(9.40 hodin)
(pokračuje Langer)
S tím souvisí také marginalizace vlivu Rady bezpečnosti OSN a to já považuji za nesmírně nebezpečné.
Třetí výhrada: žalobce i soudní komora mají paradoxně u tohoto druhu soudu shodný cíl - obviněného odsoudit. Z toho plyne téměř minimální prostor pro obhajobu a já myslím, že každý, kdo se touto materií trochu zabývá, mi dá zapravdu.
Čtvrtá výhrada: neexistuje právo na rychlý proces. Je to velmi zvláštní, že Česká republika na jedné straně je často kritizována z evropských institucí právě pro průtahy před našimi obecnými soudy. Věřím, že pan ministr spravedlnosti se snaží dělat maximum pro to, aby různou formou prostřednictvím zákonů či podmínek pro práci soudců zrychlil takové rozhodování obecných soudů České republiky, nicméně v případě Mezinárodního trestního soudu žádné takové právo na rychlý proces neexistuje.
Pátá výhrada, poslední a řekl bych možná nejvážnější: složení soudní komory má odrážet rovnoměrné zastoupení převládajících právních tradic a zeměpisného původu. Tady myslím, že každý právník, který vystudoval právnickou fakultu, by měl velmi zbystřit pozornost, neboť takováto koncepce znamená jedno jediné - a to je pronikání multikulturní ideologie do pojetí práva a spravedlnosti. Myslím si, že to je to největší nebezpečí, které nám v tomto případě hrozí.
Já jsem svoji interpelaci podal také proto, že se problém Mezinárodního trestního soudu stává o to aktuálnější, oč vážnější jsou události kolem situace v Iráku, a pro vaši informaci bych vám chtěl sdělit zajímavé věci, které se udály například v USA a ve Velké Británii právě v souvislosti s možnou akcí vojsk těchto zemí, včetně České republiky v Iráku.
24. ledna skupina amerických profesorů práva varovala svého prezidenta G. W. Bushe a členy americké vlády, že by mohli být stíháni jako váleční zločinci, jestliže by vojenským útokem porušili mezinárodní humanitární zákony. Uvádí se v tomto dopise příklad takových nepatřičných akcí jako nálety na obydlená místa, kobercové nálety, používání vzduchových výbušnin již během války v Zálivu v roce 1991, akci v Kosovu, v afghánském konfliktu v roce 2000 a 2001. Podobný dopis byl adresován jak prezidentu Bushovi a ministru Rumsfeldovi, tak britskému premiérovi Tony Blairovi a kanadskému premiérovi Jeanu Chrétienovi prostřednictvím právníků těchto zemí.
Dopis ministerskému předsedovi Velké Británie Blairovi z 22. ledna t. r. od skupiny právníků Public Interest Lawyers prohlašuje, že jestliže na britské akce v Iráku bude moci být nahlíženo jako na válečné zločiny, "společně s dalšími podnikneme kroky, abyste vy i další politici Velké Británie byli vedeni k odpovědnosti".
I kanadská skupina právníků Lawyers Against War ve svém dopise z 20. ledna vládě Kanady oznamuje, že bez explicitního schválení války s Irákem Radou bezpečnosti OSN budou "příslušní členové vlády volání k odpovědnosti za vraždy a zločiny proti lidskosti".
Já si v této souvislosti kladu otázku, kdo by tak za Českou republiku mohl být jako válečný zločinec stíhán v případě, že by si Česká republika nevymohla stejné postavení u Mezinárodního trestního soudu jako USA. Napadá mě, že by to mohl být premiér vlády pan Špidla, ministr obrany Tvrdík, jako vrchní velitel ozbrojených sil to mohl být Václav Havel, nicméně v tuto chvíli by to byla zřejmě dvojice premiér a předseda Poslanecké sněmovny.
Možná vám to, co říkám, připadá jako úsměvné a nadnesené, nicméně realita je nesmírně vážná a nevede podle mne k žádnému úsměvu na tváři. Realita je taková, že ač jsme zastávali různé postoje při vysílání našich vojáků do zahraničních misí a tato Poslanecká sněmovna z logiky své existence je místem, kde se setkávají rozdílné názory, měli bychom mít v tuto chvíli, když se tak již stalo, jeden jediný zájem - aby naši vojáci, kteří působí v zahraničních misích, opravdu požívali maximální právní ochrany, neboť nejsou vysíláni se zlým účelem. Jsou podle mého názoru vysíláni s dobrým úmyslem. Nicméně i tento dobrý úmysl by se ve své podstatě mohl obrátit vůči nim.
Já v této souvislosti apeluji na pana ministra zahraničních věcí, aby byl skutečným ministrem zahraničních věcí České republiky, aby hájil zájmy České republiky, aby hájil zájmy občanů České republiky, zejména těch, které tento parlament vyslal do zahraničí jako vojáky různých mírových misí. Pokud pan ministr zahraničních věcí nezmění svůj přístup k této problematice, budu nucen navrhnout alespoň formálně nesouhlas s jeho odpovědí a alespoň touto cestou jako opoziční poslanec, člen zákonodárného sboru, se pokoušet dosáhnout změny přístupu české diplomacie k tomuto problému.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se přihlásil pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, nebývá to tak často, že souhlasím s ministrem zahraničních věcí této vlády, ale v tuto chvíli jsem nucen říci, že pravdě je blíže jeho stanovisko než stanovisko kolegy Langera, které tady bylo předneseno. Jestliže kolega Langer nazval projev ministra zahraničních věcí projevem, který není v souladu se zájmy České republiky, že prý nevystupuje jako ministr zahraničí České republiky, já musím říci, že naopak projev kolegy Langera spíše mi připomínal vystoupení subalterního úředníka State Departementu USA. A možná tento projev má i podobnou provenienci.
Myslím, že každý, kdo se na mezinárodním poli měl možnost setkat s diskusí kolem Mezinárodního trestního dvora, je nucen konstatovat, že objektivní potřeba takové instituce tady je. Když si vezmu například celou problematiku zločinů v bývalé Jugoslávii, jak je projednávána na ICTY v Haagu - měli jsme možnost navštívit tuto instituci - tak je třeba konstatovat, že tam je prostor pro svévoli, libovůli, neobjektivnost a nestejné zacházení s jednotlivými subjekty sporu. Vím například o tom, že ICTY se pokusila žalovat případ, který byl v Grželici, bombardování onoho rychlíku, který směřoval do Soluně, zásah mostu, jasné porušení ženevských konvencí, a žádali o podklady právě z orgánů Severoatlantické aliance. Došlo k tomu, že se jim dostalo výsměchu, že tato věc nebyla pojata seriózním způsobem. Jde tedy o to, aby byla nastavena stejná objektivní pravidla hry pro všechny. Proto by tady měla existovat takováto instituce, o jejíž fungování se můžeme přít, můžeme se přít o celkový rámci, ale o tom, že taková instituce tady má být, nemůže být podle mého názoru spor. Když třeba Radko Mladič hovoří o tom, že rád půjde před podobný tribunál, pokud tam půjdou lidé jako generál Westmoreland, kteří se neblaze vyznamenali ve vietnamské válce, pak by samozřejmě takový argument padl, pokud by tady bylo zaručeno rovné zacházení a rovný přístup.
Poznámka kolegy Langera, která byla řečena naposledy, míří samozřejmě na jádro věci - ano, někteří se obávají, že může dojít ke konfliktu i ve velice současných kauzách.
***