PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1998
II. volební období
385
Vládní návrh
zákon
ze dne..............1998
o spolupráci s mezinárodním tribunálem
a o změně a doplnění trestního řádu
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ
SPOLUPRÁCE S MEZINÁRODNÍM TRIBUNÁLEM
§ 1
Rozsah a způsob spolupráce
(1) Česká republika spolupracuje s mezinárodním tribunálem, ustaveným
a) rezolucí 827 (1993) Rady bezpečnosti Organizace spojených národů ze dne 25. května 1993, k trestnímu stíhání osob zodpovědných za závažné porušování mezinárodního humanitárního práva spáchané na území bývalé Jugoslávie mezi 1. lednem 1991 a datem, které Rada bezpečnosti Organizace spojených národů určí při obnovení míru, a
b) rezolucí č. 955 (1994) Rady bezpečnosti Organizace spojených národů ze dne 8. listopadu 1994, k trestnímu stíhání osob odpovědných za závažná porušování mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Rwandy a rwandských občanů zodpovědných za genocidu a další porušení humanitárního práva mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994, (dále jen "mezinárodní tribunál"), ve věcech týkajících se trestných činů, k jejichž stíhání je mezinárodní tribunál příslušný.
(2) Spolupráci s mezinárodním tribunálem zajišťují soudy a státní zastupitelství a jejich prostřednictvím i další orgány činné v trestním řízení ve věcech, k jejichž projednání byl mezinárodní tribunál zřízen.
(3) Právní styk s mezinárodním tribunálem zprostředkovává Ministerstvo spravedlnosti.
§ 2
Předmět spolupráce
(1) Soudy a státní zastupitelství spolupracují s mezinárodním tribunálem na základě jeho žádosti:
a) poskytováním informací o trestném činu patřícím do pravomoci mezinárodního tribunálu, pro který se v České republice vedlo nebo vede trestní řízení,
b) předáním věci, v níž se v České republice vede trestní řízení, mezinárodnímu tribunálu,
c) prováděním úkonů právní pomoci, zejména doručováním předvolání a dalších písemností podezřelému nebo obviněnému a jejich obhájcům, obětem a jejich zmocněncům a svědkům,
d) zajišťováním a shromažďováním důkazů a prováděním vyšetřovacího úkonu na místě,
e) pátráním po osobách a věcech a zadržením podezřelého nebo obviněného.
(2) Rozhodnutí mezinárodního tribunálu může být na území České republiky vykonáno nebo mít zde jiné účinky za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.
§ 3
Postup při vyřizování žádosti mezinárodního tribunálu
(1) Právní pomoc poskytují soudy a státní zastupitelství mezinárodnímu tribunálu prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti v rozsahu a způsobem, který je stanoven v dožádání. Při provádění jednotlivých úkonů, které jsou předmětem žádosti mezinárodního tribunálu, jinak soudy a státní zastupitelství postupují podle trestního řádu.
(2) Jestliže by vyhovění žádosti tribunálu bylo v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem České republiky, soud nebo státní zastupitelství žádost o poskytnutí právní pomoci bez vyhovění mezinárodnímu tribunálu vrátí a zároveň jej informuje o podmínkách, za nichž by v dané věci bylo možné dožádání vyhovět.
§ 4
Předání trestního stíhání
(1) Na žádost mezinárodního tribunálu Česká republika předá tomuto tribunálu trestní stíhání vedené některým z orgánů činných v trestním řízení, pokud se trestní stíhání týká trestného činu, pro který byl mezinárodní tribunál zřízen.
(2) Ministerstvo spravedlnosti předá žádost mezinárodního tribunálu o předání trestního stíhání soudu, u něhož byla podána obžaloba, nebo státnímu zástupci, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Tento orgán přezkoumá, zda jsou splněny podmínky pro předání a o výsledku šetření vyrozumí Ministerstvo spravedlnosti; ke zprávě o výsledku šetření připojí trestní spis nebo jiné doklady nutné k předání trestního stíhání.
(3) Soud nebo státní zástupce na základě sdělení Ministerstva spravedlnosti o tom, že žádosti mezinárodního tribunálu o předání trestního stíhání vyhovělo, trestní stíhání přeruší.
§ 5
Zastavení trestního stíhání
Jestliže byl obviněný mezinárodním tribunálem pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, rozhodne soud, a před podáním obžaloby státní zástupce, o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek, který byl předmětem trestního stíhání před mezinárodním tribunálem, pokud byl k vedení takového řízení mezinárodní tribunál příslušný.
§ 6
Provádění důkazů
(1) K žádosti mezinárodního tribunálu zajistí státní zástupce a po podání obžaloby soud provedení důkazu na území České republiky.
(2) K žádosti mezinárodního tribunálu soud nebo státní zástupce umožní žalobci, obviněnému a jeho obhájci nebo jiné osobě zúčastněné na řízení před mezinárodním tribunálem účast při provádění důkazu. Těmto osobám umožní, aby vyslýchaným svědkům nebo znalcům kladly otázky. Osobám k tomu mezinárodním tribunálem zmocněným zároveň umožní, aby o průběhu úkonu pořídily zvukový nebo obrazový záznam.
