(11.00 hodin)
(pokračuje Tvrdík)
Tento stav trvá dodnes s neustálými konflikty mezi iráckou protivzdušnou obranou a spojeneckými letouny. Po válce v Iráku bylo potom ověřeno množství zbraní, tisíce litrů biologických látek a tisíce tun chemických látek. Máte je v tisku, máte je ve zjištěních, která prokázali inspektoři Organizace spojených národů.
Hovoříme podle mého soudu o možné válce, ale ve skutečnosti válka již dávno vypukla. Irák je v permanentním konfliktu se světem. Podle statistik Organizace spojených národů již umřely a umírají doslova miliony nevinných.
Tolik exkurze historií. Ještě pro vysvětlení, kdo rozhoduje a kdo odpovídá.
Připomeňme si situaci, kdy svět přijímá tvrdou rezoluci, o které jsem hovořil, a irácký parlament jednomyslně odsuzuje tento stav a odmítá její plnění. Saddám Husajn doslova a do písmene za pár hodin pod narůstajícím mezinárodním tlakem souhlasí se vstupem inspektorů. Je to o tom, že rozhoduje jeden člověk. Není to konflikt mezi světem a obyvateli Iráku, je to konflikt mezi světem a Saddámem Husajnem, mezi světem a jedním člověkem - člověkem, který jako jediný státník na světě jásal nad 11. zářím, člověkem, který odškodňuje pozůstalé po teroristech, kteří se ovázáni výbušninou vrhají mezi nevinné civilisty, člověk, který dnes rozmisťuje zbraňové systémy ke školám, školkám a nemocnicím s vědomím toho, že svět na rozdíl od něj má úctu k životům nevinných. Myslím, že můžeme konstatovat, že se dokázal přiřadit ke světovým zločincům a dokázal naplnit úděl, který si zjevně předsevzal.
Pozice České republiky musí být po těchto a řadě dalších stejně hrůzných informací v té složitosti rozhodování v zásadě jednoduchá. 1441 v duchu předchozích rezolucí jednomyslně konstatuje, že má Saddám Husajn poslední šanci a že v případě, že ji nevyužije, bude čelit vážným následkům, mimo jiné i podle článku 7 Charty Organizace Spojených národů, to znamená s použitím násilí. Nový akt Rady bezpečnosti, který si jako podmínku stanovila Česká republika, konstatující pokračující neplnění závazků k mezinárodnímu společenství, je pro nás posledním krokem a dokončením procesu mezinárodního společenství se Saddámem Husajnem - dokončením procesu, ne zahájením nového. Nechceme dalších 52 rezolucí.
Z pohledu mezinárodního práva, a určitě o tom povedeme velkou debatu, je naše pozice legitimní a diskuse může být pouze o odpovědnosti politické či osobní nebo o síle mandátu Organizace spojených národů, nikoliv o jeho oprávněnosti.
Dovolte mi reagovat na některé aspekty z diskuse, která již ve výborech v Senátu zazněla a určitě zazní i zde. Odvozujeme nebo máme snahu odvozovat naši pozici od vlastního postoje ke Spojeným státům americkým, navíc nikoliv od postoje současného, ale od postoje minulého. Myslím si, že to principiálně není možné. Neodvádějme pozornost od skutečnosti našeho nelehkého rozhodování. Rozhodujeme o naší pozici k Iráku, nerozhodujeme o pozici ke Spojeným státům, rozhodujeme o naší pozici k sousedním zemím, které se Saddáma Husajna reálně bojí, o naší pozici ke světovému společenství.
Pevně doufám tomu, že se shodneme a že v této místnosti skutečně není nikdo, kdo by chtěl režim Saddáma Husajna hájit. Nemůžu popřít relevanci některých pohledů pana senátora Falbra ve včerejším Právu ani argumenty dalších poslanců či senátorů o kontroverzních rozhodnutích Spojených států. Chci být objektivní a musím připustit, že je na nich něco pravdy. Najděme ale i jiný pohled na Spojené státy, které pomáhaly Evropě ve chvílích, kdy to bylo potřeba, ve chvílích, kdy také vedly debaty před zapojením do první a druhé světové války o tom, zda mají jejich vojáci krvácet za zájmy Evropy. Podívejme se na Spojené státy jako na spojence, kteří pomáhají České republice v dnešním nelehkém světě.
