Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1996
II. volební období
-------------------------------------------------


63/1

Vláda na své schůzi dne 23. října 1996 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a vyjádřila s tímto návrhem zákona z á s a d n í n e s o u h l a s .

• současně se zvyšováním důchodového věku byla snížena věková hranice pro možnost odchodu do předčasného důchodu (z dřívějších 2 let před dosažením důchodového věku postupně až na 5 let); přitom pro některé profese byla zachována i dřívější výhoda snížené věkové hranice (v  některých případech až na 50 let);

• po roce 1990 dochází v České republice k výraznému prodlužování průměrné doby dožití; již v současné době průměrná doba pobírání důchodu v České republice patří k nejdelším a   bez zvýšení důchodového věku by se při prodlužování průměrné doby dožití průměrná doba pobírání důchodu v budoucnu dále rychle zvyšovala;
• před 2. světovou válkou byla základní věková hranice 65 let pro muže i ženy a   k   jejímu snížení na 60 a 55 let došlo v polovině padesátých let. Vzhledem k  vývoji střední délky života se tak neustále prodlužuje průměrná doba pobírání důchodu. U mužů byla před 2. světovou válkou cca 11 let (u   žen 12 let), v padesátých letech 15 let (u žen 22 let), v současné době je 16 let (u žen 24 let) a v roce 2007 po zvýšení věkové hranice o 2 roky (u  žen o 4 roky) bude dokonce 17 let (u žen 23 let);
• při zachování původního důchodového věku by se poměr mezi počtem důchodců a počtem plátců pojistného dramaticky zhoršoval z 53:100 v roce 1995 na 85:100 v roce 2020; přitom při zvyšování věku podle zákona č.  155/1995 Sb. zůstane uvedený poměr v zásadě stabilní až do roku 2007 a  teprve poté se začne zvyšovat, a to až na 72:100 v roce 2020;
• zvyšování důchodového věku začíná v období přetrvávající velmi nízké nezaměstnanosti a v některých regionech i nedostatečné nabídky zejména kvalifikované pracovní síly;
• zvyšování důchodového věku může účinně přispět k tomu, aby se v   budoucnu nezvyšovalo vysoké odvodové zatížení (pouze pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění placené zaměstnanci a  zaměstnavateli je jen mírně pod 50 %).

• prodlužování doby přispívání do základního systému (Francie, Itálie, Portugalsko, Řecko, Španělsko),
• změna výpočtu důchodu nebo valorizace důchodů (Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Španělsko, Švédsko),
• posílení úlohy doplňkových důchodových systémů (Irsko, Itálie, Rakousko, Španělsko, Velká Británie).