(3) Osobám, které byly před mezinárodní tribunál předvolány z třetího státu, se zaručuje právo na svobodný průjezd územím České republiky. Tyto osoby nebudou stíhány, zadrženy nebo trestány za čin spáchaný před vstupem na území České republiky. Uvedené ochrany taková osoba pozbude, jestliže bez závažného důvodu překračuje dobu, která jí byla k průjezdu poskytnuta.
§ 7
Zatčení a vydání obviněného
(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, na řízení o žádosti mezinárodního tribunálu o zatčení obviněného a jeho vydání tomuto tribunálu se přiměřeně užijí ustanovení trestního řádu. Podmínkou vydání je, že nejde o občana České republiky.
(2) O zatčení obviněného a jeho vzetí do vazby vyrozumí předseda senátu, který rozhodl o vazbě, neprodleně mezinárodní tribunál.
(3) Obviněný, který byl vzat do vazby na základě informace mezinárodního tribunálu o tom, že na něj byl vydán zatykač, může být z vazby propuštěn, jestliže mezinárodní tribunál ve lhůtě 40 dnů od vyrozumění podle odstavce 2 nedoručí Ministerstvu spravedlnosti doklady, na jejichž základě může být rozhodnuto o předání obviněného mezinárodnímu tribunálu.
§ 8
Výkon rozhodnutí mezinárodního tribunálu
Na území České republiky lze provádět výkon rozhodnutí mezinárodního tribunálu, pokud tak stanoví zvláštní zákon a učiní-li Česká republika ve vztahu k Radě bezpečnosti Organizace spojených národů prohlášení o své ochotě taková rozhodnutí vykonávat.
§ 9
Výsady a imunity soudců a personálu mezinárodního tribunálu
Soudci, vedoucí obžalovacího úřadu a kancléř mezinárodního tribunálu požívají výsad a imunit ve stejném rozsahu jako zaměstnanci Organizace spojených národů podle článku V a VII Úmluvy o výsadách a imunitách Organizace spojených národů.1)
___________________
1)
ČÁST DRUHÁ
ZMĚNA A DOPLNĚNÍ TRESTNÍHO ŘÁDU
§ 10
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/199l Sb., zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 154/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 214/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 8/1995 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 150/1997 Sb. a zákona č. 209/1997 Sb. se mění a doplňuje takto:
1. V § 11 odst. 1 ustanovení písmene ch) zní:
"ch) stanoví-li tak zvláštní zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.".
2. Za § 77 se vkládá nový § 77a, který včetně nadpisu zní:
"§ 77a
Předvedení osoby podezřelé
Z důvodů uvedených v § 76 odst. 1 může policejní orgán předvést osobu podezřelou ze spáchání trestného činu před vyšetřovatele nebo státního zástupce, a to i bez jejich předchozího příkazu.".
3. V § 173 odst. 1 ustanovení písmene d) zní:
"d) je-li obviněný vydán do ciziny nebo mezinárodnímu tribunálu, anebo je-li vyhoštěn.".
ČÁST TŘETÍ
ZÁVĚREČNÉ USTANOVENÍ
§ 11
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Důvodová zpráva
Obecná část
Smyslem předkládaného návrhu je vnitrostátně zajistit plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 827 (1993) o vytvoření mezinárodního tribunálu pro stíhání osob zodpovědných za závažné porušování mezinárodního humanitárního práva spáchané na území bývalé Jugoslávie a č. 955 (1994) o založení mezinárodního tribunálu k trestnímu stíhání osob odpovědných za závažná porušování mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Rwandy a rwandských občanů zodpovědných za genocidu a další porušení humanitárního práva.
Vnitrostátní právní úprava postupu při poskytování právní pomoci v trestním řízení je obsažena v hlavě dvacáté čtvrté trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nazvané právní styk s cizinou. Vychází z koncepce, že právní pomoc si v trestním řízení vzájemně poskytují jednotlivé státy prostřednictvím svých orgánů. Právní pomoc v nejširším smyslu slova se podle této úpravy člení na instituty:
- vyžádání z ciziny (§ 376 až 378),
- vydání do ciziny (§ 379 až 383),
- převzetí a odevzdání trestní věci (§ 383a až 383c),
- dožádání (§ 384),
- výkon rozsudků cizozemských soudů (§ 384a až 384e).
S výjimkou institutu dožádání je úprava právního styku v cizině v rámci trestního řízení obsažena výlučně v trestním řádu. Pouze při dožádání cizozemských soudů a úřadů o poskytnutí právní pomoci nebo při vyřizování jejich žádostí o právní pomoc se podle výslovného odkazu obsaženého v § 384 trestního řádu postupuje s přiměřeným užitím předpisů platných pro styk s cizinou ve věcech občanskoprávních. Těmi se rozumí zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a předpisy tento zákon provádějící.
