PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1996
II. volební období
59
Návrh
poslankyně Zuzky Rujbrové na vydání
zákona
ze dne ..............1996
o ochraně dítěte
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Část první
Předmět úpravy
§ 1
(1) Děti a mládež jsou budoucností národa a pokračovatelem jeho humanistických a demokratických tradic, a proto jim musí být poskytována zvýšená ochrana státu a společnosti.
(2) Účelem zákona je upravit právní ochranu dětí a státem vytvářených podmínek jejího uplatnění.
§ 2
Dětmi se ve smyslu tohoto zákona rozumí osoby mladší 18 let.
§ 3
(1) Stát v souladu s mezinárodními úmluvami, zejména Všeobecnou deklarací lidských práv, Evropskou konvencí o lidských právech, Úmluvou OSN o právech dítěte a dalšími úmluvami, týkajícími se dětí, je povinen děti všestranně ochraňovat, podporovat a vytvářet předpoklady k jejich všestrannému rozvoji.
(2) Rozhodujícím hlediskem v činnosti všech státních orgánů, orgánů samosprávy i nestátních subjektů v této oblasti je blaho dítěte.
§ 4
Děti mají bez ohledu na pohlaví,původ, vzdělání,povolání, národnost, rasu, náboženské vyznání, politické či jiné smýšlení, majetek a společenské postavení právo zejména na:
a) zvláštní ochranu ze strany rodiny, společnosti a státu,
b) život, ochranu zdraví, rozvoj tělesné zdatnosti a jejich všestranné zabezpečení,
c) vzdělání a harmonický rozvoj své osobnosti v podmínkách morální a materiální jistoty,
d) ochranu před hospodářským vykořisťováním a vytváření pracovních podmínek odpovídajících jejich psychické a fyzické zralosti,
e) užívání vymožeností kultury i možnost tvůrčím způsobem se na ní podílet,
f) zvláštní péči i výchovu z důvodu fyzické nebo duševní zaostalosti nebo společenské nepřizpůsobivosti,
g) ochranu před citovým, estetickým a mravním poškozováním,
h) ochranu před zanedbáváním, demoralizací, krutostí a dalšími negativními jevy,
i) ochranu před návykovými látkami, zejména před alkoholem, nikotinem a drogami,
j) zajištění volného času pro odpočinek a zábavu,
k) svobodnou a demokratickou účast na tvorbě politiky a veřejné správě sobě vlastními formami a prostředky.
§ 5
Stát garantuje ochranu dětí zejména v oblastech
a) rodinné a sociálně právní,
b) pracovně právní a oblasti sociálního zabezpečení,
c) trestně právní,
d) práva na ochranu podmínek zdravého tělesného rozvoje,
e) práva na ochranu podmínek zdravého duševního rozvoje,
f) práva dítěte na pomoc veřejného ochránce práv dětí.
Část druhá
Rodinná a sociálně právní ochrana
§ 6
(1) Stát prostřednictvím svých orgánů a institucí vytváří předpoklady pro zabezpečení zdravého tělesného, duševního, mravního a sociálního rozvoje dětí. Respektuje přitom práva a odpovědnost rodičů či třetích osob, jimž bylo dítě na základě soudního rozhodnutí svěřeno do výchovy.
(2) Stát poskytuje rodinám s dětmi zvýšenou ochranu a podporu.
§ 7
Zasahovat do vztahů mezi rodiči a dětmi lze pouze na základě zákona a je-li to v zájmu dítěte.
§ 8
(1) Sociálně právní ochrana dětí je zajišťována souborem opatření, jimiž stát chrání děti před tělesným a duševním násilím, chováním, které je neslučitelné s lidskou důstojností dítěte a před ohrožením mravního vývoje, kterým by mohlo být dítě vystaveno působením rodiny nebo vnějších vlivů.
(2) Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny dětem zbaveným svého rodinného prostředí nebo žijícím v nevyhovujících podmínkách zajistit všestrannou ochranu a pomoc. K tomuto účelu poskytují osobám, které fakticky pečují o děti materiální pomoc, poradenství a další výhody. Všemi prostředky podporují rozvoj náhradní rodinné péče.
