(pokračuje Kasal)
Dostáváme se k dalšímu bodu, kterým je
34.
Návrh poslankyně Hany Orgoníkové a dalších na vydání zákona,
kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 326/ - prvé čtení
Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 326 a stanovisko vlády k němu jako tisk 326/1.
Předložený návrh uvede poslankyně Hana Orgoníková.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, důvodem podání novely zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk 326), je snaha o odstranění negativních dopadů současného zákona, který pro získání nároku na dávky sociální podpory požaduje, aby osoba a osoby společně posuzované byly trvale hlášeny na území ČR. Především se to týká rodin, ve kterých žijí děti nebo další společně posuzované osoby, které nejsou českými státními příslušníky. Zejména se jedná o děti a osoby slovenského původu, které doplácejí na důsledky nedostatků zákona o státním občanství - zákon ČNR č. 40/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dalším problémem, který má navrhovaná novela upravit, je nedostatečné a s normálními rodinami nesrovnatelné hmotné zabezpečení rodin pěstounských. Situace rodin, kterým jsou po přijetí opuštěného dítěte zastavovány všechny dávky státní sociální podpory, stejně jako situace slovenských dětí z dětských domovů, které je po dosažení zletilosti opouštějí bez občanského průkazu a bez nároku na jakékoliv zabezpečení, je již od roku 1995 podrobována časté a oprávněné kritice nejen naší laické a odborné veřejnosti, ale i mezinárodních institucí.
Příčina těchto problémů tkví v chybách zákona o státním občanství, který ani po přijatých úpravách neumožňuje řešit sociální problémy osob žijících v naší zemi a majících nedořešený vztah k našemu státu.
Domnívám se, že jediným a seriózním řešením by byla fundovaná revize a úprava tohoto zákona. Ta by měla mimo jiné také respektovat článek 7 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jíž jsme signatáři, která ukládá smluvním stranách dbát na to, aby vnitrostátní zákonodárství zabezpečovalo, aby "dítě nezůstalo bez státní příslušnosti".
Kritice je podrobována i úroveň hmotného zajištění pěstounské péče jakožto základního typu náhradní rodinné péče o handicapované děti. Musím konstatovat, že zákon o státní sociální podpoře je v rozporu se zákonem o pěstounské péči i se zákonem o rodině. Z obou těchto zákonů totiž vyplývá, že pěstouni nemají k přijatým dětem vyživovací povinnost. Ta zůstává rodičům, kteří ji plní k rukám okresních úřadů. Příslušný okresní úřad je pak podle zákona o pěstounské péči povinen vyplácet k rukám pěstouna příspěvek na výživu svěřeného dítěte, a to bez ohledu na to, zda a jakou státní příslušnost toto dítě má, nebo zda je či není na území ČR hlášeno k trvalému pobytu.
Podle zákona o pěstounské péči jde o jednoznačný nárok dítěte bez jakýchkoliv dalších podmínek. Stanovení podmínky přihlášení k trvalému pobytu v následném zákonu o státní sociální podpoře je proto v rozporu se zákonem o pěstounské péči.
Ve svém nesouhlasném stanovisku se vláda těmito právními aspekty vůbec nezabývá, a dokonce v rozporu se zněním zákona tvrdí, že "podmínka nutnosti přihlášení se k trvalému pobytu platí pro osoby společně posuzované jen u dávek závislých na příjmu", ačkoli podle platného znění paragrafu 3 zák. 117/1995 Sb. se tato podmínka týká všech dávek. Tomu ostatně odpovídá i praxe, kdy jsou zastavovány pěstounské dávky, které na příjmu závislé nejsou.
Zde je nutno se zastavit i nad tím, zda všechny dávky pěstounské péče patří do státní sociální podpory. Týká se to jistě odměny pěstouna, která, jak vyplývá i z označení, by měla být odměnou za to, že její příjemce přebírá za stát odpovědnost za péči o opuštěné děti, a nikoliv dávkou sociálního charakteru.
Tvrzení vlády, že se jedná jen o problémy velmi omezeného okruhu osob, zejména u některých občanů Slovenské republiky v souvislosti s rozdělením federace a dále dětí ponechaných po narození v ústavech, je jenom pokračováním postoje vlády k problémům, které byly vyvolány závadami v zákoně o státním občanství.
Ať už je skupina postižených jakkoliv veliká, je tu, a osobám, které se do ní nezaviněně dostaly, nezřídka zbývá než žebrat, krást nebo se živit prostitucí. Skutečnost, že Ministerstvo práce a sociálních věcí má možnost prominout podmínku hlášení se k trvalému pobytu - a pro odůvodněné případy toho také využívá - tuto tristní situaci neřeší.
Příslušné řízení trvá průměrně tři měsíce a např. chovanci ústavů nebo osoby na nižší sociokulturní úrovni nejsou zpravidla schopni o prominutí sami požádat.
Podle novely zákona o pobytu cizinců na území ČR mají děti v náhradní rodinné péči povolen trvalý pobyt ze zákona. To však orgánům státní sociální podpory nestačí a vyžadují oficiální přihlášení se na cizinecké policii. Povolení a přihlášení se je skutečně rozdílný termín. U dětí, které byly na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeny na území ČR do náhradní rodinné péče, by se podmínka přihlášení k trvalému pobytu vyžadovat neměla a v ostatních případech by ji měl mít možnost prominout okresní soud podle místa faktického pobytu žadatele.
***