PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1997
II. volební období
353
Návrh
poslanců Pavla Dostála a Miloslava Kučery
na vydání
zákona
ze dne ..............1997
o znakové řeči
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky :
§ 1
Úvodní ustanovení
Účelem tohoto zákona je ustanovit používání znakové řeči jako prostředku dorozumívání neslyšících a zabezpečit podmínky pro její další rozvoj.
§ 2
Neslyšící
Za neslyšící se pro účely tohoto zákona považují osoby, které ohluchly před rozvinutím mluvené řeči a velikost jejich vady sluchu neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, a dále osoby později ohluchlé a nedoslýchavé, které samy považují znakovou řeč za primární formu své komunikace.
§ 3
Znaková řeč
Znakovou řečí se pro účely tohoto zákona rozumí český znakový jazyk a znakovaná čeština.
§ 4
Český znakový jazyk
(1)Český znakový jazyk je dorozumívacím jazykem neslyšících v České republice.
(2)Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.
§ 5
Znakovaná čeština
(1)Znakovaná čeština je umělý jazykový systém, který usnadňuje dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími.
(2)Znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka.
§ 6
Prstová abeceda
(1)Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy.
(2) Prstová abeceda je integrální součástí českého znakového jazyka a znakované češtiny, kde se využívá k odhláskování cizích slov, odborných termínů a pojmů, pro které dosud nejsou ustáleny znaky českého znakového jazyka.
§ 7
Používání znakové řeči
Neslyšící mají právo na
a) používání znakové řeči,
b) výuku znakové řeči a vzdělávání s využitím znakové řeči 1),
c) informace ve znakové řeči v hlavních zpravodajských pořadech ve veřejněprávním televizním vysílání.
Poznámka :
1)
§ 8
(1) Neslyšící mají při řešení základních životních problémů, ve styku s orgány státní správy a orgány územní samosprávy a soudy právo na tlumočníka znakové řeči.
(2)Tlumočnické služby podle § 7 b) a § 8 jsou neslyšícím poskytovány bezplatně.
§ 9
Ministerstvo práce a sociálních věcí upraví obecně závazným právním předpisem rozsah a způsob úhrady tlumočnických služeb poskytovaných podle §8.
§ 10
Rodiče dětí, u kterých byla diagnostikována těžká vada sluchu, mají právo na bezplatné kursy znakové řeči.
§ 11
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy upraví obecně závazným právním předpisem :
a) rozsah a obsah přípravy a způsob ověřování kvalifikace tlumočníků znakové řeči a učitelů neslyšících,
b) obsah, rozsah a způsob úhrady kursů pro rodiče podle § 10,
c) rozsah tlumočnických služeb poskytovaných neslyšícím studentům studujícím na středních a vysokých školách běžného typu podle § 7b) a způsob jejich úhrady.
§ 12
Tento zákon nabývá účinnosti dnem .......
Důvodová zpráva
§ 1
Neslyšící používají při vzájemné komunikaci znakový jazyk odedávna. Jejich možnosti komunikace v jazyce mluveném závisejí na řadě faktorů, především na velikosti ztráty sluchu, na věku, ve kterém k ní došlo, na schopnosti odezírat atd. V řadě případů jsou však možnosti mluvené komunikace minimální (proto se dříve hovořilo o tzv. hluchoněmých), přitom však v jazyce znakovém mohou neslyšící komunikovat a vzdělávat se zcela normálně. Navzdory tomu, že výzkumy prováděné v řadě zemí (především v USA) jasně prokázaly, že národní znakové jazyky jsou plnohodnotnými jazyky se všemi základními atributy jazyka, je statut znakového jazyka u nás stále ještě velice nízký. To bylo dáno především odmítáním znakového jazyka na školách pro neslyšící učiteli, kteří ho sami neovládali. Z tohoto důvodu požadují neslyšící uznání svého jazyka zákonem. Účelem tohoto zákona je vytvořit právní prostředí pro používání znakového jazyka a jeho další rozvoj.
Ve Slovenské republice byl podobný zákon schválen Národní radou Slovenské republiky 26.června 1955 (viz. příloha).
§ 2
Definuje pro účely tohoto zákona neslyšící jednak na základě velmi těžké vady sluchu, ke které došlo před vytvořením mluvené řeči (tj. audiologicky), jednak na základě vlastních preferencí ve volbě primárního komunikačního prostředku (tj. kulturně).
§ 3, 4, 5, 6
Znakovým jazykem v pravém slova smyslu je pouze český znakový jazyk, který je na češtině zcela nezávislý, má vlastní slovník a vlastní gramatiku, odlišnou od gramatiky češtiny. Znakový jazyk je používán neslyšícími v jejich vzájemné komunikaci. V nejrozvinutější podobě se s ním setkáváme u tzv. "neslyšících z druhé generace", tj. u neslyšících dětí neslyšících rodičů. Pro slyšící je znakový jazyk, zvláště pokud jde o jeho stavbu gramatickou, velmi obtížný a z tohoto důvodu u nás zatím neexistují jeho učebnice, ani se nepřednáší na žádné vysoké škole. Plně ho ovládají ti slyšící lidé (mezi nimi i někteří tlumočníci), kteří si ho v raném dětství osvojili od svých rodičů jako jazyk mateřský. Ti však nemají žádné formální lingvistické vzdělání, jež by umožnilo jazyk nejen užívat, ale i popsat (výzkum českého znakového jazyka započal teprve nedávno na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy). Ve veřejných projevech, které zprostředkují informace mezi neslyšícími a slyšícími, se tak v současné době používá zatím tzv. znakovaná (vizualizovaná, do znaků převedená ) čeština, která ovšem není jazykem, ale umělým znakovým systémem vytvořeným s cílem usnadnit dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. Znakovanou češtinu užívá i mnoho tlumočníků, pro které narozdíl od neslyšících nepředstavuje mluvená čeština žádný problém.