§ 9
K předcházení ohrožení dětí nebo projevů poruch jejich chování působí orgány sociálně právní ochrany, další státní orgány, obce, školy, školská, zdravotnická, kulturní a poradenská zařízení v součinnosti s občanskými sdruženími, církvemi a náboženskými společnostmi i jinými právnickými osobami.
§ 10
(1) Státní orgány a orgány místní samosprávy, zdravotnická a poradenská zařízení jsou rodičům a dalším osobám zajišťujícím výchovu dětí povinny poskytovat poradenskou a další nezbytnou pomoc při předcházení narušení harmonických vztahů v rodinách a získávání potřebných znalostí a dovedností při osobní péči o děti se zvláštním zaměřením na děti, u nichž se projevují poruchy chování, a děti tělesně nebo duševně postižené.
(2) Dítě, rodiče i jiné osoby zajišťující výchovu dítěte, jsou v případě ohrožení dítěte, nebo nastanou-li překážky ve výkonu rodičovské zodpovědnosti, oprávněni požadovat bezprostřední pomoc orgánů sociálně právní ochrany, jiných státních orgánů, obcí, škol a zdravotnických a poradenských zařízení.
§ 11
Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny prostřednictvím příslušných fyzických nebo právnických osob zabezpečit ochranu majetkových zájmů dětí, zejména v případech, kdy rodiče nemohou správu majetku dítěte řádně zabezpečit.
§ 12
(1) Vztahy mezi dětmi a rodiči, příp. jinými osobami podílejícími se na výchově dětí, jsou upraveny zvláštním zákonem.
(2) Zvláštní zákon stanoví rozsah pravomocí orgánů sociálně právní ochrany dětí a vymezí jejich působnost.
Část třetí
Pracovně právní ochrana a sociální zabezpečení
§ 13
(1) Stát zajišťuje prostřednictvím svých orgánů ochranu dětí před hospodářským a pracovním vykořisťováním stanovením nejnižší věkové hranice pro vstup do zaměstnání, omezením pracovní doby dětí a vymezením pracovních podmínek dětí tak, aby nedocházelo k ohrožování a narušování fyzického a duševního zdraví a rozvoje dítěte, omezení jeho práva na vzdělání a aktivní využití volného času.
(2) Stát prostřednictvím svých orgánů všestranně dítěti pomáhá při jeho pracovním zařazení v souladu s jeho dosaženou kvalifikací a orientací dítěte.
§ 14
Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet pro děti pracovní podmínky, které umožňují všestranný rozvoj jejich fyzických a duševních schopností a bezpečný výkon práce. Práce dětí v prostředí nebezpečném nebo škodlivém jejich zdraví je zakázána. Stát prostřednictvím svých orgánů vymezí práce, jejichž výkon je dětem zakázán.
§ 15
(1) Stát prostřednictvím svých orgánů je povinen zajistit, aby hmotné prostředky pro zdravý fyzický a duševní rozvoj dítěte, pro realizaci jeho práva na vzdělání i přípravu na budoucí povolání neklesly pod stanovené životní minimum. K zajištění tohoto cíle je stát povinen vytvářet dostatečnou síť státní sociální podpory.
(2) Současně je stát povinen zajistit prostřednictvím svých orgánů ochranu a materiální zabezpečení dětí, které se ocitly v sociální nouzi.
(3) Stát je dále povinen zajistit prostřednictvím státních sociálních systémů ochranu a materiální zabezpečení dětí při smrti jejich živitele.
§ 16
Rozsah pracovně právní ochrany dětí a státní sociální podpory i dalších sociálních plnění stanoví zvláštní zákony. Stát stanoví působnost jednotlivých státních orgánů v oblasti pracovněprávní ochrany dětí a jejich sociálního zabezpečení.
Část čtvrtá
Trestně právní ochrana
§ 17
Dítě má právo na ochranu před fyzickým a psychickým násilím, bezprávím nebo týráním, zanedbáváním, využíváním nebo sexuálním i jiným zneužíváním.
