PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1998
II. volební období
384
Vládní návrh,
Návrh
USNESENÍ
Poslanecké sněmovny
k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Parlamentu České republiky
k vyslovení souhlasu přístup
České republiky k Severoatlantické smlouvě
sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949
Poslanecká sněmovna
vyslovuje souhlas s přístupem České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949.
Předkládací zpráva
pro Parlament České republiky
Úvod
Mír v Evropě není věcí samozřejmou, automatickou. Bezpečnost a stabilita v Evropě i ve světě je a musí být výsledkem intenzivního úsilí všech zúčastněných. Na tomto úsilí se chce podílet i Česká republika.
Rozhodnutí summitu Organizace Severoatlantické smlouvy v Madridu 8. července 1997 o rozšíření, jakož i podpis protokolů o přístupu České republiky, Polska a Maďarska k Severoatlantické smlouvě na zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů zahraničních věcí v Bruselu 16. prosince 1997, znamenají pro český stát historickou výzvu naplnit svůj životní zájem sdílet bezpečnost a obranu země v rámci nejefektivnějšího politicko-bezpečnostního uskupení založeného na principu kolektivní obrany.
Česká republika má jedinečnou příležitost aktivněji se podílet na vytváření nového bezpečnostního prostředí v Evropě, posílit svoji suverenitu prostřednictvím konsensuálního charakteru rozhodování o bezpečnostních a obranných otázkách Organizace Severoatlantické smlouvy a chránit a dále rozvíjet hodnoty, které spojují nejvyspělejší státy světa.
Vláda proto předkládá návrh na přístup České republiky k Severoatlantické smlouvě.
A.
Mezi hlavní priority české zahraniční politiky patří posilování bezpečnosti České republiky. Ta pochopitelně úzce souvisí s bezpečností a stabilitou celé Evropy. I když nebezpečí přímé vojenské intervence cizího státu vůči České republice v nejbližší době nehrozí, zdroje konfliktů po rozpadu bipolárního světa existují.
V případě rozsáhlého ozbrojeného konfliktu by se ČR nebyla schopna ubránit pouze vlastními silami. Trvalým úkolem české zahraniční politiky je proto vstup do takových mezinárodních smluv a organizací, které by maximálně garantovaly nedotknutelnost hranic státu, posílily jeho bezpečnost a v případě nutnosti umožňovaly účinnou obranu. Česká republika usiluje o to, aby se stala účastníkem kolektivní smlouvy, ve které si smluvní strany vzájemně zajišťují společnou obranu v případě napadení jednoho z účastníků. V Evropě dnes existují dvě organizace založené na kolektivní smlouvě obsahující závazek vzájemné obrany: Organizace Severoatlantické smlouvy /NATO/ a Západoevropská unie /ZEU/. Cílem ČR je co nejrychlejší vstup do obou těchto organizací.
NATO je dnes jedinou skutečně účinnou mezinárodní obrannou organizací ve světě. Představuje záruku dlouhodobé stability evropské bezpečnosti. Česká republika považuje NATO za základ bezpečnostní architektury kontinentu především s ohledem na její reálné schopnosti zajistit bezpečnost svých členů. Z tohoto důvodu má ČR neměnný zájem stát se plnoprávným členem NATO. Spolu s členstvím v Evropské unii to bude znamenat potvrzení pevného zakotvení ČR ve společenství demokratických států Evropy a v hlavních euroatlantických politických, bezpečnostních a ekonomických strukturách, které přispívají k rozšiřování prostoru stability, demokracie, tržního hospodářství, a jsou založeny na sdílených hodnot, lidských práv a svobod.
B.