Lze očekávat, že z výše uvedených důvodů (obtížnost osvojení českého znakového jazyka, absence výukových materiálů) bude v první fázi znakovaná čeština užívána také ve školách a že ji budou užívat i slyšící rodiče neslyšících dětí v komunikaci rodinné. Obdobným stádiem prošly téměř všechny státy (byť již před řadou let), které v současnosti preferují jako prostředek učební komunikace i jako prostředek hromadného sdělování znakový jazyk příslušné země. Z toho důvodu jsou pro účely předkládaného zákona v § 3 pod pojmem "znaková řeč" (řeč zde ve smyslu "obecná schopnost lidského druhu myslet a komunikovat") zahrnuty jak přirozený jazyk neslyšících (český znakový jazyk), tak umělý znakový systém, který kombinuje gramatické prostředky češtiny s citátovou formou lexikálních prostředků českého znakového jazyka (znaková čeština). V § 4 a § 5 jsou český znakový jazyk a znakovaná čeština definovány po stránce strukturní i funkční. V této souvislosti je podstatné, že jak český znakový jazyk, tak znakovaná čeština jsou znakovými systémy, které existují ve vizuálně-pohybové formě, a pro neslyšící jsou tak smyslově přístupné.
V § 6 je definována ještě tzv. prstová abeceda (daktylotyka), která je integrální součástí znakového jazyka i znakované češtiny jako prostředek k vyjadřování vlastních jmen, cizích slov a vůbec těch pojmů, pro které zatím nejsou ustáleny české znaky.
§ 7
Bod a) § 7 má proklamativní charakter. Skutečnost zde uvedená je však pro neslyšící velmi citlivou otázkou.
Bod b) rozšiřuje dosavadní právo na vzdělávání s využitím znakové řeči, již v našem školském zákoně zakotvené, i na výuku samotné znakové řeči (v její kultivované a celostátně sjednocené formě). To má zásadní význam pro další rozvoj znakové řeči u nás. Neslyšící potřebují hodiny znakové řeči ve škole stejně, jako potřebují slyšící děti výuku spisovné češtiny.
Bod c) zakotvuje právo neslyšících na to, aby do znakového jazyka byly tlumočeny alespoň hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní televize. Rozsah "povinného" tlumočení je zde úmyslně omezen pouze na hlavní zpravodajské relace proto, že právo většiny neslyšících na informace lze zajistit i pomocí vysílání skrytých titulků. Přesto je třeba určitý rozsah vysílání tlumočeného do znakového jazyka zajistit zákonem, a to ze dvou důvodů :
a) Někteří neslyšící v důsledku nevhodných vzdělávacích postupů používaných v minulosti neumějí číst na takové úrovni, aby titulkům plně rozuměli.
b) Vysílání kultivované formy znakové řeči ve veřejnoprávní televizi má nezastupitelný význam při sjednocování znakové řeči na území ČR.
§ 8 a 9
Zakotvuje v zákoně to, bez čeho se stejně v běžné praxi nelze obejít. Většina neslyšících je při všech důležitých jednáních na tlumočnících značně závislá a absence tlumočníka nebo jeho malá kvalifikace při návštěvě lékaře, orgánů státní a obecní správy nebo u soudu může mít pro neslyšící velice závažné (často životně důležité) důsledky. Tlumočnické služby jsou tak jako tak hrazeny ze státních prostředků, v současné době formou dotací poskytovaných na tento účel občanským sdružením sluchově postižených. To je však nesystémové řešení, které činí neslyšící do značné míry závislé právě na těchto sdruženích (což je v rozporu se zákonem o sdružování). Zajištění tlumočnických služeb v klíčových životních okamžicích by mělo být nárokovou dávkou hrazenou přímo odbory sociálního zabezpečení OKÚ. §9 proto ukládá MPSV vydat předpis, jak budou tyto sociální služby hrazeny.
§ 10
Pokud se rodiče dětí s těžkou vadou sluchu nenaučí znakovou řeč včas, prožije neslyšící dítě své nejranější dětství, které je nezastupitelné z hlediska rozvoje myšlení, sociální a citové adaptace, v naprosté informační deprivaci. Začne-li se takové dítě učit znakovou řeč až ve škole pro sluchově postižené od svých vrstevníků, je již pozdě, a navíc dochází k prohloubení komunikační a v důsledku toho i citové bariéry mezi dítětem a jeho rodiči. Ve vyspělých zemích je proto zcela běžné, že jsou rodičům, sourozencům a často i dalším příbuzným dítěte poskytovány bezplatně kursy znakové řeči. Neslyšící děti se v rodinném prostředí, které ovládá znakovou řeč na alespoň základní úrovni, rozvíjejí téměř stejně jako děti slyšící.
§ 11
Stanovit obecně závazným právním předpisem rozsah a úhradu těchto kursů pro rodiče se ukládá Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo školství musí podobně stanovit způsob úhrady tlumočníků znakové řeči pro neslyšící studenty studující na vysokých školách běžného typu (což je logický důsledek zákonem již garantovaného práva na vzdělání s využitím znakové řeči). Ministerstvo školství se rovněž pověřuje akreditací kursů znakové jazyka.