Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Tento zákon nabývá účinnosti dnem...... 1998.

Obecná část

Celospolečenské změny, ke kterým došlo v uplynulých osmi letech, významným způsobem ovlivnily systém a strukturu poskytování zdravotní péče. Tato problematika je v současné době obsažena v celé řadě právních předpisů různé právní síly. Ve svém souhrnu se jedná o předpisy obsahově neprovázané, po odborné stránce překonané a neodrážející požadavky zdravotnických dokumentů Evropské unie.

Základ právní úpravy zdravotní péče je dosud obsažen ve třetí části zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nazvané "Zdravotnictví". Poslední významnější novelou této části zákona, která byla publikována pod č. 548/1991 Sb., byly vytvořeny předpoklady pro odstranění centralistického modelu zdravotnictví s monopolem státní zdravotní správy a pro vznik kvalitativně odlišného systému zdravotní péče. Došlo zejména ke zrušení monopolu státu na poskytování zdravotní péče a tím i k rozšíření možnosti výběru lékařů a zdravotnických zařízení, ve stanoveném rozsahu se zdravotní péče stala věcnou dávkou všeobecného zdravotního pojištění, byly upraveny alespoň rámcově další druhy zdravotní péče (závodní preventivní péče, zdravotnická záchranná služba) a tzv. moderní medicinské výkony (lékařské zásahy do reprodukční schopnosti jednotlivců, kastrace, stereotaktické operace, zákroky u transsexuálů, lékařský experiment), korigovány hmotně právní důvody zdravotní péče bez souhlasu nemocného a do souladu s ústavní Listinou základních práv a svobod uvedeno detenční řízení.

V návaznosti na zákon č. 548/1991 Sb. byl připraven a vydán zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, který vymezil podmínky poskytování zdravotní péče jinými než státními subjekty a postup pro udělování oprávnění k provozování nestátních zdravotnických zařízení příslušným orgánem státní zdravotní správy. Tento zákon, který byl přijat jako právní předpis bezprostředně reagující na vznik nestátního sektoru zdravotnictví, trpí koncepčními nedostatky způsobujícími řadu aplikačních obtíží.

Další změny právní úpravy zdravotní péče představovaly nepřímé novelizace zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, související se změnami v oblasti všeobecného zdravotního pojištění, v rezortu práce a sociálních věcí a školství.

Do současné doby byl uvedený zákon desetkrát novelizován a rovněž dotčen rozhodnutím Ústavního soudu České republiky č. 206/1996 Sb. Na zákon o péči o zdraví lidu pak v oblasti zdravotní péče navazuje více než dvacet podzákonných rezortních právních předpisů - vyhlášek, směrnic a výnosů registrovaných ve Sbírce zákonů.

Navrhovaný zákon o zdravotní péči sjednotí právní postavení dnešních státních a nestátních zdravotnických zařízení, resp. poskytovatelů zdravotní péče, pokud jde o splnění podmínek stanovených jako předpoklad pro kvalitní poskytování zdravotní péče. S ohledem na privatizaci významné části zdravotnického systému postrádá totiž rozlišování a dvojí odlišný právní režim subjektů, které poskytují zdravotní péči, význam.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že stát by měl být vybaven dostatečnými nástroji k realizaci jeho ústavní odpovědnosti za zajištění práv občanů na ochranu zdraví a zdravotní péči (čl. 31 Listiny základních práv a svobod). To se promítá do přesné specifikace kompetencí orgánů státní správy ve zdravotnictví, zejména při tvorbě a regulaci sítě poskytovatelů zdravotní péče a do posílení jejich kontrolních a sankčních pravomocí.

Návrh zákona vychází z potřeb nového systému zdravotní péče, jeho cílem je dosáhnout úrovně zdravotní péče srovnatelné se zdravotní péčí poskytovanou v zemích Evropské unie. S tím souvisí nová úprava vzdělávání zdravotnických pracovníků, která navrhuje změnit dosavadní dvoustupňový systém specializační přípravy na jednostupňový v základním oboru. Dosavadní systém specializací lékařů, zubních lékařů a farmaceutů spočívá ve specializaci prvního stupně v základním oboru, ve specializaci druhého stupně v základním oboru, v nástavbových specializacích ve vybraných oborech a v nástavbových specializacích ve zvlášť úzkých oborech. Tento systém je složitý a nemá v Evropě obdobu kromě několika států východní Evropy. Všude ve světě se osvědčil jednodušší systém jedné specializace v oboru, případně doplněné nástavbovou specializací.

Návrhem se vytváří pluralitní model dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků zavedením řízení pro udělování pověření k výuce poskytovatelům zdravotní péče. Ruší se monopol Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně.

V otázce úhrady zdravotní péče respektuje návrh zákona současný stav, kdy zdravotní péče je hrazena ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění a z jiných zdrojů. Vymezení zdravotní péče hrazené ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění ponechává návrh zákona o zdravotní péči speciální právní úpravě. Specifikuje však zdravotní péči, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, a kterou zajišťují a hradí orgány státní správy, zejména ministerstvo zdravotnictví a okresní úřady. Jiné orgány státní správy, soudy, Policie ČR a státní zastupitelství budou hradit jen výkony zdravotní péče zvlášť vyžádané.

Návrh zákona představuje komplexní právní úpravu zdravotní péče reagující na uskutečněné transformační kroky a aktuální stav lékařské vědy. Spolu se zákonem na ochranu veřejného zdraví a zákonem o veřejném zdravotním pojištění vytváří nový základ zdravotnického práva.

Z hledisek mezinárodních závazků České republiky a připravovaného vstupu České republiky do Evropského společenství je návrh zákona o zdravotní péči kompatibilní s předpisy Evropského společenství.

Ekonomický rozbor

Celkové výdaje na zdravotní péči dosáhly v roce 1996 112,4 mld. Kč a na hrubém domácím produktu se podílely 7,4 % V důsledku přepočtu hodnoty HDP, provedené Českým statistickým úřadem v tomto roce a změny predikce hodnoty tohoto ukazatele pro nejbližší příští roky a dále v důsledku změn základních ekonomických vstupů se pro rok 1997 i 1998 předpokládá mírný pokles tohoto podílu, při zachování dynamiky obou ukazatelů. Pro rok 1997 se očekávají výdaje ve výši 119,6 mld. Kč.