Po skončení studené války se výrazně změnila rizika, kterým NATO čelí, nicméně hrozby pro mír a bezpečnost v euroatlantické oblasti nejsou zažehnány. NATO reflektovalo tyto změny v Nové strategické koncepci, přijaté v Římě v listopadu 1991. Tato koncepce vymezuje úkoly NATO ve světě, kde neexistuje bipolární rozdělení a tudíž explicitní nepřítel. Byla ustavena Severoatlantická rada pro spolupráci, určená k dialogu se zeměmi bývalé Varšavské smlouvy. V roce 1994 se NATO rozhodlo podílet se na ukončení války v bývalé Jugoslávii. V souladu s výsledky bruselského summitu NATO v roce 1994 rozhodlo koncem stejného roku ministerské zasedání Severoatlantické rady, že se NATO rozšíří o některé země střední a východní Evropy. Na základě tohoto rozhodnutí vypracovala Aliance Studii o rozšíření, která byla zveřejněna v září 1995.
1.
K přípravě kandidátů na vstup do NATO výrazným způsobem přispěla intenzivní jednání mezi kandidátskými zeměmi a NATO, která od května 1996 do dubna 1997 probíhala v rámci tzv. individuálního dialogu. Tento dialog vedla Severoatlantická aliance s partnerskými zeměmi, které o něj projevily aktivní zájem, tj. s Albánií, Bulharskem, Českou republikou, Estonskem, Finskem, Maďarskem, Makedonií, Litvou, Lotyšskem, Polskem, Rumunskem, Slovenskem a Slovinskem. Výsledek dialogu byl zpracován do souhrnné zprávy, která posloužila při rozhodování o tom, které státy a kdy budou přizvány ke vstupu do NATO.
Pro Českou republiku se stal individuální dialog s NATO jedinečnou možností k prezentování se jako kandidáta, který má předpoklady stát se platným členem NATO. V průběhu individuálního dialogu a kolektivních briefingů získali zástupci ČR řadu poznatků a informací, které se staly základem pro zahájení komplexní vnitrostátní přípravy ČR ke vstupu do NATO. Ta zahrnuje legislativní, systémové a procedurální kroky, jež ČR umožní efektivně plnit závazky spojené s členstvím v NATO.
2.
Dne 8. července 1997 se v Madridu uskutečnilo zasedání hlav států a vlád členských zemí NATO. Na uvedeném zasedání došlo k významnému posunu v procesech, které v Severoatlantické alianci probíhají, tj. vnitřní a vnější adaptaci NATO. Z hlediska ČR bylo nejvýznamnějším výsledkem madridského summitu vyzvání České republiky, spolu s Polskou a Maďarskou republikou, k jednáním o přistoupení k Severoatlantické smlouvě. Nejvyšší představitelé všech členských zemí NATO zdůraznili nutnost, aby proces rozšiřování zůstal průhledný a otevřený pro další kandidáty na členství v NATO. Objevil se i náznak časového rámce pokračování procesu rozšiřování. Summit rozhodl, že uvedený proces rozšiřování bude posouzen na příštím zasedání NATO na nejvyšší úrovni, v roce 1999.
Výsledky summitu zahájily novou fázi budování kooperativního bezpečnostního systému v Evropě pro 21. století. Jeho rozhodnutí obsažená v Deklaraci k euroatlantické bezpečnosti a spolupráci předznamenávají adaptaci NATO na řešení dnešních a budoucích výzev.
Výsledky madridského summitu předurčily tři předcházející summity. Londýnský summit (1990) znamenal začátek kooperativních vztahů mezi NATO a státy bývalé Varšavské smlouvy. Římský summit (1991) přijal novou Strategickou koncepci NATO a načrtl rámec pro spolupráci s novými partnery. Bruselský summit (1994) zahájil proces rozšiřování a přijal iniciativu na vytvoření programu Partnerství pro mír. Zároveň formuloval přístup NATO k problematice nešíření zbraní hromadného ničení a vyzval k budování evropské obranné identity uvnitř NATO. Madridský summit, na rozdíl od schůzek předešlých, spojil prvky vnitřní a vnější adaptace a vytvořil tak jednotný celek.
