PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1996
II. volební období
90
Vládní návrh
zákon
ze dne ..............1996
kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky :
Čl. I
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/199l Sb., zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 154/1994 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 214/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu České republiky č. 8/1995 Sb., se mění a doplňuje takto:
1. V § 70 se na konci připojuje věta: "Nestanoví-li jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, vyrozumí soud o vzetí cizince do vazby též konzulární úřad státu, jehož je cizinec občanem.".
2. V § 380 odst. 1 se za slovo "zástupce" vkládají slova "ve veřejném zasedání".
3. V § 380 odst. 3 se vypouští slovo "krajského".
4. Za § 382 se vkládá nový § 382a, který včetně nadpisu zní:
"§ 382a
Zkrácené vydávací řízení
(1) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, před soudem prohlásí, že souhlasí se svým vydáním do cizího státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu za čin, který je uveden v žádosti o vydání, státní zástupce může předložit věc Ministerstvu spravedlnosti s návrhem, aby ministr spravedlnosti povolil vydání, aniž by předtím soud rozhodl o přípustnosti vydání.
(2) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, souhlas se svým vydáním vyjádří až v průběhu veřejného zasedání konaného o přípustnosti vydání, může státní zástupce svůj návrh podle § 380 odst. 1 vzít zpět a postupovat podle odstavce 1. Návrh může vzít zpět nejpozději do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě.
(3) Osoba, o jejíž vydání jde, musí být předem poučena o významu souhlasu s vydáním a o následcích, které jsou s takovým prohlášením spojeny. Souhlas s vydáním nelze vzít zpět.
(4) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o přípustnosti vydání, ačkoliv s ním osoba, o jejíž vydání jde, vyslovila souhlas, může věc vrátit státnímu zástupci s tím, že je třeba, aby o přípustnosti vydání nejprve rozhodl podle § 380 odst. 1 soud.".
5. Za § 389 se vkládá nový § 389a, který zní:
"§ 389a
Státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány, nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. K prošetření je příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Po prošetření státní zastupitelství předloží ministru spravedlnosti stanovisko, v němž navrhne buď podnět odložit, nebo podat stížnost pro porušení zákona.".
Čl. II
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1997.
Důvodová zpráva
Obecná část
Předkládaný návrh novelizace trestního řádu sleduje dva základní okruhy úprav. První se zaměřuje na zjednodušení a zrychlení vydávacího řízení v rámci mezinárodní spolupráce v trestním řízení. Druhou oblast představuje úprava postupu při prověřování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona.
Trestní řád obsahuje v hlavě dvacáté čtvrté úpravu právního styku s cizinou, která zahrnuje základní formy spolupráce státu v trestním řízení. Mezi ně patří i institut vydání obviněného nebo odsouzeného k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu v cizině. K poskytnutí právní pomoci v této podobě dochází zásadně na základě dvoustranné nebo mnohostranné mezinárodní smlouvy, výjimečně na mimosmluvním základě podle principu reciprocity.
Mezinárodní smlouvy v této souvislosti neupravují postup orgánů určitého státu při vyřizování žádosti o vydání obviněného nebo odsouzeného, pouze stanoví podmínky, které mají být při podání takové žádosti a při jejím vyřizování dodrženy. Stejně jako v jiných státech i v České republice o přípustnosti vydání rozhoduje soud, který vychází z výsledku šetření zaměřeného na splnění smluvních a zákonných podmínek vydání. Nárůst mezinárodní spolupráce v trestním řízení provázený i zvýšenou frekvencí případů extradice vedl řadu států k úpravě tzv. zjednodušeného extradičního řízení, jehož smyslem je zrychlení vydávacího řízení v případech, kdy s vydáním obviněný, resp. odsouzený souhlasí. Právo této osoby na soudní ochranu před nezákonným vydáním k trestnímu stíhání do státu, jehož je zpravidla občanem, tedy zůstává zachováno a záleží pouze na ní, zda tohoto práva využije.
