(pokračuje Ransdorf)
Já mohu říci, dámy a pánové, že jsme v našem výboru, o kterém tu byla řeč, paní kolegyně Kořínková se o tom zmiňovala v zahraničním výboru, výboru minulých a budoucích ministrů, zažili velice zajímavou diskusi o tomto zákoně. Tato diskuse byla charakteristická pro stav právního vědomí v této společnosti a úroveň legislativních diskusí. Když se totiž objevuje v tomto zákoně na několika místech zajímavý pojem, totiž demokratické základy státu, a v případě porušení demokratických základů státu se předpokládá nastolení výjimečného stavu, tak v takovémto případě jsme povinni se ptát, co to jsou demokratické základy státu. Jak je možné, že se objevil takto vágně koncipovaný pojem vůbec v samotném návrhu zákona.
I nejmenovanému náměstku nejmenovaného ministra jsem položil otázku, co to tedy demokratické základy státu jsou. Jestli by nám to mohl vysvětlit, neboť v České republice se pohybujeme v systému kontinentálního práva, kdy každý pojem musí být definován. A pan náměstek prohlásil, že to sice je otázka legitimní, nicméně nečekaná, a že není připraven na tuto otázku odpovědět.
Jiný člen tohoto výboru bývalých a budoucích ministrů se snažil z problému uniknout tím, že se odvolával na cit. Cit sám prý dá, co to jsou demokratické základy státu. Ale v takovémto případě se opět můžeme ptát, vzhledem k tomu, že šlo o bývalého ministra, jaká asi byla úroveň přípravy jednotlivých zákonů. Prostě cit při sebevětší sympatii k romantismu, k romantické literatuře, v těchto záležitostech nemá co dělat.
Podobně zde byla odvolávka činěna také na to, že demokratickými základy státu se prý rozumí to, jestliže vláda požádá o důvěru parlament. Troufám si tvrdit, že je prakticky ve všech režimech, včetně bývalého, který jsme tu měli do roku 1989, je to prostě tak, že vláda požádá parlament o důvěru.
Podstata problému je jiná. Rozuměl bych totiž tomu, kdyby u řeči o demokratických základech státu zde byla učiněna odvolávka na Listinu základních práv a svobod, tedy na to, co některé strany v minulosti chápaly spíše jako zaplevelení českého ústavního pořádku. Jde totiž o to, že politický systém se odvozuje od občanské společnosti, a nikoli naopak. Domnívám se, že v této formulaci, která zde je, je možné obrátit státní moc proti občanské společnosti za určitých okolností, totiž bude záležet na tom, jak se vykládají ony demokratické základy státu. Dovedu si představit situaci, kdy dojde k projevům občanské nespokojenosti, které budou naprosto oprávněné s existujícím stavem, a bude řečeno, že se jedná o porušení demokratických základů státu se všemi důsledky z toho plynoucími.
Troufám si tvrdit, že bychom se dostali v takovémto případě do jasné kolize s článkem 23 Listiny základních práv a svobod, kde se dává občanům právo se proti případným porušením ustanovení, která jsou dána mezinárodními pakty o lidských právech, postavit.
Pokud nebude tato otázka blíže vyjasněna, pokud nebude v tomto zákoně obezřetněji pracováno s příslušnými pojmy, můžeme hovořit o zneužitelnosti tohoto zákona.
Já bych rád ještě připomněl, že jestliže je nám argumentováno potřebou urychleného řešení této otázky, zeptal bych se kohokoli v této sněmovně, aby mi zmínil jediný zákon, jehož přijetí by bylo ohroženo neexistencí tohoto zákona. Těžko takový zákon najdou a domnívám se, že tedy argument, který se předkládá, že je třeba spěchat, abychom tuto normu měli pro řešení dalších problémů, že je naprosto lichý.
Těm, kteří přehlížejí možnosti zneužití tohoto zákona, bych připomněl, že podobné argumenty zaznívaly i v minulosti. Zaznívaly v 70. a 80. letech, že řada norem byla koncipována v minulé právní úpravě tak, že tam byly vágní, naprosto zneužitelné pojmy, a záleželo na výkladu těchto pojmů, k jaké realizaci se přikročí. Možná je to tak, jak říkával kdysi Mikuláš Biskupec z Pelhřimova v komentáři k Apokalypse, že pokud jsou nádoby prázdné a dotkneme se jich, tak zazvučí. Pokud se tyto nádoby naplní a dotkneme se jich, jsou němé. Ti, kteří se dříve ozývali proti možnostem takovéhoto zneužití, tak nyní své nádoby politického života naplnili zážitkem moci. A z tohoto případu je jasné, že jestliže jsou konfrontováni s možností zneužití této normy, tak mlčí. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Krampera, připraví se pan kolega Filip. Malé technické sdělení: pan kolega Kozel má náhradní kartu č. 20.
Poslanec Zdeněk Krampera: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, jako poslanec SPR-RSČ je mou povinností opět se vyjádřit k vládnímu návrhu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Tento vládní návrh ústavního zákona se jeví v celé šíři a hloubce podstaty většiny jednotlivých článků tohoto návrhu jako velmi nebezpečný a s výjimkou základních ustanovení článku I a II vesměs naprosto nepřijatelně.
Tento ústavní návrh zákona zavádí možnost zřízení státu z tzv. krizových situací. Jako první stupeň může vláda vyhlásit stav nouzový v případě narušení životního prostředí, živelních pohrom nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují život a zdraví občanů, majetkové hodnoty nebo vnitřní bezpečnost a pořádek.
Zvláště pozoruhodná je možnost vyhlásit nouzový stav pouze jedinou osobou - předsedou vlády při nebezpečí z prodlení. Je skutečně až dojemné, jak se navrhovatelé snaží zakrýt pravou podstatu svých mocenských ambicí odvoláváním se a spojováním živelních pohrom s případným potlačením jakéhokoli pokusu o tzv. narušení veřejného pořádku.
Zcela jednoznačně musím konstatovat, že právě potlačení odporu stále více nespokojených občanů České republiky je pravým cílem tohoto návrhu, kterým se vládnoucí zkorumpovaná a nenáviděná garnitura snaží připravit podmínky pro další setrvání u moci na věčné časy, tentokrát za pomoci již nikoli Svazu sovětských socialistických republik, ale pro změnu vojenského paktu NATO.
Vládní návrh tak pochopitelně počítá v čl. VII a VIII s vyslovením souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky s tímto řešením. V době, kdy Poslanecká sněmovna bude rozpuštěna, přísluší vyhlásit stav ohrožení státu nebo válečný stav, rozhodnout o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a vyslovit souhlas s pobytem cizích vojsk na území České republiky Senátu. Zde je zcela jasně vidět úmysl předkladatele, který v případě oprávněné vzpoury obyvatel České republiky a následného odmítnutí současné zkorumpované vládnoucí garnitury ve volbách je připraven přivést vládu České republiky na úzkou skupinku nikým nezvolených samozvanců, toho času se nazývající Senát.
***