Poslanec Pavel Maixner: Pane předsedající, vážená sněmovno, začínáme projednávat bod, který přináší mnoho názorů, mnoho návrhů, ale jen jeden skutečný problém, a to je součást vyšších územně samosprávných celků v naší ústavě. Dnes je ve své podstatě názor takový, který nedává velkou šanci na to, aby byl schválen jakýkoliv návrh, který se dnes bude projednávat. Rozložení sil při projednávání a schvalování naší ústavy všichni dobře známe a známe i podmínky, které uplatňovaly jednotlivé politické strany při projednávání ústavy České republiky. Pravděpodobně pod tímto tlakem se dostalo do naší ústavy ustanovení o vyšších územních samosprávných celcích, které neodpovídá realitě dnešního územního celku, který nám zbyl po rozdělení našeho státu. Potom je opravdu velmi těžké vést seriózní debatu o tom, jestli zde budeme mít 5 celků, 9 nebo 13 celků či jiné varianty podobných seskupení.
SPR-RSČ předložilo Poslanecké sněmovně rovněž návrh ústavního zákona o ustavení vyšších samosprávných celků, a to v podobě tří celků, které nejvíce odpovídají dnešnímu rozložení. Jsem si vědom, že i tento návrh může vyvolat bouři nevole a nechuti hlasovat pro tento návrh, ale v porovnání s ostatními návrhy na uspořádání vyšších územních samosprávných celků je tento návrh nejjednodušší, nejlevnější a má i onu podstatu rovnováhy, která by se měla vybudovat mezi jednotlivými výkonnými institucemi státní správy. Rovněž takto ustanovené celky by mohly převzít značnou část jednotlivých kompetencí, což by mělo být u vytvoření vyšších územně samosprávných celků jedním ze základních předpokladů. Do budoucna můžeme počítat s takto neuvěřitelně rozbujelou administrativou státní správou a vždy se snažit o redukci, a to na všech stupních. Při vytvoření subjektů vyšších územních samosprávných celků v rozmezí variant 9 - 13 a ponechání v činnosti všech ostatních institucí státní správy by došlo vlastně ke značnému posílení státní byrokracie.
Jedinou rovnováhou těchto návrhů by bylo vypuštění ze správy všechny okresní úřady a převedení kompetencí na tyto nové instituce a místní samosprávy. V této rovině by šlo skutečně již o návrh, o kterém můžeme vést seriozní debatu. Na druhou stranu zůstává otázka, jestli je dobré zrušit to, co dnes funguje a má své místo a vybudovaný systém státní správy a převést všechny tyto kompetence na něco, co ještě neexistuje a je vše jen v rovině úvah. Mělo by nejdříve dojít k postupnému omezení funkčnosti těchto úřadů, přijít s touto koncepcí a pak předkládat případné verze v uspořádání vyšších územně samosprávných celků v podobách tak, jak je předložila vláda a jiné parlamentní strany. V tomto kontextu by bylo možné přistoupit na různé varianty uspořádání, ale v současném stavu si myslím, že není možné vážně hlasovat o těchto verzích ústavního zákona. Dnešní stav uspořádání naší společnosti ještě zdaleka nedozrál k tomu, abychom si mohli dovolit přepych zřídit vyšší územně samosprávné celky. Občané, stát i všechny platné instituce nejsou vůbec ani rámcově na něco takového připraveny. Dovedu si samozřejmě představit různé modifikace uspořádání našeho státu, ale skutečností zůstává, že dnes je pro náš stát potřebné úplně něco jiného než vytvoření vyšších územně samosprávných celků.
Takže si myslím, že můžeme prozatím nechat v klidu jak zřízení vyšších územních samosprávných celků, tak i jakési alibistické uplatnění ústavy jen proto, že tento pojem ústava České republiky obsahuje.
Navrhuji Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, aby tento návrh ústavního zákona zamítla.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Oldřich Vrcha, připraví se pan poslanec Dušan Kulka.
