(pokračuje Exner)
K tomu, aby bylo možné si celkově udělat obrázek o problematice, mně chybějí ještě údaje o tom, jaké skutečné dopady aspoň s pravděpodobností, kterou je možno dnes určit, budou mít uvedené záruky případně uvedené prohlášení. Chtěl bych vědět, jestli by bylo možné uvést, a pravděpodobně je to otázka směřovaná na pana předsedu vlády Tošovského, jak podle současné situace to vypadá, jaká pravděpodobně bude muset být uplatněna záruka do konce roku 1998 z maximální částky, která byla určena, a jakou účinnost měla ostatní opatření, která v roce 1995 byla dohodnuta. Je-li možné také určit, pokud bude záruka uplatněna, z čeho to bude konkrétně pokryto, z které rozpočtové položky.
Analogicky bych se chtěl zeptat, jak to vypadá ve vztahu k České pojišťovně, jestli už na základě uvedených prohlášení byly poskytnuty některé prostředky a jakým způsobem o těchto věcech vláda rozhodla, případně je-li znám nějaký konkrétní požadavek České pojišťovny a jak se bude řešit.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Slovo má pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, školou evropských politiků byl vždycky Řím a vlastně moderní teorie politiky v Evropě začíná komentářem k první dekádě Tita Livia od Niccola Macchiavelliho. Takže vám také řeknu pro inspiraci k úvahám o tomto problému jeden příběh ze starého Říma, aniž bych tím, co řeknu, předjímal případný trest nebo způsob hlasování v této sněmovně.
Byl jeden římský velitel. Jmenoval se Titus Manlius Torquatus. Měl syna, který byl velice agilní, činorodý a schopný. Jednoho dne oba dva stáli tváří v tvář nepříteli a syn tohoto římského velitele se dal do útoku proti protivníkovi. Byl úspěšný. Zvítězil, zahnal nepřítele na útěk. Přesto Titus Manlius Torquatus dal svého syna popravit. Proč? Protože šel do útoku bez rozkazu a porušil zákon.
Tak vlastně i my dnes stojíme před dilematem, které se velice těžko řeší. Po právní stránce, jak tady ukazoval kolega Filip, se jedná nepochybně o záležitost trestuhodnou. Po stránce věcné šlo o opatření zdůvodněné. Myslím, že to je dilema, před kterým každý z nás stojí, a žádná rada, žádné doporučení stranických grémií nebo vedení politických klubů z každého jedince v této sněmovně odpovědnost nesejme. Jedna věc mě ale zaráží, a totiž to, že svým jednáním poslanec Kočárník v pozici ministra dal najevo - řekl bych - nedůvěru v to, že v české zemi je možné - řekl bych - informačně odstíněné jednání vlády. Jinak řečeno, vypadá to tak, že v České republice každý vychází z toho, že se všechno - lidově řečeno - rozkecá, že dojde k šíření nežádoucích informací a že následkem toho mohou nastat nekontrolovatelné procesy. Samozřejmě. Každý z nás si dovede představit, co by se stalo, kdyby došlo k poškození pověsti hlavního spořitelního ústavu s tak dlouhou tradicí, kterému lidé věří a který měl také obrovskou roli v celém procesu privatizace, kde se dostal ke kontrole stovek podniků. Myslím si, že to je odpovědnost, kterou každý politik má.
Před každým stojí dilema, jak se rozhodne, dilema, které se těžko zodpovídá. Co tedy stojí výš, zda respekt k právu anebo určitý ohled na věcně správné řešení.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Slovo má pan poslanec Miloslav Výborný.
Ministr ČR Miloslav Výborný: Dámy a pánové, to, co projednáváme, je těžká věc a zdá se, že argumenty se vzájemně míjejí a že nějaké společné dohody nedospějeme, a jak už to v parlamentech bývá, že věc bude rozhodnuta hlasováním. Věc je samozřejmě těžká, protože není radno porušovat právo, podceňovat zákonem aprobované postupy a principy. V tom má určitě pravdu pan poslanec Jičínský. V tom smyslu asi nebylo dobře, že alespoň dodatečně tehdejší ministr financí poslanec Ivan Kočárník neinformoval vládu o postupu, který zvolil. Bankovní čtyřka přirozeně nebyla žádným kompetentně k tomu určeným orgánem. V tom má pravdu poslanec Václav Klaus.
Opravdu není radno podceňovat právo, ale naproti tomu je třeba důrazně říci, že všechny procesy, tak jak je zákony stanovují, jsou přece vždy stanoveny proto, aby zabránily nejen excesům, ale aby zabránily majetkovým škodám, aby zabránily ztrátám. V daném případě, aby zabránily i ekonomickým kolapsům, a tady je třeba položit si naprosto základní otázku, která zní v podstatě asi takto: Věříme tomu, co zde bylo uvedeno poslanci Kočárníkem, Klausem, Skalickým, předsedou vlády Tošovským? Věříme tomu, že by snad tehdejší neposkytnutí garance, neposkytnutí záruky mohlo - zdůrazňuji - mohlo, ne že muselo, ale mohlo vést ke kolapsu České spořitelny, k tomu, že by si 90 % drobných střadatelů chtělo vybrat 300 miliard korun? Mohlo to k tomu vést?
Údajům, tak jak byly uvedeny všemi zmíněnými, důvěřuji. Nemám důvod jim nedůvěřovat, což nic nemění na tom, že samozřejmě záruka neměla být vystavena bez vědomí vlády, nic to nemění na tom, že záruka neměla být vystavena jen ministrem financí Ivanem Kočárníkem, ale zdůrazňuji, to přece neznamená, že byl spáchán nějaký zločin. Právě naopak. Z tohoto pohledu nevidím žádný důvod, proč by mělo být sněmovnou přijato naprosto paušální usnesení, jak ho navrhl poslanec Grulich, a jsem pro to, aby bylo přijato usnesení, které vezme zprávu předsedy vlády Tošovského na vědomí tak, jak bylo předneseno.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Výbornému a uzavírám rozpravu, do které se už dále nikdo nepřihlásil.
Dámy a pánové, o slovo se hlásí v tomto okamžiku k přednesení závěrečného slova předseda vlády pan Josef Tošovský.
Předseda vlády ČR Josef Tošovský: Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, budu stručný, protože se domnívám, že není potřeba shrnovat příliš debatu, protože se mně zdá, že je naprosto jasná.
Chtěl bych pouze odpovědět na dotazy, které tady padly z úst pana poslance Exnera. Na dotaz, jaká částka bude muset být zaplacena v roce 1998 a ze které položky státního rozpočtu, chci říci, že vláda nijak nezpochybnila tento závazek vůči státu, vůči České spořitelně.
***