I když se připouští, aby k poskytnutí právní pomoci došlo v některých případech výjimečně na mimosmluvním základě podle principu reciprocity, v praxi se zásadně právní pomoc poskytuje na základě dvoustranné nebo mnohostranné mezinárodní smlouvy. Z tohoto faktu vychází i vnitrostátní právní úprava a v § 375 trestního řádu se zakládá její subsidiarita vůči mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána. V současné době se právní pomoc v trestních věcech poskytuje na základě přibližně 30 mnohostranných mezinárodních úmluv a téměř 70 dvoustranných mezinárodních smluv, zavazujících jednotlivé státy.
Podle dosavadní právní úpravy a aplikační praxe se právní pomoc uskutečňuje mezi státy, resp. mezi k tomu zmocněnými státními orgány jednotlivých států. Platná právní úprava nepamatuje na případy, kdy právní pomoc by Česká republika poskytovala mezinárodní instituci.
Situace v některých státech, které se fakticky nacházely ve válečném konfliktu, si vynutila, aby na ni reagovala Rada bezpečnosti OSN kromě jiného již citovanými rezolucemi o ustavení mezinárodního tribunálu pro stíhání zločinů spáchaných na území těchto států. Takto ustavený tribunál nemá povahu orgánu konkrétního státu, ale je mezinárodní institucí. Povinnost jednotlivých států poskytnout tomuto tribunálu potřebnou právní pomoc, tedy plnit závazky z uvedených rezolucí, pro ně vyplývá z kapitoly VII Charty Organizace spojených národů.
Rezoluce Rady bezpečnosti, o jejichž promítnutí do vnitrostátního práva se v tomto případě jedná, jsou jednostranným aktem aplikace mezinárodní úmluvy - Charty OSN, a tedy již nemají povahu mezinárodní smlouvy. Teorie mezinárodního práva je zařazuje mezi tzv. vedlejší prameny mezinárodního práva odvozující svoji závaznost od původní mezinárodní smlouvy. Ústava ve svém článku 10 rozděluje mezinárodní úmluvy do dvou kategorií. První tvoří mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách, které Ústava prohlašuje za bezprostředně závazné a mající přednost před zákonem. Druhou kategorii představují všechny ostatní mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Ústava tuto druhou kategorii nijak necharakterizuje, opakem lze dovodit, že této kategorii se bezprostřední závaznost ani přednost před zákonem nepřiznává. K jejich vnitrostátnímu provedení je tedy třeba vydat zvláštní zákon.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN nemají povahu mezinárodní smlouvy, která by byla bez dalšího vnitrostátně aplikovatelná, a proto řada států již k jejich splnění přijala vlastní vnitrostátní zákonnou úpravu, umožňující právní styk mezi mezinárodním tribunálem a svými státními orgány, tedy poskytování právní pomoci tomuto tribunálu v požadovaném rozsahu. Stejný smysl sleduje i předkládaný návrh.
Rezolucí Rady bezpečnosti č. 827 (1993) ze dne 25. května 1993 bylo rozhodnuto o vytvoření mezinárodního tribunálu pro stíhání osob zodpovědných za závažné porušování mezinárodního humanitárního práva spáchané na území bývalé Jugoslávie mezi 1. lednem 1991 a datem, které Rada bezpečnosti určí při obnovení míru. Zároveň Rada bezpečnosti rozhodla o přijetí Statutu mezinárodního tribunálu zřízeného pro uvedený účel. V rezoluci je vyjádřen kategorický požadavek, aby všechny státy plně spolupracovaly s mezinárodním tribunálem a jeho orgány v souladu s touto rezolucí a Statutem mezinárodního tribunálu a aby následně všechny státy přijaly veškerá opatření podle svého vnitrostátního práva za účelem plnění závazků, které z této rezoluce a Statutu vyplývají.
Uvedená rezoluce navazuje na řadu předchozích rozhodnutí Rady bezpečnosti týkajících se uvedené problematiky, zejména na rezoluci č. 808 (1993), v níž se konstatuje, že bude ustaven mezinárodní tribunál ke stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie, aniž by se naznačilo, jak se má mezinárodní tribunál ustavit a na jakém právním základě. K tomu došlo až citovanou rezolucí 827 (1993), jejíž součástí je i Statut mezinárodního tribunálu.
Ve Statutu mezinárodního tribunálu se vymezuje pravomoc tribunálu stíhat osoby zodpovědné za závažné porušování mezinárodního humanitárního práva, k jehož spáchání došlo na území bývalé Jugoslávie od roku 1991 (čl. 1). Dále se blíže vymezuje okruh trestných činů, resp. jeho skutkových podstat, na něž se vztahuje pravomoc mezinárodního tribunálu (čl. 2 až 5). Podkladem pro tento výčet byla úprava, obsažená v Ženevských konvencích z 12.8.1949 na ochranu válečných obětí, v Haagské konvenci z 18.10.1907 "Respektování zákonů a zvyklostí války na souši" a směrnice k ní připojené, v Konvenci o prevenci a trestání zločinu genocidy z 9.12.1948 a v Chartě Mezinárodního vojenského tribunálu z 8.8.1945.
