(pokračuje Fischerová)
Předložený návrh zákona o zdravotní péči zpracovává problematiku transplantací pouze jedním jediným paragrafem v návrhu zákona. Je to § 55 - darování, odběr a transplantace tkání a orgánů. Dále pak pouze vyhláškou s 10 dalšími paragrafy.
NSR toto odvětví medicíny řeší samostatným zákonem v rozsahu 25 paragrafů. Vše, co nesmí být obcházeno, je v Německu řešeno cestou zákona. My jsme bohužel opět velkorysí, a to na zcela nepravém místě. V České republice došlo zrušením Koordinačního centra pro transplantace rozhodnutím ministra zdravotnictví v září minulého roku ke zcela neobvyklé situaci. Ministr zdravotnictví vydal rozhodnutí o sloučení Českého transplantu a příspěvkové organizace IKEM s tím, že k uvedenému datu Český transplant zaniká. Z tohoto rozhodnutí ministra a bohužel ani z § 55 projednávaného zákona stejně jako z návrhu vyhlášky o transplantaci nevyplývají podmínky pro ustavení nezávislého koordinačního centra, jeho vztahů a působnosti k transplantačním centrům v České republice.
§ 55 návrhu zákona o zdravotní péči a text návrhu vyhlášky o podmínkách darování, odběru a transplantaci tkání a orgánů postrádají nezbytnou návaznost a potřebné koncepční východisko. Pro srovnání se SRN zjišťujeme, že naši sousedé naopak koordinaci přísně oddělují od jednotlivých transplantačních center a dokonce dbají na vyrovnané vztahy transplantačních center ke koordinačnímu centru. V důsledku provedených změn při chybějící právní úpravě, a to bohužel i v návrhu zákona, vzniká v České republice velmi nepřehledná a nevyvážená situace, která může poškodit českou transplantační medicínu a její rozvoj s výrazně negativními dopady na občana. Navíc rozštěpení právní úpravy o transplantacích v České republice mezi pouhý jeden jediný § 55 zákona a vyhlášku představuje značné riziko snadných zásahů Ministerstva zdravotnictví do změn podmínek bez zákonných pravidel a kontroly. Tento přístup je naprosto nepřehledný. Terminologie používaná v § 55 zákona o zdravotní péči a ve vyhlášce o transplantaci je nejednotná a není např. jednoznačně definován rozhodovací proces o stanovení mozkové smrti a hlavně, kdo je konkrétně odpovědný.
Právní vymezení podmínek pro transplantace v České republice je v porovnání s obdobným německým předpisem mnohem stručnější. Český návrh obsahuje několik velmi sporných aspektů.
Za prvé není zajištěna nezávislá koordinace jednotlivých transplantačních center a s tím spojené vedení příslušných registrů. Data v těchto registrech nejsou zákonem explicitně chráněna. V současné době tedy nemůže být např. vyloučeno jejich předávání do zahraničí za úplně jinými účely, než jsou transplantace. Zákon přímo umožňuje vznik střetu zájmů jednoho řídícího koordinačního a zároveň transplantačního centra s ostatními transplantačními centry. Za těchto podmínek může být snadno ohrožen nezávislý výběr orgánů, především priorizací nebo diskriminací některého z transplantačních center.
Za druhé návrh zákona dostatečně nestanovuje sankce pro případ porušení zákazu obchodu s odebranými orgány. Skutková podstata obchodování s odebranými orgány navíc není zákonem konkrétně vymezena. Sankce chybí i pro oblast zneužití a rozhodovacích chyb v registraci dat a v přidělování orgánů.
Za třetí povinnost vedení dokumentace, která by jednoznačně zachytila a umožnila následně kontrolovat celý proces transplantací, není rovněž v České republice stanovena. V německém zákoně jsou velmi podrobně upraveny podmínky vedení dokumentace o odběru, zprostředkování a přenosu orgánů.
Za čtvrté v České republice není návrhem zákona o zdravotní péči zajištěna dostatečná publicita celému procesu, zejména pokud jde o dosažené výsledky. Údaje by měly být běžně dostupné v publikovaných statistikách včetně údajů o kvalitě výsledků. V současné době nejsou tyto výsledky známy ani odborné veřejnosti, což neprospívá odborné úrovni a znemožňuje vzájemné srovnání mezi jednotlivými transplantačními centry.
Za páté chybí řešení možností, kdy se na čekací listině objeví cizinec-samoplátce. S touto situací zákon vůbec nepočítá. Není tedy zakázána a otevírá tak prostor k případnému poškození zájmů českých občanů.
V závažných otázkách transplantační medicíny je nutno hledat a dosáhnout v našem státě širší společenskou shodu ohledně základních principů v oblasti nezávislé koordinace, financování, dostupnosti a publicity potřebných údajů, v možnosti kontrol, sankcionování nedovoleného obchodu s odebranými orgány a nedovoleného pořizování dat do registru.
Poslanci a senátoři by měli mít k dispozici více údajů o koncepčních přístupech a o existujících právních úpravách pro transplantace nejen z České republiky, ale i ze zemí Evropské unie.
Vážení kolegové, mnozí z těch, kteří byli v Bonnu na výjezdním zasedání výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, si jistě vzpomenou, s jakou pečlivostí a cílevědomostí, Němcům bohužel vlastní, byl tento zákon v Německu projednáván. Nedořešené otázky zákonného vymezení působnosti ministerstva a okresních úřadů i české transplantační medicíny mě bohužel vedou k závěru, že předložený návrh zákona je zásadně nedostačující, a z těchto důvodů navrhuji Poslanecké sněmovně zákon odmítnout.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Prosím, aby telefonující opustili sál a paní kolegyně Emmerová se ujala slova. Připraví se paní poslankyně Jirousová.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážení přítomní, ve svém příspěvku bych se chtěla připojit k výhradám paní ministryně i zpravodaje. Předložený zákon o zdravotní péči, který by měl představovat jeden z koncepčních pilířů našeho zdeformovaného zdravotnického systému, má překvapivě mnoho závažných nedostatků. Nejprve heslovitě k těm nejzávažnějším.
Za prvé zákon není páteří žádné očekávané reformy zdravotnictví. Jde v podstatě jen o přepis zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Za druhé v návrhu nejsou řešeny stěžejní právní otázky, což bylo očekáváno. Naopak se jim autoři důsledně vyhýbají.
Za třetí zákon ignoruje evropskou úmluvu o lidských právech a biomedicíně, ale i jiné úmluvy.
Předložený návrh zákona mne jako právnického laika překvapil tím, jak zachází s nově zavedenou terminologií, která je nejen neobvyklá, ale dokonce i nepřesná a navíc užívaná promiskuitně. Touto terminologickou problematikou jsem nucena se zabývat zhruba dva roky, a přestože při různých příležitostech upozorňuji na její úskalí, setkávám se s ní dokonce v návrhu legislativní normy. Přitom jde o důležitý faktor i z hlediska forenzního.
***