Rozhodnutí přijatá v Madridu přinesla následující změny: NATO bude mít více členů a daleko užší kontakty s partnerskými státy prostřednictvím Euroatlantické rady partnerství a posíleného programu Partnerství pro mír. Bude mít zvláštní vztahy s Ruskem a Ukrajinou. Bude mít institucionalizované vztahy se středozemními státy. Reforma přinese snížení počtu velitelství, ale větší operační pružnost a otevřenost při spolupráci s partnery na přípravě budoucích společných operací. Reformovaná struktura bude také znamenat zviditelnění evropského elementu, který má napomoci tomu, aby se operace vedené evropskými státy prováděly s podporou NATO. Výsledkem bude zdůraznění evropské zodpovědnosti v rámci NATO. Přes uvedené zůstanou fundamentální principy fungování NATO beze změn. Prvním takovým principem je závazek ke kolektivní obraně a zachování vojenského rozměru a druhým je transatlantický rozměr NATO.
3.
V souladu s rozhodnutím madridského summitu se od září do listopadu 1997 uskutečnilo pět kol jednání mezi NATO a ČR o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě - tzv. akcesní rozhovory. Jejich cílem bylo formálně potvrdit vůli a schopnost ČR a dalších vyzvaných zemí převzít odpovědnost a závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy z roku 1949 a vyhovět požadavkům obsaženým ve Studii o rozšíření NATO ze září 1995. Převzetí takových závazků je přitom podmínkou členství v NATO.
V průběhu prvního kola akcesních rozhovorů (politické otázky) se delegace České republiky jménem vlády zavázala:
- spojit úsilí v kolektivní obraně a při uchování míru a stability;
- řešit mezinárodní spory mírovými prostředky;
- zdržet se hrozby či použití síly jakýmkoli způsobem, který není v souladu s cíli Organizace spojených národů;
- přispívat k rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním mezinárodních institucí a zvyšováním stability a prosperity;
- zachovat účinnost NATO sdílením odpovědností, nákladů a výhod;
- řešit etnické, vnější teritoriální a vnitřní právní spory mírovými prostředky, v souladu s principy Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě;
- sdílet základní principy Severoatlantické smlouvy jako je demokracie, individuální svoboda a právní stát;
- přispívat v dobré víře k dosahování konsensu ve všech otázkách;
- plně se účastnit konzultací a rozhodovacího procesu NATO v politických a bezpečnostních otázkách, které se NATO dotýkají.
Při jednání byla pozitivně přijata zpráva, že vláda ČR hodlá dodržet svůj závazek ze září 1996 zvyšovat vojenské výdaje o 0,1% HDP ročně až do roku 2000. Aliance uvedla, že dodržení tohoto závazku je mimořádně důležité nejen z hlediska finančního, ale i jako velmi významný politický signál vypovídající o spolehlivosti a důvěryhodnosti ČR.
V průběhu druhého kola (vojenské a obranné otázky) se delegace ČR jménem vlády zavázala:
- akceptovat "široký přístup k bezpečnosti" vycházející ze Strategické koncepce NATO, včetně neodmyslitelné role jaderných zbraní;
- poskytnout síly pro kolektivní obranu a další mise NATO;
- přiměřeně se zapojit do vojenské struktury a kolektivního plánování obrany, včetně zapojení do plánovacích cyklů Aliance, např. ve vyzbrojování;
- přiměřeně se zapojit do práce agentur NATO;
- pokračovat v plné podpoře programu Partnerství pro mír a rozvoji vztahů spolupráce s partnery mimo NATO;
- v dobré víře pokračovat ve standardizaci a interoperabilitě.
V průběhu jednání potvrdila delegace ČR, že se po přistoupení k Severoatlantické smlouvě bude ČR řídit jednostranným závazkem NATO z prosince 1996, že NATO nemá žádný záměr, plán ani důvod rozmístit jaderné zbraně na území nových členů. Podobně se delegace ČR přihlásila i k jednostrannému prohlášení NATO z března 1997, že NATO bude za současné a předvídatelné bezpečnostní situace vykonávat kolektivní obranu a další mise zabezpečením interoperability, integrace a možnostmi posílení spíše než dalším stálým rozmístěním podstatných bojových jednotek. Obě strany také potvrdily, že i po přistoupení k Severoatlantické smlouvě by otázka případného vyslání jednotek Armády ČR na podporu misí NATO, resp. rozmístění spojeneckých sil na území ČR musela být předmětem rozhodnutí Parlamentu ČR.