Podle stávající právní úpravy je k podání stížnosti pro porušení zákona jako tzv. mimořádného opravného prostředku v trestním řízení oprávněn výlučně ministr spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že ročně mu je adresováno několik tisíc podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, je vyloučeno, aby se jimi zabývalo pouze Ministerstvo spravedlnosti, neboť v tom ani nespočívá jeho základní úloha jako ústředního úřadu státní správy. Proto se v zákoně č. 292/1993 Sb. přijalo řešení spočívající v tom, že ministr spravedlnosti je oprávněn pověřit vyřizováním podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona jednotlivá státní zastupitelství. Poslanecká sněmovna uvedené zmocnění v citovaném zákoně formulovala jako časově omezené, neboť vycházela z toho, že je vhodné a proveditelné, aby podněty k podání stížnosti pro porušení zákona postupně vyřizovalo výlučně Ministerstvo spravedlnosti. Tato úvaha se ukázala jako nereálná, a to nejen z hlediska výrazných personálních nároků, které by s tímto řešením byly spojeny. Navíc by se vytvořil aparát duplicitní státnímu zastupitelství, které nad přípravným řízením trestním vykonává dozor a v řízení před soudem je subjektem se samostatným právem podávat opravné prostředky. Věcné prověřování podání týkajících se celé republiky v jednom centru by vyvolalo i administrativní obtíže, v důsledku nichž by se celé řízení zpomalilo. Proto se nedoporučuje volit cestu výrazného personálního posílení Ministerstva spravedlnosti a soustředění uvedené agendy v jednom centru, ale navrhuje se řešení, které umožní využívat dosavadního způsobu prošetřování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona s tím, že se výrazně posílí záruky nestrannosti vyřízení takového podnětu.
Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními smlouvami z oblasti právní pomoci v trestním řízení, kterými je Česká republika vázána. Je i v souladu s doporučeními Rady Evropy k aplikaci vydávacího řízení, v nichž se objevuje požadavek na zrychlení a zjednodušení tohoto řízení při zachování práva vydávané osoby na soudní ochranu.
Aplikace navrhovaného zákona není spojena s dodatečnými nároky na státní rozpočet. Určitou úsporu rozpočtových prostředků lze očekávat od zrychlení extradičního řízení, při kterém je osoba, proti níž se řízení vede, ve vazbě.
Zvláštní část
Čl. I
K bodu 1 (§ 70)
V ustanovení § 70 je zakotvena povinnost soudu vyrozumět o vzetí obviněného do vazby jeho nejbližší příbuzné a zaměstnavatele. Nepamatuje se na v poslední době stále častější případy, kdy do vazby je vzat cizí státní příslušník a je třeba plnit povinnosti, obsažené zejména v konzulárních úmluvách (v prvé řadě povinnost vyrozumět příslušný konzulární úřad). Proto se ustanovení § 70 v uvedeném směru doplňuje.
K bodům 2 a 3 (§ 380)
Vydání osoby cizímu státu k trestnímu stíhání je nepochybně závažným zásahem do jejích základních práv. Proto i z hlediska Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba obviněnému umožnit realizovat právo účastnit se soudního jednání a v jeho rámci se k věci ústně vyjádřit. Proto se v § 380 odst. 1 stanoví, že o přípustnosti vydání soud rozhoduje ve veřejném zasedání.
O přípustnosti vydání obviněného nebo odsouzeného do ciziny rozhoduje na návrh státního zástupce krajský soud. Proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost, na základě níž může vrchní soud napadené rozhodnutí zrušit a buď věc vrátit krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo může ve věci sám rozhodnout, anebo může stížnost jako nedůvodnou zamítnout. I v případech, kdy o přípustnosti vydání na základě stížnosti meritorně rozhoduje vrchní soud, je třeba připustit, aby ministr spravedlnosti měl možnost předložit věc k přezkoumání nejvyššímu soudu (v těchto případech takový postup přichází v úvahu dokonce častěji, neboť skutečnost, že proti rozhodnutí krajského soudu byl podán opravný prostředek naznačuje, že nejméně jedna ze stran má o zákonnosti takového rozhodnutí pochybnosti). Text ustanovení § 380 odst. 3 se proto upravuje tak, aby bylo zřejmé, že toto oprávnění přísluší ministru spravedlnosti nejen v případech, kdy o přípustnosti vydání pravomocně rozhodne v prvním stupni krajský soud, ale i tehdy, kdy státní zástupce nebo obviněný využijí práva stížnosti a ve věci rozhoduje ve druhém stupni vrchní soud.
