(pokračuje Bratinka)
Toto je obecná tendence ve světě, tato tendence zvítězila v posledních letech i u nás.
Navrhovaný zákon je dalším krokem tímto směrem. Nesmíme si dělat iluzi, že práce v tomto směru bude někdy skončena.
Vzhledem k rekonstrukci vlády jsem již neměl možnost tento zákon ve vládě obhajovat, a proto tak chci učinit nyní. Myslím, že část nedostatků, které jsou mu vyčítány, nejsou v podstatě nedostatky, výčitky jsou dílem nedorozumění těch, kteří vypracovávali podklady pro tento zákon. Pokud tam nějaké další nedostatky jsou, bude dost času při jednání ve výborech je odstranit.
Chtěl bych uvést příklad. Zákonu se vytýká např. to, že je v rozporu se současně platným zákonem o tlumočnících a soudních znalcích. Když se podíváme na zmíněný zákon, zjistíme, že ten zákon vůbec neřeší otázku, kterou se tento zákon pokouší řešit, totiž vytvoření systému vzdělávání a zkoušení lidí schopných tlumočit ve znakové řeči, čímž se rozumí jak národní český znakový jazyk, tak znakovaná čeština.
Rovněž tak zákon není nijak duplicitní se zákonem o sociálním zabezpečení, jak se psalo v podkladech pro stanovisko vlády, protože v tom zákonu o tom není ani slovo. A tak by se dalo postupovat dál, při dalších výhradách, které byly ve stanovisku vlády obsaženy.
Z důvodů politických, jako významné gesto, a to nejen gesto slovní, ale i gesto mající za následek zlepšení vztahů vůči lidem neslyšícím, je nutno tento zákon přijmout. Dále zákon odstraní řadu věcí, které dnes nejsou řešeny, například právě zmíněné vzdělávání a zkoušení těchto tlumočníků. A za třetí bude představovat docela dobrý další krok i v roce 1998, který není jednoduchý. Fakt, že i v tomto bouřlivém politickém roce tento parlament a naše společnost myslí i na tyto potřeby, nám bude všem ke cti. Doufám, že zákon bude po odstranění případných nedostatků podpořen celou sněmovnou. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slova se ujme paní poslankyně Gavlasová.
Poslankyně Jana Gavlasová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, Sdružení sluchově postižených už delší dobu vyvíjí iniciativy, jejichž účelem je jasně stanovit, že znaková řeč je plnohodnotný dorozumívací prostředek neslyšících a že neslyšící mají na jeho používání právo.
Neexistence takového zákona v minulosti způsobila, že znaková řeč se nemohla plnohodnotně rozvíjet, k čemuž přispělo i odmítání znakového jazyka ve školách pro neslyšící. I z toho důvodu považují neslyšící uznání svého jazyka za prioritu.
Na druhé straně existují určité obavy, že přijetím takového zákona dojde k tomu, že rodiče dětí se sluchovou vadou budou dávat přednost vzdělávání ve znakovém jazyce před možností využití zbytku sluchu k osvojení ústní mluvené komunikace.
Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že zákon rozšiřuje dosavadní právo na vzdělávání s využitím znakové řeči v těch případech, kdy jsou možnosti mluvené komunikace minimální.
Cílem naší společnosti by měla být co nejširší integrace zdravotně postižených. Je proto samozřejmé, že v případě sluchově postižených lidí je nutno využít všech možností k osvojení ústní mluvené komunikace, což se v současnosti děje při využití moderní techniky i ve speciálních školách.
Účelem zákona není řešit otázku vzdělávacích metod pro neslyšící. Cílem je stanovit, že znaková řeč je plnohodnotný dorozumívací prostředek neslyšících a ti mají na jeho používání právo, nikoli povinnost jej používat.
Ve stanovisku vlády se uvádí, že tuto problematiku by bylo vhodné řešit v rámci připravovaného zákona o sociální pomoci. Domnívám se, že zákon o znakové řeči má jiný charakter, třebaže se zde určité sociální aspekty objevují. Rovněž se dá očekávat, že bude trvat ještě dost dlouho, než bude zákon o sociální pomoci předložen sněmovně. Nic pak nebrání tomu, aby oprávněné sociální požadavky sluchově postižených občanů byly převzaty do tohoto budoucího zákona.
Je rovněž faktem, že návrh zákona má jisté legislativní nedostatky. Domnívám se, že však nejsou tak závažné, aby se nedaly odstranit při projednávání ve výborech.
Neslyšící chápou uznání znakového jazyka samostatným zákonem jako svou prioritu a současný stav jako určitou diskriminaci. I proto se velmi přimlouvám za to, aby sněmovna propustila tento návrh zákona do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slova se ujme pan kolega Krása.
Poslanec Václav Krása: Pane předsedající, páni ministři, dámy a pánové, dovolte, abych se vyjádřil k navrhovanému zákonu o znakové řeči.
Předkládaný zákon o znakové řeči je v řadě ohledů zákonem zlomovým. Ustanovení znakové řeči jako prostředku komunikace neslyšících zaručuje neslyšícím občanům České republiky právo využívat komunikačních nástrojů, jež jsou jim smyslově přístupné, a neslyšící je tak mohou užívat stejně jako slyšící populace mluvenou češtinu.
V návaznosti na to a spolu s tím zaručuje předkládaný zákon neslyšícím dostatečný přísun informací. Osvíceně se tak prolamují komunikační bariéry, jimiž byli čeští neslyšící po léta obklopeni.
Svou povahou předjímá návrh zákona také potřebnou transformaci postojů slyšící společnosti k neslyšícím. V současnosti totiž ještě bývají hodnota a cíl mluvy kladeny výše než hodnota a cíl myslet a dorozumět se. Situace, kdy jsou mechanické artikulační dovednosti neslyšících, mluvení bez porozumění, stavěny nad plný jazykový a lingvistický prostředek, sociální rozvoj neslyšícího člověka, není ovšem na sklonku dvacátého století udržitelná, i kdyby nebyla poměřena samým úhlem zkušenosti odjinud.
Výsledky výzkumu znakových jazyků ve světě, který byl prováděn systematicky od šedesátých let, nesporně dokazují srovnatelnost znakových jazyků s jazyky mluvenými, jak pokud jde o jejich strukturu, tak pokud jde o způsob jejich produkce a recepce, procesy vnímání a porozumění a způsob jejich fungování.
***