Pravomoc mezinárodního tribunálu se týká fyzických osob s tím, že jejich oficiální postavení, ať již jako hlavy státu či vlády nebo zodpovědného vládního úředníka není důvodem ke zbavení trestní odpovědnosti (čl. 6 a 7). Místní působnost mezinárodního tribunálu je vázána na území, vzdušný prostor a teritoriální vody bývalé Jugoslávie (čl. 8).
Z hlediska souběhu pravomocí mezinárodního tribunálu a národního soudu určitého státu je ve Statutu zakotvena přednost pravomoci mezinárodního tribunálu v tom směru, že mezinárodní tribunál může v kterémkoliv stadiu řízení požádat národní soudy o předání působnosti v souladu s ustanoveními Statutu, jeho Jednacího řádu a pravidel pro důkazní řízení mezinárodního tribunálu (čl. 9). Rozhodnutí mezinárodního tribunálu v konkrétní věci rovněž vytváří pro národní soud překážku věci rozsouzené a naopak s tím, že ve výjimečných případech uvedených ve Statutu může být osoba, která byla souzena národním soudem, postavena pro tentýž čin před mezinárodní tribunál (čl. 10). Statut se dále zabývá postupem při sestavení mezinárodního tribunálu, kterému se v čl. 15 dává oprávnění přijmout jednací řád a pravidla pro důkazní řízení ve fázi před soudním líčením, pro vedení přelíčení a odvolání, přijetí důkazů, ochranu obětí a svědků a jiné odpovídající záležitosti.
Nezávislým a samostatným orgánem mezinárodního tribunálu je žalobce (čl. 16), jehož právem je zahájit vyšetřování a opatřovat důkazy; přitom může vyžadovat pomoc úřadů dotyčného státu (čl. 18). Další ustanovení Statutu (čl. 19 až 26) obsahují pravidla řízení před mezinárodním tribunálem v jeho jednotlivých stadiích a procesní práva obviněného. Trest uložený trestním senátem mezinárodního tribunálu bude omezen na uvěznění (čl. 24), které se bude vykonávat ve státě, který určí mezinárodní tribunál ze seznamu států, které uvedly Radě bezpečnosti svoji ochotu přijmout odsouzené osoby (čl. 27). Výkon uvěznění se provede v souladu s právem daného státu a bude podléhat dozoru mezinárodního tribunálu. O prominutí nebo zmírnění trestů podle práva daného státu rozhoduje předseda mezinárodního tribunálu (čl. 28).
Významné je ustanovení čl. 29, ve kterém je zakotvena spolupráce a právní pomoc. Zakotvuje se zde obecná povinnost států spolupracovat s mezinárodním tribunálem při vyšetřování a soudním stíhání osob, která je dále konkretizována tak, že státy vyhoví bez zbytečného prodlení jakékoliv žádosti o pomoc či příkazu vydanému trestním senátem, kromě jiného v případech výslovně v tomto ustanovení uvedených (identifikace a zjištění místa pobytu osob, provedení výslechu svědka, doručení písemností, uvěznění či zadržení osob, vydání či převezení obviněného k mezinárodnímu tribunálu).
Především z časových důvodů Rada bezpečnosti nevolila cestu vypracování návrhu mezinárodní úmluvy, k níž by jednotlivé státy přistupovaly a zavazovaly se tak k uznání pravomoci mezinárodního tribunálu a spolupráci s ním.
V návaznosti na zmocnění uvedené ve Statutu po svém ustavení mezinárodní tribunál přijal v období od února do května 1994 pravidla řízení před tímto tribunálem nazvaná "Pravidla pro vedení procesu a důkazního řízení" a "Pravidla, jimiž se řídí vazba osob čekajících na proces nebo odvolání před tribunálem nebo jinak zadržených z rozhodnutí soudu". Z těchto dokumentů vyplývají tyto požadavky na spolupráci států s mezinárodním tribunálem:
- povinnost státu na výzvu žalobce poskytnout veškeré informace o zločinu patřícím do pravomoci tribunálu, pro který tento stát vedl nebo vede vyšetřování,
- v taxativně vyjmenovaných případech má stát na žádost soudní komory tribunálu předat věc, v níž vede řízení,
- na příkaz soudní komory národní soud natrvalo přeruší (tedy fakticky zastaví) své řízení, jestliže se týká osoby, která za stejný zločin již byla souzena tribunálem,
- povinnost jakéhokoliv příslušného státního orgánu poskytnout pomoc žalobci Tribunálu při obeslání a výslechu podezřelého, oběti nebo svědků, shromažďování důkazů a při realizaci jeho práva provádět vyšetřování na místě,
- žalobce Tribunálu má právo požádat kterýkoliv stát, aby předběžně zadržel podezřelého, zajistil věcné důkazy a provedl veškerá nezbytná opatření k zabránění v útěku podezřelému nebo obviněnému, ublížení nebo zastrašování oběti nebo svědka nebo zničení důkazů,
- na základě příkazu k zadržení vydaného Tribunálem příslušný stát, kterému byl příkaz doručen, učiní všechna potřebná opatření k jeho provedení; o zadržení neprodleně informuje tajemníka Tribunálu a s ním dohodne předání obviněného do sídla Tribunálu,
- povinnost příslušného státu na žádost soudní komory Tribunálu rozhodnout o určení vlastnictví majetku pro rozhodnutí o restituci majetku nebo jeho výnosů po odsouzení,
- v řízení před soudem příslušného státu o náhradu škody způsobené trestným činem přihlížet k rozsudku Tribunálu jako ke konečnému a závaznému pro posouzení otázky kriminální odpovědnosti odsouzeného za takové poškození.