Ve skutečných výdajích za rok 1996 jsou zahrnuty úplné výdaje ze státního rozpočtu, včetně kapitol ministerstev obrany a vnitra - cca 0,9 mld. Kč, výdajů ze Všeobecné pokladní správy ve výši 16,5 mld. Kč, zejména na úhradu výdajů pojistného na zdravotní pojištění ve výši 16,4 mld. Kč a objem dotací investičního i neinvestičního charakteru směrovaný do územních (místních) rozpočtů ve výši 1,5 mld. Kč. Čisté výdaje ze státního rozpočtu do zdravotnictví v roce 1996 tak činily 7,2 mld. Kč, přičemž se předpokládá, že v roce 1998 by tyto výdaje měly dosáhnout 7,6 mld. Kč.

Výdaje územních rozpočtů se na celkovém objemu výdajů na zdravotnictví podílely 6,5 mld. Kč, přičemž pro rok 1998 se již uvažuje s částkou přesahující 7 mld. Kč.

Podíl ve výši přesahující 80 % celkových výdajů na zdravotnictví představují výdaje ze zdravotního pojištění ve výši 90,1 mld. Kč. Pro vlastní zdravotní péči bylo z tohoto objemu spotřebováno 86,1 mld. Kč. Předpokládá se, že výdaje ze zdravotního pojištění v roce 1998 přesáhnou hranici 100 mld. Kč.

V neposlední řadě jsou do celkového objemu výdajů na zdravotnictví zahrnuty i přímé platby subjektů, konzumujících zdravotní péči, ať již formou spoluúčasti, nebo přímé úhrady služeb ve výši 8,3 mld Kč. Za předpokladu udržení současné dynamiky těchto výdajů se uvažuje, že tento objem v roce 1998 dosáhne již 9,8 mld. Kč.

Vlastní výdaje kapitoly 335 Ministerstvo zdravotnictví dosáhly 6,2 mld. Kč. Z tohoto objemu neinvestiční prostředky reprezentovaly objem 2,8 mld. Kč, z něhož v rámci neinvestičních výdajů ve výši 0,9 mld. Kč, po profinancování podřízených rozpočtových organizací, byly hrazeny zejména aktivity zdravotních programů (zdravotně politická linie, národní program obnovy a podpory zdraví, plán pomoci zdravotně postiženým občanům, aktivity protidrogové politiky v resortní působnosti, realizace přijatých opatření na úseku prevence HIV/AIDS), úhrada zdravotní péče na základě mezinárodních dohod a další objemově výrazně menší výdajové položky. Z tohoto objemu je rovněž financován letový a související provoz letecké záchranné služby. Z příslušných ustanovení návrhu zákona o zdravotní péči, v porovnání se současným stavem v této oblasti, nevyplývá žádný dopad do státního rozpočtu.

Další výrazný objem neinvestičních prostředků ve výši 1,6 mld. Kč představovaly příspěvky podřízeným příspěvkovým organizacím, kde výrazný podíl na objemu prostředků ze státního rozpočtu, kromě některých specializovaných organizací, představují především organizace krajských hygienických služeb (0,3 mld. Kč), středisek územní záchranné služby (0,13 mld. Kč) a doškolovacích institutů (0,15 mld. Kč). Ze státního rozpočtu jsou rovněž financovány projekty výzkumu a vývoje, jejichž objem pro tyto organizace představuje téměř 0,5 mld. Kč (minimální objem cca 36 mil. Kč je umísťován u rozpočtových organizací). Zbývající objem více jak 0,5 mld. Kč ve fakultních a ostatních nemocnicích, odborných léčebných ústavech a dalších specializovaných zdravotnických zařízení slouží k financování činností, nehrazených ze zdrojů zdravotního pojištění (soudní lékařství, tísňové plány, nemoci z povolání a další) tak, jak jsou charakterizovány v části jedenácté návrhu zákona. LDN v působnosti přímo řízených zdravotnických zařízení budou od 1. ledna 1998 již financovány ze zdrojů zdravotního pojištění. V návrhu státního rozpočtu na r. 1998 je v kapitole Všeobecná pokladní správa vytvořena příslušná rezerva. Rovněž z této části zákona nevyplývá žádný dopad do státního rozpočtu.

Pokud jde o celkové výdaje územních rozpočtů na zdravotnictví ve výši 6,5 mld. Kč, byly tyto objemy určeny zejména pro zařízení zdravotní péče, kde bylo použito 2,6 mld. Kč, pro financování organizací hygienické služby 1 mld. Kč, pro ostatní zdravotnická zařízení bylo využito 1,3 mld. Kč a ostatní činnost ve zdravotnictví byla profinancována objemem 1,2 mld. Kč. V poslední položce jsou zahrnuty rovněž některé činnosti, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění a v rámci ostatních zmíněných objemů jsou profinancovávány jak příspěvky střediskům záchranné služby, tak i výdaje či příspěvky související s financováním LDN, které budou od 1. ledna 1998 již financovány ze zdrojů zdravotního pojištění. (Pozn.: Po přijetí novely rozpočtových pravidel zákonem č. 10/1992 Sb., který mj. upravoval nově i zdroje příjmů územních rozpočtů na základě nově schválené daňové soustavy byly v 1. pol. 1993 jednorázově posíleny rozpočty OkÚ o cca 0,6 mld. Kč na pokrytí některých dalších činností, nehrazených ze zdrojů zdravotního pojištění.)

Z navrhovaných ustanovení hlavy desáté, ve vztahu k územním rozpočtům, nevyplývá rovněž žádný finanční dopad.

Zvláštní část

K části první

K hlavě první

Vymezuje se pojem zdravotní péče, ve kterém je vyjádřen jeden ze základních záměrů celého zákona, to jest vytvořit předpoklady pro udržení a prodloužení života a udržení či zlepšení jeho kvality, pro ochranu, upevnění a rozvoj zdraví populace a zdravý vývoj nových generací. Zdravotní péče je chápána v širším smyslu, než je provádění vlastních medicínských výkonů, zahrnuje i úkony administrativní povahy (zdravotní doprava, podávání informací a povinných hlášení, apod.). Úprava vybraných činností dosud zajišťovaných orgány hygienické služby, jako je očkování při cestách do zahraničí, provádění šetření v souvislosti s protiepidemiologickými opatřeními nebo s posouzením dopadu pracovních podmínek na zdraví zaměstnanců bude ponechána zákonu o ochraně veřejného zdraví. Subjekt oprávněný poskytovat zdravotní péči, t.j. nositel práv a povinností vznikajících v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, je označován jako "poskytovatel". Poskytovatelem se může stát jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, která splňuje podmínky stanovené zákonem včetně věcného, technického a personálního vybavení a získá oprávnění poskytovat zdravotní péči ve zvláštním správním řízení, upraveném v části třetí. Zdravotní péče je zpravidla poskytována ve zdravotnickém zařízení, které je oprávněno vystupovat v právních vztazích jen v případech, kdy to konkrétní zákonné ustanovení výslovně uvádí (např. u úkonů týkajících se specifických výkonů zdravotní péče).