§ 18
(1) Je zakázáno
a) dopouštět se na dítěti fyzického a psychického násilí týrání a zneužívání,
b) vystavovat dítě mravnímu narušení,
c) ponechat dítě bez péče odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu, fyzické a duševní vyspělosti,
d) protiprávně odejmout dítě z péče toho, kdo má povinnost o ně pečovat,
e) umožňovat dítěti konzumaci alkoholu a návykových látek,
f) jakékoli sexuální zneužívání dítěte včetně dětské prostituce,
g) zanedbávat vyživovací povinnost k dítěti,
h) zpřístupňovat dítěti tiskoviny, filmy, zvukové a obrazové nosiče a další výrobky, které jsou nemravné, nabádají k trestné činnosti nebo rasismu, nebo působí zesurovění,
i) umožňovat dítěti hru na hracích přístrojích, které jsou vybaveny technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytují možnost výhry.
(2) Každý je povinen zakročit na obranu dítěte proti jednání uvedenému v odst. 1, ledaže by tím způsobil bezprostřední ohrožení sobě nebo osobám sobě blízkým.
(3) Postih osob, které se dopustí jednání uvedeného v odst. 1 upravuje zvláštní zákon.
Část pátá
Právo na ochranu podmínek zdravého tělesného rozvoje
§ 19
(1) Rozvoj péče o zdraví dětí se zajišťuje především poskytováním zvýšené preventivní a léčebné péče, podporou tělovýchovných aktivit, šířením vědomostí o zdraví a výživě dětí, hygieně a prováděním opatření k tvorbě a ochraně zdravého životního prostředí.
(2) Stát odpovídá za vytvoření komplexních podmínek pro zdravý vývoj dítěte.
§ 20
(1) Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny zabezpečit zdravotně postiženým dětem zvláštní ochranu, zejména v oblasti profesního rozvoje, lékařské a rehabilitační péče. Současně jsou povinny vytvářet podmínky pro jejich plnohodnotné sociální a profesní začlenění do společnosti.
(2) Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny vytvářet osobám pečujícím o zdravotně postižené děti podmínky pro tuto péči, a to zejména prostřednictvím potřebných ekonomických a sociálních opatření.
§ 21
Veškerá potřebná preventivní, léčebná, rehabilitační a lázeňská léčba včetně léků a nezbytných prostředků zdravotní techniky se dětem poskytuje bezplatně a v rozsahu, který vyžaduje zdravotní stav dítěte.
§ 22
Rodiče nebo osoby, které o dítě pečují, jsou pro dítě povinni
a) zajistit neprodleně ošetření v případě, kdy to vyžaduje zdravotní stav dítěte,
b) dodržovat léčebný režim dítěte,
c) respektovat opatření stanovená k prevenci zdraví dítěte,
d) poskytovat dítěti zdravou výživu odpovídající potřebám jeho fyzického rozvoje,
e) vytvářet pro dítě zdravé životní prostředí a hygienické podmínky.
Část šestá
Právo na ochranu podmínek zdravého duševního rozvoje
§ 23
(1) Stát garantuje právo dítěte na bezplatné vzdělání a rovný přístup ke vzdělání. V souladu s potřebami společnosti podporuje rozvoj jednotlivých forem vzdělávání.
(2) Základní vzdělání je povinné. Výjimky z povinné školní docházky jsou upraveny zvláštním zákonem.
§ 24
Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny vytvářet podmínky pro vzdělávání dětí, které v důsledku svého zdravotního stavu, sociálního postavení či jazykových předpokladů vyžadují zvýšenou péči.
§ 25
(1) Státní orgány a orgány místní samosprávy podporují účast dětí na vědeckotechnické, tělovýchovné, kulturní a umělecké činnosti.
(2) Státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny vytvářet materiální, personální a organizační podmínky pro všestrannou činnost dětí v jejich volném čase a dbají na to, aby zařízení určená pro činnost dětí byla využívána pro daný účel a aby při územním plánování a nové výstavbě byl vytvářen prostor pro využití volného času dětí.