Při jednání kladla delegace NATO velký důraz na příspěvek ČR ke kolektivní obraně a novým misím, tedy na vyčlenění odpovídajících sil a na zapojení do systému obranného plánování ve všech jeho aspektech.
V průběhu třetího kola (otázky zdrojů) se delegace ČR jménem vlády zavázala:
- vyčlenit odpovídající rozpočtové zdroje k naplnění přijatých závazků;
- podílet se na společném civilním rozpočtu;
- podílet se na aktivitách společně financovaných prostřednictvím vojenského rozpočtu a programu bezpečnostních investic.
V průběhu jednání bylo několikrát zdůrazněno ze strany NATO, že finanční závazky vyplývají ze závazků, k nimž se ČR přihlásila v průběhu prvního a druhého kola. Nejvýznamnější finanční implikace má účast ČR v obranném plánování NATO a v integrované vojenské struktuře. Je zřejmé, že příspěvky do společných rozpočtů budou hrát důležitou úlohu zejména jako důkaz vůle ČR sdílet role, odpovědnost, výhody i zátěž vyplývající ze členství v NATO. Hlavní tíha financování členství v NATO tak bude spočívat na obranných výdajích ČR.
V průběhu čtvrtého kola (otázky bezpečnosti informací) se delegace ČR jménem vlády zavázala:
- revidovat uzavřené bezpečnostní dohody a jednat o vedení procedur bezpečnosti administrativy;
- projednat administrativní procedury v souvislosti s dohodou ATOMAL (tato dohoda upravuje problematiku výměny informací o jaderných otázkách).
V průběhu pátého, posledního kola akcesních rozhovorů informovala delegace ČR o rozhodnutí vlády přispívat do společných rozpočtů NATO podílem 0,9% celkového objemu každého z těchto rozpočtů. Zároveň odevzdala dopis potvrzující zájem na tom, aby ČR obdržela pozvání NATO přistoupit k Severoatlantické smlouvě. Tento dopis, který z pověření vlády zaslal předseda vlády generálnímu tajemníkovi NATO, byl základním předpokladem pro to, aby Severoatlantická rada schválila návrhy protokolů o přistoupení. Ministři zahraničních věcí členských zemí NATO za přítomnosti svých protějšků z České republiky, Maďarska a Polska tyto protokoly pak podepsali dne 16. prosince 1997.
C.
Na přípravě akcesních jednání se maximálně podílel Pracovní výbor při Výboru vlády pro integraci ČR do NATO ustavený k 15. září 1997 v souladu s rozhodnutím vlády ČR. Vzhledem k tomu, že jsou do jeho činnosti zapojena všechna ministerstva, Úřad vlády, Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost a Kancelář prezidenta republiky, se uvedený Pracovní výbor spolu s Výborem vlády stal optimální platformou pro koordinaci přípravy akcesních jednání i pro hodnocení jejich výsledků.
Představitelé Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany průběžně informovali příslušné výbory Parlamentu ČR o všech jednáních mezi vládou ČR a NATO. Ještě před formálním ukončením akcesních rozhovorů zaslal premiér dne 5. listopadu 1997 z pověření vlády dopisy předsedům Poslanecké sněmovny Parlamentu a Senátu Parlamentu ČR s informací o průběhu a výsledcích akcesních jednání. Ministři zahraničních věcí a obrany informovali o ukončení akcesních rozhovorů členy zahraničního výboru a výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu na jejich společné schůzi dne 13. listopadu 1997.
D.
