(11.50 hodin)
(pokračuje Langer)
Pan ministr spravedlnosti má nyní těžkou roli a já mu ji v žádném případě nezávidím. To, co předvádí, je tanec mezi vejci, z nichž některá jsou žluklá, některá obsahují něco, zárodek něčeho pozitivního, a bojím se, když už tedy používám tento příměr o tanci mezi vejci, že se mu podařilo rozšlápnout spíše ta, která v sobě měla zárodek něčeho dobrého, než aby rozšlapal něco jiného. To, co předložil ministr spravedlnosti a vláda, je myslím jasné přitakání Ústavnímu soudu v tom smyslu, že jde o projev rezignace na jakoukoli snahu změnit poměry v české justici. Vyčítám panu ministru spravedlnosti přílišnou - a teď to řeknu možná zvláštním slovem - submisivnost vůči nálezu Ústavního soudu. Nechápu například, proč vůbec se připojuje navíc ona novela státního zastupitelství.
Nicméně bylo by chybou jen kritizovat. Myslím, že návrh obsahuje některé pozitivní věci, jako např. zkrácení lhůty pro vyřízení stížností na průtahy. Nemyslím si, že onen nový institut žaloby na určení lhůty provedení procesního úkonu je tak zcela pochybný, jak zde říkala paní kolegyně Marvanová.
Nicméně moji kolegové z poslaneckého klubu zde předložili návrh na zamítnutí. Byl bych velmi rád, kdyby bylo správně rozuměno jejich návrhu. To není odmítnutí a nechuť zabývat se tímto problémem. Je to projev jejich přesvědčení o tom, že předložený návrh opravdu ve své podstatě znamená rezignaci na jakékoliv změny v české justici. Myslím, že bychom neměli na toto rezignovat. Pokud náš návrh na zamítnutí neprojde, bude to znamenat další projednávání tohoto návrhu zákona, a pokud pan ministr spravedlnosti má zájem o to, aby výsledná norma se setkala se stejně širokou podporou, jako to bylo předtím, doporučoval bych, aby se více hledala inspirace v původním návrhu zákona o soudech a soudcích a méně v nálezu Ústavního soudu.
To je vše, co jsem k této věci chtěl říci. Prosím všechny, kteří se chtějí věnovat projednávání tohoto návrhu zákona, aby se opravdu pokusili nerezignovat na změny, které naše justice potřebuje, a aby se pokusili vrátit do tohoto návrhu zákona to dobré a potřebné, co obsahoval návrh původní. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Pan místopředseda Ivan Langer byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Táži se, zda se někdo další hlásí do obecné rozpravy z místa. Nikdo se nehlásí, obecnou rozpravu končím a předávám slovu znovu panu místopředsedovi.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nyní by měl mít prostor se závěrečným slovem pan ministr spravedlnosti Rychetský. Prosím.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, materie, kterou projednáváme, opravdu vyžaduje rozsáhlou rozpravu. Přesto se pokusím se již nadále omezovat, protože jsem přesvědčen o tom, že oba návrhy postoupí do druhého čtení, a jsem přesvědčen o tom, že ti, kteří předložili návrh na jejich zamítnutí, si snad dříve nebo později uvědomí nerozumnost takových návrhů.
Pan poslanec Pospíšil odůvodnil svůj návrh na zamítnutí novely ústavy tím, že je příliš široká. Musím říci, že to není důvod pro zamítnutí novely ústavy, to je důvod pro její postoupení do druhého čtení a diskusi o tom, zda tedy má být užší. Protože pan místopředseda Langer naopak vystoupil v tom směru, že by měla být širší, možná, že si to neuvědomuje. Ale máme-li se vrátit k některým věcem, které nám nález Ústavního soudu derogoval - a všichni víme, o čem mluvíme, mluvíme o institutu přezkoumání způsobilosti - tak jedině tím, že ho dostaneme do ústavy. Jiná možnost není.
Paní poslankyně Dundáčková navrhla zamítnout oba návrhy s velmi paradoxním odůvodněním, že se nemůže smířit s tím, že se zakonzervuje současný stav. Na to je má odpověď velmi prostá: když zamítneme oba návrhy, tak zakonzervujeme současný stav. Prostě to, co zde zaznělo z jejích úst, je contradictio in adjecto. Chceme-li tento stav změnit, můžeme tak učinit jen zákony, ne tím, že nebudeme zákony projednávat.