(3) Státní orgány stimulují vznik poradenských systémů a vydávání tiskovin a literatury pro děti. V rámci své kontrolní činnosti zajišťují, aby nebyly děti vystaveny působení veřejných sdělovacích prostředků, filmů, tiskovin a jiných děl, pokud by jejich působením mohlo dojít k narušení jejich mravního vývoje.
(4) V případě zásahu, který omezuje, mění nebo znemožňuje činnost dětských sdružení, jsou státní orgány a orgány místní samosprávy povinny tyto zásahy předem projednat s dotčeným sdružením a vyžádat si jeho stanovisko.
Část sedmá
Právo dítěte na pomoc veřejného ochránce práv dětí
§ 26
Za účelem zvýšené ochrany zájmů dětí, sledování postavení dětí ve společnosti a respektování požadavku blaha dětí při rozhodování státních orgánů o věcech, jimiž by mohly být dotčeny potřeby dětí se zřizuje institut ochránce práv dětí.
§ 27
Ochránce práv dětí působí
a) při hájení zájmu dětí ve vztahu ke státním a jiným veřejným institucím,
b) při ochraně práv dětí zaručených ústavním pořádkem, zákony České republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách závazných pro Českou republiku,
c) při ochraně proti nesprávnému úřednímu postupu nebo nečinnosti úřadů ve věcech dotýkajících se dětí,
d) při zdokonalování právního řádu v oblasti dotýkající se práv dětí a jejich postavení ve společnosti a při jeho účinném uplatňování v činnosti orgánů veřejné moci a veřejné správy.
§ 28
Podrobnosti upravuje zvláštní zákon.
Část osmá
Závěrečná ustanovení
§ 29
Tento zákon nabývá účinnosti ..............
Důvodová zpráva:
I. Obecná část:
Účelem zákona je upravit postavení dětí ve společnosti, a více než dosud i posílit jejich ochranu. Právní postavení dítěte je zakotveno v řadě právních odvětví českého právního řádu, především v právu ústavním, občanském a rodinném, pracovním, právu sociálního zabezpečení, ve školských a zdravotnických předpisech a samozřejmě i v normách práva trestního. Tak jak jsme tomu svědky v právu mezinárodním, dochází i ve vnitrostátních úpravách v posledních desetiletích ke snahám o komplexní pojetí právní úpravy postavení dětí. Zejména ve Spolkové republice Německo a v Rakousku se začíná hovořit o tzv. Jugendrecht a jsou vydávány právní normy, snažící se postihnout právní postavení dětí komplexním způsobem, včetně specializované problematiky soudnictví nad mládeží.
Základ právního postavení dítěte je třeba odvozovat od práva ústavního, neboť okamžikem narození se každý člověk stává občanem určitého státu. Uznání dítěte za občana (bez ohledu na věk) mu automaticky dává veškerá občanská práva a svobody jako každému jinému (tedy dospělému) občanovi. Veškerá práva, která stát stanovil v Ústavě i ve zvláštních předpisech pro své občany, se tedy týkají i dítěte. Vzhledem k dlouhodobé nezralosti dítěte a jeho odkázanosti na jiné (rodiče, společnost, stát), však vedle základních občanských práv a svobod jsou v právním řádu stanovena ještě zvláštní práva, která přísluší pouze dětem a slouží k jejich ochraně. Tato speciální práva mají většinou protektivní charakter, aktivní a pozitivní práva jsou formulována méně často.
Hlavním smyslem navrhované právní úpravy je vymezení základních principů vztahu státu k dítěti, resp. k mladým lidem, vymezení jejich základních práv a povinností vůči státu a především zvýšení a zdůraznění ochrany dětí jako specifické sociálně věkové skupiny obyvatelstva. Je třeba vytvořit nezbytný právní základ specifické působnosti státu a společnosti pro co nejširší podporu a ochranu dětí, s ohledem na zvláštnosti této věkové skupiny a zájem společnosti na její celkové prosperitě.