1. tvrzení, že se vláda při rozhodování o zvýšení důchodového věku opírala pouze o demografické parametry a nevzala v úvahu parametry ekonomické a   způsob uspořádání důchodového systému jako celku, není pravdivé. Jak při přípravě zásad zákona, tak při přípravě vlastního zákona o důchodovém pojištění byla provedena celá řada propočtů týkajících se nákladů při různých variantách řešení. Přitom šlo o komplexní posuzování s ohledem na provázané fungování celého systému. V této souvislosti byla provedena rovněž analýza zahraničních systémů a vzaty v úvahu zahraniční zkušenosti a  doporučení mezinárodních organizací;
1. z důvodové zprávy není zřejmé, co mají navrhovatelé na mysli nebo co sledují konstatováním, že nedošlo k oddělení důchodových fondů, které je podmínkou pro zapojení dodatečných prostředků (o jaké dodatečné prostředky jde). Pokud mají na mysli oddělení (vznik) několika důchodových fondů, znamenalo by to přinejmenším narušení fungování jednotného systému důchodového pojištění jako celku, ne-li dokonce jeho rozbití;
1. nelze souhlasit s tvrzením, že se demografické ani ekonomické okolnosti nezmění během příštích let tak, aby ohrozily fungování systému. K jejich změně totiž dochází již určitou dobu (prodlužuje se doba dožití a tedy délka doby pobírání důchodu, občané pracují dál po dosažení důchodového věku buď bez pobírání důchodu nebo v souběhu s výplatou důchodu, atd.). V  důvodové zprávě není ani naznačeno, v čem předkladatelé návrhu novely zákona spatřují uskutečnění další hluboké reformy systému;
1. úvahy o vztahu mezi růstem počtu důchodců a poklesu počtu dětí jsou finančně zcela nesouměřitelné a pro rozhodnutí o věkové hranici irelevantní; sociální výdaje ve prospěch dětí činí nyní cca 30 mld Kč/rok, ve prospěch důchodců cca 150 mld Kč/rok; vzhledem k tomu, že počet osob mladších než 15 let a  starších než 60 let je v současné době zhruba stejný (v roce 1995 to bylo do 15 let 1,89 mil. a nad 60 let 1,86 mil.), lze říci, že výdaje ze sociálního zabezpečení jsou na jednoho důchodce pětkrát vyšší než na jedno dítě;
1. lze souhlasit s tím, že (jak uvádí důvodová zpráva) je naprosto falešná představa, že o skutečném odchodu do starobního důchodu rozhoduje pouze zákonem stanovený věkový limit. To pak ale zásadně zpochybňuje smysl předložení této novely zákona;
1. k příkladům uvedeným v důvodové zprávě, na kterých je ukazován podíl důchodů na hrubém domácím produktu v cizině a v České republice, je třeba konstatovat, že ve většině zde uvedených zemí se dostávají v otázce financování důchodových systémů do značných problémů a připravují se proto zásadní reformy těchto systémů, tedy to, co v České republice již probíhá;

 

1. argument o přebytku na vybraném pojistném v minulosti neobstojí, neboť v  současné době je již situace jiná a v nejbližší budoucnosti bude třeba řešit problém krytí deficitu systému;
1. nelze souhlasit s požadavkem na přehodnocení vztahu důchodů a   zaměstnanosti a poukazováním na dosavadní nízkou nezaměstnanost. Právě proto bylo třeba přistoupit ke změnám v důchodovém systému již nyní a  nikoliv toto nezbytné řešení odkládat do budoucnosti. Navíc je třeba vzít v   úvahu, že postupné řešení, zejména pokud jde o zvyšování důchodového věku, proběhne s menšími těžkostmi, než kdyby řešení bylo odkládáno do budoucnosti a provedeno skokem. Pokud jde o konstatování uvedené v  důvodové zprávě, že je výhodnější vytlačovat z trhu práce pracovníky v   důchodovém věku, byly by tyto snahy neúčelné, nic by nevyřešily a navíc by byly asociální až diskriminační.

Problémy na trhu práce je třeba řešit tam, kde vznikají, tj. podporou vytváření nových pracovních příležitostí a maximální pružností trhu práce, a nikoliv opatřeními v důchodovém pojištění. Dále je třeba zdůraznit, že není přímý vztah mezi zvyšováním důchodového věku a růstem nezaměstnanosti. To potvrdily i zkušenosti západoevropských států ze 70. a počátku 80. let, kdy byla snaha řešit problémy nezaměstnanosti zaváděním výhodných podmínek pro předčasný odchod do důchodu. Zřetelně se ukázalo, že jde o  neperspektivní, neúčinná a přitom velmi nákladná opatření, která sama o   sobě nevedou ke snížení nezaměstnanosti. Západoevropské státy dnes doplácejí na tuto politiku z nedávné minulosti a bylo by neodpovědné jejich chyby opakovat i v České republice;

1. naprosto nepřijatelná je úvaha o tom, že cizinci zaměstnaní v České republice přispívají do systému, avšak nic z něj neobdrží. V současné době se připravuje řada mezinárodních úmluv, zejména se sousedními státy, týkajících se sociálního zabezpečení. Po jejich přijetí bude Česká republika vázána smluvními vztahy upravujícími mimo jiné i nároky z důchodového pojištění. V důsledku toho bude nutné hradit i  nároky získané cizinci v souvislosti s jejich výdělečnou činností v České republice.