Než dojde pan poslanec Vrcha, dovolte, abych oznámil těm z vás, kteří jste ve sněmovně, abyste se mne nechodili stále tázat individuálně, kolik je ještě přihlášek. Do obecné rozpravy po panu poslanci Vrchovi jsou písemně přihlášeni ještě tři poslanci.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Oldřich Vrcha: Vážené dámy, vážení pánové, k předloženému vládnímu návrhu ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který je předložen jako sněmovní tisk č. 218, úvodem bych chtěl říci, že takto předložený návrh vychází z principů bývalého krajského uspořádání bývalého Československa.
V úvodové části vládního návrhu se praví: Zřízení vyšších územních samosprávných celků v naší republice bude mít význam pro naše působení v Radě Evropy. Stejným způsobem mělo krajské uspořádání význam pro bývalé komunistické řízení z Moskvy. Nyní bude mít význam jen pro Bundestag. Takovéto vazalství naše republika nepotřebuje. Jednoho jsme se těžce zbavili a do druhého honem spěcháme.
Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa se ve svém volebním programu zavázala, že bude prosazovat jen spolkové uspořádání státu ve formě zemí české, moravskoslezské a hlavního města Prahy. Neopírejme se o to, co má která jiná země. Každý stát si své uspořádání zakládá na principech svých podmínek. U nás se neosvědčily kraje, stejně se tak neosvědčí regiony, neboť je to stejný princip uspořádání.
Přijetí vyšších územních samosprávných celků vyvolá nároky na státní rozpočet. Jen na zahájení počítá vláda s cca 600 mil. korun, za což nepořídí ani budovy, nechtíc tak vybavení, správní aparát úředníků a další. Vláda překládá přesně jako nyní i Prostějovský okres, který byl v Olomouckém kraji. Vím dobře, jak tehdy na krajský - nyní na Olomoucký region - ostatní dopláceli. Neměli nárok v podstatě tehdy na nic. Toto se má přijetím vládního návrhu opakovat? Vždyť jsme toho měli za totalitního zřízení dost.
Jestliže by bylo 13 regionů a každý by měl pouze 200 úředníků, bylo by to celkem 2600 úředníků v celé České republice. Pokud by měl každý plat zhruba 30 tisíc korun měsíčně, pak by jen mzdové náklady činily 78 mil. korun za každý měsíc. Roční mzdové náklady by potom činily 936 mil. korun a včetně odměn by to bylo něco málo přes miliardu korun.
Při současné situaci ve státě, kde nejsou ještě dořešeny škody způsobené povodněmi jak na Moravě, tak v Čechách, nelze přistoupit na tento vládní návrh zákona. Z hlediska těchto důvodů navrhuji, aby Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky předložený návrh ústavního zákona, který je uveden ve sněmovním tisku č. 218, zamítla.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Slova se ujme pan poslanec Dušan Kulka, připraví se pan poslanec Hofhanzl.
Poslanec Dušan Kulka: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, ve druhém čtení návrhu ústavního zákona o zřízení vyšších územních samosprávných celků se opět setkáváme s obvyklými námitkami. Námitky jsou opakovaně šířeny a domnívám se, že je potřeba se k nim vyslovit.
Velmi oblíbenou námitkou odpůrců regionalizace je tvrzení, že volíme opačný postup. Měli bychom přece znát všechny následující kroky a pak se můžeme teprve zabývat ústavním zákonem zřizujícím kraje. Tato argumentace má jednu logickou chybu. Nejde totiž zahájit proces veřejné správy ničím jiným než ústavním zákonem. Účinnost všech ostatních zákonů může nastat až po účinnosti zákona ústavního.
Současně připomínám, že všechny následující normy budou tak jako tak projednávány touto sněmovnou. Nedovedu si představit troufalost předkladatele, který by již v tuto chvíli uměl předpovídat podobu, v jaké touto sněmovnou a poté Senátem všechny následující zákony projdou. Ale současně to znamená, že všechny další podstatné kroky veřejné správy, tedy procesu, který tímto ústavním zákonem možná spouštíme, budou v této sněmovně projednávány a všichni kolegové a kolegyně budou mít možnost všechny názory a náměty při jejich projednávání uplatnit.
Dalším oblíbeným argumentem je zřizování nové byrokratické vrstvy a harašení bujením byrokracie, které nastane, pokud přistoupíme k regionalizaci. Musím se zeptat, dámy a pánové: Znáte situaci dnes? Nebují nám náhodou byrokracie? Nevybujela nám náhodou za posledních sedm let? Vybujela. A není to náhodou tím, že proces budování státního aparátu nebyl zasazen do předem stanovené koncepce? Domnívám se, že ano.