K bodu 4 (§ 382a)
Vnitrostátní řízení o vydání osoby cizímu státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu je vzhledem ke své povaze zásadně spojeno s vzetím osoby, o jejíž vydání jde, do vazby. V jeho rámci se posuzuje, zda pro vydání jsou splněny podmínky stanovené vnitrostátním zákonodárstvím a extradiční smlouvou (pokud je mezi dožadujícím a dožádaným státem uzavřena). Určitá zdlouhavost tohoto řízení na straně jedné a stále častější aplikace institutu extradice v posledních letech na straně druhé vedly řadu států k zakotvení právní úpravy tzv. zkráceného vydávacího řízení. Jeho podstata spočívá v tom, že se vyžádané osobě umožňuje, aby svým souhlasem s vydáním nahradila rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání, kterému navíc předchází poměrně obsáhlé šetření. Zachovává se tedy právo obviněného na soudní ochranu a závisí plně na něm, zda tohoto práva využije. Důvody, pro které obviněný volí možnost zkráceného řízení, mohou být různé (např. snaha dostat se z cizího prostředí do domovského státu, nebo urychlit trestní řízení - zejména tehdy, jestliže očekává pro něj příznivý výsledek).
Navržená úprava zkráceného vydávacího řízení plně koresponduje obdobným zahraničním úpravám. Zajišťuje se, že obviněný případný souhlas uděluje až po náležitém poučení, navíc před nezávislým soudním orgánem.
Pokud má ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti soudního rozhodnutí o přípustnosti vydání,může se podle § 380
odst. 3 obrátit na nejvyšší soud, aby takové rozhodnutí přezkoumal. Tato varianta u zkráceného řízení nepřichází v úvahu, neboť chybí rozhodnutí krajského soudu. Proto se pro tyto případy volí možnost, aby ministr spravedlnosti v případě pochybností věc vrátil státnímu zástupci s tím, že je třeba provést řádné (t.j. nezkrácené) vydávací řízení, ve kterém bude vydáno soudní rozhodnutí.
K bodu 5 (§ 389a)
Ve smyslu § 266 trestního řádu je ministr spravedlnosti výlučně oprávněn podávat v trestním řízení stížnost pro porušení zákona. I když obviněný nebo jiné osoby nejsou oprávněny domáhat se toho, aby o jejich návrhu na podání takového mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti rozhodl, přesto v praxi každoročně dochází Ministerstvu spravedlnosti a státnímu zastupitelství, případně dalším orgánům činným v trestním řízení, několik tisíc podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona. Posouzení jejich důvodnosti je již jen s ohledem na uvedené množství značně pracné a jejich výlučné zpracování Ministerstvem spravedlnosti by předpokládalo převážnou přeměnu toho ústředního úřadu státní správy v orgán s působností do značné míry duplicitní státnímu zastupitelství. Z tohoto faktu vycházela Poslanecká sněmovna, která se ztotožnila s vládním návrhem novelizace trestního řádu z roku 1993 (zákon č. 292/1993 Sb.) v té jeho části, podle níž ministr spravedlnosti má právo pověřit vyřizováním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona státní zastupitelství. Zároveň ale vycházela z předpokladu, že ve velmi krátké době dojde k personálnímu posílení Ministerstva spravedlnosti tak, aby od určité doby mohlo všechny podněty vyřizovat vlastními silami. Z tohoto důvodu uvedené oprávnění ministra spravedlnosti časově limitovala lhůtou, která končí 31.12.1996.
Předpoklad, že Ministerstvo spravedlnosti by bylo schopno prošetřovat všechny podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, se ukázal jako nereálný a odporující i jeho poslání jako ústřednímu úřadu státní správy. Místo výrazného rozšíření počtu jeho zaměstnanců o právníky schopné vyřizovat tuto specifickou agendu z oblasti trestního práva, se navrhuje i nadále umožnit, aby v konkrétních věcech vymezených rozhodnutím ministra spravedlnosti podněty k podání stížnosti pro porušení zákona přezkoumávala jednotlivá státní zastupitelství. Ta mají nejen reálnou možnost na základě spisového materiálu podnět v přijatelné lhůtě posoudit, ale disponují i potřebnými odborníky specializovanými na tuto agendu.
Formulace navrhované právní úpravy plně respektuje ústavní princip, že oprávnění může stát, resp. státní orgán uplatňovat jen v mezích zákona a způsobem, který zákon stanoví. Posiluje se rovněž záruka nestrannosti vyřízení podnětu. Státní zastupitelství nadále nebude mít oprávnění podnět jako nedůvodný odložit, ale ve všech případech bude formulovat příslušný návrh ministru spravedlnosti, kterému o takovém podnětu přísluší rozhodnout.
Čl. II
Předpokládané datum účinnosti zákona vychází z mimořádné aktuálnosti přijetí navrhované právní úpravy.
V Praze dne 16. října 1996
předseda vlády
místopředseda vlády