(pokračuje Prokop)
Chtěl bych dále upozornit na několik klíčových bodů a některé z nich zvlášť ještě rozebrat.
K otázce neuniverzitních vysokých škol, tedy k prvnímu klíčovému sporu, který při projednávání zákona vznikl a který vedl k jednomu k oponentních stanovisek. Už pan ministr tady zmiňoval nutnost diverzifikace, nutnost zpřístupnění vysokoškolského vzdělání širšímu okruhu uchazečů. Myslím, že všechny návrhy, které například na jedné straně vedou k úplnému zrušení přijímacího řízení, nelze řešit jinak než tím, že dokážeme veřejnosti nabídnout podstatně širší a diverzifikovanější síť vysokých škol. K tomu má sloužit také neuniverzitní sektor, už také proto, že tento sektor je obvyklý v zemích Evropské unie, do které se snažíme vstoupit. Všechny právní předpisy a jejich praxe i přístup k určitým fondům Evropské unie svědčí o tom, že tento neuniverzitní sektor je zapotřebí zavést. Proto se velice přimlouvám za to, aby v zákoně bylo schváleno to znění, které je v usnesení výboru.
Samozřejmě, že ani pokud by nebylo přijato, neznamená to, že by takové školy nemohly vznikat, ale domnívám se, že právě pro kompatibilitu právního řádu směrem k Evropské unii je důležité, abychom explicitně tento sektor v zákoně měli. Argument, že neuniverzitní vysoké školy budou ubírat peníze univerzitám, mi připadá - vzhledem k tomu, jakou normu připravujeme a jak dlouho by měla platit - jako argument poměrně lichý.
Chtěl bych upozornit na další okruh problémů, a to je transformace stávajících vysokých škol, univerzit, na veřejnoprávní instituce. V této sněmovně a především ve vládě, a také už v minulém programovém prohlášení minulé vlády, se objevily pojmy jako transformace rozpočtových a příspěvkových organizací a transformace celé této sféry. Neustále se hovoří o přijetí střechového zákona či jiné normy, která umožní transformovat příspěvkové a rozpočtové organizace, relikty socialismu, v nějaké modernější, efektivnější instituce, které budou dokonaleji a efektivněji hospodařit s veřejnými prostředky. Rád bych upozornil, že tento zákon takovouto transformační normou je, i když ne zcela obecnou. Je to druhý případ v historii právního řádu ČR, a to po zákonech o Českém rozhlasu a České televizi, kde se zákonem zavádí a transformuje státní instituce v instituci veřejnoprávní se všemi atributy, které k tomu náleží. Musím říci, že v tomto směru je tento návrh zákona mnohem dále, než byly první dva. Po mnoha zkušenostech veřejnoprávní instituci popisuje podrobně a tak také má zákon, který veřejnoprávní instituce popisuje, vypadat. Ve veřejném právu by měla platit obecně zásada, že co není výslovně dovoleno, je zakázáno. Proto se nedivme, že v některých případech je zákon velmi podrobný, i když i já souhlasím s panem ministrem v tom, že některé jeho části by patřily do podzákonných norem, do statutů.
V souvislosti s transformací se objevily také problémy kompetencí správní rady. Tento pojem jsme zavedli znovu v plném smyslu toho slova, převedli jsme na správní rady celou řadu kompetencí, kterými původní vládní návrh vybavoval ministerstvo školství. Máme za to, že je to správný postup v transformaci.
Objevily se ale také názory, zejména ze strany představitelů některých vysokých škol, že jde o omezování samosprávy - tady zazněl tento názor také i ve sněmovně - že vysoká škola by měla být definována přímo jako samosprávná organizace a že kompetence orgánů akademické samosprávy by neměla být dělena nebo drobena mezi další orgány a že se jedná o nepřípustný zásah státu zejména proto, že členy správní rady jmenuje ministr školství. Myslím si, že to tak není, že se nejedná o klasickou typickou samosprávnou instituci, v tomto případě že jde o samosprávu dělenou a že prvek veřejné kontroly, který představují správní rady, je správný. Celá řada obdobných institucí v západní Evropě odpovídá zhruba modelu, který tady navrhujeme. Například Svobodná univerzita v Bruselu má také vedle rektora svého prezidenta, který je něčím jako předsedou správní rady v našem návrhu. Jestliže na školy převádíme velký majetek a jestliže jim zaručujeme státní příspěvek, což je v pořádku, a jestliže je odstátňujeme, myslím si, že bychom veřejnou kontrolu měli posilovat a že bychom také vedle pravomocí a kompetencí školám měli zcela jasně definovat jejich povinnosti vůči veřejnosti, která je platí.
Pokud se týká soukromých vysokých škol, které zákon poprvé zavádí, je to další rozšíření nabídky. Pokud se tady vyskytly obavy o kvalitu vzdělání na těchto institucích, je možno je sdílet do jisté míry možná i vzhledem k některým skutečnostem řady postkomunistických zemí, kde tento soukromý vysokoškolský sektor již řadu let existuje. Snažili jsme tomu čelit mimořádným posílením role a kompetencí akreditační komise. Pouze tehdy, jestliže akreditační komise akredituje studijní program, nikoli školu jako takovou, jen tehdy může soukromá vysoká škola fungovat a její diplomy mohou být srovnatelné s diplomy z veřejných vysokých škol a univerzit.
V tomto sektoru jsme také poněkud omezili původní návrh, který předpokládal možnost financování z veřejných zdrojů každé soukromé vysoké školy. Tuto možnost jsme omezili pouze na takové vysoké školy, které budou mít právní formu obecně prospěšné společnosti. Ta je upravena zvláštním zákonem, který tato sněmovna přijala. Zákon zajišťuje, že taková obecně prospěšná společnost musí investovat eventuální výnosy ze své činnosti zpětně do předmětu své činnosti, a pouze takové soukromé škole je možné v určitých případech vyplácet státní příspěvek. Zdá se nám tato cesta jako možnost pro konstituování právě neuniverzitních vysokých škol především proto, že obecně prospěšnou společnost podle zákona může zakládat nejen fyzická a právnická osoba, ale také obec, vyšší územně samosprávný celek nebo stát. To je cesta, která umožní v případě zájmu města či regionu, aby založily takovouto vysokou školu neuniverzitního typu, a to je také důvod, proč jsme nakonec netrvali na tom, aby neuniverzitní vysoké školy byly podrobněji v zákoně definovány proti univerzitám - protože zákon o obecně prospěšných společnostech definuje orgány a strukturu takovéto instituce dostatečně podrobně.
Již jsem hovořil o posílení akreditační komise a její role. Je to orgán, na kterém bude ležet nesmírná odpovědnost, a byli bychom rádi, kdyby tomu také odpovídalo složení akreditační komise včetně toho, že se její práce budou účastnit - i teď se účastní - zahraniční odborníci. Jde o to, aby byla co nejméně závislá na různých vztazích a poměrech, které panují na našich vysokých školách či jiných dalších institucích, které mohou mít akreditovány studijní programy.
***