K hlavě druhé

Specifikují se druhy a formy zdravotní péče, s jejichž poskytováním jsou v dalších ustanoveních zákona spojena konkrétní práva a povinnosti, např. v souvislosti s jejich zabezpečením a hrazením. § 3 - 7 definuje blíže základní druhy zdravotní péče.

K § 9 až § 17

Zcela nově je definována primární péče, její poskytovatelé a návaznost péče sekundární. Součástí primární péče je i pohotovostní služba (s výjimkou ústavní pohotovosti) a odborná přednemocniční neodkladná péče. V rámci pohotovostní služby lékařů se zavádí nový model pohotovostních ordinací při zdravotnické záchranné službě. Záměrem je postupný přesun činnosti pohotovostní služby lékařů všeobecné primární péče do jejich ordinací a pohotovostních ordinací při zdravotnické záchranné službě.

U pracovně lékařské péče se stanoví povinnost zaměstnavatele tuto péči zajišťovat a hradit s výjimkou posuzování a uznávání nemocí z povolání. Tato činnost je vyhrazena pouze poskytovateli zřizovanému státem (§ 93).

K § 18 - § 23

Tato ustanovení se věnují zejména lůžkové péči. Nově je definována akutní a následná lůžková péče a postavení fyzických osob v lůžkové péči. Je zde uveden postup při předávání pacienta mezi lůžkovými zařízeními akutní a následné péče a zařízeními péče sociální.

K § 21

Definuje se zvláštní ambulantní péče. Jedná se zejména o zdravotní péči poskytovanou fyzickým osobám závislým na cizí pomoci v jejich vlastním sociálním prostředí, kterým může být jak domov, tak ústav sociální péče. Tato péče může být poskytována formou ambulantní péče jako domácí ošetřovatelské péče, kdy zdravotnický pracovník za pacientem do jeho prostředí přichází i jako péče ve zdravotnických stacionářích, kam za péčí dochází v určitých obdobích nemocný s možností i krátkodobé léčby na lůžku. Zdravotní péče v ústavech sociální péče může být dále zajišťována zejména formou všeobecné primární péče s návštěvní službou. Zákon umožňuje zřídit ordinaci lékaře každé fyzické i právnické osobě, která splní podmínky stanovené zákonem; ústavy sociální péče mohou tedy zajistit přímou dostupnost primární péče pro své klienty i zřízením ordinace v prostorách ústavu.

K hlavě třetí

Nahrazuje se dosavadní zákon č. 160/1992 Sb. ve znění zákona č. 161/1993 Sb. o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Návrh zachovává registrační princip při získávání oprávnění a přitom sjednocuje podmínky pro nestátní i státem zřizované poskytovatele zdravotní péče. o oprávnění poskytovat zdravotní péči budou stejně jako dosud rozhodovat okresní úřady, Magistrátní úřad hlavního města Prahy a Ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo dzravotnictví však bude nově rozhodovat též o oprávnění právnických osob, které byly zřízeny ministerstvy obrany, vnitra, spravedlnosti a financí. Důvodem této změny je skutečnost, že činnost ozbrojených sil a sborů vyžaduje zvláštní způsob posuzování zdravotní způsobilosti k výkonu služby i specifický postup při poskytování zdravotní péče. Oprávnění k poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních ozbrojených sil a sborů proto nelze vázat na rozhodnutí příslušného okresního úřadu.

Na rozhodování uvedených orgánů se vztahuje správní řád, rozhodnutí nezakládá nárok poskytovatele na uzavření smlouvy o úhradě zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou.

Provozní způsobilost z hlediska hygienického je nově řešena předložením provozního řádu schváleného příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví (návaznost na Zákon o ochraně veřejného zdraví).

Zavádí se souhlas ministerstva, jde - li o zdravotnické zařízení transfúzní služby nebo referenční laboratoř a specifické výkony zdravotní péče (část sedmá) jako velmi podstatný prvek regulace kvality a sítě poskytovatelů těchto druhů zdravotní péče s ohledem na závažnost a odbornou náročnost této zdravotnické problematiky.

Nově se zařazuje i souhlas Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pokud se jedná o poskytovatele zdravotní péče, která je součástí výuky pro potřeby lékařských fakult (návaznost na připravovaný zákon o vysokých školách).

K hlavě čtvrté

Tato část návrhu zákona se věnuje jednotlivým druhům zdravotnických zařízení. Zákon rozlišuje ambulantní, lůžková, lékárenská a zvláštní zdravotnická zařízení. § 32 vyjmenovává jednotlivé druhy ambulantních zařízení a zakládá možnost jejich sdružování. § 33 až § 36 se věnují problematice nemocnic. Je definována nemocnice akutní péče a její základní typy a nemocnice následné péče. Typizace nemocnic je stanovena dle oborů a rozsahu zdravotní péče, uvedených v rozhodnutí o oprávnění poskytovat zdravotní péči. Rozsah zdravotní péče daný spektrem diagnostických a léčebných výkonů je podmíněn odpovídajícím věcným, technickým a personálním vybavením, zajištěním komplementu a komplexností poskytované péče v návaznosti na další obory tak, aby odpovídal potřebě dostupnosti, kvality a účelného využívání lůžkových zařízení.

Nemocnice akutní péče prvního typu jsou nemocnice, které musí mít minimálně internu a chirurgii, JIP a základní komplement. Tyto nemocnice budou hrát v síti poskytovatelů lůžkové péče významnou roli zvláště v lokalitách ztížené dostupnosti nemocniční péče.

Nemocnice druhého typu jsou již vázány na povinnost zřizovat všechny čtyři základní obory a musí mít ARO a základní komplement.

Nemocnice třetího typu představuje základní článek sítě poskytovatelů lůžkové péče. Jedná se o nemocnici okresní až regionální působnosti, která musí mít všechna čtyři oddělení v základních oborech, minimálně čtyři oddělení v dalších specializovaných oborech a dostupný základní i specializovaný komplement.

Nemocnici, která nesplňuje některou ze stanovených podmínek, zařadí do příslušného typu ministerstvo. Jedná se na jedné straně o malé nemocnice s jedním nebo několika primariáty, pokud si z hlediska kvality a dostupnosti zdravotní péče uhájí své místo v síti poskytovatelů lůžkové péče, na druhé straně o vysoce specializovaná lůžková zařízení, která ale nemají konkrétní spektrum odborností dle kategorie tři.

