(Schůze opět zahájena ve 14.01 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, budeme nyní pokračovat
v našem pořadu. Budeme projednávat
11.
Vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 71/1994 Sb.,
o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty
/sněmovní tisk 380/ - prvé čtení
Nejdříve vám chci oznámit, že předseda vlády v průvodním dopise požádal o zkrácení lhůty pro projednání tohoto návrhu o 20 dnů.
Z pověření vlády předložený návrh uvede ministr kultury pan Martin Stropnický. Prosím, pane ministře, ujměte se slova.
Ministr kultury ČR Martin Stropnický: Děkuji vám, vážený pane předsedající.
Vážené dámy, vážení pánové, úvodem bych se vám rád omluvil za prapodivné nedopatření, kdy jsem dopoledne nebyl na místě v tom čase, který mi byl vymezen. Příčinou byla taková organizační banalita, že se zdráhám ji tady před vámi opakovat. Chci vám jenom poděkovat za to, že je mi dána příležitost materiál uvést i s touto okolností. Děkuji vám za pochopení.
A nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k samotnému materiálu, k novele zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, prosím všechny ty, kteří mají zájem o to, čím pan ministr bude uvádět tento návrh, aby ho poslouchali. Ty, kteří nemají zájem, prosím, aby v klidu setrvali v rozjímání anebo své rozhovory přenesli do kuloárů. Děkuji za pochopení.
Ministr kultury ČR Martin Stropnický: Děkuji, pane místopředsedo. Nyní tedy několik slov úvodem.
V jaké situaci je vlastně novela zákona předkládána? Je známou věcí, že Česká republika je stále lákavým zdrojem předmětů kulturní hodnoty a poptávka po nich ve světě stoupá, zvláště pak ve Spojených státech amerických nebo třeba v Austrálii. Tato poptávka motivuje fyzické i právnické osoby, aby se zbavovaly i těch nejcennějších předmětů kulturní hodnoty ve prospěch zahraničních zájemců, kurs koruny tomu také stále napomáhá a také nabídka je vysoká.
České země od dob třicetileté války nezasáhla vlna válečného drancování jako některé sousední země, např. Polsko. Velmi slušné majetkové poměry české šlechty i středního stavu v 19. století umožnily tisíce cenných starožitností do českých zemí dovézt. Pokud není ochota vlastníků kulturní hodnoty prodávat a vyvážet, je tu i trestná činnost, dokonce i velmi dobře organizovaná. Tisíce cenných předmětů jsou každoročně odcizovány, prodávány na černém trhu a vyváženy do zahraničí.
Jak na tuto situaci reagovala v minulých letech státní správa?
První opatření byla přijata už v roce 1991. Brzy byl také zpracován rozsáhlý program ochrany movitého kulturního dědictví, jehož plnění spočívá především v těchto bodech:
- Ve vybavování objektů, kde jsou předměty kulturní hodnoty uchovávány, mechanickými i elektronickými zabezpečovacími systémy napojenými na pulty centralizované ochrany Policie ČR. Takto bylo vybaveno od roku 1992 už 1 200 objektů,
- ve zřízení informačního systému společného s Policií ČR a GŘ cel,
- v regulaci vývozu předmětů kulturní hodnoty přijetím zákona č. 71/1994 Sb.
Uplatňování tohoto systému přineslo následující výsledky: Počet krádeží vloupáním se postupně, nicméně snižuje. Některé odcizené a ilegálně vyvezené předměty byly nalezeny a navráceny zpět do České republiky, několik set cenných předmětů, které měly být vyvezeny do zahraničí, bylo prohlášeno za kulturní památky podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a 155 nejcennějších předmětů v hodnotě vyšší než 100 mil. Kč, které měly být vyvezeny do zahraničí, bylo zakoupeno do státních sbírek.
Systém ochrany movitého kulturního dědictví je vysoce ceněn i v zahraničí. Evropské země, které nemají zájem na kriminalizaci obchodu s předměty kulturní hodnoty, oceňují, že se Česká republika o své kulturní dědictví stará.
Snahou Ministerstva kultury je uvedený systém ochrany movitého kulturního dědictví dále zdokonalovat. A obecně vzato, to je hlavní důvod předložení novely zákona upravujícího prodej a vývoz předmětů kulturní hodnoty.
Předložená novela má tedy zkvalitnit regulaci vývozu předmětů kulturní hodnoty, která je jedním z nejdůležitějších nástrojů ochrany movitého kulturního dědictví, který je k dispozici.
Chci připomenout, že zákonu č. 71/1994 Sb. předcházela velmi vágní vyhláška č. 239 z roku 1959 úředního listu, která ve zcela odlišných podmínkách jen velmi nedokonale regulovala vývoz starožitností. Na ni nebylo možno navázat. Nicméně bylo třeba se na konci 20. století inspirovat moderními právními normami některých evropských zemí a právem Evropských společenství. Proto byl zákon v roce 1993 konzultován i s právníky Rady Evropy. Evropské normy však nebylo možné beze zbytku přijmout, a to zejména z těchto důvodů:
To, co tvoří tzv. národní kulturní statky a co je také chráněno legislativou členských zemí Evropské unie, nebylo v České republice vymezeno, pojmenováno a evidováno. Z důvodů, které jsem už zmínil, byl tlak na vývoz předmětů kulturní hodnoty mimořádný, násobený ještě také již zmíněným kursem české koruny.
Vnitřní trh se starožitnostmi byl u nás, na rozdíl od evropských zemí s tržním hospodářstvím, v roce 1993, kdy se zákon připravoval, takřka v plenkách. Hlavními klienty obchodníků byli zahraniční zájemci nebo čeští překupníci, kteří zakoupené předměty dále prodávali zahraničním zájemcům. Ceny na trhu se teprve tvořily.
Bylo proto možné přijmout pouze základní principy regulace vývozu používané v Evropské unii a na nich postavit zákon, který by odpovídal našim specifickým podmínkám. To se stalo, ale teprve praxe mohla ukázat, nakolik je zákon funkční. Koneckonců se dynamicky vyvíjely i ony podmínky.
Předkladatel zákona už tehdy upozorňoval, dokonce v úvodním slovu i tady v Poslanecké sněmovně, že novela zákona bude v dohledné době nutná. Vládní návrh novely není tedy předkládán proto, že by byl zákon č. 71/1994 Sb. špatný, ale proto, že je třeba prostě reagovat na získané zkušenosti a měnící se podmínky.
Jaké jsou tedy konkrétní důvody novely?
Za prvé, odstranění nedostatků platné právní úpravy zjištěných v praxi.
Za druhé, adaptace zákona na podmínky postupného sblížení s normami Evropského společenství.
A teď k oněm principům.
Základní principy zákona zůstávají nezměněny. Vybrané a v příloze č. 1 zákona taxativně uvedené předměty kulturní hodnoty mohou být z České republiky vyvezeny pouze s osvědčením. Tento princip je zcela shodný s principem nařízení Evropských společenství 3911 z 9. 12. 1992, které upravuje vývoz předmětů kulturní hodnoty, kulturních statků z Evropské unie.
Vydání osvědčení lze odmítnout tehdy, následuje-li prohlášení předmětu za kulturní památku, a s předmětem je tudíž nutno nakládat v režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, přičemž tento zákon stanoví i podmínky vývozu do zahraničí.
***