Úspěšným ukončením akcesních rozhovorů Česká republika prokázala, že je na integraci do NATO v zásadě připravena. Po podpisu protokolů o přístupu vyzvaných zemí k Severoatlantické smlouvě následuje jejich schvalování a ratifikace v parlamentech. V řadě členských zemí NATO budou ratifikační procesy probíhat po celý rok 1998. Vzhledem ke složitosti vnitrostátních procedur mohou v některých zemích přesáhnout i do začátku roku 1999. NATO má zájem na tom, aby byla první vlna rozšiřování ukončena slavnostním summitem ve Washingtonu ke 4. dubnu 1999, ke dni 50. výročí podpisu Severoatlantické smlouvy.
Z těchto časových souvislostí vyplývá i důležitost důstojného průběhu a včasného ukončení schvalovacího procesu přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě v Parlamentu České republiky.
Včasné ukončení tohoto procesu je nutnou, nikoli však postačující podmínkou plného zapojení ČR do NATO. Na cestě k integraci ČR do NATO sehraje klíčovou roli především důsledná a důkladná vnitrostátní příprava. Ta bude zahrnovat legislativní, systémové a procedurální kroky. Koordinovat ji bude i nadále Výbor vlády pro integraci ČR do NATO vedený předsedou vlády a Pracovní výbor pro integraci ČR do NATO. Rezorty by měly přijímat opatření, která vyplynou z práce těchto výborů, ještě před plným členstvím ČR v NATO v roce 1999.
Česká republika je již v této fázi stále intenzivněji zapojována do práce výborů NATO, k čemuž si vytváří adekvátní zastoupení při NATO. Východiskem naší účasti je co největší otevřenost NATO: participace na jednáních je vymezena pozitivně, tj. v zásadě ve všech jeho orgánech, pouze s vymezením určitých výjimek.
E.
V souladu s článkem 10 Severoatlantické smlouvy se Česká republika stane členským státem NATO dnem uložení listiny o přístupu k této smlouvě u jejího depozitáře - vlády USA.
Uvedenému kroku bude předcházet následující:
- Ratifikační procesy Protokolu o přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě v členských zemích NATO.
- Vstup tohoto protokolu v platnost tím, že depozitář smlouvy informuje členské státy NATO o převzetí všech ratifikačních instrumentů států NATO.
- Pozvání vlády České republiky přistoupit k Severoatlantické smlouvě (v souladu s článkem 10 Smlouvy), které učiní generální tajemník NATO.
F.
ČR bude přistupovat po dosažení členství v NATO i k dalším osmi smlouvám statusového a technického charakteru. Přístup k nim (resp. ratifikace) bude uskutečňován postupně, a to na základě zajištění příslušného souladu vnitrostátního právního řádu s těmito mezinárodními smlouvami. Jde o následující dokumenty:
- Dohoda o postavení Organizace Severoatlantické smlouvy, zástupců států a mezinárodního personálu (Ottawská dohoda), /Ottawa, 20.9.1951/;
- Dohoda o postavení misí a zástupců třetích států při Organizaci Severoatlantické smlouvy (Bruselská dohoda), /Brusel, 14.9.1994/;
- Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o postavení jejich ozbrojených sil (Londýnská SOFA), /Londýn, 19.6.1951/;
- Protokol o postavení mezinárodních vojenských velitelství ustavených podle Severoatlantické smlouvy (Pařížský protokol), /Paříž, 28.8.1952/;
- Dohoda Organizace Severoatlantické smlouvy o přenosu technických informací pro obranné účely, /Brusel, 19.10.1970/;
- Dohoda o spolupráci v oblasti jaderných informací, /Paříž, 18.6.1964/;
- Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy k zajištění ochrany informací, /Brusel,6.3.1997/;
- Dohoda o vzájemné ochraně tajemství k vynálezům, které se vztahují k obraně a které byly přihlášeny k udělení patentu, /Paříž, 21.9.1960/.
G.
Přístup ČR ke Smlouvě je v souladu s jinými mezinárodními závazky ČR v této oblasti. Vláda ČR přijala dne 5. listopadu 1997 usnesení č. 699, kterým vyjádřila souhlas s tím, aby podíl příspěvku České republiky do civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a programu bezpečnostních investic NATO činil 0,9% celkového objemu každého ze tří rozpočtů.