Zákon nově zavádí nemocnice následné péče a ruší název léčebna dlouhodobě nemocných. Záměrem je navrátit do těchto lůžkových zařízení konkrétní zdravotnickou léčebnou náplň. Současné LDN se mají stát skutečnými nemocnicemi, a to nemocnicemi s převážně rehabilitačním zaměřením, usilujícími o návrat pacientů do domácího prostředí. Pobyt v těchto nemocnicích je tedy limitován, a to dobou tří měsíců.

Pokud se za tuto dobu nepodaří zlepšit zdravotní stav pacienta natolik, aby mohl být propuštěn z nemocničního ošetřování, navazuje možnost dlouhodobé hospitalizace na lůžkách převážně ošetřovatelského typu. Tento typ lůžka může být volen i v přímé návaznosti na pobyt na lůžku akutní péče v případech, kdy je zřejmá potřeba dlouhodobé, převážně ošetřovatelské péče již od okamžiku zvládnutí akutního stavu. Pobyt na lůžku tohoto typu je limitován pouze zdravotními potřebami pacienta.

Zvláštním druhem nemocnice následné péče je nemocnice hospicového typu, jejíž poslání tkví zvláště v tlumení bolestí u nemocných s infaustní prognózou a ve zlepšování kvality jejich života.

K § 37

Poskytovatelem lůžkové péče jsou i odborné léčebné ústavy. Jedná se většinou o specializovaná zařízení, která poskytují péči následnou, v některých případech (TRN, psychiatrie ev. onkologie) i zdravotní péči akutní. Sem patří i lázeňské a dětské léčebny, poskytující péči lázeňskou.

K § 38

Definují se jednotlivá zdravotnická zařízení, která nemají ani typický ambulantní ani typický lůžkový charakter. Mezi tato zvláštní zdravotnická zařízení se řadí například zdravotnická doprava, protialkoholní stanice, zdravotnická záchranná služba, referenční laboratoře. Jako zdravotnická zařízení podléhají registračnímu řízení dle tohoto zákona a musejí splňovat některé specifické provozní požadavky definované vyhláškami ministerstva. Nově v této kapitole zákon zavádí zdravotnická centra jako je krizové zdravotnické centrum, rehabilitační centrum, centrum pro AIDS a protidrogové centrum. Centra mají specifická poslání ve společensky velmi závažných oblastech. Budou podporována státem v rámci celospolečenských zdravotnických programů péče o zdravotně postižené, boje proti drogám a drogovým závislostem, AIDS/HIV a podobně.

V zákoně nejsou oproti stávající právní úpravě mezi zdravotnická zařízení zařazeny:

1) Jesle

Jeselská zařízení neposkytují zdravotní péči, ale zabezpečují dozor a edukaci dětem do tří let, které z různých často pracovních důvodů rodičů nemohou být opatrovány celodenně rodinou. Ministerstvo navrhuje provozovat tato zařízení jako živnost vázanou na splnění určitých kvalifikačních předpokladů. Návrh na novelu živnostenského zákona byl již ministerstvem zdravotnictví připraven.

2) Dětské domovy

Dětský domov pro děti do tří let věku je určen k poskytování ústavní péče dětem se zdravotním postižením, pro jehož sledování, léčení a rehabilitaci je domácí prostředí nezpůsobilé, dále k poskytování ústavní péče dětem ohroženým ve vývoji domácím prostředím a dětem, které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině nebo v náhradní rodinné péči. Primárním důvodem přijetí dítěte do zařízení tohoto typu zůstává důvod sociální a ochrana před nevhodným domácím prostředím. Ministerstvo navrhuje převedení dětských domovů z rezortu zdravotnictví do rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí. Pokud se týká zdravotní péče poskytované těmto dětem, může být hrazena dle zákona o veřejném zdravotním pojištění

a) jako zvláštní ambulantní péče dle tohoto zákona (§ 21), a to

- formou ambulantní péče v těchto domovech

- ve specializovaných dětských stacionářích

b) jako léčba ve specializovaných dětských léčebnách dle příslušných indikací.

3) Kojenecké ústavy

Zajišťují celodenní ústavní péči dětem, které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině nebo v náhradní rodinné péči anebo jejichž vývoj je ohrožen nevhodným domácím prostředím, a to zpravidla do věku jednoho roku. Hlavním důvodem pobytu dětí v těchto zařízeních je důvod sociální, v některých případech i důvod zdravotní. Dle Zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, se poskytuje i dětem s těžkým tělesným a mentálním postižením péče v ústavech sociální péče a zajišťuje se jim bydlení, osobní vybavení, zdravotní péče, zaopatření, rehabilitace a výchova, a to i formou celoročního pobytu. Ministerstvo navrhuje převedení kojeneckých ústavů do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí. Zdravotní péče poskytovaná těmto dětem bude zajištěna stejným způsobem jako u ostatních účelových zařízení zřizovaných dle zákona č. 114 / 1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

4) Dětské ozdravovny

Zajišťují rekondiční a rekreační pobyty dětem ve věku od 3 do 15 let, zdravotně oslabeným vlivem nepříznivého životního prostředí , s nesprávným životním stylem a dětem v rekonvalescenci. Zdravotní preventivní a léčebnou péči těmto dětem zajišťují v systému zdravotní péče krom lékařů primární péče i odborné léčebné ústavy a lázeňské léčebny .

Ministerstvo zdravotnictví proto navrhuje vypuštění těchto zařízení ze seznamu zdravotnických zařízení.

K § 39

Definují se zařízení lékárenské péče, kterými jsou lékárny a výdejny zdravotnických prostředků. Ukládá povinnost zřizovat nemocniční lékárny v nemocnicích nad 500 lůžek (§ 35).

K § 40

Stanoví se povinnost státu zajistit minimální dostupnost zdravotní péče. Ukládá se ministerstvu stanovit kriteria dostupnosti dle jednotlivých typů a druhů zdravotní péče, a to počtem lůžek (lůžková péče) a lékařů (ambulantní péče) na počet obyvatel dle jednotlivých oborů a ve vazbě na vzdálenost poskytovatele dané péče od občana. Za naplnění sítě poskytovatelů dle těchto kriterií jsou odpovědné zdravotní pojišťovny dle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud by ve splnění této povinnosti pojišťovně bránila neexistence potřebného poskytovatele zdravotní péče, je stát povinen takového poskytovatele zřídit.

