Prvním krokem při posuzování akceptovatelnosti protokolu o kolektivních stížnostech musí tedy být rekapitulace dosavadních závazků, které České republice vyplynuly ze samotného přijetí charty, jejích následných protokolů a příp. revidovaného znění charty.
ODS měla samozřejmě zásadní výhrady již k přijetí závazků vyplývajících ze samotné charty. Naše námitky vycházejí z úvahy o nepřiměřené šíři závazků vyplývajících z ustanovení charty, především ve srovnání s věcným rozsahem úpravy obsažené v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. I nadále zastáváme názor, že přijetí závazků z paktu a úmluvy představuje nejvhodnější řešení, a to s ohledem na hospodářské možnosti i koncepci sociální ochrany obsažené v ústavních předpisech, zejména v Listině základních práv a svobod. Pokud však Česká republika chartu již ratifikovala, je povinna přijaté závazky plnit.
Česká republika totiž ratifikovala mj. bez jakékoli výhrady, a to je na pováženou, např. čl. 5 o právu zaměstnanců i zaměstnavatelů organizovat se, a čl. 6 o kolektivním vyjednávání. K těmto článkům přitom řada států připojila určité výhrady, neboť tyto státy si byly vědomy určitých diskrepancí ve vztahu k vnitrostátní úpravě. Taková prohlášení se týkají především některých zaměstnanců ve veřejných službách, příslušníků ozbrojených sil apod. S výhradou byly tyto články přijaty např. Německem, Nizozemskem, Španělskem. Rakousko a Polsko neakceptovaly čl. 6, Turecko neakceptovalo čl. 5 a Řecko neakceptovalo ani jeden z těchto článků. Snad nejnázornějším příkladem zmíněných výhrad je postup Španělska, které oba tyto články přijalo s následujícím prohlášením: Španělsko prohlašuje, že čl. 5 a 6 Evropské sociální charty bude interpretovat a aplikovat v souladu se zněním čl. 31 a dodatku k chartě tak, aby tato ustanovení charty byla v souladu s články španělské ústavy.
Pokud bychom měli něco podobného v našich výhradách k čl. 5 a 6 k chartě, měli bychom diametrálně jiné postavení. Právě porušování závazků vyplývajících z čl. 5 a 6 charty se totiž stalo předmětem hned několika kolektivních stížností, které směřovaly proti Itálii, Francii a Řecku. Stížnost proti Řecku byla shledána nepřijatelnou, neboť Řecko vůbec závazky vyplývající z čl. 5 a 6 nepřevzalo, a v ostatních případech nebyly nakonec stížnosti shledány důvodnými, neboť Výbor ministrů se přiklonil k názoru, podle kterého mohou smluvní státy přiměřená omezení stanovit vnitrostátním zákonodárstvím.
Věcné analogické námitky obsažené v kolektivních stížnostech, které se rovněž zaměřily na pracovní vztahy v ozbrojených silách, se podařilo stěžovatelům prosadit, když namítli porušení čl. 1 odst. 2 charty, který zakotvuje závazek smluvní strany chránit právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve svobodně zvoleném povolání. Tak například se svou stížností uspěla Rada kvakerů pro evropské záležitosti - (Hluk v sále.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Paní poslankyně, omlouvám se, že vás přerušuji. Chci požádat vaše kolegy a kolegyně, aby věnovali pozornost vašemu projevu při projednávání této smlouvy.
Poslankyně Alena Páralová: Tak například se svou stížností uspěla Rada kvakerů pro evropské záležitosti, která žalovala Řecko pro porušení tohoto článku při výkonu alternativní civilní vojenské služby. Výbor ministrů dospěl totiž k závěru, že doba trvání civilní služby je skutečně ve srovnání s řádnou vojenskou službou nepřiměřeně dlouhá. Závěr však nebyl přijat jednoznačně. Několik členů Výboru ministrů vyslovilo odlišný názor, který se opíral o ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) úmluvy, jenž je v mezinárodním právu veřejném legislativním základem úpravy alternativní vojenské služby.
Nemám ambice pouštět se do teoretických úvah, jejichž předmětem by bylo posouzení české vnitrostátní úpravy obsažené v § 1 odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, která rovněž předpokládá delší dobu výkonu civilní služby proti vojenské službě. Jakýkoli závěr by totiž mohl být jen čistě akademický a stěží by bylo možné dospět ke zjištění míry rizika, zda by v případě podání podobné stížnosti proti České republice mohl být stěžovatel úspěšný.
Naproti tomu z popsaného případu vyplývá poměrně spolehlivě obecný závěr, a to ten, že převezmeme-li jako smluvní strana charty i některé závazky, u nichž je posouzení jejich plnění hraniční, vystavujeme se přistoupením k protokolu o kolektivních stížnostech riziku, že proti nám bude použit procesní instrument, který zahájí proceduru, ve které nebudeme mít možnost vyčerpávajícím způsobem objasnit základ vnitrostátní legislativy a všechny podstatné souvislosti. Věcné řešení v takových hraničních případech přitom často závisí na aktivním zaujetí účastnické pozice a dobré argumentaci na expertní úrovni.
***