Severoatlantická smlouva má ve smyslu článku 49 Ústavy ČR politický charakter, na základě čehož se přístup ČR k této Smlouvě předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu. Poté, podle článku 63 Ústavy ČR, bude listina o přístupu ke Smlouvě předložena k podpisu prezidentu republiky. Jakmile vstoupí předmětná Severoatlantická smlouva z hlediska České republiky v platnost, bude v plném znění zveřejněna ve Sbírce zákonů.
V Praze dne 21. ledna 1998
Josef Tošovský, v.r.
Předseda vlády
The North Atlantic Treaty
Washington D. C., April 4, 1949
The Parties to this Treaty reaffirm their faith in the purposes and principles of the Charter of the United Nations and their desire to live in peace with all peoples and all governments.
They are determined to safeguard the freedom, common heritage and civilisation of their peoples, founded on the principles of democracy, individual liberty and the rule of law.
They seek to promote stability and well-being in the North Atlantic area.
They are resolved to unite their efforts for collective defence and for the preservation of peace and security.
They therefore agree to this North Atlantic Treaty:
Article 1
The Parties undertake, as set forth in the Charter of the United Nations, to settle any international dispute in which they may be involved by peaceful means in such a manner that international peace and security and justice are not endangered, and to refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the United Nations.
Article 2
The Parties will contribute toward the further development of peaceful and friendly international relations by strengthening their free institutions, by bringing about a better understanding of the principles upon which these institutions are founded, and by promoting conditions of stability and well-being. They will seek to eliminate conflict in their international economic policies and will encourage economic collaboration between any or all of them.
Article 3
In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.
Article 4
The Parties will consult together whenever, in the opinion of any of them, the territorial integrity, political independence or security of any of the Parties is threatened.
Article 5
The Parties agree that an armed attack against one or more of them in Europe or North America shall be considered an attack against them all and consequently they agree that, if such an armed attack occurs, each of them, in exercise of the right of individual or collective self-defence recognised by Article 51 of the Charter of the United Nations, will assist the Party or Parties so attacked by taking forthwith, individually and in concert with the other Parties, such action as it deems necessary, including the use of armed force, to restore and maintain the security of the North Atlantic area.
Any such armed attack and all measures taken as a result thereof shall immediately be reported to the Security Council. Such measures shall be terminated when the Security Council has taken the measures necessary to restore and maintain international peace and security.
Article 6
For the purpose of Article 5, an armed attack on one or more of the Parties is deemed to include an armed attack:
- on the territory of any of the Parties in Europe or North America, on the Algerian Departments of France [eard a declaration by the French Representative who recalled that by the vote on self-determination on July 1, 1962, the Algerian people had pronounced itself in favour of the independence of Algeria in co-operation with France. In consequence, the President of the French Republic had on July 3, 1962, formally recognised the independence of Algeria. The result was that the "Algerian departments of France" no longer existed as such, and that at the same time the fact that they were mentioned in the North Atlantic Treaty had no longer any bearing. Following this statement the Council noted that insofar as the former Algerian Departments of France were concerned, the relevant clauses of this Treaty had become inapplicable as from July 3, 1962.The North Atlantic Treaty], on the territory of Turkey or on the Islands under the jurisdiction of any of the Parties in the North Atlantic area north of the Tropic of Cancer;
-on the forces, vessels, or aircraft of any of the Parties, when in or over these territories or any other area in Europe in which occupation forces of any of the Parties were stationed on the date when the Treaty entered into force or the Mediterranean Sea or the North Atlantic area north of the Tropic of Cancer.
Article 7
This Treaty does not affect, and shall not be interpreted as affecting in any way the rights and obligations under the Charter of the Parties which are members of the United Nations, or theprimary responsibility of the Security Council for the maintenance of international peace and security.