Podle článku 58 "Pravidel pro vedení procesu a důkazní řízení" povinnosti uvedené v článku 29 Statutu o povinnosti států spolupracovat s mezinárodním tribunálem a poskytovat mu právní pomoc budou nadřazeny jakékoli právní překážce, jež by bránila vydání nebo předání obviněného Tribunálu, jaká by mohla být dána místními zákony nebo extradičními dohodami platnými v příslušném státě.
Další rezolucí č. 955 (1994) Rada bezpečnosti OSN rozhodla o založení mezinárodního tribunálu k trestnímu stíhání osob odpovědných za závažná porušování mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Rwandy a rwandských občanů zodpovědných za genocidu a další porušení humanitárního práva mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994. Stejně jako v prvním uvedeném případě Rada bezpečnosti zároveň rozhodla o přijetí Statutu mezinárodního trestního tribunálu.
Způsob, jakým se shora uvedené požadavky navrhuje promítnout do vnitrostátní právní úpravy, je popsán v návrhu zákona a odůvodněn ve zvláštní části této důvodové zprávy. Vzhledem k tomu, že poskytnutí pomoci mezinárodnímu tribunálu může mít v některých případech dopad na vnitrostátní trestní řízení, navrhuje se současně v nezbytném rozsahu novelizovat i trestní řád, který představuje kodifikaci trestního řízení (viz např. § 2 odst. 1 nebo §12 odst. 10 trestního řádu).
Navrhovaná právní úprava je v souladu s uvedenými rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a současně respektuje ústavní pořádek České republiky. Postupy, které mají plnění závazků z uvedených rezolucí zajistit, korespondují standardním postupům v oblasti právního styku s cizinou, který má Česká republika na základě mezinárodních smluv o právní pomoci.
V rámci Evropské unie v tomto směru právní předpisy vydány nebyly, většina členských států přijala zvláštní zákony zajišťujících spolupráci s mezinárodním tribunálem. Navrhovaný zákon představuje plně srovnatelné řešení se zahraničními právními úpravami.
Právní pomoc - ať již vnitrostátně nebo mezinárodně poskytovaná, nepředstavuje pro státní zastupitelství a soudy novou agendu. Z tohoto pohledu aplikace navrhovaného zákona bude představovat jen zanedbatelné a okrajové rozšíření úkonů, které uvedené orgány již provádějí, kde odlišnost bude spočívat jen v adresátu právní pomoci (dosud je jím orgán cizího státu, podle navrhované právní úpravy jím bude mezinárodní instituce).
Z těchto důvodů přijetí navrhované právní úpravy a její aplikace nejsou spojeny s žádnými dodatečnými nároky na státní rozpočet.
Zvláštní část
K § 1
Dosud přijaté rezoluce o mezinárodním tribunálu předpokládají, že tribunál, resp. žalobce, který je považován za jeho součást, bude mít možnost se obracet na příslušné orgány určitého státu se žádostí o právní pomoc. Podmínkou poskytnutí právní pomoci je v prvé řadě skutečnost, že žádost se týká věci, v níž je založena příslušnost mezinárodního tribunálu. Rezoluce, kterými byl mezinárodní tribunál zřízen, a další mezinárodní dokumenty, které na tyto rezoluce navazují, sice obsahují taxativní výčet trestných činů, k jejichž stíhání je mezinárodní tribunál příslušný, ovšem zaměřují se buď na popis vzniklého následku, nebo na stručnou charakteristiku skutku s případným uvedením motivu pachatele. Z tohoto důvodu nelze do navrhovaného zákona bez dalšího převzít takto vymezenou příslušnost mezinárodního tribunálu, a to ani pomocí odkazu na jednotlivá ustanovení českého trestního zákona (v některých případech se příslušnost tribunálu nebude vztahovat ke všem možným jednáním, která náš trestní zákon podřaďuje pod jednu skutkovou podstatu trestného činu, ale jen k některému z nich). Pro vymezení příslušnosti mezinárodního tribunálu by bylo třeba použít textového přepisu znění jednotlivých skutkových podstat nebo jejích částí (nikoliv odkazu na jednotlivé paragrafy), což by bylo na úkor přehlednosti navrhované právní úpravy. Z tohoto důvodu se navrhuje stejná cesta, jakou zvolily i jiné státy, které odkazují na příslušnost zakotvenou v příslušné rezoluci s tím, že v rámci mezinárodní spolupráce týkající se konkrétní věci je třeba posoudit, zda konkrétní jednání, pro které se trestní stíhání vede, lze subsumovat pod obecně vymezenou příslušnost mezinárodního tribunálu zakotvenou v uvedené rezoluci (např. § 3 rakouského spolkového zákona o spolupráci s mezinárodními tribunály).
