(pokračuje Štěpová)
Předkládám návrh usnesení pozastavit další výběrová řízení, výrazně korigovat a provést znovu.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji. Prosím, aby písemnou formou tento návrh usnesení byl předán zpravodaji, tedy panu poslanci Frankovi. Nyní uděluji slovo panu poslanci Matulkovi a připraví se pan poslanec Špidla.
Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, dámy a pánové, v první řadě bych chtěl docela smeknout klobouk před poctivostí, s jakou se paní ministryně úkolu zhostila, že skutečně připravila své vystoupení a podkladové materiály tak, že v nich vznáší argumenty, nemluví ve frázích, ale snaží se věcně obhajovat postoj svého ministerstva, případně vlády. Na druhé straně musím říci, že je mně paní ministryně líto, protože si myslím, že obhajuje neobhajitelné.
Tato situace mně připadá trochu podobně jako počátkem minulého volebního období, kdy - a to si možná někteří z vás vzpomenou, kteří zde v této Poslanecké sněmovně seděli - vlastně od 1. ledna 1993 byly spuštěny významné transformační kroky v resortu zdravotnictví. Ty ovšem nepřipravila vláda vzešlá z voleb roku 1992, ale byly připraveny už Pithartovou vládou, Bojarovým ministerstvem. Jsem přesvědčen, že ačkoliv premiér Klaus a Klausova vláda věděli o tom, že transformace je nachystána špatně, tak nenalezli dostatek politické odvahy zabrzdit a to, co Pithartova vláda nachystala, předělat.
Myslím, že podobná situace je dnes. Bavíme se o legislativních podmínkách. O tom se bavit nechci, ty jsou takové, jak usnesla sněmovna. Ale do značné míry, když se bavíme o restrukturalizaci nemocnic, lůžkového fondu, tak se bavíme o podobě vládního usnesení - paní ministryně, když tak mne opravte - z 8. října loňského roku. Myslím, že to je to datum tohoto vládního usnesení. To byl ještě ve funkci pan ministr Stráský. Dnes paní ministryně musí obhajovat usnesení vlády, jejíž členkou tehdy nebyla. Myslím, že to je kámen úrazu dost velký. Ale paní ministryně nenalezla možná dostatek argumentů nebo svého přesvědčení k tomu, aby uznala, že toto vládní usnesení je skutečně špatné.
Chci mluvit o dvou věcech, o kterých si myslím, že se zmínit musím. Sice souhlasím s paní kolegyní Štěpovou, že bychom tu neměli řešit každou nemocnici zvlášť, ale co jiného nám zbývá. Nejsme členové vlády, nemáme vliv na podobu vládního usnesení. Jestliže se na nás obracejí nejen občané, ale i starostové obcí a i zdravotníci v dotčených zdravotnických zařízeních, tak to není tak, jak říkala paní ministryně, že využíváme toho, že je před volbami. Já třeba chci mluvit o jedné z nemocnic v obci, kde starostou je člen ODS. Jestliže by se podařilo změnit rozhodnutí, tak na tom vydělá politicky především ten starosta, protože vede svůj spravedlivý boj už delší dobu. Nevydělám na tom vůbec já. Nejde tu skutečně o politiku, ale o zdravý rozum.
Nejdříve se ale zmíním o jedné věci, kterou považuji možná za ještě závažnější. Kolegyně a kolegové, možná jste dostali na své poslanecké kluby určitý protest, který dostal i náš poslanecký klub KSČM, a to je protest asociace, která si říká "Vojáci společně". Je to protest proti připravovanému zrušení Vojenské nemocnice v Brně. Týká se to Vojenské nemocnice v Brně, ale argumentace je obecnější a vlastně se to dotýká problémů vojenských nemocnic, resp. vládního usnesení, podle kterého mají být vojenské nemocnice převedeny pod resort zdravotnictví.
Nevím, jestli jsou mé informace dostatečně přesné v tom smyslu, že když o tom vláda na podzim loňského roku rozhodovala, že ani ministr obrany pro toto řešení nebyl, ale byl prostě ve vládě přehlasován. V protestu, který vznáší tato asociace, a jsou tam podpisy devíti různých spolků, Klub vojenské sekce politických vězňů, Vojenské sdružení rehabilitovaných atd., celkem 9 organizací, vznášejí právě proti tomuto rozhodnutí vlády České republiky, jímž se ukládá Ministerstvu zdravotnictví začlenit v dohledné době vojenské nemocnice do podřízenosti resortu Ministerstva zdravotnictví, vážné argumenty.
