(10.00 hodin)
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, já myslím, že situace je celkem jasná. Schůzka Severoatlantické aliance v Praze je politickou událostí prvořadého významu. Je to v podstatě bezprecedentní záležitost co do počtu hlav států a vrcholných představitelů nejrůznějších významných světových mocností, a proto je povinností České republiky jako pořadatele a hostitele tohoto významného summitu zajistit co možná nejvyšší dosažitelnou bezpečnost pro všechny účastníky summitu, zajistit, aby summit proběhl klidně, důstojně a aby přinesl odpovídající a očekávané politické výsledky.
Pokud této úrovně bezpečnosti nemůže být dosaženo za použití "pouhých národních prostředků", pak je samozřejmě povinností především vlády se pokusit využít našich aliančních vazeb, ať už bilaterálních, nebo multilaterálních, a využít případných nabídek našich spojenců k tomu, abychom byli schopni takovou bezpečnost skutečně zajistit na odpovídající úrovni.
Já jsem přesvědčen, že je to prvořadá otázka národního zájmu České republiky a úkolem státotvorné opozice je v takové situaci vládu podpořit. Jakkoliv nás v tuto chvíli mohou napadat různé pochybnosti, jakkoliv nás může mrzet, že situace se řeší doslova za pět minut dvanáct, že se řeší způsobem, kdy se nelze vyhnout stavu legislativní nouze, kdy se nelze vyhnout zkrácenému řízení na půdě Parlamentu, tyto výhrady jsou v tuto chvíli bezesporu přece jen poněkud vedlejší.
Já bych byl bezesporu rád, kdyby někdy v následujících dnech byla jak na půdě zahraničního výboru, tak třeba i na půdě výboru pro obranu a bezpečnost předložena jasná zpráva, jasný důkaz o časové souslednosti jednání, aby byl předložen jasný důkaz, že to nebyla česká vláda, kdo něco zanedbal, kdo něco podcenil, kdo někde pochybil.
Domnívám se, že by bylo velmi nemoudré pokoušet se v tuto chvíli o rozpoutávání nějaké politické debaty na půdě Poslanecké sněmovny na toto téma a pokoušet se o laciné vytěžování politického kapitálu z této záležitosti. Velmi bych se přimlouval za to, aby projednávání těchto dvou bodů ve sloučené rozpravě mělo průběh důstojný, mělo pokud možno průběh krátký a abychom dospěli k výrazné většinové podpoře na půdě Poslanecké sněmovny oběma předloženým návrhům.
Já myslím, že mohu zaručit z pozice státotvorné opozice, že stojíme o to, aby summit proběhl úspěšně, aby proběhl důstojně a aby jeho výsledky byly odpovídající našim politickým ambicím, a samozřejmě v této záležitosti má vláda naši podporu.
Jsem přesvědčen, že v tuto chvíli není možné jiné řešení než to řešení, které vláda zvolila. Chci doufat, že je to řešení, které nebude nutné realizovat, nebo využít v praxi, a jsem přesvědčen, že schválení těchto opatření na půdě Poslanecké sněmovny přispěje k většímu pocitu vzájemné sounáležitosti i v rámci Severoatlantické aliance. Proto zcela jasně říkám, že jakkoliv se můžeme bavit o nejrůznějších důsledcích a časových konsekvencích někde jinde a na jiných místech a třeba později, v tuto chvíli Poslanecká sněmovna není místem, kde bychom měli rozpřádat ohnivou politickou debatu. Měli bychom velmi rychle dospět k většinovému konsensuálnímu řešení.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Probíhá obecná rozprava a hlásí se do ní pan místopředseda Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, paní a pánové, já jsem se přihlásil z toho důvodu, abych reagoval na předložený sněmovní tisk 105 ve sloučené rozpravě, i na příslušná usnesení, ale také na to, co řekl pan kolega Zahradil. Já si opravdu myslím, že nemá smysl nějakým způsobem tady takzvaně získávat politické body na kritice vlády a toho, kdo co zanedbal, ale není možné neříci, že předložený návrh zákona vykazoval vady už v době, kdy vznikal. Poslední vada byla odstraňována včera ráno rozhodnutím Poslanecké sněmovny, resp. výboru pro obranu, a návrhem dnešního druhého bodu. To totiž svědčí o tom, že celá příprava neprobíhala tak, jak tady řekl ve svém předúvodním slově pan ministr Tvrdík. Pokud jednáme o tak vážné věci, jako je přijetí cizích vojsk na území České republiky, měly by pravděpodobně být postupy mnohem logičtější, přesnější a také jasnější.
Samozřejmě, pokud nebudeme dnes mluvit - a já o tom mluvit nechci - o tom, kdo zanedbal české letectvo tak, že je ve stavu, kdy máme čtyři nadzvuková letadla, tak musel minimálně od roku 1999, kdy organizační výbor tehdejší Poslanecké sněmovny rozhodl o pořádání summitu NATO v České republice, tedy tři roky dopředu, se bavit o tom, jakým způsobem to bude zajištěno. A pokud se něco změnilo po 11. září 2001, jak připomněl pan ministr Tvrdík, tak samozřejmě v tom případě už také věděl, v jakém stavu bude české letectvo v listopadu 2002, a mohl se dohodnout například na tom, že letadla, která budou brázdit nebe nad Českou republikou, mohou být letadla, která jsme v roce 1993 rozdělili mezi Českou a Slovenskou republiku při tehdejším dělení státu. Bylo by to lacinější, jednodušší a méně nebezpečené. Nebezpečné nikoliv z pohledu toho, jestli ten konkrétní letec zná nebo nezná území České republiky, nebo bude startovat z letecké základny v Čáslavi nebo ve Zvolenu. O to vůbec nejde. Jde o to, že zákon je nebezpečný tím, že dostává do rozporu platné mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a zákony, které jsme tady schválili. To musí pan ministr Tvrdík dobře vědět a musí to dobře vědět zejména pan místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Rychetský.
O čem chci mluvit? Není to tak dávno, kdy jsme schválili novelu Ústavy České republiky a její článek 10 o nadřazenosti mezinárodních smluv. Při odstraňování chyb, které byly v tomto zákoně, se nemohu nepozastavit nad tím, že při výkladu podle článku 10 Ústavy České republiky by musel nutně český Ústavní soud nebo i soudy obecné zjistit, že tento zákon, který bude pravděpodobně schválen - podle vyjádření kolegy Zahradila -, bude v rozporu s mezinárodní smlouvou, která je publikována pod číslem 1/2002 Sbírky mezinárodních smluv. Je to dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil.
***