V posledních sedmi letech probíhal proces, kterému já říkám s trochou nadsázky "roztroušená reforma". Spousta resortů, spousta orgánů státní správy si tu a tam podle regionálního cítění svých úředníků zřizovala dekoncentrovaná či detašovaná pracoviště. Jejich přehled je k dispozici, jsou jich desítky. Jestliže např. zkoumáme tzv. krajskou úroveň, zjistíme, že v krajských městech, ale i v některých dalších regionálních centrech nalezneme celou řadu podobných úřadů. Takže všem, kteří se obávají nové byrokratické vrstvy, musím prozradit, že už ji zde dávno máme.
Docela relevantně znějícím argumentem je, že bychom měli počkat až přirozeně ze zdola spontánně vzniknou přirozené vazby, o nichž dnes ani netušíme. Říkal to i pan kolega Huml ve svém vystoupení v této sněmovně. Ale, dámy a pánové, tyto přirozené vazby již dávno existují. Regionalistika je umí docela přesně popsat. Že o nich nic netuší kolega Huml, je úplně jiná otázka.
Dále jsou zde argumenty finanční. Bude to stát ohromné peníze. Jsme zde strašeni čísly, na kolik to všechno přijde. Budou to neúměrné náklady. Je otázkou, ze které strany, jakého pohledu a s jakým odhodláním regulovat tento proces, a jak se na tuto otázku díváme. Jestliže skutečně by pouze byly zřízeny kraje a žádné další kroky reformy by nepokračovaly, tak tento efekt by nastal a k úřednické vrstvě, která na krajské úrovni již existuje, by přibylo ještě několik dalších úředníků reprezentujících servis volených zastupitelstev.
Dokonce i takovýto stav by byl lepší než nic, než současný stav, protože je starou zkušeností, že úředníkům při jejich práci vždycky prospívá, pokud mají za zády nějaké volené zástupce, kterým mohou pokládat nepříjemné otázky.
Pokud však nerezignujeme na další proces reformy veřejné správy, tak nemusíme vůbec hledat žádné nové další peníze pro financování, ať už zřizování nebo i chodu, provozu krajských orgánů, prostě si je vezmeme z těch zdrojů, které dnes stejně na tento účel jsou vynakládány. Chce to jen mít odvahu tento stav změnit.
Dále se občas objevuje, že obce budou připraveny o kompetence. Dámy a pánové, nikoli obce, stát je přetížen kompetencemi. Pokud přijdou obce o některé kompetence, což si dovedu představit, mohou to být především kompetence, kterých se obce rádi zbaví. Jednu takovou kompetenci vám popíši. Je to odpovědnost za dopravní obslužnost, kterou z logiky obce nemohou zajistit.
Zaznívá tu: neznáme, neznáme, neznáme. Ale možná, že by mělo spíše znít, alespoň já to tak slyším: nechceme znát, nechceme znát, nechceme znát.
Rád bych se ještě vypořádal s některými výroky, které zde zazněly. Nevyžívám se v tom, nicméně považuji za nezbytné na některé výroky reagovat. Pan kolega Huml prohlásil, že kraje se do ústavy dostaly nějak omylem, na nátlak moravistických stran. Děsím se vlivu moravistických stran, když si uvědomím, že podobným omylem je krajská samospráva v ústavách takřka všech evropských zemí. Moravistické strany musely mít velmi velký vliv. Námět o pamětní desce byl zajímavý, zvážím, zda v podrobné rozpravě nepodám pozměňovací návrh v tomto smyslu.
Pan kolega Krejsa řekl: 14 krajů, žádný okres, velké pravomoce obcí. Velmi souhlasím s panem Krejsou.
Ještě bylo velmi zajímavé vystoupení pana kolegy Koláře a jeho námět na zřízení 26 nebo 27 krajů. Skoro by se mi chtělo říci, že dochází u mne k posunu, že velmi oceňuji názorový posun, ke kterému v této otázce pan kolega Kolář dochází, avšak vzhledem k povaze jeho návrhu mu spíše musím připomenout mezinárodní konvence o zákazu používání nášlapných min. Sám nehodlám na tuto minu šlápnout, na žádnou z 27 min. Stejný postup doporučuji, kolegyně a kolegové, také vám.