Tribunál s orgány určitého státu nekomunikuje přímo, ale prostřednictvím ústředního státního orgánu, který je schopen v každém státě bez problémů identifikovat. K usnadnění právního styku a jeho zjednodušení se proto shodně s obdobnými právními úpravami jiných států v zákoně označuje ústřední orgán, který bude tento styk zprostředkovávat.
K § 2
Formy spolupráce korespondují obsahu citovaných rezolucí a nevybočují z rámce běžně aplikovaných forem právního styku uskutečňovaného na základě mezinárodní úmluvy mezi státy. Rovněž z vnitrostátního hlediska se jedná o úkony, jejichž provádění podrobně upravuje zákon (trestní řád).
V souladu se zásadou vyjádřenou v § 21 odst. 2 trestního zákona se vymezují podmínky, za nichž lze rozhodnutí mezinárodního tribunálu vykonat, nebo za nichž lze takovému rozhodnutí přiznat jiné vnitrostátní účinky (např. res iudicatae).
K § 3
Princip, podle kterého se respektuje obsah žádosti při rozhodování o způsobu jejího vyřízení, pokud není v rozporu s ústavou nebo zákonem dožádaného státu, je zakotven ve většině mezinárodních smluv o právní pomoci, a představuje logický rámec pro poskytnutí účinné právní pomoci. Proto se navrhuje jej převzít i do tohoto zákona.
Postup orgánu činného v trestním řízení při provádění právního úkonu, jehož se žádost týká, je podrobně upraven v trestním řádu. Je proto nadbytečné volit zvláštní procesní úpravu a stejně jako při vyřizování dožádání na základě mezinárodní smlouvy se navrhuje podpůrně užít trestní řád.
K § 4
Mezi základní instituty, které se ve smyslu již přijatých rezolucí při právním styku s mezinárodním tribunálem mají uplatňovat, patří předání trestního stíhání vedeného v určitém státu tomuto tribunálu. Podmínky, za nichž k předání trestního stíhání může dojít, jsou převzaty z příslušné rezoluce. Mezi základní patří jednak žádost tribunálu o předání, jednak skutečnost, že čin, pro který se v dožádaném státě trestní stíhání vede, patří do pravomoci mezinárodního tribunálu. Samotné rozhodnutí o předání trestního stíhání není rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, ale ústředního orgánu (§ 383b trestního řádu). Z této koncepce vychází i navrhovaná úprava postupu při vyřizování žádosti tribunálu o předání trestního stíhání. V případě, že dojde k takovému předání, v souladu s požadavkem rezoluce příslušný orgán činný v trestním řízení své řízení přeruší a podle výsledku řízení před tribunálem je následně zastaví.
K § 5
Jedná se o převzetí kogentně stanoveného závazku vyplývajícího z článků 9 a 10 Statutu mezinárodního tribunálu, jehož smyslem je zajistit, aby osoba, jejíž trestní stíhání před mezinárodním tribunálem pravomocně skončilo, nebyla v některém státu znovu stíhána pro stejný skutek a nevznikaly pochybnosti o tom, které rozhodnutí v téže věci má mít přednost. K zastavení vnitrostátně vedeného trestního stíhání se nepřistoupí, pokud věc před mezinárodním tribunálem skončí jiným způsobem, než je shora uvedeno (žalobce u mezinárodního tribunálu se rozhodne nevznést obžalobu, nebo ji vezme zpět, mezinárodní tribunál obžalobu bez meritorního projednání zamítne nebo vysloví svoji nepříslušnost).
