Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1998
II. volební období
-------------------------------------------------


408/1

předložené dopisem předsedy vlády Josefa Tošovského ze dne 12. března 1998 (čj. 3411/98 - OVA)

Vláda na své schůzi dne 11. března 1998 projednala a posoudila návrh zákona o výkonu trestu odnětí svobody (sněmovní tisk č. 408) a z důvodů, které jsou dále uvedeny, vyjádřila s tímto návrhem   n e s o u h l a s .

Obecně

Skupina poslanců předložila svým jménem návrh zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který je z převážné většiny opisem návrhu, který vláda předložila Poslanecké sněmovně v roce 1996 (sněmovní tisk č. 2065). Uvedený vládní návrh již nebyl v předchozím volebním období z časových důvodů projednán. Velmi podrobně se jím ale zabývaly některé výbory Poslanecké sněmovny, které k němu uplatnily řadu pozměňovacích návrhů, z nichž některé zasahovaly i do koncepce návrhu zákona. To byl také důvod, proč vláda po volbách v roce 1996 uvedený vládní návrh nepředložila Poslanecké sněmovně znovu, ale pověřila tehdejšího ministra spravedlnosti přípravou nového věcného záměru zákona. Na jeho podkladě se v současné době připravuje nový návrh zákona, který bude vládě předložen v dubnu 1998.

Základním nedostatkem návrhu zákona je skutečnost, že skupina poslanců předtím, než k němu připojila své podpisy, se nezabývala připomínkami, které při projednání uvedeného návrhu v orgánech Poslanecké sněmovny zazněly a stanovisko k nim nepromítla do textu návrhu nebo alespoň do jeho důvodové zprávy. Poslanci se omezili pouze na dílčí úpravy, které ovšem nevedou k zpřesnění a zdokonalení původního návrhu. Naopak díky těmto úpravám se návrh stává rozporuplnějším a nepřijatelnějším.

I když návrh přebírá z vládního návrhu řadu pozitivních prvků, trpí některými vážnými věcnými nedostatky, mezi něž patří zejména:

- nedostatečné vymezení obsahu výkonu trestu

Návrh se téměř výlučně zabývá otázkou právního postavení odsouzeného během výkonu trestu odnětí svobody a oprávněními nebo naopak povinnostmi Vězeňské služby. Zcela nedostatečně si ovšem všímá vlastního obsahu výkonu trestu odnětí svobody a omezuje se na pouhé konstatování, že k dosažení účelu výkonu trestu se individuálně stanoví program zacházení s odsouzeným (§ 36). Přitom není zřejmé, čím se má program zacházení odlišovat od stávajícího resocializačního programu a jak si navrhovatelé představují zvýšení účinnosti výkonu trestu.

- nedostatečná procesní ustanovení o způsobu rozhodování o právním postavení    odsouzeného během výkonu trestu

Návrh zákona předpokládá, že o řadě práv a povinností odsouzeného bude Vězeňská služba rozhodovat, aniž by dostatečně jasným způsobem upravoval základní otázky procesního postupu v této oblasti. V některých případech užívá pojmy, které jsou vlastní trestnímu řízení (oznámení rozhodnutí, stížnost proti rozhodnutí, odkladný účinek atd.), aniž by bylo zřejmé, jak tyto pojmy hodlá vykládat. Určení formy některých rozhodnutí a příslušnosti k jejich vydání v některých případech zcela chybí (např. v § 51 odst. 3 návrhu není zřejmé, kdo a jakým způsobem rozhoduje o otázce, zda újmu na zdraví si způsobil odsouzený úmyslně, jak se rozhoduje o rozsahu, v jakém bude doba přerušení trestu do doby jeho trvání započtena, případně jakou má odsouzený proti nesprávnému postupu obranu).

- nedostatečné vyčíslení nákladů spojených s prováděním navrhovaného zákona

Návrh zákona předpokládá některé změny v organizaci výkonu trestu, vybudování nových vězeňských kapacit a zejména výrazné rozšíření výkonu ochranného léčení přímo ve věznicích. Realizace těchto navrhovaných opatření předpokládá výrazné posílení výdajů ze státního rozpočtu na vězeňství. Důvodová zpráva neposkytuje ani základní představy o výši těchto nákladů. Pouze na str. 35 konstatuje, že předpokladem uplatňování navrhovaného zákona je dostatek ubytovacích kapacit, personálu a finančních prostředků.

K jednotlivým ustanovením:

Dále uvedené připomínky se zaměřují na věcné nedostatky návrhu, pomíjejí některé nedostatky stylistické povahy.