Účelem zákona není přebírat jednotlivá ustanovení konkrétních právních předpisů, které dílčím způsobem upravují právní postavení dítěte. Obecně formulovaná ochrana dítěte splňuje svůj účel pouze tehdy, jestliže na ni navazují konkrétní právní předpisy, které tuto ochranu zajišťují. Proto navrhovaný zákon přímo počítá s úpravou ve zvláštních předpisech, na které odkazuje, a svým způsobem vymezuje základní nezbytný rozsah ochrany v jednotlivých odvětvích českého právního řádu, jako určité právní minimum právního postavení dítěte.
II. Zvláštní část:
k § 1:
Ustanovení obsahuje obecně stanovisko státu k této věkové skupině a vymezuje rámcově účel zákona.
k § 2:
Specifickou ochranu je třeba poskytnout především dětem v době jejich nezletilosti, tedy do doby, než dovrší 18 let. Toto věkové vymezení je rovněž v souladu s Úmluvou o právech dítěte, která pod pojmem dítě rozumí osobu mladší 18 let.
k § 3:
Navrhované ustanovení vymezuje základní princip, na němž musí být založena činnost všech státních i nestátních orgánů v oblasti práv dítěte. Mezinárodní úmluvy týkající se práv dětí, především Deklarace práv dítěte z roku 1959 a Úmluva o právech dítěte z roku 1989, rozlišují mezi "blahem dítěte" a "zájmy dítěte". V pojetí těchto mezinárodních dokumentů je pojem blaho dítěte pojmem nadřazeným, určujícím postup zákonodárce při kodifikaci, zatímco pod pojmem zájem dítěte se v úmluvách rozumí spíše jen v aplikační sféře realizace určitého práva v konkrétní záležitosti týkající se dítěte. Z tohoto důvodu i navrhovaná úprava tyto dva pojmy rozlišuje a užívá různým způsobem.
k § 4:
V mezinárodních úmluvách, ale i v teorii, a to jak české, tak zejména zahraniční, existují nejrůznější katalogy práv dítěte na různém stupni obecnosti. Současně existují i nejrůznější přístupy ke stanovení základních katalogů práv dítěte. Jde zejména o dva základní přístupy: přístup liberální, typický spíše pro země anglosaského práva a přístup tzv. paternalistický, který je historicky starší a typičtější pro země kontinentálního práva. Navržený katalog práv dítěte má svůj základ především v Úmluvě o právech dítěte a je prvním pokusem vymezit práva dítěte v českém právním řádu.
k § 5:
Ustanovení rámcově vymezuje základní oblasti, v nichž stát musí garantovat ochranu dětí. Povinnosti státu, orgánů místní samosprávy, případně i třetích subjektů v jednotlivých oblastech jsou rozvedeny v dalších ustanoveních.
k § 6:
Navrhovaná ustanovení, při zajištění individuálního práva rodiny svobodně rozhodovat o svém životě i sociálně ekonomické situaci, vytváří předpoklady pro materiální zabezpečení a podporu tam, kde rodina nebo dítě jsou bez vlastní viny znevýhodněni.
k § 7:
Základním a rozhodujícím činitelem při výchově dětí jsou v prvé řadě rodiče, případně osoby, kterým bylo dítě na základě soudního rozhodnutí předáno do výchovy. Stát je oprávněn zasahovat do vztahů mezi rodiči a dětmi pouze tam, kde původní rodina selhala při plnění svých funkcí, nebo zanikla. V těchto případech však mohou nastat situace, kdy stát musí do rodiny zasáhnout a poskytnout dítěti účinnou pomoc a ochranu, protože jinak by šlo o odepření spravedlnosti (denegatio iusticiae).
k § 8:
Sociálněprávní ochrana dítěte je rozvedením a doplněním norem upravujících právní postavení dítěte, zejména v oblasti soukromého práva. Československá první republika měla podrobně rozpracovaný systém sociální péče, který v době svého vzniku byl vzorem pro řadu západoevropských zemí. Zrušení tohoto systému v padesátých letech, přenesení působnosti orgánů péče o mládež na národní výbory a v podstatě likvidace nestátní složky tohoto systému, vedly k omezení a zformalizování ochrany dítěte. Navržené ustanovení vymezuje základní pojem sociálně právní ochrany dítěte tak, jak by měl být poté podrobněji upraven v připravovaném návrhu zákona o sociálně právní ochraně.
