(pokračuje Bratinka)
V prvním čtení jsem podal jasné důvody, které hovoří o tom, proč bychom se měli stát členy Severoatlantické aliance. Nebudu je opakovat, pouze krátkým shrnutím se k nim vrátím.
Tak jako všichni slušní lidé mají držet spolu, musí tento požadavek zdravého rozumu platit i mezi národy a státy. Slušné státy mají držet spolu. A ty slušné státy jsou definovány celkem velmi jasně. Jsou to ty státy, ve kterých se demokracie považuje za nejlepší typ vlády, ve kterých se vláda zákona - nikoliv vláda jednotlivců a jejich zvůle, nebo skupin a jejich zvůle - považuje za ideální typ moci a je realizována a ve kterých důstojnost člověka je základním východiskem. A jakkoli toto není obsaženo v samotné smlouvě, připomínám, že pevným přesvědčením všech poslanců ODA je, že takovýto systém vždy je založen na tržní ekonomice, neboť jenom ta dává možnost a prostor pro uplatnění tvůrčích schopností člověka. Zkrátka a dobře tyto znaky definují státy euroatlantické civilizace. Samozřejmě je to pojem více než geografický. Je to pojem politický a pojem vposledku morální.
Chtěl bych ještě závěrem konstatovat pro ty, kteří to nevědí, a protože je to přenášeno přímo v televizi, tak si dovolím upozornit i posluchače televize - všechny projevy, které zde byly proneseny, jsou k dispozici v písemné podobě, jsou k dispozici i na Internetu a já vřele doporučuji každému, kdo nerozumí nebo měl nějaké pochybnosti, proč Komunistická strana Čech a Moravy a republikánská strana jsou některými z nás nazývány stranami extremistickými, aby se podíval do textu projevů některých poslanců těchto stran, a pochopí, proč my - a nejenom my - považujeme tyto strany za extremistické.
Já mohu říci, že se vlastně u některých poslanců komunistické strany tomu postoji ani nedivím. Připomínám, že to byl komunistický převrat v Československu, který skoro před padesáti lety prolomil určitou nechuť západních států uzavřít nové spojenectví, prolomil jejich nechuť dívat se tváří v tvář tvrdé realitě, že sotva jedna strašlivá válka skončila, hrozí zde nebezpečí druhé. Prolomil tuto nechuť a vedl k tomu, že byly zahájeny rozhovory o vytvoření nové aliance. Tudíž dnes, když Česká republika vstupuje do této aliance, chápu, že to pro ty z řad poslanců komunistické strany, kteří zřejmě podlehli bývalé propagandě totalitního státu, nebo stále - aspoň zbytkově - vzpomínají minulých dob v dobrém, je docela hořká pilulka. Ale já jsem pevně přesvědčen, že pro náš národ, pro náš stát je to počátek spoluodpovědnosti, skutečné spoluodpovědnosti za hodnoty, které byly už tolikrát v naší historii zrazeny.
Proto vás, vážené poslankyně a poslanci, jménem klubu ODA vyzývám, abyste tuto smlouvu podpořili. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bratinkovi. Prosím, aby se nyní ujal slova k závěrečnému vystoupení... (Námitky ze sálu.) Pardon, ještě předseda klubu pan poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Pane předsedající, vážená vládo, vážené paní a pánové, býval bych se omezil na velmi stručné vyjádření klubu KSČM, protože si myslím, že jsme včera nejméně v těch třech základních vystoupeních vymezili celý prostor, který se týká přijímané smlouvy. Pan kolega Bratinka mě ovšem přesvědčil, že demagogie je jeho parketa. (Oživení v sále.) Já si dovolím proto, aby pan kolega Bratinka již nelhal před touto sněmovnou, citovat některé části projevu, který byl zaznamenán k americkému Senátu, aby konečně české sdělovací prostředky mohly přenášet i jiná slova a jiných odpůrců rozšíření NATO než tak, jak je tady kvantifikoval pan kolega Bratinka, a to zcela nekorektně.