Domnívám se, že znění, které sněmovně předkládá ústavně právní výbor i výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, představuje velmi vyvážený, a troufám si tvrdit, dobrý kompromis, který obsahuje lepší stránky, lepší vlastnosti všech návrhů k této věci, tedy vládního návrhu ODA a návrhu sociální demokracie.
Současně implikace z takto předloženého návrhu, mám tím na mysli 13 krajů, protože Praha není krajem, tím bych chtěl opravit kolegu Holáně, Praha bude městem, které bude mít statut kraje, ale implikace z takto sestaveného návrhu vyplývající říkají, že nám umožňují provést poměrně zásadní reformu veřejné správy, která může výrazně zlepšit poměry, které ve veřejné správě zatím máme velmi neutěšené.
Dámy a pánové, já věřím, že naleznete sílu tento kompromis podpořit.
(Potlesk)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Slova se ujme pan poslanec Čestmír Hofhanzl, posledním písemně přihlášeným je pan poslanec Michal Prokop. Samozřejmě hovořím o obecné rozpravě.
Poslanec Čestmír Hofhanzl:
Pane předsedající, ctěné dámy, vážení pánové, neznám nebezpečnější věc pro lidskou civilizaci, než je centralizované vládnutí. Lidský mozek a člověk jako takový je stvořen k tomu, aby řešil denně tisíce různých problémů a konal tisíce různých úkonů. Člověk nebyl stvořen vývojem a jeho mozek se nevyvinul tak, aby bylo možno, aby lidská civilizace trvala třeba po tisíce a miliony let, když by každý jednotlivec byl vlastně nucen vykonávat jeden úkon nebo jednu činnost. Nervová soustava člověka je vytvořena tak, jak jsem řekl, aby vykonávala tisíce úkonů. Bohužel, dnešní svět jde k tomu, že se specializacemi, monopolizací, vytvářením velkých nadnárodních společenství je člověk stále více zjednodušován a omezován na jednoduché činnosti. Toto je možno učinit s termitem, se včelou, s mravencem a mohou takováto společenství fungovat po miliony let. Udělá-li se to s člověkem a s lidským společenstvím, tak člověk bez tisíců podnětů a tisíců věcí, které musí řešit, vybuchne ne jako nášlapná mina, on vybuchne sám od sebe a rovněž vybuchne lidské společenství.Měl jsem za svůj život možnost vidět, co se stane, vládne-li se lidskému společenství třeba i jen dvě tři generace centralizovaně. Zničí to jeho vůli k životu, zničí to jeho aktivní schopnost se vyrovnávat s problémy života. My všichni, kteří jsme v této sněmovně, jsme vyrostli v této zemi a vlastně kulturou této země by nám měly být dány určité společné hodnoty. Přesto způsob vlády, který zde byl, v nás vytvořil, že skoro každý máme částečně jiné hodnoty a podle toho také jednáme v této sněmovně a je různost názorů. Mohu říci, že za tu dobu, za kterou ve sněmovně jsem, že v některých věcech tato sněmovna pomalu dochází k jistému podobnému názoru a jsme schopni se na některých věcech dohodnout. Na druhé straně pozoruji proces rozkladu, kdy jdeme směrem opačným.
Co se týče regionalizace naší země a vlastně vytvoření samosprávného systému, mohu říci, že za 8 let jistý způsob souznění a podobných názorů zde v této sněmovně k tomu dochází.
Chtěl bych říci, do politiky jsem šel především s tím úmyslem, abych pomohl k tomu, aby se naši občané postavili na své nohy a abychom vytvořili jistý samosprávný systém. Jestliže zde někteří kolegové poslanci argumentují centralismem, probůh, již jsme to tu měli dost dlouho.