k § 9:
Jde o vymezení subjektů podílejících se na sociálně právní ochraně dětí. Je třeba zdůraznit, že sociálně právní ochrana není jen záležitostí státu a jeho orgánů, ale významnou úlohu v rámci preventivního předcházení ohrožení dětí zastávají i další subjekty, tedy i nestátního charakteru. Právě spolupráce mezi státními orgány, příp. orgány místní samosprávy, které mají v sociálně právní ochraně dětí významnou úlohu, s dobrovolnými sdruženími občanů, případně církvemi, skýtá záruky všestranné a zároveň diferencované péče o jednotlivé skupiny dětí v závislosti na jejich věku, zájmech, zdravotním stavu, atd.
k § 10:
Ustanovení zakotvuje základní povinnosti státních orgánů a orgánů místní samosprávy na jedné straně a oprávnění především dětí a rodičů obrátit se na uvedené orgány s žádostí o pomoc při řešení jejich problémů v tom rámci, v jakém rodina tyto problémy není schopna, ať již ze subjektivních nebo objektivních důvodů, řešit sama.
Jestliže poradenská pomoc i péče se může lišit v závislosti na regionech a může svou povahou být decentralizovaná, péče a pomoc dětem postiženým by měla mít centrální působnost s ohledem na charakter, kvalitu a finanční zabezpečení této péče.
k § 11:
Ochrana majetkových zájmů dětí vystupuje ve změněných ekonomických podmínkách výrazně do popředí. Dosavadní úprava je v současné době pociťována jako zcela nedostatečná. Navrhované ustanovení zakotvuje obecnou povinnost státu a orgánů místní samosprávy zabezpečit ochranu majetkových zájmů dětí. Konkrétně tento problém řeší navrhovaná tzv. rodinně právní novela občanského zákoníku.
k § 12:
Jde o odkazovací normu.
k § 13:
Účast v pracovním procesu je založena na vzájemném dobrovolném projevu vůle účastníků pracovního procesu, zaměstnavatele a zaměstnance. Přesto ale musí pracovní zákonodárství zajistit formou stanovení určitého minima hranice volného ujednání pracovních podmínek, bez nichž by nebylo možno zajistit tělesný a duševní rozvoj dítěte. Základním východiskem je stanovení věkové hranice pro vstup dětí do pracovního procesu . Současná věková hranice 15 (14) let v souvislosti se snížením rozsahu povinné školní docházky je ústupem od záměru sledovaného úmluvou MOP č. 138 z roku 1973 a navazujícího doporučení, k jejíž ratifikaci se náš stát již jednou připravoval. Dalším důležitým nástrojem pracovně právní ochrany dětí je vymezení zvláštních pracovních podmínek, které mají zajistit zdravý duševní a tělesný rozvoj dítěte. Tuto svou úlohu musí stát plnit vyslovením zákazů (zákaz určitých prací, práce v noci, práce přesčas, atd.) nebo stanovením určitých hranic (maximální délka pracovní doby, minimální délka čerpání dovolené, atd.). Nezastupitelnou úlohu má stát i ve vytváření specifických programů při pracovním zařazením dítěte.
k § 14:
Při zajištění pracovně právní ochrany dětí má významné místo i zaměstnavatel, jemuž musí zákon vymezit povinnosti směřující k vytváření bezpečných a zdraví neohrožujících pracovních podmínek pro výkon práce dětí.
k § 15:
I když sociální zabezpečení obecně opouští paternalistický princip, podle něhož je úkolem státu zajistit svého občana, ve vztahu k dětem musí být některé prvky tohoto principu zachovány. Státu zůstává povinnost garantovat pro děti zajištění dostatečných zdrojů nezbytných pro jejich rozvoj. Pokud příjmy dítěte (jeho rodičů, event. dalších osob) nedosahují stanoveného minima, pak stát musí tuto úroveň zajistit.
