(pokračuje Ransdorf)
Je těžko možné vést dialog také tehdy, jestliže tento dialog je zatěžován určitým viděním vývoje po roce 1989, které je těžko přípustné. Pan Steuber, který reprezentuje ekonomicky velice silnou část Německa, Bavorsko, v době, kdy ještě nebyl ministerským předsedou, kdy fungoval jako ministr vnitra, se v jednom listu - bohužel bez odezvy - vyjádřil v tom smyslu, že Helmuth Kohl je větší politik než Vilém II. a Adolf Hitler, protože z Německa udělal první velmoc Evropy, a že v této nové Evropě padnou hranice mezi Německem a Rakouskem a Německem a Švýcarskem a že všichni Němci budou žít v jednom státě. To je nepochybně přístup, který zasahuje do pozice suverénních států, přístup, který by si politik stěží mohl normálně dovolit.
Ale zdá se, že nyní nastupuje fáze, že si někteří lidé myslí, že všechno je dovoleno. Jakým přínosem bude např. pro tento česko-německý dialog třeba saský premiér Biedenkopf, premiér černého Saska, které vede největší počet politických procesů na svém území? Jedná se o premiéra, který má skutečně černobílé vidění světa, a politika, který prosazuje i to, že do saského rozpočtu jsou prosazovány prostředky na právě tyto politické procesy, o kterých se předem ví, že budou z hlediska platného práva prohrány, ale přesto tyto finanční prostředky se tam dávají.
Jakým přínosem bude např. paní Barbara Stammová pro tento dialog, jestliže ona je toho názoru, že majetkové nároky sudetských Němců nadále trvají? Já pochybuji o tom, že takovýto přínos se bude konat.
Domnívám se, že obě tělesa, jak je ministerstva zahraničních věcí obou států najmenovala, se vyznačují nereprezentativností, nereprezentují skutečné mínění občanů těchto států, politicky myslící veřejnosti, ani vědecké obce. Domnívám se, že tato nereprezentativnost je věc, kterou bychom měli konstatovat.
Pokud jde o druhý orgán, který vznikl na základě Česko-německé deklarace, domnívám se, že i zde jsou mnohé otazníky, nejen pokud jde o složení dozorčích orgánů, ale i proto, že přepočteno na obyvatele platí naše země více finančních prostředků než druhá strana.
Já bych chtěl připomenout - jestliže tady mluvil kolega Jičínský i kolega Prokop o tom, že máme zájem na tom, dá se říci, vycházet vstříc našemu sousedu, protože je tu potřeba integrovat se do sjednocující se Evropy - že existují v Evropě i jiné velké státy, které mají v tomto koncertu evropských států svůj rovnoprávný hlas, jako je Francie, Itálie, Velká Británie. Domnívám se, že i ty malé státy si dokáží svůj hlas a svá stanoviska obhájit a že není důvod se upínat v naší zahraniční politice jen jedním směrem.
Já osobně jsem spojoval nástup nového ministra zahraničních věcí s tím, že česká politika bude vyváženější a bude také schopna se rozhlížet jinými směry než jen přes Šumavu.
Chtěl bych říci, že je možné přece přesvědčit tyto státy, že stabilizované, kultivované, bezkonfliktní vztahy ve střední Evropě jsou i jejich zájmem. Měli bychom udělat všechno pro to, aby do tohoto středoevropského prostoru vstupovali i jiní než jen náš mocný soused za Šumavou a Krušnými horami.
Chtěl bych zde také vyslovit tezi, kterou jsem říkal už v době projednávání Česko-německé deklarace, že ústupnost nepomůže ani nám, ale také ani německé demokratické veřejnosti. Německá demokratická veřejnost je znepokojena některými trendy, které se objevují v politickém myšlení, jak jsem o nich z tohoto místa už vícekráte mluvil, jak se objevují i v programových materiálech koaličních stran v Německu a v prohlášeních jednotlivých politiků. Je třeba myslet právě i na tyto lidi, kteří vyslovují na druhé straně své znepokojení, kteří chtějí Německo, které by neopakovalo chyby minulosti. Myslím si, že tito lidé jsou našimi přirozenými spojenci. Ústupností vůči tlakům zvnějšku těmto lidem naprosto nepomůžeme.
Bylo by namístě se také zamýšlet, jestliže se mluví o vazbách v evropských strukturách, o možném uspořádání v celém pásmu, které sahá od severu Evropy, od Finska až po Egejské moře, kde jsou široké možnosti dorozumění a vytváření nových struktur pro větší stabilitu v naší zóně.
Kolegům ze sociální demokracie, kteří zde vystupovali, bych chtěl připomenout, že pokud nás obviňovali z nějakého vyhrocování nacionálních vášní (to se týká kolegy Jičínského), obviňují nás naprosto neprávem. My jsme nikdy nebyli šovinisté, nejsme šovinisté a nebudeme šovinisté, ale je třeba také říci, že i když máme rozsáhlé zahraniční styky, nemáme žádného zahraničního patrona, který by nám diktoval. V tom směru jsme se z minulosti poučili a chyby, které se v minulosti staly, už nikdy nehodláme opakovat.
Naproti tomu bych našim kolegům z opozice chtěl připomenout jednu věc. Uvítal jsem, že byl včera operativně svolán zahraniční výbor, který se zabýval touto otázkou, kterou zde kolegové ze sociální demokracie, i když v poněkud zmatené podobě, jak to přednesl pan Gross, nastolili, ale o to větším zklamáním pro mne bylo, že ze šesti členů zahraničního výboru ze sociální demokracie jich pět chybělo. Čestnou výjimkou byl pan kolega Svoboda. Právě tato absence přispěla k tomu, že zahraniční výbor dospěl k rozhodnutí, že se touto otázkou prostě zabývat nebude. Je to politováníhodné, a jestliže dnes některé noviny hovoří o komunikačním šumu, myslím si, že komunikační šum je příliš slabé slovo.
V dnešní situaci, dámy a pánové, si myslím, že musíme v těchto vztazích České republiky a Německa být velmi citliví a ostražití, mimo jiné i proto, že Německo roku 1998 není ta stará spolková republika osmdesátých let, která se těšila značné prosperitě a sociální jistotě. Domnívám se, že dnes je velice znejistěno ve svých životních jistotách, ve své víře v budoucnost. I my, stejně jak naši přátelé na druhé straně hranice, musíme být do jisté míry otřeseni tím, že v sousedním Německu je 12,6 % nezaměstnaných, což reprezentuje 5 mil. lidí bez práce. Německo tedy přesáhlo i procento, které dnes má, pokud jde o nezaměstnanost, Francie, která je dlouhodobě sužována tímto neduhem. Z toho nemůžeme mít žádnou radost, a musíme si připomínat, že eskalace právě této sociální nejistoty byla vždy v minulosti spojena s expanzí navenek, s nároky vůči sousedům.
Domnívám se, že porozumění demokratické veřejnosti na obou stranách hranice je velmi důležité a že v tomto dialogu by neměli figurovat ti, kteří neustále odvádějí tento dialog k vyvolávání duchů minulosti a kteří ho odvádějí od ekonomických, humanitárních a kulturních problémů, kde je obrovské pole pro vzájemnou součinnost.
***