K § 10

Jestliže se na řízení o zařazování a přeřazování odsouzených nemá vztahovat správní řád, je třeba alespoň v základních směrech upravit procesní postup přímo v návrhu zákona. Z navrhované úpravy např. není jasné, jaké náležitosti má mít rozhodnutí ředitele věznice, jakou formu má odvolání odsouzeného splňovat a co se považuje za doručení odvolání generálnímu řediteli Vězeňské služby, aby byla zachována

lhůta. Po věcné stránce není zřejmé, proč se nepřipouští opravný prostředek proti rozhodnutí ředitele o zařazení odsouzeného do určitého typu věznice.

K § 17

Z formulace navrhovaného odstavce 2 není zřejmé, jaké srážky mají být z odměny odsouzeného provedeny. V úvodu textu se obecně odkazuje na srážky podle právních předpisů a vedle toho se odkazuje na další předpisy, podle nichž lze provádět další srážky. Nejasný je text zejména ve vztahu k otázce, zda pro odsouzené má platit odlišný režim při srážkách daně z příjmu a příspěvku na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení.

K § 22

Není jasné, podle jakých kriterií a v jaké době má ředitel věznice situaci odsouzeného posuzovat. Během výkonu trestu má odsouzený zajištěné stravování a ubytování bez ohledu na to, jakého výdělku dosahuje nebo kolik činí jeho starobní důchod. Pokud by měl ředitel věznice posuzovat sociální situaci odsouzeného během výkonu trestu, pak by k těmto plněním musel určitým způsobem přihlédnout.

K § 23

V tomto ustanovení se zmiňuje pouze případ, kdy o povinnosti odsouzeného hradit náklady výkonu trestu rozhodne ředitel věznice proto, že odsouzený svým zaviněním způsobil, že tyto náklady nemohly být sraženy z jeho pracovní odměny. Neřeší se již situace, kdy odsouzený je např. poživatelem starobního důchodu (a tedy podle § 22 odst. 1 by z něj měl hradit náklady výkonu trestu), avšak již není povinen pracovat a tedy ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) nezavinil, že náklady výkonu trestu nelze srážet z pracovní odměny.

Připomínky k nedostatečné procesní úpravě uvedené k § 10 se týkají i § 23 odst. 3. Navíc není zřejmé, proč se zavádí další forma opravného prostředku (stížnost).

K § 25

Z odstavce 3 není jasné, co má být obsahem dohody dvou ministrů, jakou má mít dohoda formu a koho má v resortu zdravotnictví zavazovat.

K § 27

Formulace odstavce 1 nemá normativní obsah (právo odsouzeného zákon podmiňuje tím, že budou existovat určité podmínky, aniž by bylo jasné, kdo je oprávněn jejich existenci nebo neexistenci posuzovat). Navíc z tohoto ustanovení není zřejmé, jak má být kontrola užití telefonu v souladu se zákonem prováděna.

K § 34

Podmínky omezení práva ve smyslu odstavce 4 v závislosti na tom, zda odsouzený uhradil škodu způsobenou trestným činem, nebudou v řadě případů přezkoumatelné. Nejasnosti o výši způsobené škody často vedou v trestním řízení k tomu, že poškozený je se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proto by důvodem omezení práva mělo být jen neuhrazení pohledávky přiznané soudem (i zde ale mohou vznikat pochybnosti o tom, zda pohledávka zanikla).

K § 47

Z tohoto ustanovení není zřejmé, komu má odsouzený stížnost adresovat, jakou formu má tento opravný prostředek mít a co se považuje za oznámení rozhodnutí, zakládající běh lhůty.

K § 51

Z odstavce 3 není zřejmé, kdo je oprávněn posoudit, zda si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, jakou formu takové rozhodnutí má mít a jaké má odsouzený možnosti dosáhnout změny takového rozhodnutí.

K § 52

Stejně jako z § 25 není z § 52 odst. 1 jasné, co má být obsahem dohody dvou ministrů, jakou má mít dohoda formu a koho má v resortu zdravotnictví zavazovat.

K § 55

Návrh zákona upravuje odlišný výkon trestu mladistvých, aniž by pojem mladistvého definoval. Přitom asi nelze převzít definici mladistvého obsaženou v § 74 odst. 1 trestního zákona, neboť ta vychází z věku pachatele v době spáchání činu, nikoliv z jeho věku v době nástupu a výkonu trestu. V důsledku toho by se zmírněný režim výkonu trestu pro mladistvé vztahoval i na odsouzené, kteří třeba i před nástupem výkonu trestu již dosáhli zletilosti.