(14.30 hodin)
Poslankyně Kateřina Konečná: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, kolegyně a kolegové, připomínky, které vám nyní předkládám k programovému prohlášení vlády, se týkají především budoucnosti dětí a mládeže v našem státě. Vítám, že tato vláda hodlá vytvářet srovnatelné vzdělávací podmínky pro druhý stupeň základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií, ovšem chybí zde pevná vazba mezi povinnou školní docházkou a aktivitami, jež donedávna byly jejich plnohodnotnou součástí, jako byly například školy v přírodě, sportovní kurzy a exkurze, které kromě své vzdělávací funkce mají také nezanedbatelnou složku výchovnou a socializační.
Místopředsedkyně PSP Hana Marvanová: Prosím o klid v sále. Kdo chce poslouchat, nechť zde zůstane, kdo se chce bavit, nechť jde mimo sál.
Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Kateřina Konečná: Dnes se však již podstatná část žáků těchto aktivit nemůže účastnit z finančních důvodů, a tím tyto činnosti organizované školou postupně zanikají bez náhrady.
V kapitole o mládeži a sportu výrazně postrádám jako mladý člověk závazek vlády k podpoře vytváření většího prostoru pro rovnoprávné uplatnění neziskového sektoru v mimoškolní výchově a vzdělávání, obdobně jak je to formulováno pro organizace působící v sociálních službách.
Místopředsedkyně PSP Hana Marvanová: Prosím ještě jednou všechny poslance, zejména vpravo, aby se nebavili a umožnili každému v důstojné atmosféře přednést svůj diskusní příspěvek. Doufám, že tato výzva už bude poslední a další nebude zapotřebí.
Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Kateřina Konečná: Úředníci na všech úrovních veřejné správy mají tendenci upřednostňovat profesionální zařízení, např. střediska volného času jimi zřizovaná, a ve vašem programovém prohlášení je tomu bohužel podobně.
Slibuje-li vláda, že bude usilovat o co nejširší spoluúčast všech občanů na rozvoji společnosti, neměla by opomenout participaci dětí a mládeže na správě věcí veřejných. Zvláště ve světle znechucení mladých lidí jde nyní v Evropě o jedno z nejdůležitějších témat, jimiž se zabývá podstatná část Bílé knihy o mládeži vydané Evropskou komisí v listopadu 2001. Podle této Bílé knihy jsou hlavním polem participace školy a obce. V České republice se však k dětem a mládeži většinou uplatňuje tradiční paternalistický přístup, vzácné výjimky jsou dány jen dobrou vůlí osvícených jednotlivců. Česká republika je nadále vázána mimo jiné Úmluvou OSN o právech dítěte, aniž by její ustanovení týkající se této oblasti bylo promítnuto v legislativě. V žádném případě nevolám po tom, aby se povinně vytvářely školské samosprávy, žákovské časopisy či mládežnická obecní zastupitelstva. Jde mi pouze o to, aby v případě vzniku takových struktur v Evropě běžných byly příslušné orgány ze zákona povinny vytvářet podmínky pro jejich činnost a zabývat se jejich závěry.
V neposlední řadě cítím jako velký nedostatek kapitolu lidských práv. Vláda správně hodlá doplnit dosavadní opatření o mechanismy ovlivňující politiku samospráv vůči romským komunitám, které umožní koordinovanou podporu projektů v oblasti sociální politiky. Je však nezbytné, aby učinila totéž ve vztahu k vzdělávací politice, která má pro vyrovnání romské komunity klíčovou pozici. Příkladem je dosavadní tzv. snaha vlády o to, aby co nejvíce romských dětí navštěvovalo mateřské školy - viz politika minulé vlády vůči romské komunitě. Ty jsou ovšem zřizovány obcemi a vláda postrádala nástroje ke splnění svého vlastního úkolu.
Vládní prohlášení obsahuje vypracování a realizaci řady národních akčních plánů podle daných mezinárodních dokumentů. Mezi nimi chybí národní akční plán proti rasismu podle závěrů loňské světové konference proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a intoleranci a národní akční plán k realizaci Úmluvy o právech dítěte podle závěrů letošního summitu o právech dítěte.