V tomto protestu říkají, že připravovaná realizace tohoto usnesení by v podstatě znamenala likvidaci a zánik vojenských ústavů, které na našem území existovaly již v rakousko-uherské monarchii a stejně tak v předmnichovské republice, po dobu okupace i po celé období druhé světové války až po současnost. Opírají se - a já ve svém argumentu také - o to, že v dějinách novodobého vojenství - jsem sice pacifista, ale dějiny také trochu znám - byly vždy vojenské nemocnice a stále jsou vojenské nemocnice neodmyslitelným, nezpochybnitelným a nezastupitelným významným prvkem vojenského branného systému každého civilizovaného státu. Na potřebě existence těchto nemocnic nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dobách míru se může existence vojenských nemocnic jevit jako nadbytečná či nepotřebná. Prvnímu pohledu se tak ostatně může jevit jako problematická a neužitečná i samotná existence armády i mnoha dalších prvků u branného systému státu, k jejichž aktivizaci dochází až v situacích vojenského ohrožení státu a společnosti.
Při kalkulaci, kolik vojenských nemocnic je potřeba, nelze zjednodušeně vycházet pouze z mírových počtů armády, které jsou vždy mnohonásobně menším zlomkem ve srovnání s plně zmobilizovanými vycvičenými zálohami, které i v našich skromných podmínkách mohou představovat řádově statisíce osob, které je náležitě nutno zdravotně zabezpečit.
Nepatřím mezi ty, kteří si přejí vstup České republiky do NATO. Jsem výrazným odpůrcem této myšlenky, ale vnímám skutečnost, že pravděpodobně budu součástí menšinového názoru a že je docela pravděpodobné, že Česká republika do NATO vstoupí. Z tohoto hlediska se mi jeví nepochopitelné, že rozhodnutí vlády o uvažovaném zrušení Vojenské nemocnice Brno, resp. rozhodnutí o převedení vojenských nemocnic do resortu zdravotnictví, přijímá vláda České republiky v době, kdy probíhá ratifikační proces o vstupu naší republiky do NATO, kdy před naší armádou zřejmě jednoznačně a naléhavě vystoupí do popředí imperativ akceptovat standardy, normy a zajištění kompatibility a interoperability vojenského zdravotnictví a zdravotnického zabezpečení armády s úrovní členských států NATO. Standardy a požadavky NATO v oblasti zdravotního zabezpečení armád členských států považují srovnatelnou úroveň uvedeného zabezpečení za jeden z důležitých předpokladů, který podmiňuje přijetí daného státu do aliance. Jak jsem říkal, já si vstup do NATO nepřeji, ale vláda deklarovala svůj úmysl vstoupit do NATO, aby vstoupila Česká republika do NATO. Pak z hlediska vlády je tento postup velice nepochopitelný.
Nechci mluvit dále o podílu vojenských nemocnic v léčebně preventivní činnosti a v posudkové činnosti prováděné v současné době nejen pro armádu a vojenské složky, ale i pro civilní sektor. To asi známe všichni a papouškoval bych tady známé skutečnosti. Snad bych se mohl zmínit o tom, že vojenské nemocnice mají význam nejen vojenský, ale že hrají důležitou roli u případných rizik, nebezpečí a ohrožení bezpečnosti státu nevojenského charakteru.
Dovoluji si proto navrhnout, protože mám za to, že rozhodnutí vlády z 8. října loňského roku je v tomto ohledu špatné, usnesení v tom smyslu, aby vláda své rozhodnutí přehodnotila. Protože chci navrhnout ještě jedno usnesení, tak pak přesný text přečtu na závěr.
Druhá věc, o které chci mluvit, je věc jedné z nemocnic, o které se zkrátka musím zmínit. Nemyslím si, že postup výběrových řízení bez ohledu na legislativní rámec je prostě rozumný. Dám příklad jedné z nemocnic, a to je nemocnice Tišnov. Už v usnesení vlády z 8. října a nyní zřejmě ve výběrovém řízení to dopadlo tak, jak se vláda tehdy usnesla a jak Ministerstvo zdravotnictví navrhlo, jde o převedení, nikoliv likvidaci lůžek, ale o převedení 104 lůžek z podoby lůžek akutních do podoby lůžek následných.
***