Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji za stručnost a otevírám všeobecnou rozpravu. Žádné přihlášky v tuto chvíli do rozpravy nemám. Nikdo se nechce přihlásit ani zdviženou rukou, takže rozpravu končím. Nyní mám otevřít podrobnou rozpravu, což také činím v tomto okamžiku. Hlásí se pan poslanec Recman. Prosím.
Poslanec Svatomír Recman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, já jsem odevzdal písemně přihlášku. Nic se neděje. Chtěl bych říci, že Zpráva o měnovém vývoji České republiky za 1. pololetí 1997 je už dnes šestiměsíční historií a navíc jsme dostali i sněmovní tisk, ve kterém Česká národní banka hodnotí měnový vývoj České republiky za celý loňský rok. Proto mi dovolte ve stručnosti se vyjádřit k jedné části, a to otázce snižování inflace. Na závěr vystoupení bych předložil návrh usnesení.
Od počátku ekonomické transformace v hospodářské a měnové politice se nepodařilo nastolit uspokojivé tempo snižování inflace a překonat s tím související negativní inflační expektace jednotlivých subjektů trhu. Zejména po opuštění dlouhodobé kotvy procesu - to je pevného měnového kurzu koruny - hrozilo nebezpečí, že inflace ustrne opět na dvouciferných hodnotách, což se ke konci loňského roku a počátkem letošního roku potvrdilo. Tím se zastavilo přibližování ke standardům vyspělých zemích. Pokud zde hovořím o standardu vyspělých zemích, mám na mysli zejména dosaženou míru inflace v zemích Evropské unie, které jsou nám zejména ze strany pravicových politiků dávány za vzor.
Pro připomenutí bych chtěl uvést, že míra inflace se v České republice pohybovala od počátku transformace, to znamená od roku 1990, v těchto hodnotách: v roce 1990 - 9,6 %, v roce 1991 vyskočila na nejvyšší úroveň - 56,6 %, v roce 1992 - 11,1 %, v roce 1993 - 20,8 %, v roce 1994 rovných 10 %, v roce 1995 - 9,1 %, v roce 1996 - 8,8 % a v loňském roce dosáhla úrovně 8,5 %. Máme jistě v živé paměti, že počátkem letošního roku se míra inflace vyšplhala až na úroveň 13,1 %. Tato úroveň je s výjimkou let 1991 a 1993 třetí nejvyšší mírou inflace v České republice.
Tato úroveň má daleko vyšší míru inflace než v zemích Evropské unie - pro srovnání považuji za důležité uvést alespoň některé země. Informace, které mám, se dotýkají hodnocení míry inflace v roce 1996. Finsko například 0,6 %, Švýcarsko 0,8 %, Lucembursko 1,4 %, Spolková republika Německo 1,5 %, Rakousko 1,9 %, Francie 2 %, Belgie 2,1 %, Island 2,3 %, Portugalsko 3,1 %, Španělsko 3,6 %, Itálie 3,9 %, Řecko 8,5 %, Slovensko 5,8 %, Česká republika v té době 8,8 %. Ve Spojených státech byla míra inflace 2,9 % a průměr v zemích Evropské unie byl 2,2 %. Česká republika měla tedy v roce 1996 míru téměř čtyřikrát vyšší, než je průměr Evropské unie. Srovnatelnou inflaci s Českou republikou mělo pouze Řecko a některé státy transformujících se ekonomik.
Jsem si vědom skutečnosti, na kterou jsem osobně já i celý poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy dlouhodobě upozorňoval, a to, že události v měnovém, ale zejména kurzovém vývoji, ke kterým došlo v květnu minulého roku, byly a dodnes jsou vyústěním dlouhodobě narůstající makroekonomické nerovnováhy české ekonomiky. Nechci z tohoto místa a právě v tomto okamžiku hodnotit příčiny narůstající nerovnováhy, které ve své zprávě uvádí i Česká národní banka a které tam dost precizně specifikovala. Předpokládám, že při realizaci měnově-politických opatření v loňském roce si centrální banka byla vědoma rizik i omezení svých možností za stávající vnitropolitické situace. Jsem přesvědčen, že restrikcí měnové politiky de facto Česká národní banka suplovala nepřítomnost či měkkost některých politik - a zde mám zejména na mysli konkrétní politiku exekutivy, politiku české vlády. V této poloze mi pak Česká národní banka připadala jako sám voják v poli bez podpory vlády, nebo alespoň bez potřebné kooperace, bez vzájemné spolupráce a koordinace svých činností.
V minulém roce se totiž nastolila dost tvrdě otázka vztahu vládního hospodářského zájmu k měnovým zájmům představovaným Českou národní bankou. Vznikly spory o tom, co má v pokračující obtížné ekonomické situaci prioritu, tedy i otázky kompetencí a možností všech zúčastněných, zejména České národní banky, vlády, ale i Parlamentu České republiky. Vláda deklarovala svůj přístup zřetelně nejprve v oněch pověstných dvou balíčcích a pak v konstrukci státního rozpočtu České republiky na letošní fiskální rok. Národní banka zasáhla radikálně změnou kurzové politiky a neméně radikálními zásahy do svých úrokových vztahů k peněžnímu trhu.
Domnívám se, že tak závažná opatření jako určování měnové politiky musí Česká národní banka provádět ve shodě právě s vládou České republiky. V této souvislosti považuji za potřebné zakotvit, aby Česká národní banka samostatně nebo společně s vládou každoročně připravila - pracovně jsem ho nazval - měnový program a měnovou politiku České národní banky, podle kterého se samozřejmě Česká národní banka každoročně řídí a který zpracovaný má. Tento program by bylo vhodné projednat ve vládě a následně i v Poslanecké sněmovně. A může být projednán buď samostatně, nebo ve stejném časovém termínu, jako je např. návrh státního rozpočtu republiky na příslušný finanční rok, a samozřejmě potom hodnotit i jeho naplňování.
Ve sněmovně se zatím projednává pouze jedna jeho část, a to Zpráva o měnovém vývoji České republiky, kterou předkládá guvernér České národní banky a která se diskutuje zejména na půdě rozpočtového výboru. Po této diskusi k ní rozpočtový výbor přijme usnesení a Poslanecká sněmovna je pouze informována o návrhu tohoto usnesení, které později vezme na vědomí. Tato zpráva je předkládána pololetně a domnívám se na základě zkušeností z minulého období i z měnového vývoje v loňském roce, že je to postup nedostatečný. Na základě těchto zkušeností se nedomnívám - a poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy nedoporučuje vzít tuto zprávu pouze na vědomí.
***