Dovolte mi říci pár slov k atmosféře v naší jednotce. V první řadě chci říci, že budou zapojeni výhradně dobrovolníci, přestože zákony této země už umožňují ministrovi obrany nařídit působení vojáků v těchto misích rozkazem. Za pár dní, respektive bezprostředně po rozhodnutí tohoto parlamentu, v případě, že dá své ano, chci navštívit tuto jednotku. Jedou se mnou poslanci a senátoři, nemám co skrývat. Všichni, kdo budou chtít domů, se budou moci svobodně vrátit. Přes to všechno jsem přesvědčen o tom, že vojáci svůj úkol splní. Jsou na něj vycvičeni, vybaveni, mají schopnosti, a dokonce se nebojím říci unikátní schopnosti - v detekci a identifikaci zbraní hromadného ničení možná nejlepší na celém světě. Premiér to již říkal, odmoření mimo jiné 500 osob za jednu hodinu, 80 kusů techniky za stejný čas.
Mohl bych pokračovat dál. Jsme jediní v lokalitě, kteří v tuto chvíli máme k dispozici průmyslové filtry, které nám umožňují působit při případných průmyslových či jiných haváriích a katastrofách. Mohl bych hovořit o tom, že máme dostatečné přepravní kapacity na vodu či chemické látky k hašení vrtů. Mohl bych hovořit o tom, proč je naše jednotka tak schopná pomáhat vojákům a civilistům, ale nechci vás tím zatěžovat. Kdo bude mít zájem, určitě na výborech tuto pozici nastolí.
Nenasadit naše vojáky, přestože jsou to vojáci, za situace napadení civilního obyvatelstva či jejich aliančních kolegů je skoro stejné jako nutit lékaře porušovat Hippokratovu přísahu. A já vás prosím - nedělejte to. Jsme na to specializováni doma, v alianci v případě, že to od nás všichni budou potřebovat. A ten případ nastal. Svět, nejenom Spojené státy, ale i okolní země nás prostě v tuto chvíli potřebují. Již nyní máme preventivní charakter, protože sama existence toho, že umíme změřit případné použití zbraní hromadného ničení, je odstrašením před jejich použitím, kterého by si možná nikdo bez našich vojáků nevšiml, protože biologické či chemické látky mají své první hrůzné následky teprve za dny, týdny, měsíce či roky. Rozhodnete o jejich stažení, premiér o tom hovořil, je to jediná možnost, jak se vyhnout zapojení do případného konfliktu. Ani sousední Německo, které má mnohem vyhraněnější pohled než Česká republika, svoji jednotku na ochranu proti zbraním hromadného ničení z této lokality nestáhne. Je to pouze jediná možnost z těch dvou, buď zůstat, anebo utéct. A já to prostě nemohu nazvat jinak. Vojáci by přišli o poslední zbytky sebeúcty, které před svými aliančními kolegy v této specializaci mají.
Nechci hovořit o tom, že vždycky v minulosti této země selhali politici, nikoliv vojáci, i v případech, kdy to bylo správné. A také jsme si to dokázali zdůvodnit marností boje, velkými oběťmi na životech či podobnými velkými hesly. Neházejme do koše naše alianční závazky ze summitu. Neházejme závazky k budoucnosti spojených armád aliance či spojených armád Evropské unie. My sami říkáme, že nemůžeme mít všechno, že se musíme specializovat. A když to od nás budou ostatní chtít, musíme jim vyjít vstříc. Zrovna tak jako budeme očekávat, že nám ostatní přispějí ve chvíli, kdy sami tu schopnost nebudeme mít. Vždyť to jsme tu přece hájili při nadzvukových stíhacích letounech!
Vojáci obstojí. Je na vás, jaký jim dáte mandát, jaké ideály mají hájit. Někteří z vás si ze mě dělali srandu, když jsem hovořil o tom, že Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1923 jasně řekl: "Voják má velké poslání mravní. Je stále na stráži a je první povolán, aby v případě nebezpečí položil život za stát a jeho ideály." Toto moto visí na mnoha vojenských útvarech a stále to prostě platí. Takže jaké jsou ideály tohoto státu? Je to svoboda, demokracie, spravedlnost a mnoho dalších. A neulehčí nám to naše rozhodování, já to vím. Zkusme tedy rozhodovat na základě našeho lidství, které uvnitř každého z nás musí prostě být.
Války a vzpomínky na ně vyvolávají odpor ke všemu, co je jenom trochu připomíná. Je to ale pouze zkratka v názvu té války pod mandátem Organizace spojených národů, která změní její charakter? Nezmění, v žádném případě ne.
Kladl jsem si v této souvislosti otázku. Jak by konala dnešní Organizace spojených národů v současném politickém rozvrstvení světa v případě nástupu Adolfa Hitlera. Co myslíte? Hypoteticky - byla by v tuto chvíli rezoluce, nebo nebyla? Volali bychom po mírovém řešení, po důkazech? Sám nevím.
***