K hlavě páté

Tato část návrhu zákona řeší práva a povinnosti pacientů. Je zde zakotveno právo pacientů na poskytování zdravotní péče, na svobodnou volbu i její omezení (§ 41), právo na informace a výkon zdravotní péče se souhlasem pacienta i výjimky z tohoto práva (§ 42).

V základním pojetí vztahu pacient - lékař nedochází k zásadním změnám. Přihlédnuto bylo pouze k dílčím zkušenostem dosavadní praxe - vymezují se náležitosti negativního reversu a zavádí se do právní úpravy institut reversu pozitivního, jde - li o závažné zdravotní výkony s vysokou mírou rizika, nebo o výkony závažným způsobem měnící způsob dalšího života pacienta.

Nově je stanovena povinnost Policie ČR vytvářet bezpečné podmínky pro výkon zdravotní péče a převoz, vyžaduje - li to zdravotní stav a bezpečnost pacienta nebo zdravotnických pracovníků (§ 43). Tato úprava je v souladu s ustanovením § 7 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, neboť v uvedených případech je zpravidla dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku. § 44 stanoví základní podmínky pro provádění terapeutického experimentu na živém člověku v souladu s přijatými mezinárodními dokumenty ((Helsinsko-Tokijská deklarace).

K hlavě šesté

Tato část návrhu zákona se věnuje povinnostem poskytovatelů a povinnostem zdravotnických pracovníků.

K § 47

Toto ustanovení řeší problematiku odmítnutí přijetí do zdravotní péče. Zdravotnický pracovník tak může učinit pokud by bylo překročeno jeho únosné pracovní zatížení nebo není-li pro požadovanou péči kvalifikován, zvolený lékař tak může učinit, pokud by vzdálenost místa bydliště pacienta neumožňovala návštěvní službu.

K § 48

Toto ustanovení řeší závažnou problematiku zdravotnické dokumentace dosud ve zdravotnických právních předpisech neupravenou. Jde o velmi citlivé téma s forenzními dopady a s dopady do práv pacientů i zdravotnických pracovníků. Odstavec 5) řeší problematiku dokumentace v souvislosti se zánikem poskytovatele zdravotní péče s hlavním cílem ochrany informací vedených v dokumentaci a zachování její kontinuity v zájmu pacienta.

K části sedmé

Tato část návrhu zákona se věnuje velmi obsáhlé odborné problematice specifických výkonů zdravotní péče. Byla široce diskutována a připomínkována odbornou veřejností a zpracovávána předními odborníky odborných společností. Jedná se o problematiku asistované reprodukce (§ 49), sterilizace (§ 50), kastrace sexuálních delikventů a deviantů (§ 51), změny pohlaví transsexuálních osob (§ 52), psychochirurgických výkonů (§ 53), darování, odběrů, zpracování a skladování krve a jejích složek a léčby krví a jejími složkami (§ 54), darování, odběr a transplantace tkání a orgánů (§ 55) a otázky úmrtí, úkonů na těle zemřelého a pitev (§ 56 - § 60).

K hlavě osmé

Tato část návrhu zákona se týká rozhodování při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu a posuzování případů, u nichž vznikly pochybnosti, zda nebylo ublíženo na zdraví, ve znaleckých komisích. Jedná se o specifickou úpravu přezkoumávání postupů a posudků lékařů ve zvláštním správním řízení, převzatou z dosavadní úpravy.

K hlavě deváté

Tato část návrhu zákona upravuje získávání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání.

K § 63

Vymezuje se okruh osob, které získávají způsobilost k výkonu zdravotnického povolání úspěšným ukončením studia na vysokých, vyšších nebo středních školách nebo kurzy. Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání nově získávají jak absolventi bakalářského nebo magisterského studia, k jejichž studijním programům dalo souhlasné stanovisko ministerstvo (viz odst. 2 písm. d/), tj. absolventi vybraných studijních oborů fakult, zejména přírodovědných, humanitních, technických apod., tak i absolventi vyšších zdravotnických škol (viz odst. 2 písm. e/). Absolventi bakalářského nebo magisterského studia na vysokých školách, absolventi vyšších a středních odborných škol s nezdravotnickým zaměřením (viz odst. 6) se mohou podílet na poskytování zdravotní péče v činnostech souvisejících s výkonem zdravotnického povolání.

Obory studia na vysokých školách, vyšších a středních zdravotnických školách a činnosti, které mohou jejich absolventi v rámci poskytování zdravotní péče vykonávat a obory kursů, jejich vzdělávací programy a činnosti, které mohou absolventi kurzů vykonávat stanoví ministerstvo vyhláškou.

Nově ministerstvo stanoví vyhláškou kvalifikační předpoklady k výkonu vedoucích funkcí ve zdravotnictví. Dosud byly tyto předpoklady upraveny "tzv. licenčními řády" příslušných Komor a u ostatních pracovníků ve zdravotnictví, kteří se sdružují u příslušných profesních organizací nebyly stanoveny.

K § 64 a § 75

Požadovaná odborná praxe pro lékaře, zubní lékaře a farmaceuty byla navržena Komorami pro doplnění vzdělání o potřebné dovednosti. Trvá 18 měsíců a je nezbytnou podmínkou pro přijetí do specializačního vzdělávání. Vzhledem k tomu, že lékařské a farmaceutické fakulty studentům v rámci pregraduálního studia nezabezpečují praktickou klinickou praxi v dostatečné délce a obsahu, jeví se i následná odborná praxe lékařů a farmaceutů (tzv. "kolečko" v délce 6 měsíců) ve zdravotnických zařízeních jako nevyhovující.

Obsah odborné praxe pro lékaře, zubní lékaře a farmaceuty stanoví ministerstvo vyhláškou po projednání s přísl. Komorou a odbornými společnostmi. U ostatních osob se obsah odborné praxe stanovuje rovněž vyhláškou, po projednání s odbornými společnostmi a s příslušným profesním sdružením.

Do doby odborné praxe se nezapočítává doba pracovní neschopnosti delší než 3 měsíce, doba mateřské dovolené, další mateřské dovolené, výkon základní (náhradní) vojenské služby a civilní služby. Osobám, které v době výkonu základní vojenské služby a vykonávaly činností související s poskytováním zdravotní péče, lze tuto dobu započítat do odborné praxe.

K § 65

Odbornou způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání lze získat úspěšným ukončením specializačního vzdělávání, popř. úspěšným absolvováním vzdělávání k získání funkční specializace.