Stejně tak pokud dojde ke snížení příjmů v rodině v důsledku ztráty živitele, musí stát garantovat, že jeho systémy důchodového pojištění budou přebírat tuto vyživovací povinnost.
k § 16:
Jde o odkazovací normu.
k § 17:
Jde o vymezení základních oblastí trestně právní ochrany dítěte, jejíž garance je požadována od státu a jeho orgánů.
k § 18:
Ustanovení vymezuje ve vztahu ke všem subjektům okruh nejzávažnějších jednání vůči dětem, která jsou zakázána, a to ať již jde o bezprostřední fyzické nebo psychické násilí na dítěti, nebo jednání, které by mohlo vést k ohrožení zdravého tělesného, psychického či mravního vývoje dítěte. Ochrana dítěte je zde vymezena nad rozsah dosavadní úpravy trestního a přestupkového zákona, jejichž novelizaci v oblasti ochrany dětí předpokládá. To se týká jak třeba širšího "umožnění konzumace" místo "podávání či opatření" alkoholu a návykových látek, tak i zpřístupňování (nejen veřejně) tiskovin, filmů, nosičů a jiných produktů, jež by mohly vést k narušení mravnosti nebo zesurovění dítěte nebo jej podněcovaly k násilí či rasismu. Nově je zde vyjádřen i zákaz ve vztahu ke hře dětí na výherních automatech, která se v poslední době projevuje stále častěji jako závislost.
Nad rámec dosavadní trestně právní úpravy je dána i povinnost zakročit na obranu dítěte v případě porušení zákazu třetí osobou.
k § 19:
Vyvíjející se organismus dítěte klade zvýšené nároky na ochranu zdraví a tělesného rozvoje. Ustanovení uvádí pouze demonstrativně okruhy požadavků na zvýšenou péči v období dětství a dospívání. Současně stanoví odpovědnost státu za vytvoření systému komplexní zdravotní péče pro děti.
k § 20:
Zvláštní pozornost musí státní orgány i orgány místní samosprávy v souladu s Úmluvou o právech dítěte věnovat dětem, které jsou jakýmkoli způsobem zdravotně postiženy a ve vztahu k ostatním handicapovány.
Zvýšená lékařská a rehabilitační péče při současném vytvoření podmínek, které zdravotní stav dítěte vyžaduje může v mnoha případech vést ke snížení zdravotního postižení a přispět k plnohodnotnému zařazení dítěte do života společnosti. Důraz je kladen i na pomoc při pracovním uplatnění dítěte. Souborem sociálních a ekonomických opatření musí stát současně zajišťovat pomoc rodičům, nebo osobám, které pečují o zdravotně postižené děti.
k § 21:
Děti jsou budoucností národa a veškeré investice do zdraví dětí, jsou investicemi do budoucnosti. I když již současný systém zdravotní péče poskytuje dětem určitá zvýhodnění, nelze připustit, aby přetrvávaly případy, kdy dětem v důsledku odepření tzv. nadstandardní péče hrozí ztráta života nebo trvalé zdravotní postižení, či kdy dítě se nemůže plně rozvíjet, protože rodina není schopna zajistit nákladnější prostředky zdravotní techniky. Jediným kritériem rozsahu a kvality preventivní, lékařské, rehabilitační a lázeňské léčby i poskytování léků a zdravotních pomůcek by měl být zdravotní stav dítěte. Proto je navrhováno, aby tato péče byla dětem poskytována bezplatně.
k § 22:
Ustanovení stanoví základní povinnosti rodičů nebo osob, které zajišťují péči o dítě, ve vztahu k ochraně zdraví a zdravého vývoje dítěte.
k § 23:
Právo dítěte bez ohledu na jeho původ, pohlaví, národnost, rasu, náboženské vyznání, politické či jiné smýšlení, majetek a společenské postavení včetně postavení jeho rodiny na přístup ke vzdělání zajišťuje stát, který současně zabezpečuje vytvoření podmínek pro dosažení takového vzdělání dítěte, jaké odpovídá jeho duševním schopnostem a nadání. Podporou různorodých forem vzdělávání pak stát vytváří předpoklady nejen pro optimální výchovnou orientaci dítěte, ale i k vytvoření široké všestranně orientované základny pracovníků pro rozvoj společnosti.