Article 8
Each Party declares that none of the international engagements now in force between it and any other of the Parties or any third State is in conflict with the provisions of this Treaty, andundertakes not to enter into any international engagement in conflict with this Treaty.
Article 9
The Parties hereby establish a Council, on which each of them shall be represented, to consider matters concerning the implementation of this Treaty. The Council shall be so organisedas to be able to meet promptly at any time. The Council shall set up such subsidiary bodies as may be necessary; in particular it shall establish immediately a defence committee which shallrecommend measures for the implementation of Articles 3 and 5.
Article 10
The Parties may, by unanimous agreement, invite any other European State in a position to further the principles of this Treaty and to contribute to the security of the North Atlantic area to accede to this Treaty. Any State so invited may become a Party to the Treaty by depositing its instrument of accession with the Government of the United States of America. The Government of the United States of America will inform each of the Parties of the deposit of each such instrument of accession.
Article 11
This Treaty shall be ratified and its provisions carried out by the Parties in accordance with their respective constitutional processes. The instruments of ratification shall be deposited as soon as possible with the Government of the United States of America, which will notify all the other signatories of each deposit. The Treaty shall enter into force between the States which have ratified it as soon as the ratifications of the majority of the signatories, including the ratifications of Belgium, Canada, France, Luxembourg, the Netherlands, the United Kingdom and the United States, have been deposited and shall come into effect with respect to other States on the date of the deposit of their ratifications.
Article 12
After the Treaty has been in force for ten years, or at any time thereafter, the Parties shall, if any of them so requests, consult together for the purpose of reviewing the Treaty, having regard for the factors then affecting peace and security in the North Atlantic area, including the development of universal as well as regional arrangements under the Charter of the United Nations for the maintenance of international peace and security.
Article 13
After the Treaty has been in force for twenty years, any Party may cease to be a Party one year after its notice of denunciation has been given to the Government of the United States of America, which will inform the Governments of the other Parties of the deposit of each notice of denunciation.
Article 14
This Treaty, of which the English and French texts are equally authentic, shall be deposited in the archives of the Government of the United States of America. Duly certified copies will be transmitted by that Government to the Governments of the other signatories.
Severoatlantická smlouva
Washington, D. C., 4. dubna 1949
Strany této smlouvy potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty Organizace spojených národů a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.
Jsou odhodlány chránit svobodu, společné dědictví a civilizaci svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobodách jednotlivce a právním státu.
Snaží se podporovat stabilitu a blahobyt v severoatlantické oblasti.
Jsou rozhodnuty spojit své úsilí ke kolektivní obraně a k zachování míru a bezpečnosti.
Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě:
ČLÁNEK 1
Strany se zavazují, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, řešit veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zúčastněny, mírovou cestou takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti a spravedlnosti, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo užití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.
ČLÁNEK 2
Strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi kterýmikoli stranami nebo mezi všemi stranami.
ČLÁNEK 3
V zájmu účinnějšího dosahování cílů této smlouvy budou strany, individuálně i společně, průběžnou a účinnou svépomocí a vzájemnou pomocí udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.
ČLÁNEK 4
Strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich dojde k ohrožení územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti kterékoli strany.
ČLÁNEK 5
Strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty Organizace spojených národů a pomůže napadené straně nebo stranám tím, že sama a v součinnosti s ostatními stranami neprodleně podnikne kroky, které bude považovat za nutné, včetně užití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost v severoatlantické oblasti.
O každém takovém ozbrojeném útoku a veškerých opatřeních přijatých v důsledku tohoto útoku bude neprodleně uvědoměna Rada bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, když Rada bezpečnosti přijme opatření nezbytná k obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
ČLÁNEK 6
Pro účely článku 5 se ozbrojeným útokem na jednu nebo více stran rozumí ozbrojený útok:
- na území kterékoli strany v Evropě nebo Severní Americe, na alžírské departementy Francie2, na území Turecka nebo na ostrovy spadající pod jurisdikci kterékoli ze stran v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka;
- na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli ze stran, jež se nacházejí na těchto územích či nad těmito územími nebo v jiné oblasti v Evropě, v níž byly k datu vstupu v platnost této smlouvy rozmístěny okupační síly kterékoli ze stran či nad touto oblastí nebo ve Středozemním moři či nad ním nebo v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka či nad touto oblastí.