Specializační vzdělávání i vzdělávání k získání funkční specializace nejsou povinné. Získáním odborné způsobilost lze samostatně vykonávat odborné a specializované činnosti v oboru získané specializace. Zubní lékaři mohou získat odbornou způsobilost dvěma způsoby. Pro výkon zdravotnického povolání "praktického zubního lékaře - stomatologa", pokud absolvují odbornou praxi v délce 24 měsíců a předepsanou teoretickou a praktickou přípravu. Obsah této odborné praxe stanoví ministerstvo. Dosud jsou požadavky přípravy pro získání licence pro rozsah činnosti praktického zubního lékaře upraveny "tzv. licenčním řádem" České stomatologické komory. Zubní lékař, který absolvoval 18 měsíční odbornou praxi nebo "praktický zubní lékař" mohou absolvovat specializační vzdělávání nebo vzdělávání k získání funkční specializace.

K § 66 až § 69

Specializační vzdělávání se uskutečňuje v základních a nástavbových oborech. Základní a nástavbové obory specializačního vzdělávání, jejich vzdělávací programy a činnosti, které mohou úspěšní absolventi samostatně vykonávat v příslušném oboru specializace, a nárok na pracovní úlevy stanoví ministerstvo vyhláškou, a to na základě návrhu odborných společností, profesních sdružení zdravotnických pracovníků a po projednání s Komorami.

Pracovní úlevy účastníků specializačního vzdělávání jsou dosud upraveny směrnicí Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 31/1968 Věst. MZ, pracovní úlevy a hospodářské zabezpečení zdravotnických pracovníků, kteří se při zaměstnání vzdělávají ve zdravotnických vzdělávacích zařízeních, ve znění směrnice č. 2/1979 Věst. MZ. Citovaná směrnice je zastaralá. Navrhuje se její zrušení a stanovení nového (menšího) rozsahu poskytování pracovních úlev v průběhu specializačního vzdělávání.

Navrhovaný systém specializačního vzdělávání je oproti stávajícímu jednodušší, neboť upouští od druhého stupně specializace v základním oboru a povinnosti získání specializace v základním oboru I. stupně a je srovnatelný se systémem v EU. Dále respektuje současné společenské změny, zejména ve vztahu ke zřizování nestátních zdravotnických zařízení a současný rozvoj klinických i teoretických medicínských oborů a tím i potřeb nových oborů.

Stanoví se minimální délka specializačního vzdělávání 24 měsíců, a to v rozsahu stanované týdenní pracovní doby. V pracovním úvazku kratším, než je stanovená týdenní pracovní doba, se délka vzdělávání alikvotně prodlužuje. Do doby odborné praxe a specializačního vzdělávání se nezapočítává doba pracovní neschopnosti delší než 3 měsíce, doba mateřské dovolené, další mateřské dovolené, výkon základní (náhradní) vojenské služby a civilní služby. Osobám, které v době výkonu základní vojenské služby vykonávaly činností související s poskytováním zdravotní péče, lze tuto dobu započítat do doby odborné praxe a specializačního vzdělávání.

Specializační vzdělávání nelze absolvovat ve více oborech současně, nevylučuje však možnost souběhu s postgraduálním nebo doktorandským studiem na vysoké škole, které lze zcela nebo z části započítat do doby specializačního vzdělávání.Nástavbový obor lze absolvovat až po úspěšném ukončení specializačního vzdělávání v příslušném základním oboru.

K § 70

Dosud jsou zabezpečováním dalšího vzdělávání pověřeny dva resortní vzdělávací Instituty (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně). Navrhuje se rozšířit okruh poskytovatelů specializačního vzdělávání (dále jen "školitel") o další poskytovatele zdravotní péče, popř. jiné právnické osoby, které budou schopny zajistit specializační vzdělávání podle vzdělávacích programů a jimž bude ministerstvem uděleno pověření k této činnosti.

Stanoví se postup při předkládání žádostí, její obsah, posuzování žádostí, udělování, popř. odnětí pověření ke specializačnímu vzdělávání, povinnosti školitele a podmínky pro přijímání uchazečů do specializačního vzdělávání na základě výběrového řízení. Specializační vzdělávání se uskutečňuje podle vzdělávacích programů u školitele, který obdržel od ministerstva pověření pro specializační vzdělávání. Vzdělávací programy stanovují délku a způsob přípravy, rozsah teoretických znalostí a praktických dovedností potřebných ke složení specializační zkoušky, vč. studijní literatury.

K § 71

Stanoví se podmínky, za kterých ministerstvo může povolit cizincům absolvování specializačního vzdělávání v České republice na jejich vlastní náklady bez složení aprobační zkoušky s tím, že jim ministerstvo udělí povolení k výkonu zdravotnického povolání v činnostech, souvisejících s tímto vzděláváním, a to na dobu, která odpovídá minimální délce vzdělávání v příslušném oboru. Tito cizinci však úspěšným ukončením specializačního vzdělávání nezískají odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání v ČR.

K § 72

Specializační vzdělávání se ukončuje specializační zkouškou před zkušební komisí. Zkoušku lze opakovat nejdříve za rok a nejvýše dvakrát. Úspěšným absolventům vydá ministerstvo diplom o získání specializace v příslušném oboru. Specializační zkoušky se uskutečňují dvakrát ročně, a to v jarních a podzimních termínech. Přihlášky ke zkouškám podávají účastníci specializačního vzdělávání ve stanovených termínech ministerstvu zdravotnictví, popř. organizaci ministerstvem zřízenou.

Členy zkušebních komisí jmenuje s jejich souhlasem a odvolává ministr zdravotnictví z odborníků příslušného oboru na návrh Komor, pokud nejsou zřízeny, příslušného profesního sdružení, a odborných společností. Náležitosti protokolu o specializační zkoušce a diplomu a zkušební řád pro posuzování znalostí získaných ve specializačním vzdělávání stanoví ministerstvo vyhláškou.

§ 73

Ekonomické zabezpečení specializačního vzdělávání je navrhováno jako vícezdrojové pro školenou osobu i pro školitele (zaměstnavatel, zaměstnanec, profesní komory, stát, další zdroje).

K § 74 a § 75

Ustanovení řeší možnost uznání jiných forem vzdělání nebo započtení jejich části do specializačního vzdělávání.

K § 76 až § 77

Funkční specializace navrhly Komory, odborné společnosti a profesní sdružení. Obory funkčních specializací, jejich vzdělávací programy a činnosti, které mohou jejich absolventi v rámci poskytování zdravotní péče samostatně vykonávat stanoví ministerstvo vyhláškou. Vzdělávání k získání funkční specializace umožňuje prohloubení kvalifikace o nové léčebné a diagnostické metody nebo ve velmi úzkém úseku zdravotní péče, a to u lékařů, zubních lékařů a farmaceutů po získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání alespoň v základním specializačním oboru.

