Prezident republiky Václav Havel: Pane předsedo, paní poslankyně a páni poslanci, za chvíli před vás předstoupí se svým programovým prohlášením a s žádostí o vyslovení důvěry vláda premiéra Tošovského, kterou jsem jmenoval 2. ledna. Stalo se už tradicí, že vládu, kterou Poslanecké sněmovně nabízím, vždycky krátce uvedu. Tentokrát je to, myslím, obzvláště na místě, protože poněkud zvláštní okolnosti, za nichž tato vláda vznikla, volají po určitém výkladu.
Vše začalo tím, že se ministři dvou ze tří stran bývalé vládní koalice, kteří tvořili polovinu vlády, rozhodli v listopadu minulého roku podat demisi. Bylo zřejmé, že za dané situace nezbývá vládě nic jiného než podat demisi jako celek, k čemuž jsem ji proto vyzval, a což ona také 30. listopadu udělala. Otázkou bylo, zda novou vládu bude utvářet táž koalice, která tvořila vládu předchozí, či někdo jiný. Považoval jsem za správnější, aby se dřívější koalice pokusila nějakým způsobem obrodit a domluvit se na nové vládě, byť třeba někým jiným vedené a podstatně jinak personálně složené. Zároveň jsem ale tušil, že to nebude nikterak snadné. Proč, to je snad zřejmé: ministři KDU-ČSL a ODA podali přece demisi z důvodu velmi vážného, totiž proto, že se nechtěli podílet na vládě se stranou, jejíž vedení se podle jejich názoru nedokázalo patřičně vyrovnat s problematickými případy svého financování. Z toho vyplývalo, že koalice by snad mohla pokračovat jen za předpokladu, že by vedení ODS změnilo zásadně svůj postoj a nebo že by si strana postavila do čela jiné vedení. Obé se mi ovšem zdálo velmi málo pravděpodobné.
Přesto jsem ihned po demisi vlády pozval předsedy tří dříve koaličních stran, abych zjistil, zda jsou jejich strany schopny znovu vytvořit koalici, s jakými podmínkami takovou ochotu spojují a jaké mají představy o nové vládě a především o jejím předsedovi.
Tato jednání nevedla k žádnému závěru, neboť předseda ODS požádal o čtrnáctidenní odklad. Neměl totiž mandát jakkoli jednat, dokud se nesejde mimořádný kongres ODS a nezaujme k celé věci stanovisko. Nezbývalo tedy než čekat.
Asi po týdnu si vyžádali předsedové KDU-ČSL a ODA schůzku se mnou, na níž mi sdělili, že s ohledem na prohlubující se krizi a její rozmanité nedobré důsledky by určitá předběžná jednání měla přece jen probíhat a že by bylo nesprávné, kdybychom byli tak dlouho nečinní, tím spíš, že naděje na spolupráci s ODS je stále menší, mimo jiné proto, že její předseda vyzval celou stranu k odchodu do opozice.
Den poté mne navštívil předseda ČSSD a oznámil mi, že jeho strana navrhuje Poslanecké sněmovně ústavní zákon o zkrácení volebního období tak, aby předčasné volby mohly být už v červnu. O svém názoru, že předčasné volby by měly být co nejdříve, mne následující den informoval i předseda ODS, který se podivoval, proč není jeho strana zvána k jednáním o vládě. Sdělil jsem mu, že chci požádat předsedu KDU-ČSL, aby vedl předběžná jednání o budoucí vládě, a chce-li přece jen za ODS o vládě jednat, nechť tedy jedná s ním. Předseda ODS můj úmysl požádat předsedu KDU-ČSL o jednání uvítal.
O dva dny později, když jsem zjistil, že s tím souhlasí i ostatní, jsem tedy Josefa Luxe o tuto misi veřejně požádal. Josef Lux jednání vedl podle mého názoru odpovědně a ukončil je po osmi dnech, kdy mi oznámil tři jména možných předsedů vlády, kteří jsou přijatelní pro všechny tři strany bývalé koalice a více či méně tolerovatelní i největší opoziční stranou.
Vybral jsem z těchto alternativ Josefa Tošovského, který po určité době váhání souhlasil. Ovšem s podmínkou, že bude tuto funkci zastávat skutečně jen dočasně, tzn. do předčasných voleb, a že bude mít poměrně volné ruce při sestavování návrhu na personální složení vlády.
Obě tyto podmínky jsem považoval za veskrze oprávněné, a druhý den byl tedy Josef Tošovský jmenován předsedou vlády. Stalo se tak za poměrně širokého politického konsenzu a pouhých 18 dní po demisi vlády Václava Klause, což jsem považoval za velký úspěch.
Josef Tošovský se ujal svého úkolu s plným nasazením a jasnou koncepcí. Posléze mi navrhl vládu, kterou jsem mohl s klidným svědomím jmenovat. Tato vláda vznikla především z jednání s KDU-ČSL a ODA, kteréžto strany od začátku jasně říkaly, že novou vládu podpoří a jsou připraveny se podílet na její práci. Proto jsou v ní též zastoupeny.
Jednání s ODS bylo podstatně komplikovanější, nejen vzhledem ke zmíněnému čekání na její kongres, nejen proto, že její vedení často měnilo svůj postoj a posléze neodevzdalo své personální návrhy, nejen proto, že se tato strana začínala štěpit, ale především proto, že kongres ODS nedal menším stranám bývalé koalice dostatek záruk, že se tato strana postaví novým a otevřenějším způsobem ke svým finančním problémům. Přesto premiér Tošovský ve snaze o politickou rovnováhu navrhl do vlády čtyři členy ODS. Že všichni čtyři později z ODS vystoupili, není jeho vinou ani jeho problémem.