To, co je ovšem společným leitmotivem a o čem má smysl diskutovat, je opravdu to, zda máme přikročit k reformě českého soudnictví, nebo nikoliv. Já říkám: o reformě českého soudnictví jedná tento parlament již pět let nepřetržitě. Bohužel všechny jeho pokusy byly vlastně neúspěšné. Musím říci, že návrh pana ministra Motejla, který v této sněmovně byl absolutně odmítnut absolutní většinou, který teď, dnes, abych tak řekl, se snaží reinkarnovat paní poslankyně Marvanová, tak tento návrh na zřízení soudcovské samosprávy, nějaké nejvyšší soudní rady, a úplné oddělení soudnictví od exekutivy je návrh, který se každému ministru spravedlnosti musí líbit. Já bych po tom přímo toužil. Paní kolegyně Parkanová jistě má podobné zkušenosti, i ti další z vás, kteří působili na Ministerstvu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti dostává řádově kolem 10 000 stížností na soudy a soudce ročně. Jak by bylo krásné těch 10 000 stížností posílat nejvyšší radě soudnictví, ať si je vyřídí sama. Ministr spravedlnosti není oprávněn gros těch stížností, které se zabývají meritem rozhodování soudců, vůbec přezkoumat. A zklame stěžovatele, protože jim neustále píše a píše dopisy končící stejnou větou: lituji, že vám nemohu nic jiného sdělit, ale je mimo mou kompetenci se vaší stížností zabývat. Ten návrh by každý ministr spravedlnosti přivítal. Otevřeně vám říkám, nic by se nezměnilo. Muselo by se jen vybudovat ještě jedno Ministerstvo spravedlnosti s ekonomickým odborem, investičním odborem, personálním odborem, odborem stížnosti, odborem dohledu a organizace, protože to by těch 12 nebo 16 volených členů nejvyšší soudcovské rady nedělalo. Ekonomické, rozpočtové, organizační věci, kancelářské věci, investice, výstavbu by prostě vedle dnešního ministerstva dělalo ještě jedno ministerstvo. Ale to neznamená: nediskutujme o této věci.
Zdůrazňuji, že snad všichni, jak tady sedíme, uznáme, že za situace, kdy nález Ústavního soudu byl publikován v polovině minulého roku a účinnost byla odložena o jeden rok, jsme nemohli přikročit k žádné zásadní reformě justice, ale museli jsme samozřejmě předložit jen to, co je nezbytné. Mimochodem musím říci některým kolegům, kteří zde vystoupili v rozpravě, že jsme předložili to, na čem jsme se dohodli. Já se těším na rozpravu nad těmito osnovami, protože já jsem - a tady bych chtěl odpovědně prohlásit, já vůbec nepovažuji tento krok za konečný, já chci ještě v tomto funkčním období předložit zásadní reformu justice a chci ji s vámi diskutovat. Já jen tak nemohu učinit v těchto třech měsících, které mi zbývají do účinnosti nálezu Ústavního soudu.
V této souvislosti je zajímavé, že pan poslanec Výborný začal své vystoupení tím, že zmínil, že já jsem se dopustil jisté kritiky Ústavního soudu, což on činit nebude, a pak se jí dopustil v mnohem větším rozsahu než já. Myslím, že já jsem se jí nedopustil vůbec dokonce. Ale vše završil pan poslanec Langer. To si nechme opravdu na následné diskuse.
Nepochybné je, a není to útěchou, ale budiž to vědomím, že problém se soudnictvím nemá jen Česká republika. Problém se soudnictvím mají všechny vyspělé země. Jen si myslím, že u nás je ten problém dramatičtější o to, že zatímco v ostatních zemích jsou jen problémy v průtazích, u nás je největší problém soudnictví ani ne tak v nepřiměřené délce jako v naprosté nepředvídatelnosti většiny soudních rozhodnutí, v nesjednocené judikatuře, a to, že ani odborník, když jde k soudu, netuší, jak u soudu dopadne, a nemůže tedy ani klientovi poradit, zda se vůbec má soudit.
***