(Schůze opět zahájena ve 14.33 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Podle dohody zahajuji přerušené jednání 20. schůze. Dalším bodem je podle schváleného programu bod
38.
Návrh poslanců Pavla Dostála a Miloslava Kučery
na vydání zákona o znakové řeči
/sněmovní tisk 353/ - prvé čtení
Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 353 a stanovisko vlády k němu jako tisk 353/1. Předložený návrh odůvodní poslanec Miloslav Kučera. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova. Vás, dámy a pánové, prosím o klid. Děkuji.
Poslanec Miloslav Kučera: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně a pane ministře, paní a páni poslanci, předstupuji teď před vás jako jeden z navrhovatelů zákona o znakové řeči. Rád bych vás přesvědčil nejen o tom, že je tento zákon společensky prospěšný, ale také o tom, proč je tolik potřebný a prospěšný. Pokud budete mít chvilkami pocit odborného školení, tak mi promiňte, nebude to jen mou mnoholetou minulostí pedagoga a logopeda v jedné osobě, ale především proto, že jsem si při přípravě tohoto zákona ověřil, jak málo a nepřesně je o tomto problému laická veřejnost informována.
Bylo by tedy dobré, abyste věděli, že v tuto chvíli žije v naší republice asi 8900 prelingválně postižených, tedy osob, které se buď narodily jako hluché, nebo ohluchly před rozvinutím mluvené řeči. V důsledku toho, že řeč je podmíněným reflexem a vyvíjí se u člověka až jako druhotná, nemají takto postižené osoby nikdy šanci naučit se mluvit, byť alespoň částečně.
Dále u nás máme zhruba 2100 ohluchlých do 6 let, tedy do doby počátku povinné školní docházky. Jestliže se u nás ročně rodí asi 100 tisíc dětí, pak má vrozenou vadu asi 1,2 promile populace. Ročně evidujeme asi 150 dětí s vadami sluchu, z nichž prelingválně neslyšících je asi 120, do speciálních škol pro sluchově postižené ročně vstupuje asi 120 dětí, 50 dalších bývá integrováno do základních škol běžného typu.
V čem je podstata problému? Má-li dítě zbytky sluchu, a tedy je možné prostřednictvím podpůrných aparátů a speciální pedagogické péče rozvíjet u něj řeč, činíme to takzvanou orální metodou, a mnohdy se skutečně podaří řeč rozvinout. Má-li však takovou vadu, že není možné obvyklou řeč rozvíjet, pak komunikuje v řeči znakové.
Zde bych možná měl vysvětlit rozdíl mezi znakovým jazykem, znakovanou češtinou a prstovou abecedou, ale to vše je popsáno v § 4, 5 a 6 našeho návrhu zákona, a proto se nebudu opakovat. Dodám zase jen statisticky, že na školách pro sluchově postižené používá znakový jazyk asi 60 % žáků a 22 % jejich rodičů.
Problémem samozřejmě je, že znakový jazyk v porovnání s mluveným nemůže být absolutně plnohodnotný. Vše se jím prostě vyjádřit nedá. Na druhé straně handicapovanému člověku, který neslyší velmi nebo jen vůbec špatně, není rozumět jak v okolí, tak v základním komunikačním dialogu. Proto je potřeba, aby se znaková řeč používala souběžně s budováním znalosti českého jazyka. Rozvíjí se tak u postiženého jeho slovní zásoba. Podstatné totiž je, že mluvení je činnost, kterou si vzájemně vyměňujeme myšlenky. Proto je samozřejmě třeba naučit se při znakové řeči i odezírat řeč druhých a též se pokoušet mluvit. Nakonec je vhodné seznámit se s psanou podobou slov a vět. Pozoruhodnou pozitivní zkušenost v tomto směru mají ve speciální mateřské škole v Praze-Stodůlkách. Tato škola je bilingvální a s dětmi se zde komunikuje napůl jazykem znakovým a napůl mluveným. Polovina zdejších dětí má navíc neslyšící rodiče, ale jejich vychovatelky jsou jak z řad neslyšících, tak z řad normálně slyšících a mluvících. Obrovský psychologický dopad pro obě strany pak mají kontakty se sousední normální mateřskou školou.
V zásadě bychom tedy mohli handicapované osoby rozdělit na tři skupiny: za prvé středně a těžce postižené se zbytky sluchu, vychovávané orálně, pro něž je mateřským jazykem český jazyk zvukový, za druhé nedoslýchavé a ohluchlé, o nichž platí totéž, a konečně za třetí neslyšící, navíc obvykle vyrůstající v komunitě neslyšících. Právě jejich mateřštinou je znakový jazyk.
Někdo namítá, že ten, jenž nemá možnost informace slyšet, měl by mít právo je vidět. Odezírat však nelze vždy, navíc je to velmi namáhavá, složitá a velmi vyčerpávající činnost. Co je však důležité - mají-li sluchově postižené děti schopnost artikulovat, pak se stejně při čistě orálním vedení obvykle nenaučí komunikovat a chápat svět. Pouze reprodukují věty a slova bez souvislosti a nemají vyvinuté abstraktní myšlení.
Jedna z našich největších odbornic na tuto problematiku, prof. dr. Alena Macurová z Univerzity Karlovy, napsala již v roce 1995, když se o přípravě zákona o znakové řeči začalo uvažovat, že - cituji: "Právo na znakový jazyk je pro neslyšící nejen právem na komunikaci, ale hlavně na informaci. Nejde jen o to, mluvit, ale cílem je myslet a dorozumět se. Jde tu o právo, nikoliv povinnost tohoto nástroje používat. Jde tu o přístup ke vzdělání a k informacím, ale neméně důležitý je zde moment socializační."
Podobného názoru je jiná odborná kapacita, doc. dr. Ivo Osolsobě, pedagog brněnské JAMU, kde je dnes možné ve čtyřletém bakalářském studiu věnovat se tzv. výchovné dramatice neslyšících.
***