Současná vláda tedy, jak patrno a jak je ostatně obecně známo, nevznikla normálním způsobem, takovým, jakým vlády obvykle vznikají, protože jasná a plná dohoda politických stran nebyla v daném případě možná. Proto má tato vláda některé rysy vlády úřednické, a kdyby naše ústava znala pojem úřednické vlády, byla by nejspíš asi vládou úřednickou a nemusela by tu dnes žádat o vaši důvěru.
Tímto zvláštním charakterem této vlády lze též vysvětlit, že její předseda je nestraník a že v ní zasedá více nestraníků, než je obvyklé.
Za velmi dobrý nápad premiéra přitom považuji jeho myšlenku udělat z nevýhody výhodu a využít kratičkého mandátu této vlády k tomu, aby byla dána větší příležitost mladým politikům, kteří mají šanci ukázat, co v nich je, aniž by museli předtím absolvovat zdlouhavou stranickou kariéru od nejnižších funkcí vzhůru.
Dámy a pánové, názor, že předčasné volby v červnu budou asi nejlepším východiskem ze současné nepřehledné politické situace, postupně převládl a dnes ho zastává většina politických stran. Časové omezenosti svého mandátu je si dobře vědoma i vláda, která sama otevřela jednu z možných cest ke včasnému rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání voleb, a to tím, že vám urychleně zaslala návrh zákona o půdě, s jehož přijetím spojila otázku své důvěry a jehož eventuální neprojednání v předepsaném termínu nejen splní jednu z možných ústavních podmínek k vypsání předčasných voleb, ale navíc bude mít i svou logiku: jde vskutku o zákon tak závažný a politicky kontroverzní, že by ho měla projednávat až sněmovna, která vzejde z nových voleb.
K předčasným volbám v červnu může vést paralelně více cest. První z nich je přijetí příslušného ústavního zákona či změny ústavy. Druhou je neprojednání zmíněného zákona o půdě a třetí je opakované nevyslovení důvěry třem vládám. Kdyby vláda premiéra Tošovského nedostala vaši důvěru, zbyla by pouze cesta první, která, jak slyším, není zcela jistá, protože leckdo mezi vámi i v Senátu není příliš nakloněn účelovému opravování ústavního pořádku a protože není zatím ani důvod k jistotě, že by vás vláda požádala o vyhlášení stavu legislativní nouze, bez čehož by se tento postup neobešel. Zbývající dvě cesty by odpadly z prostého důvodu:
Za prvé: i kdyby sebedřív vznikla další vláda a předložila vám znovu nějaký zákon, s nímž by spojila otázku své důvěry, běh příslušných lhůt by už nedovolil stihnout volby v červnu.
Za druhé: i kdyby současná vláda - nemajíc důvěru - byla pověřena výkonem vládních funkcí třebas až do voleb, musela by stáhnout žádost o projev důvěry, s níž spojila zákon o půdě, neboť by nemohla nabízet ztrátu něčeho, čeho nikdy nenabyla.
A za třetí: je naprosto nereálné doufat, že by se do dubna, tedy do doby, kdy by sněmovna měla být rozpuštěna, dalo stihnout jmenování dvou vlád a dosáhnout toho, aby nedostaly důvěru. Není to možné z různých důvodů, ale mj. i proto, že já odmítám jednat proti duchu naší ústavy a zesměšňovat náš stát tím, že budu rychle hledat co nejméně důvěryhodné lidi na funkci ministerského předsedy, případně ministrů, nutit je psát co nejméně přijatelná programová prohlášení a ještě na nich žádat, aby nevyužívali ústavou jim dané lhůty a se svou prosbou o nedůvěru předstupovali před Poslaneckou sněmovnu co nejdříve - a to vše jen proto, aby v červnu mohly být volby.
Mou povinností je nabízet sněmovně vlády, které mají naději na získání důvěry, a nikoli takové, které ji zaručeně nemohou dostat. Kdysi jsem sice psával komedie, ale v politice se mi věru nechce komedii hrát a zasazovat se tím o to, aby se našim spoluobčanům politika protivila ještě víc, než se jim protiví dnes, a aby se náš stát stával světu nepochopitelný a směšný.
Proč to všechno teď a zde znovu říkám, je snad jasné. chci vám naznačit, že kdo chce mít jistotu, že v červnu budou volby i tehdy, když se nepodaří přijmout příslušný ústavní zákon, by měl dát vládě pana Tošovského důvěru, je-li pro něho aspoň trochu snesitelné pomyšlení, že nám pět měsíců bude vládnout tento zde přítomný tým, a nenalezne-li v programovém prohlášení této vlády nic, co by bylo v zásadním rozporu s jeho představami o tom, co se budoucích pět měsíců má a může v oblasti výkonné moci dít.
Vím, že uvažovat tímto způsobem není příliš elegantní a že u každé vlády by se měl - aspoň v civilizovaných demokratických podmínkách - na prvním místě posuzovat její program a na druhém místě její personální složení, a nikoli tedy na prvním místě to, zda její podpora urychlí či neurychlí cestu k předčasným volbám. Přesto se mi zdá, že v našem velmi specifickém případě bylo v zájmu stability v zemi a hladké cesty k vyřešení současné krize, že jsem tu - ač s nedobrým pocitem - o celé této věci mluvil.
Paní poslankyně a páni poslanci, žádám vás, abyste na malý okamžik zapomněli na všechny rozmanité a za jiných okolností zcela legitimní zájmy sebe samých jako jedinců i svých stran, jakož i na ty či ony trpkosti, které někteří z vás mohou po měsících politického napětí chovat, a abyste v zájmu našeho státu a jeho občanů podpořili vládu, kterou jsem jmenoval.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
***