Neautorizováno !

(18.30 hodin)

(pokračuje Kučera st.)

A tak se chci zeptat kolegů a kolegyň, kteří tvrdí, že Evropská unie nemá tyto jazykové normy, jestli ještě v tuto chvíli na svém tvrzení trvají.

Chtěl bych také vaší pozornosti nabídnout Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, která byla přijata ve Vídni 23. května roku 1969, u nás však bohužel až v roce 1987, i když v ostatních státech Evropy vstoupila v platnost v roce 1980. Tady se v článku 33 hovoří naprosto jednoznačně o výkladu smluv, jejichž původní vyhotovení je ve dvou nebo více jazycích. Předpokládá se tedy, že smluvní státy mezi sebou uzavírají smlouvy každý ve své mateřštině a "byla-li smlouva - cituji Vídeňskou úmluvu - původně vyhotovena ve dvou nebo více jazycích, má její text stejnou platnost v každém z těchto jazyků".

Říkáte si, proč to tady asi všechno povídám. Inu proto, že nejzajímavější z toho všeho jsme našli ve shrnutí publikace, která se jmenuje Evropské právo autorů Luboše Tichého, Reinera Arnolda, Pavla Svobody, Jiřího Zemánka a Richarda Krále. Tam se totiž hovoří o tom, že původní smlouva ve smyslu jazykovém Evropské unie byla uzavřena ve francouzštině a tato jazyková verze byla závazná. Římské smlouvy posléze byly uzavřeny v němčině, francouzštině, italštině a holandštině, přičemž všechny čtyři verze byly závazné. V důsledku přistoupení dalších států se závaznými staly verze anglická, dánská, irská - a to prosím v galštině - řecká, španělská, portugalská, švédská a finská. Jazykový režim byl stanoven jednomyslným rozhodnutím Rady tak, že bylo stanoveno jedenáct oficiálních a pracovních jazyků orgánů společenství. Irsko se vzdalo galštiny, Rakousko, Lucembursko a Belgie sdílejí jazyk jiného členského státu a oficiálními jazyky tedy jsou němčina, angličtina, dánština, španělština, francouzština, řečtina, italština, holandština, portugalština, švédština a finština.

Všimněte si tedy, prosím pěkně, že všechny státy Evropské unie si své národní jazyky prosadily jako oficiální a pracovní jazyky orgánů společenství.

Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho, že každý občan Evropské unie má právo obracet se na orgány Evropské unie v kterémkoli z těchto jazyků a obdržet v tomto jazyce odpověď. Nařízení a jiné texty obecně závazné se vyhotovují v jedenácti úředních jazycích a uveřejňují se v Úředním listu v jedenácti jazykových verzích s tím, že všechny mají stejnou závaznost. Při oficiálním zasedání orgánů se simultánně používá všech jedenáct jazyků a všechny dokumenty úředně předané existují v jedenácti jazycích.

V pracovních jednáních se pak samozřejmě používají jazyky, na kterých se státy shodnou, nejčastěji angličtina a francouzština. Nicméně mohu posloužit příkladem, kdy v jednom z výborů po určitou dobu, jak se tak střídají v orgánech, byl předsedou občan Finska. Ten se rozhodl, že bude mluvit finsky, a v tomto výboru měl právo mluvit úředním a mateřským jazykem své země; muselo se tlumočit a muselo se i jemu tlumočit zpětně.

Říkám to tady tedy jenom proto, abyste viděli, že i Evropská unie respektuje, naopak dokonce podtrhuje právo jednotlivých zemí na jejich národní a úřední jazyky.

Naším cílem není v tuto chvíli nic jiného, než aby se i česká Poslanecká sněmovna ztotožnila s tím, že český jazyk jako takový je symbolem identity tohoto národa, že je symbolem stejným, jako je například vlajka, jako je například státní znak, jako je například hymna této republiky. Není to ani nacionalismus, ani nadbytečnost, není to ani zbytečné chránění jazyka, který se doma samozřejmě dokáže ochránit sám, pokud mu neubližují jeho vlastní lidé tím, že ho nevnímají a nerespektují, což ostatně před chvílí někteří členové sněmovny sami předvedli.