ČLÁNEK 7
Touto smlouvou nebudou nikterak dotčena a nikterak vykládána práva a povinnosti stran, které jsou členy Organizace spojených národů, ani prvořadá odpovědnost Rady bezpečnosti za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.
ČLÁNEK 8
Každá ze stran prohlašuje, že žádný z mezinárodních závazků v současné době platných ve vztazích mezi ní a kteroukoli jinou stranou nebo kterýmkoli třetím státem není v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se nepřijmout žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.
ČLÁNEK 9
Strany tímto zřizují Radu, v níž bude každá z nich zastoupena, za účelem projednání záležitostí souvisejících s prováděním této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby se mohla kdykoli okamžitě sejít. Rada zřídí potřebné pomocné orgány; zejména neprodleně zřídí Výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření pro provádění článků 3 a 5.
ČLÁNEK 10
Strany mohou na základě jednomyslného souhlasu pozvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen podporovat zásady této smlouvy a přispívat k bezpečnosti v severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě. Každý pozvaný stát se může stát stranou této smlouvy uložením listiny o přístupu u vlády Spojených států amerických. Vláda Spojených států amerických uvědomí každou ze stran o uložení každé takové listiny o přístupu.
ČLÁNEK 11
Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou stranami prováděna v souladu s jejich příslušnými ústavními postupy. Ratifikační listiny budou co nejdříve uloženy u vlády Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o uložení každé ratifikační listiny. Tato smlouva vstoupí v platnost ve vztazích mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy ratifikační listiny většiny signatářů, včetně ratifikačních listin Belgie, Kanady, Francie, Lucemburska, Nizozemí, Spojeného království a Spojených států, a ve vztahu k ostatním státům vstoupí v platnost dnem uložení jejich ratifikačních listin.
ČLÁNEK 12
Po uplynutí deseti let platnosti smlouvy nebo kdykoliv poté budou strany, pokud o to některá z nich požádá, konzultovat za účelem změn smlouvy, přičemž přihlédnou k faktorům, které v daném období budou mít vliv na mír a bezpečnost v severoatlantické oblasti, včetně rozvoje všeobecných i oblastních dohod vytvořených podle Charty Organizace spojených národů pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
ČLÁNEK 13
Po uplynutí dvaceti let platnosti smlouvy může kterákoli strana přestat být stranou po uplynutí jednoho roku od podání oznámení o výpovědi vládě Spojených států amerických, která uvědomí vlády ostatních stran o uložení tohoto oznámení o výpovědi.
ČLÁNEK 14
Tato smlouva, jejíž anglický a francouzský text je stejně autentický, bude uložena v archívu vlády Spojených států amerických. Tato vláda předá řádně ověřené kopie vládám ostatních signatářských států.
___________________
1 Definice území, na něž se vztahuje článek 5, byla pozměněna článkem 2 Protokolu k Severoatlantické smlouvě o přístupu Řecka a Turecka a protokoly o přístupu SRN a Španělska.
2 16. ledna 1963 vyslechla Rada NATO prohlášení zástupce Francie, který připomenul, že hlasováním o sebeurčení dne 1. července 1962 se alžírský lid vyslovil pro nezávislost Alžírska ve spolupráci s Francií. V důsledku toho prezident Francouzské republiky dne 3. července 1962 formálně uznal nezávislost Alžírska. Z toho vyplývá, že "alžírské departementy Francie" jako takové nadále neexistují a zmínka o nich v Severoatlantické smlouvě tedy již nemá smysl.
Na základě tohoto prohlášení Rada konstatovala, že pokud jde o bývalé alžírské departementy Francie, pozbývají příslušná ustanovení smlouvy platnost dnem 3. července 1962.