Úmluva o právech dítěte zavazuje stát k tomu, aby základní vzdělání bylo dětem poskytováno bezplatně. Vyspělá společnost klade zvýšené nároky na kvalifikaci svých občanů a je v jejím zájmu, aby podporovala co nejvyšší vzdělanost své mládeže. Eliminovat situaci, kdy rodiny s nižšími příjmy nebudou schopny podporovat duševní rozvoj svých dětí, lze pouze zajištěním bezplatného vzdělání mládeže, v tomto případě alespoň do věku 18 let.
Ustanovení dále zavazuje k povinnému základnímu vzdělání dětí, kdy možností výjimek je pamatováno na děti zcela nebo zčásti nevzdělavatelné.
k § 24:
Zde je vyjádřena potřeba individuálního přístupu k vzdělávání dětí v závislosti na jejich zdravotních možnostech, sociálním postavení a jazykových předpokladech.
k § 25:
Státní orgány a orgány místní samosprávy by měly být hlavním garantem programu využití volného času dětí v oblasti vědeckotechnické, tělovýchovné, kulturní a umělecké činnosti. Dítě má právo na aktivní využití volného času a realizace tohoto práva současně přispívá k rozvoji jeho tělesných a duševních schopností a je i součástí preventivních opatření proti závadovému chování mládeže. Mezi opatření přispívající k podpoře oddechové činnosti dětí je zdůrazněna potřeba využití dětských zařízení v souladu s jejich účelem a vytváření prostoru pro dětské aktivity při územním plánování a nové výstavbě.
Úkolem státních orgánů pak musí být rovněž iniciace a stimulace opatření vedoucích k zajištění poradenské činnosti pro děti v souladu s jejich potřebami a kontrolní funkce ve vztahu k působení masmédií, filmů, tiskovin a jiných děl na mravní vývoj dítěte.
Ustanovení dále předpokládá úzkou součinnost státních orgánů a orgánů místní samosprávy s dětskými sdruženími.
k § 26:
V řadě evropských i zámořských zemí (např. Norsko, Rakousko, SRN, Austrálie, některé státy USA) vznikl během uplynulých 15 let institut samostatného ochránce práv pro děti. Postavení ombudsmana pro děti je poněkud odlišné od postavení jiných ochránců práv, zejména z důvodu jeho širšího zaměření a některých specifických úkolů, které pro děti ve společnosti plní. Práva dítěte jsou nedílnou součástí lidských práv. Dítě však s ohledem na svou nezralost a v řadě případů i bezbrannost je odkázáno na dospělé. Čas dítěte je jiný než čas dospělého a zejména rozhodování o dětech útlého věku a jejich právech nesnese odkladu. Dětí se však dotká nejen rozhodování o nich samých, ale zprostředkovaně i rozhodování o jejich rodičích.
k § 27:
Působnost ochránce práv dětí je vymezena šířeji s ohledem na nutnost zvýšené ochrany zájmů dětí. Zejména skutečnost, že ochránce práv dětí sleduje celkové postavení dětí ve společnosti a shromažďuje informace o postavení dětí umožňuje, aby institut ochránce dětí byl zároveň i určitým garantem a koordinátorem výzkumu problematiky dětí, která je jinak v současné úpravě roztříštěna mezi řadu ministerstev. Ochránce dětí není oprávněn řešit individuální případy sporů mezi členy rodiny nad rámec své působnosti.
k § 28:
Předpokládá se podrobná úprava v rámci připravovaného zákona o veřejném ochránci práv, případně samostatný zákon o ochránci práv dětí.
III. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad:
Navrhovaný zákon neklade žádné bezprostřední finanční nároky na státní rozpočet. Tyto lze předpokládat až po případném přijetí prováděcích zákonů, přičemž již současná právní úprava s krytím větší části nákladů na ochranu dětí ve státním rozpočtu počítá. Náklady související s navrhovanou ochranou dětí jsou navíc investicí do budoucnosti.
IV. Soulad s mezinárodními smlouvami a ústavním pořádkem České republiky:
Navrhovaný zákon není v žádném rozporu s mezinárodními smlouvami a ústavním pořádkem České republiky.