Vážená vládo, nemyslíte si, že zapomínat na mladé lidi v našem státě a opomíjet je několika větami je zavrženíhodné a nedůstojné? Neměli byste se daleko více zaměřit na budoucnost nejen svých vlastních dětí a vnoučat, ale i všech mladých lidí, kteří jednou budou nuceni převzít to, co jim zde zanecháte? Uvědomte si prosím, že opomíjením otázky mládeže podřezáváte větev, na které sedíte, protože mladí jsou budoucnost naší země. Opravdu vás prosím: spravujte naši zemi tak, abyste se jednou mohli všem mladým lidem podívat do očí. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Hana Marvanová: Děkuji paní poslankyni Konečné. Prosím o slovo pana poslance Teplíka. Připraví se pan poslanec Exner.
Poslanec Tomáš Teplík: Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy a pánové, když jsem si začal pročítat programové prohlášení vlády, kromě nepříliš složitého a relativně značně jednoduchého slohu a relativně neustále se opakujících několika slov či frází mě zaujala první věc. Když jsem si přečetl slova "realizace společnosti spoluúčasti a solidarity", bez ohledu na to, co si o těchto slovech myslím, začal jsem přemýšlet o tom, jak to asi jde dohromady s programem různých jednotlivých koaličních stran. Jak zmínil jeden z předřečníků, i toto bylo jednou ze součástí programového prohlášení vlády z roku 1998.
Co mě zarazilo, je, že další dvě koaliční menší strany nejen v tomto, ale i v dalších kapitolách až na několik velmi málo výjimek na svůj program rezignovaly. Proto je jasné, že výrazný rukopis na tomto programovém prohlášení vlády nese zejména ČSSD. Vzhledem k rozložení sil asi logicky.
V programovém prohlášení vlády neslýcháme slova o tom, jak jsme slyšeli ze strany představitelů ČSSD, že se musíme přibližovat sociálně demokratické Evropě proto, že Evropa je sociálně demokratická. Ona to není už do značné míry pravda. Je otázka, do jaké míry to bude platné po volbách v Německu, i když neříkám, že je to vždy ze zahraničněpolitických hledisek pro Českou republiku výhodné.
Pokud se tam neobjevují tyto věty, objevují se tam věty jiné, například realizace evropského sociálního modelu nebo moderní evropská společnost 21. století. Rád bych věděl, a to nejen od kolegů z ČSSD, kteří sedí v této sněmovní síni, ale od různých publicistů a filozofů, co to je.
Dovolím si uvést několik čísel, protože říkat si můžeme co chceme, ale čísla jsou čísla. Když se podíváme do statistik, dospějeme k závěru, že Západ byl na svém vrcholu kolem roku 1928 a od té doby je zde vidět sice mírný, ale neustálý a setrvalý pokles. Například v podílu na světové průmyslové výrobě v roce 1928 byl podíl západní Evropy a USA 84,2 %, ale v roce 1990 pouze 49,9 % a v roce 2020 se očekává 30 %. Podotýkám, že podstatnou část těchto procent a udržování na jisté přijatelné hodnotě zajišťují zatím stále výrazně USA. Co se týká podílu na světovém hrubém hospodářském produktu Západu, v roce 1950 to bylo 64 %, v roce 1992 už jen 48,9 % a v roce 2020 se očekává 25 %. Toto číslo směrem nahoru táhnou zejména USA, nikoli západní Evropa jako taková.
V žádném případě nechci zpochybňovat a napadat kulturní a společenské hodnoty západní Evropy, ale pokud chce Evropa jako celek tento velmi negativní trend, který je již desetiletí, zastavit, musí přemýšlet sama, co bude se sebou dělat dál a jakou cestou se bude chtít vydat.
Upřímně řečeno - programová prohlášení vlád, ať už jsou sociálně demokratické, nebo "pravicové", v západoevropských zemích tomu jednoznačně nasvědčují, že si tento problém uvědomují.
Jiná otázka je, jaké bude jeho řešení nebo přístup k tomuto řešení. Byl bych nerad, aby se i tato vláda pokoušela Českou republiku dostat tam, kde dnes Evropa končí, do míst, kde se zamýšlí, odkud půjde dál. Myslím, že by to byla zbytečná ztráta času. Z toho vyplývá, že dnešní Evropa žije ze své podstaty, je příliš drahá, neefektivní, nevýkonná a zastaralá. Proto přemýšlejme, jak toto odstranit, a nebavme se o plytkých a nic neříkajících frázích.
Ke vstupu do Evropské unie. Evropská unie - toto téma se prolíná celým programovým prohlášením vlády, ale mám pocit, že se prolíná zejména tam, kde docházejí věcné a konkrétní argumenty.
***