Uvádíme některé příklady funkčních specializací: endoskopie, enterální a parenterální výživa, trvalá kardiostimulace, intervenční kardiologie. Vzdělávání k získání funkční specializace u členů Komor organizuje pro lékaře, zubní lékaře a farmaceuty příslušná Komora, u ostatních osob ministerstvo. Školitelem může být osoba, která poskytuje zdravotní péči v úseku příslušného oboru funkční specializace, a to osobami s odbornou způsobilostí. Znalosti účastníků tohoto vzdělávání ověřuje školitel. Osvědčení o funkční specializaci s oprávněním k výkonu příslušných speciálních činností vydává školitel.

§ 78

Cílem systému povinného dalšího vzdělávání je zabezpečit permanentní udržování, zdokonalování a inovaci znalostí v příslušném oboru získané specializace.

Absolventům stanovené formy povinného dalšího vzdělávání udělí osvědčení v příslušné odbornosti, a to na dobu určitou pěti let, ministerstvo zdravotnictví. Osvědčení lze prodloužit při splnění podmínek; při nesplnění podmínek lze jeho platnost prodloužit až po ověření znalostí ministerstvem nebo jím přímo řízenou organizací. Podmínky ověřování stanoví ministerstvo vyhláškou.

K § 79

Ustanovení ukládá povinnost zapracování osobám, které získaly způsobilost k výkonu zdravotnického povolání a přerušily výkon své odborné činnosti v oboru na dobu delší pěti let.

K § 80 až § 84

Povolení výkonu zdravotnického povolání, přiznání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání a funkční specializace cizincům nebo občanům ČR, kteří vzdělání získali v cizině, bylo dosud upraveno příkazem ministra zdravotnictví. Těmto osobám se umožňuje poskytovat zdravotní péči na území České republiky za blíže stanovených podmínek. Jejich účelem je zjistit, zda úroveň dosaženého vzdělání v cizině je srovnatelná s úrovní vzdělání poskytovaného v České republice, vč. dostatečné znalosti českého jazyka.

Složení aprobační nebo specializační zkoušky je, obdobně jako v zemích EU, navrhováno jako obligatorní podmínka u osob, které získaly způsobilost k výkonu zdravotnického povolání v cizině. Její zavedení není v rozporu s článkem 17 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

K § 85

Na základě dosavadních zkušeností se stanoví povinnost všem osobám, které získaly způsobilost k výkonu zdravotnického povolání, vést si průkaz odbornosti ("index"), ve kterém jsou vedeny zejména záznamy o odborném zaměření vzdělávání, o vykonaných zkouškách, záznamy o udělení osvědčení v příslušné odbornosti a osvědčení o registraci. Dále se stanoví, kdo je oprávněn provádět záznamy do indexu.

K § 86 a § 87

Ustanovení upravují odpovědnost ministerstva za organizaci, administrativní a koordinační činnosti spojené se specializačním vzděláváním, vč. centrální evidence, s tím, že některými činnostmi může pověřit jím zřízenou organizaci. Dále stanoví pravomoc ministerstva a Komor v kontrolní činnosti ve vzdělávání k získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání.

K hlavě desáté

Tato část návrhu zákona stanoví úkoly státní správy ve zdravotnictví t.j. úkoly ministerstva a okresních úřadů. V § 90 vyjmenovává okruh zdravotnických činností, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění dle zákona o veřejném zdravotním pojištění a jejichž úhradu nad tento rámec musí zajistit orgány státní správy.

Jedná se o činnosti, které jsou stejným způsobem zajišťovány v současné době a příslušné orgány státní správy je hradí z příslušných kapitol rozpočtu. Nově se zavádí garance státu za dostupnost zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že současná síť poskytovatelů zdravotní péče je dostatečně hustá a v řadě druhů přehuštěna, předkladatel nepředpokládá žádný finanční dopad této garance do státního rozpočtu v letech 1998 a 1999.

K § 91

Toto ustanovení určuje, že péči prováděnou na vyžádání jiných orgánů státní správy hradí orgán, který si ji vyžádal.

K § 92

Toto ustanovení vyjmenovává specifické druhy zdravotní péče, které z důvodu vysokých zdravotních rizik a možnosti zneužití musí poskytovat pouze poskytovatel zřizovaný státem.

K hlavě jedenácté

Tato část návrhu zákona zavádí sankce při porušování povinností vyplývajících ze zákona o zdravotní péči včetně sankce za požadování finanční úhrady za zdravotní péči v rozporu s právními předpisy.

V případě poskytování zdravotní péče bez oprávnění dle tohoto zákona je možné uložení pokuty až do výše 5 milionů Kč.

Při opakovaném či soustavném porušování povinností může příslušný úřad oprávnění zrušit s tím, že dotyčný poskytovatel nemůže v následujících dvou letech znovu o oprávnění požádat.

K hlavě dvanácté

Tato část návrhu zákona řeší společná a přechodná ustanovení. Stanoví přechodný režim týkající se právnických a fyzických osob poskytujících zdravotní péči podle dosavadních předpisů a dále stanoví přechodný režim pro uznávání vzdělávání zdravotnických pracovníků získaného nebo získávaného podle dosavadních předpisů v návaznosti na nově zaváděný režim jejich vzdělávání.

K části druhé

Předmětem této části jsou návrhy novelizací některých zákonů, které si vyžádala nová úprava.

Změna: 582/1991

Změna: 84/1993 Sb.

Změna: 293/1993 Sb., 307/1993 Sb.

Změna: 72/1995 Sb., 118/1995 Sb.

Změna: 238/1995 Sb.

Změna: 118/1995 Sb.

Pro poskytování služeb sociální péče se zřizují tato účelová zařízení:

a) ústavy sociální péče,

b) kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti od jednoho do tří let věku,

c) manželské a předmanželské poradny,

d) domovy pro matky s dětmi,

e) zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče,

f) stanice pečovatelské služby pro děti,

g) zařízení pro občany, kteří potřebují zvláštní pomoc,

h) zařízení pro občany společensky nepřizpůsobené,

ch) kluby důchodců,

i) samostatné jídelny s vlastní kuchyní pro důchodce,

j) zařízení pečovatelské služby, zejména zařízení pro denní pobyt starých občanů, střediska osobní hygieny a prádelny pečovatelské služby.

(1) Zřizování zařízení sociální péče uvedených v § 45, s výjimkou zařízení sociální péče uvedených v § 2 odst. 1 písm. f), náleží do působnosti obcí22) a okresních úřadů23).

