(pokračuje Černý)
Měli bychom tedy projednávat body dva. S tím druhým bodem, týkajícím se České pojišťovny, bychom totiž byli hotovi raz dva. Tam se o žádnou státní záruku nejedná. Jedná se o prohlášení, že chceme řešit problém a chceme řešit dluh, který prostě neliberalizované prostředí, zákonné prostředí a vyhláška Ministerstva financí působí soukromoprávnímu subjektu, čímž Česká pojišťovna bezesporu je.
Tím padá samozřejmě i další obvinění na stranu bývalého ministra financí z jakéhosi osobního prospěchu, protože tím žádný majetkový prospěch ani České pojišťovně, ani bývalému ministrovi financí nevznikl.
Druhý dokument, kterým je záruka za Českou spořitelnu, je z věcného hlediska vlastně pochopitelný. V roce 1995 stačilo velmi málo k tomu, aby lidé skutečně masově začali vybírat své vklady a aby padl jeden z nejsilnějších bankovních ústavů v této zemi a aby byla otřesena důvěra nejen v ty malé banky, ale i v největší banky. Myslím, že z věcného hlediska to řešení, které bylo zvoleno, je řešení správné.
Trochu horší je to se zúřadováním celé té pohledávky. Myslím, že i vláda, která oddělila tyto dvě věci a na jedné straně se přihlásila k povinnosti řešit závazek 4,1 mld. korun, řekla jasně, že z věcného hlediska byl postup, který byl zvolen na konci roku 1995, správný a že tam samozřejmě také nedošlo k žádnému osobnímu obohacení, že tam nešlo o žádnou zpronevěru, o žádnou majetkovou újmu státu, ale naopak, že tam došlo k úspoře spousty desítek miliard korun, které by možná bylo potřeba vydat, pokud by došlo k runu na Českou spořitelnu.
Souhlasím s tím, že je potřeba, abychom se na celý bankovní sektor, ale nejen na bankovní sektor, podívali, abychom společně hledali řešení, jak zabránit podobným excesům, abychom společně hledali řešení, jak zpřísnit podmínky a jak obnovit důvěru v český bankovní sektor, nicméně si myslím, že cesta kriminalizace této garance není tou nejlepší cestou, jak dojít k normálnímu řešení, o kterém mj. mluvila paní poslankyně Kořínková.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Slovo má pan místopředseda vlády Josef Lux, připraví se pan poslanec Teplík.
Místopředseda vlády ČR Josef Lux: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, patřím k těm členům minulé vlády, kteří nedostali v onen čas důvěru o této věci diskutovat a za jejímiž zády bylo toto rozhodnutí učiněno, a proto považuji za důležité k tomu říci několik slov. (Syčení v sále.) Má-li někdo fyziologickou potřebu, dám mu nyní minutu času. Je-li vyčerpána, budu pokračovat. Děkuji.
Chtěl bych říci, že česká vláda na několika podobných uzavřených jednáních diskutovala o věcech srovnatelných, o věcech velmi delikátních a diskrétních a že většina těchto informací neopustila toto jednání. To je důležité vědět. Mám za to - protože tady zazněla informace o tom, že členové vlády byli ústně informováni, já tuto informaci nesdílím - že je docela jednoduché to ověřit ze zápisu, resp. z nahrávky, protože každé jednání vlády je nahráváno a je dostatečný čas také k dispozici, aby se podobné věci mohly ověřit.
To, že tuto věc projednáváme, souvisí s tím, že ministr financí je poslancem. Kdyby nebyl poslancem, asi o této věci nediskutujeme. Myslím, že je třeba podpořit, a navrhuji sněmovně, aby podpořila zprávu, kterou přednesl pan premiér, protože mám za to, že je nepochybné, že tady existovaly věcné důvody k tomu, aby se řešil vztah státu a České spořitelny. Co je ale dle mého názoru nepochybné, že chyba je ve způsobu řešení. Způsob řešení neměl být mimo vládu, ale měl být na řádném jednání vlády. O tom jsem přesvědčen co se týká této zkušenosti, ale i budoucnosti. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Slovo má pan poslanec Teplík, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslanec Tomáš Teplík: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, zmíním se o otázce spojené s problémy, do kterých se v době na sklonku roku 1995 dostala Česká spořitelna. Česká spořitelna, jak už tady bylo řečeno mnoha mými předřečníky, se dostala do problému, zejména co se týká klasifikovaných úvěrů a co se týká převzetí závazků po zkrachovalých bankách. Snad jen je třeba předeslat, že co se týče udělování bankovních licencí, to bylo výhradně v působnosti České národní banky, a co se týká kontroly hospodaření České spořitelny, to bylo výhradně v kompetenci bankovního dozoru ČNB.
Nicméně situace byla taková, jaká byla, a panu kolegovi Kočárníkovi se dává za vinu, že údajně porušil § 36 odst. 1 písm. b) zákona č. 576/90 Sb. Já si to nemyslím. Je možné, že budeme mít různý názor na výklad tohoto paragrafu, to je asi přirozené, nicméně kdybych ocitoval první větu - doufám, že vás tím moc nezdržím - tohoto paragrafu a příslušného písmene, tak tam stojí: "Ministerstvo financí je oprávněno poskytovat státní záruky k zajištění splátek úvěrů a obdobných forem finanční výpomoci a úroků z nich."
Myslím, že co se týče garancí úvěrů, je to otázka první části této věty, a co se týče druhé části té věty, to se přesně týká těch obdobných forem, to jest převzetí závazků. Můžeme se v tomto výkladu lišit, nicméně já zastávám tento názor a jsem o tom výrazně přesvědčen. Situace byla taková, že stát byl dominantním vlastníkem v České spořitelně a 70 % primárních úroků občanů bylo v České spořitelně. Pro všechny, kteří jsou nerozhodnuti nebo se kloní spíše pro vydání pana kolegy Kočárníka, bych ukončil takovou námitkou, a sice jak by se asi tito lidé tvářili, kdyby občané jak ve zkrachovalých bankách, tak v České spořitelně o své úspory přišli?
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Slovo má pan kolega Jičínský, připraví se pan poslanec Grulich.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, musím říci, že mě překvapil způsob argumentace některých kolegů. Kdybych je měl vzít do důsledku, znamenalo by to, že se u nás vlastně nedá vládnout právními prostředky, že ústavní způsob rozhodování neumožňuje správné věcné rozhodování.
Myslím, že takto uvažovat nemůžeme, a chceme-li se řídit ústavou a principy právního státu, potom věcně správná ekonomická řešení musejí být realizována i prostřednictvím správných právních postupů. Jinak bychom se dostali skutečně do velmi nežádoucí situace.
Dovolávám se tedy toho, co říkal před kolegou Teplíkem pan místopředseda vlády Lux. Já mohu mít a měl jsem kritický poměr k minulé vládě, ale přesto si nemyslím, že to byl orgán, který by nebyl s to jednat tak, aby zajistil důvěrnost rozhodování. Pokud by to tak neudělal, nepochybně by celé čtyřleté období jako ústavní orgán nevydržel. Ale jde o to, že jsme si příliš lehce zvykali na určité formulace a na určité způsoby vládnutí, které mají daleko k ústavním principům. Už se tady o tom hovořilo.
***