Suzanne Eisenhowerová k Senátu Spojených států měla v podstatě tyto základní připomínky: "Řekněte prostě NE." Minulý měsíc věnoval prezident Clinton 43 vteřin ze svého o málo více než hodinového projevu o stavu Unie rozšíření Severoatlantického paktu. Přestože se tomuto důležitému námětu věnoval pouze krátce, rozšíření NATO povede podle slov vydavatele listu National Interest - Národní zájem - Owena Harrise k ničemu menšímu než ke geostrategické revoluci. Rozšíření vojenské aliance by skutečně mohlo vyvolat řadu kontraproduktivních výsledků a současně by nedokázalo oslovit větší výzvou, které čelí bývalý komunistický svět, ekonomickou restrukturalizaci. Mezi největší obavy náleží:
1. V Kongresu neexistuje konsenzus o tom, jaké bude příští poslání nového NATO. Někteří se domnívají, že NATO je stále ještě nezbytné pro zadržování Ruska a mělo by odejít ze scény dříve, než se stane jinou mírotvornou organizací OSN. Jiní si myslí, že mírové operace, jako je ta, která probíhá v Bosně, je přesně to, co by mělo být posláním NATO. A ještě další říkají, že NATO je překonaná regionální bezpečnostní organizace, která by se měla stát silou prosazující zájmy Západu v globálním měřítku.
Tyto tři konfliktní koncepce si vyžadují odlišné soubory projektovaných nákladů. Časem by Kongres mohl odmítnout financovat prvky některé nové koncepce, které by se mu nelíbily. Bez vnější hrozby by se kontroverzní otázky o politice, o spojeném hrazení nákladů mohly zhoršit a rozšířit tak existující pukliny uvnitř Atlantické aliance samotné. Bez jednotného, jasně vymezeného poslání jsou současné odhady nákladů na rozšíření aliance, které se již dnes pohybují přibližně mezi 30 až 120 miliardami amerických dolarů, pro příští dekádu zcela irelevantní. Všechny jsou založeny na různých předpokladech a oficiální studie NATO zůstává tajným dokumentem, nedostupným dokonce senátorům, kteří budou muset hlasovat o ratifikaci smlouvy. V každém případě všechny odhady odrážejí pouze první krok, nikoliv ostatní kola přijímání, jak je přislíbila politika otevřených dveří NATO.
2. Jak se předvídá, NATO nebude nikdy schopno dosáhnout konsolidace mírové, nerozdělené Evropy, pokud se Rusko jako evropská země nestane plnohodnotným členem aliance, což je velice nepravděpodobná záležitost. V Evropě by se mohla vytvořit vojenská a psychologická nerovnováha mezi těmi, kdo jsou "v", a těmi, kteří jsou "mimo". Noví členové, jako je např. Maďarsko, Polsko a Česká republika, budou mít přístup k vojenským, komunikačním a jaderným informacím, který bude odepřen jiným regionálním sousedům, jako je Slovensko, Rumunsko, Bulharsko. Naštvaní rádoby členové, kteří se domnívají, že již čekali příliš dlouho, by se mohli obrátit k reakčnímu nacionalismu. To by mohlo podnítit regionální nebo etnické konflikty, které by podle článku 5 mohly zavázat Spojené státy k tomu, aby na ně odpověděly vojenskou silou.
3. Rozšíření NATO bude dále vnášet napětí do vztahů Spojené státy a Rusko, a to v době, kdy stále ještě mezi nimi existuje mnoho nevyřešených otázek. Největší divokou kartou by zde mohla být tzv. baltská otázka. Nedávná charta Spojených států a Baltu Spojené státy zavazuje podporovat členství tří bývalých sovětských republik v NATO proti přáním Ruské federace. Rusové nás po více než rok varují, že by mohli vystoupit ze zakládajícího aktu mezi NATO a Ruskem, budou-li přijaty baltské státy. Rusové neblufují. Mají pocit, že by změnou v uspořádání po studené válce byli zrazeni, a jsou rozhodnuti zastavit další zhoršování svého postavení.
V době sjednocení Německa, rozpuštění Varšavské smlouvy a kolapsu Sovětského svazu přijal Michail Gorbačov naše ústní ujištění, že Západ nevyužije hroutícího se postavení jeho země k tomu, aby rozšiřoval NATO.
***