(2) Zařízení sociální péče uvedená v § 45 písm. a), d), f) až j) mohou orgány, které je zřizují, slučovat ve společném zařízení za předpokladu, že dojde k účelnému poskytování služeb sociální péče.

Zařízení sociální péče uvedená v § 45 písm. a) až h) mohou být zrušena a jejich objekty odňaty svému účelu jen se souhlasem ministerstva; to neplatí, jde-li o zařízení sociální péče zřízená obcemi. Ustanovení předchozí věty platí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Změna: 110/1990 Sb.

Změna: 180/1990 Sb.

Změna: 231/1990 Sb.

Změna: 1/1991 Sb.

Změna: 46/1991 Sb.

Změna: 246/1991 Sb.

Změna: 306/1991 Sb.

Změna: 482/1991 Sb.

Změna: 578/1991 Sb., 582/1991 Sb.

Změna: 116/1992 Sb., 235/1992 Sb.

Změna: 589/1992 Sb., 37/1993 Sb.

Změna: 547/1992 Sb., 37/1993 Sb., 84/1993 Sb.

Změna: 160/1993 Sb.

Změna: 255/1993 Sb., 266/1993 Sb.

Změna: 307/1993 Sb.

Změna: 41/1994 Sb.

Změna: 182/1994 Sb.

Změna: 183/1994 Sb.

Změna: 241/1994 Sb.

Změna: 76/1995 Sb.

Změna: 118/1995 Sb.

Změna: 118/1995 Sb., 155/1995 Sb., 160/1995 Sb.

Změna: 133/1997 Sb.

(1) Dětem zpravidla ve věku do jednoho roku, které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině nebo v náhradní rodinné péči anebo jejichž vývoj je ohrožen nevhodným domácím prostředím, se v kojeneckých ústavech poskytuje zejména bydlení, zaopatření, osobní vybavení, zdravotní péče a výchovná péče.

(2) Dětem od jednoho do tří let věku se zdravotním postižením nebo ohroženým ve vývoji domácím prostředím, které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině nebo náhradní rodinné péči, se v dětských domovech pro děti od jednoho do tří let věku poskytuje zejména bydlení, zaopatření, osobní vybavení, zdravotní péče, výchovná péče a kulturní a rekreační péče.

(1) Za pobyt v ústavech sociální péče, v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti od jednoho do tří let věku hradí občané náklady za stravu, bydlení a nezbytné služby. Výši nákladů, způsob jejich úhrady a případy, kdy se úhrada nákladů nepožaduje, stanoví prováděcí předpis.

(2) Po úhradě nákladů za pobyt v ústavu sociální péče pro dospělé občany musí občanu zůstat z jeho příjmů aspoň 25 % částky potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb stanovené zvláštním zákonem⁴⁰⁾.

(3) Ustanovení předchozích odstavců se vztahují na ústavy sociální péče zřizované Ministerstvem práce a sociálních věcí, okresními úřady a obcemi. Ustanovení odstavce 1 se vztahuje na kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti od jednoho do tří let věku zřizované Ministerstvem práce a sociálních věcí, okresními úřady a obcemi.

___________________

40) § 3 odst. 2 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu.

(1) Ministerstvo práce a sociálních věcí vydá vyhlášku podle § 92 odst. 2, § 93 odst. 1, § 94 odst. 1, § 101 odst. 1, § 108 odst. 2.

(2) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou, co se považuje za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání, které dítě se považuje za dlouhodobě těžce zdravotně postižené, co se rozumí pobytem dítěte v zařízení, výchovou dítěte a péčí nahrazující péči rodičů, způsob vzájemného zúčtování dávek při jejich souběhu nebo zpětné výplatě, výši úhrady v ústavech sociální péče pro mládež, kojeneckých ústavech a v dětských domovech pro děti od jednoho do tří let věku a výši kapesného v ústavech sociální péče.

(3) Ministerstvo práce a sociálních věcí po dohodě s Ministerstvem zdravotnictví vydá vyhlášku podle § 93a.

Změna: zákon č. 120/1962 Sb.

Změna: zákon č. 53/1963 Sb.

Změna: zákon č. 56/1965 Sb.

Změna: zákon č. 81/1966 Sb.

Změna: zákon č. 148/1969 Sb.

Změna: zákon č. 45/1973 Sb.

Změna: zákon č. 43/1980 Sb.

Změna: zákon č. 159/1989 Sb.

Změna: zákon č. 47/1990 Sb.

Změna: zákon č. 175/1990 Sb.

Změna: zákon č. 457/1990 Sb.

Změna: zákon č. 545/1990 Sb.

Změna: zákon č. 490/1991 Sb.

Změna: zákon č. 557/1991 Sb.

Změna: nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 4. září 1992, publikovaného v částce 93/1992 Sb.

Změna: zákon č. 290/1993 Sb.

Změna: zákon č. 38/1994 Sb.

Změna: nález Ústavního soudu České republiky č. 91/1994 Sb.

Změna: zákon č. 152/1995 Sb.

Změna: zákon č. 19/1997 Sb.

Změna: nález Ústavního soudu České republiky č. 103/1997 Sb.

Změna: zákon č. 253/1997 Sb.

(1) Kdo obchoduje nebo jinak neoprávněně nakládá s lidskými tkáněmi nebo orgány, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve větším rozsahu,

b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo

c) získá-li takovým činem značný prospěch.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu, nebo

b) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

(1) Kdo v rozporu se zvláštním předpisem provede odběr lidské tkáně nebo orgánu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na více osobách,

b) spáchá-li takový čin na osobě mladší než osmnáct let, nebo

c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt.

(4) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt více osob.

Změna: 72/1994 Sb.

Změna: 85/1994 Sb.

Změna: 273/1994 Sb.

Změna: 36/1995 Sb.

Změna: 118/1995 Sb.

Změna: 160/1995 Sb., 301/1995 Sb.

Změna: 151/1997 Sb.

Položka 27

Od poplatku podle této položky jsou osvobozeny osoby těžce zdravotně postižené - držitelé průkazu ZTP nebo ZTP-P.

1. U ohlašovacích živností je poplatek podle písmene a) této položky splatný při ohlášení.

2. Správní orgán vybere poplatek jen podle písmene d) této položky, provádí-li současně změny podle písmen d) a e) této položky.

3. Správní orgán nevybere poplatek, provádí-li ze svého podnětu změnu podmínek provozování podnikatelské činnosti nebo vydává-li na základě změny zákonných podmínek rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotní péče na žádost poskytovatele zdravotní péče.