K § 6
Úkony právní pomoci poskytované mezinárodnímu tribunálu budou vedle doručování písemností zpravidla spočívat ve shromažďování důkazů (především v provádění výslechu svědků). Přijaté rezoluce v této části vycházejí z anglosaské teorie účinnosti důkazů a požadují, aby se procesu získávání, resp. pořizování důkazu aktivně účastnil zástupce tribunálu a byla umožněna i účast obhajoby. Důkaz pořízený výlučně orgánem určitého státu, byť by byl plně v souladu s jeho právním řádem, je pro řízení před tribunálem nepoužitelný. Trestní řád (stejně jako trestní zákon při formulaci skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi) nepředpokládá, že by pravomoce orgánů činných v trestním řízení na území České republiky mohly vykonávat orgány cizího státu, resp. mezinárodní instituce. Ke splnění požadavku rezoluce se proto forma účasti zástupce tribunálu a dalších osob upravuje tak, aby nebyla v rozporu s koncepcí trestního řádu. Uvedená úprava splňuje požadavky anglosaského trestního řízení na obstarávání důkazů (viz stejný postup uvedený např. v mezivládní dohodě s Kanadou při pomoci ke stíhání nacistických válečných zločinců nebo dvoustranný návrh na sjednání smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a USA).
Požadavku poskytnout mezinárodnímu tribunálu všestrannou pomoc odpovídá úprava právní ochrany svědků a dalších osob, které se mají na předvolání dostavit před mezinárodní tribunál ze třetího státu a přitom projíždějí přes území České republiky. Jedná se o princip standardně zakotvený v mezinárodních smlouvách o právní pomoci, který do svých zákonů o spolupráci s mezinárodním tribunálem převzaly i jiné státy (viz např. § 8 rakouského spolkového zákona o spolupráci s Mezinárodními soudy).
K § 7
V případech, kdy žádost tribunálu bude obsahovat požadavek na zatčení obviněného v České republice a jeho předání tribunálu, se navrhuje postupovat stejně, jako při aplikaci institutu vydání do ciziny (§ 379 až 383 trestního řádu). Shodně s platnou zákonnou úpravou a smluvní praxí České republiky se zakotvuje výhrada spočívající v zákazu vydávání vlastních občanů.
Na základě výslovného požadavku obsaženého v pravidle 56 Pravidel pro důkazní řízení mezinárodního tribunálu se v zákoně zakotvuje povinnost o zatčení obviněného k požadavku mezinárodního tribunálu a o jeho vzetí do vazby vyrozumět zapisovatele tohoto tribunálu.
V případech, kdy je obviněný zatčen a vzat do vazby na základě informace mezinárodního tribunálu o existenci zatykače (§ 379 odst. 1 věta prvá in fine tr. řádu) a ve stanovené lhůtě nejsou doručeny doklady požadované k tomu, aby bylo rozhodnuto o přípustnosti a povolení vydání, je možné rozhodnout o propuštění obviněného z vazby (analogicky, jako tomu je v dvoustranných nebo mnohostranných úmluvách o extradici, jimiž je Česká republika vázána). Jiným způsobem totiž nelze situaci zaviněnou nečinností dožadující strany řešit.
K § 8
Rezoluce o ustanovení mezinárodního tribunálu stejně jako jeho statut neobsahují kategorický požadavek, aby každý členský stát OSN zajišťoval výkon rozsudků vydaných tímto tribunálem. Vznik této povinnosti podmiňují tím, že určitý stát učiní prohlášení o ochotě provádět výkon rozhodnutí mezinárodního tribunálu. Důvody, pro které byla zvolena tato koncepce, patrně spočívají v tom, že mezinárodní spolupráce při výkonu těchto rozhodnutí by měla být v zásadě stejná, jako v případech, na které jinak dopadá mnohostranná Evropská úmluva o předávání odsouzených osob. Cílem je vždy zabránit tomu, aby odsouzenému cizinci byl nedůvodně zpřísněn uložený trest tím, že jej vykonává v pro něj cizím prostředí bez možnosti užší komunikace se svojí rodinou. Z tohoto důvodu citované rezoluce i statut mezinárodního tribunálu ponechávají na úvaze každého státu, zda shledá důvody k tomu, aby učinil prohlášení o své ochotě rozsudky mezinárodního tribunálu vykonávat. Učiní-li toto prohlášení, vzdává se možnosti v jednotlivých případech odmítnout převzetí odsouzeného k výkonu trestu a nepřísluší mu ani právo rozhodovat o podmíněném propuštění, přerušení nebo upuštění od výkonu trestu, o udělení milosti nebo amnestie.
Z vnitrostátního hlediska by prohlášení o ochotě České republiky vykonávat rozsudky mezinárodního tribunálu musela učinit osoba k tomu zvláštním zákonem zmocněná. Takový zákon by současně musel upravit postup při převzetí odsouzeného a vnitrostátně promítnout kategorické požadavky obsažené na výkon trestu v rezolucích a na ně navazujících dokumentech, neboť úprava při výkonu rozsudků cizozemských soudů dosud obsažená v § 384a až § 384e trestního řádu je na tyto případy nepoužitelná.
Prohlášení ve smyslu citovaných rezolucí dosud učinilo jen několik států (zpravidla se vnitrostátní právní úpravy otázkou výkonu rozsudků mezinárodního tribunálu vůbec nezabývají). Některé státy se omezily na to, že zákonem zmocnily určitého člena vlády, aby příslušné prohlášení - pokud to v pozdější době uzná za vhodné - jménem státu učinil (např. Švýcarsko, které zákonem zmocnilo spolkového ministra zahraničních věcí a spolkového ministra spravedlnosti). Na základě dosud projednávaných věcí mezinárodním tribunálem nelze učinit závěr, že pro Českou republiku by bylo aktuální otázkou učinit podobné prohlášení.