A jen tak mimochodem: i ústava Československé republiky z let 1920 až 1939 měla postavení státního jazyka zakotveno ve Sbírce zákonů na nařízení a bylo to i součástí Ústavy č. 122 z roku 1920 Sb.

Dámy a pánové, já se vám opravdu velmi omlouvám, pokud jste čekali z mých úst vystoupení hodné bývalého divadelního ředitele. Nechtěl jsem tady dnes provozovat jakoukoli jazykovou klauniádu.

Měli jsme před sebou dvě možnosti a předložili jsme našemu výboru dvě varianty. Širší, která odstranila myslím si všechny námitky kolegy Pejřila, která srovnala věci, aby šly za sebou tak, jak mají jít, která udělala jistou sumarizaci a hierarchicky pokračovala podle významu, od důležitého k tomu o něco méně důležitému. Ale nakonec jsme se všichni shodli na tom, že by nám bývalo asi nejvíce vyhovovalo a stačilo, kdyby v Ústavě České republiky byla ona jedna jediná věta, která je součástí onoho našeho návrhu, oné užší varianty. Bohužel chápeme, že v tuto chvíli asi nejde a nebylo by moudré sahat do ústavy. A proto před vás předstupuji jako jeden z předkladatelů s požadavkem a přáním, abyste podpořili výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a jeho usnesení, které je usnesením v oné tzv. užší variantě, která zní naprosto jednoduchým způsobem:

"Úředním jazykem České republiky je jazyk český. Práva občanů, kteří tvoří národnostní nebo etnické menšiny, nejsou tímto zákonem nikterak dotčena."

Pokud se nám toto podaří přijmout, budu se těšit na to, až se v zemích Evropské unie a hlavně v jejích orgánech při nejrůznějších oficiálních zasedáních bude mluvit tak nádherným jazykem, jako je český jazyk.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a ještě jednou usiluji o vaši přízeň. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Miloslavu Kučerovi staršímu. Teď je řádně přihlášen pan kolega Václav Nájemník, ale vidím s faktickou poznámkou hlásícího se pana kolegu Petra Plevu, takže má přednost. Prosím.

Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, chtěl bych vaším prostřednictvím poděkovat panu kolegovi Kučerovi st. za to, že nám tady vyjmenoval, v kterých státech je jazykový zákon. Jenom tím dokazuje, že jazykový zákon je upravován pouze tam, kde existuje reálná potřeba, kde prostě existuje různost jazyků, kde existují přibližně stejné jazykové menšiny a v podobných případech. U nás tomu tak není, a proto nevidím potřebu u nás to upravovat.

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pan kolega Petr Pleva domluvil. Omlouvám se panu kolegovi Václavu Nájemníkovi, hlásí se pan zpravodaj Petr Matějů, ale ten netrvá na přednostním právu, takže pan kolega Václav Nájemník může hovořit, a ještě jednou přijměte moji omluvu. Poté vystoupí pan zpravodaj. Prosím, hovoří pan kolega Václav Nájemník.

Poslanec Václav Nájemník: Hovořilo se tu o petičním výboru. Mám k tomu jenom několik bodů a budu opravdu velmi stručný.

1. Jazykový zákon byl projednán v souladu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny obvyklým způsobem.

2. Dostatečný počet poslanců z různých stran se shodl na svém názoru téměř jednomyslně, akorát za předkladatele pan dr. Filip měl jiný názor.

3. Hlavní námitka prostě trvá. Věřím, že česká kultura má tak silný potenciál, že je možno optimisticky předpokládat, že vývoj našeho jazyka bude optimální ve svobodném prostředí.

4. Osobně vážím si snahy předkladatelů, hluboce však nesouhlasím s tím, že jazykovou kulturu u nás je možno zlepšovat zákonem, který nadto pouze apeluje a neukládá sankce.

***