K § 9
Zakotvení výsad a imunit vypočteným úředním osobám vyplývá z kategorického požadavku obsaženého v obou citovaných rezolucích o ustavení mezinárodního tribunálu.
K § 10
Překážky, pro které nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, je třeba doplnit o odkaz na důvody uvedené ve zvláštním zákonu. V případech, kdy mezinárodní tribunál pravomocně rozhodne o obžalobě pro trestný čin, který podle některé ze shora uvedených rezolucí patří do jeho jurisdikce, vytváří se ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému překážka věci rozsouzené (res iudicata). V důsledku toho nelze proti takovému obviněnému pro stejný skutek zahájit vnitrostátní trestní stíhání a bylo-li takové trestní stíhání již zahájeno, je třeba je zastavit. Pokud má Česká republika tento závazek výslovně zakotvený v citovaných rezolucích plnit, je třeba jej promítnout do ustanovení § 11 obsahujícího výčet překážek trestního stíhání.
Nálezem Ústavního soudu České republiky č. 186/1997 Sb. došlo ke zrušení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, podle kterého policejní orgán mohl za stanovených podmínek zadržet osobu podezřelou z trestného činu. Navrhované ustanovení § 77a není mechanickým převzetím obsahu zrušené části citovaného zákona do trestního řádu, neboť vychází z faktu, že je nadbytečné a nepraktické, aby v zákonem stanovené lhůtě 24 hodin prováděl v podstatě duplicitní úkony jak policejní orgán, tak i vyšetřovatel a tím se fakticky zkracovala doba, v níž má státní zástupce posoudit, zda soudu podá návrh na uvalení vazby. Proto se policejnímu orgánu nesvěřuje právo osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, u níž jsou dány důvody vazby, zadržet (a v té souvislosti provádět úkony, které zákon se zadržením spojuje), ale právo takovou osobu bez odkladu předvést před vyšetřovatele nebo státního zástupce, a to i bez jejich předchozího příkazu.
Důvody přerušení trestního stíhání taxativně uvedené v ustanovení § 173 trestního řádu se navrhuje doplnit o případy, kdy je obviněný vydán k trestnímu stíhání mezinárodnímu tribunálu. Pokud je obviněný vydán do ciziny, trestní stíhání se podle § 173 odst. 1 písm. d) přerušuje. Cizinou se ve smyslu hlavy dvacáté čtvrté trestního řádu rozumí cizí stát, nikoliv např. mezinárodní tribunál. Přitom rezoluce Rady bezpečnosti, na jejichž základě byly mezinárodní tribunály ustaveny, obsahují pro stát, který obviněného tribunálu vydal, obsahově shodný závazek, t.j. povinnost do právní moci meritorního rozhodnutí tribunálu trestní stíhání přerušit. Proto se ustanovení § 173 odst. 1 písm. d) navrhuje doplnit tak, aby dopadalo i na tyto případy.
K § 11
Navrhované datum účinnosti zákona vychází z aktuálnosti navrhované právní úpravy a z toho, že povaha navrhovaného zákona nevyžaduje delší legisvakanci.
V Praze dne 14. ledna 1998
předseda vlády
ministryně spravedlnosti
Příloha
Části platného trestního řádu, jichž se návrh novelizace týká,
s vyznačením navrhovaných změn a doplnění
1. § 11 odst. 1
Platné znění:
(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím jiného orgánu ke stíhání trestných činů oprávněného, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět (§ 163a), nebo
ch) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Navrhované znění:
(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím jiného orgánu ke stíhání trestných činů oprávněného, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět (§ 163a), nebo
ch) stanoví-li tak zvláštní zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
2. § 77a
Platný zákon institut předvedení osoby podezřelé policejním orgánem dosud neupravuje,
§ 76 odst. 1, na který navrhované ustanovení § 77a odkazuje, zní:
(1) Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), vyšetřovatel v naléhavých případech zadržet, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění (§ 160 odst. 1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.
Navrhované znění:
§ 77a
Předvedení osoby podezřelé
Z důvodů uvedených v § 76 odst. 1 může policejní orgán předvést osobu podezřelou ze spáchání trestného činu před vyšetřovatele nebo státního zástupce, a to i bez jejich předchozího příkazu.
3. § 173 odst. 1
Platné znění:
(1) Vyšetřovatel přeruší trestní stíhání,
a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,
b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud,
c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,
d) je-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.
Navrhované znění:
(1) Vyšetřovatel přeruší trestní stíhání,
a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,
b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud,
c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,
d) je-li obviněný vydán do ciziny nebo mezinárodnímu tribunálu, anebo je-li vyhoštěn.