Doufám, že tato sněmovna dojde ve svém jednání v těchto dnech k tomu, že se shodneme na vytvoření rozumného územně správního uspořádání, že najdeme rozumnou míru mezi nutnou centralizací státu. Zároveň tím, že si lidé začnou rozhodovat i za své větší územní celky, budeme mít tím naději, že v této zemi budou růst i politici, kteří budou mít úroveň celostátní a budou schopni dohlížet i za hranice naší země a budou mít úroveň evropskou i světovou. Bohužel za léta, která v této sněmovně jsem, velice málo to mohu pozorovat.
Budu podporovat návrh, který byl předložen z výboru pro životní prostředí a veřejnou správu 13 + 1. Byl bych rád, kdybychom dosáhli takovéto shody v naší sněmovně.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
K řečništi zvu pana poslance Prokopa, dále se do obecné rozpravy přihlásili páni poslanci Payne a Vlach. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Michal Prokop:
Vážení kolegové, přihlásil jsem se do této rozpravy až na závěr. Dlouho jsem byl posledním regulérně písemně přihlášeným. Původně jsem nechtěl vystupovat, považoval jsem vystoupení kolegy Humla, které mě na začátku vybudilo k faktické poznámce, za jistý extrém a výstřelek. Nicméně průběh další debaty mě utvrdil v tom, že to výstřelek nebyl a že tato rozprava je pouze pokračováním rozpravy v prvním čtení.Nediskutujeme tady nad předloženými konkrétními návrhy, jak se sluší ve druhém čtení po projednání v příslušných odborných výborech, ale diskutujeme o samé podstatě věci. Diskuse se neustále točí v kruhu. Proto i já jsem po dlouhých úvahách dospěl k tomu, že je potřeba zřejmě některé argumenty opakovat znovu a znovu, protože možná je tady příliš malá ochota si navzájem naslouchat. O co jde?
Zdá se, že nejde o to, zda se tato sněmovna rozhodne, zda zřídí ústavním zákonem 13, 14, 9, možná 26 či kolik územně správních celků. Jde tady neustále o samu povahu rozhodovacích procesů v této demokratické společnosti. O to jde celých 7 let od té doby, kdy v roce 1990 došlo k prvnímu kroku reformy veřejné správy právě zrušením národních výborů a také krajů, i když musím upozornit na to, že kraje jako správní území v mnoha směrech dále existují. Už to tady zaznělo myslím ve vystoupení poslance Kulky. Upozorním na to, že policie má krajské uspořádání, justice má krajské uspořádání atd. To není tak podstatné. Vypadá to tak, jako že se hádáme o to, zda má být republika rozparcelována do tolika a tolika, tak a tak velkých a tak a tak výtěžných území a že tam má být tolik a tolik úředníků, kteří to budou spravovat. Tady jde o to, zda jsme ochotni připustit, že určité typy rozhodovacích procesů přeneseme na samosprávnou úroveň na území, kterých se týká, zda budeme ochotni připustit, že některé věci, o nichž dnes rozhoduje státní úředník v daném regionu, který není odpovědný nikomu z regionu, nýbrž svému ústředí někde v Praze, budou rozhodovány volenými samosprávnými orgány. O tom je celá debata, na to chci upozornit.
Přeji si, abychom se naučili tomu, o čem se pořád mluví, principu subsidiarity. Nechť se rozhoduje o celé řadě věcí tam, kde se rozhodovat má a nechť rozhodování je provázeno patřičnou odpovědností. Tu mohou mít pouze volení zástupci - samospráva. To je ten podstatný problém, o kterém se stále nemůžeme dohodnout.
Než se vyjádřím k návrhům - chtěl bych učinit zadost, že jsme již ve druhém čtení, chtěl bych upozornit ještě na jeden aspekt, který je stejně důležitý jako princip samosprávného rozhodování, o kterém budeme rozhodovat při hlasování o tomto zákonu, a to o faktu, že v celé řadě oborů a resortů nepokročila transformace od roku 1990 ani o pí" nebo minimálně. Jsou to některé resorty, s nimiž mám osobní zkušenosti - resort kultury, školství, ale například i resort dopravy atd. To všechno jsou oblasti, které čekají a potřebují jako prase drbání - promiňte mi ten výraz - reformu v tom smyslu, kdo má o čem rozhodovat a kdo má co financovat. Pokud nedojdeme k této změně, nedojde ani k tolikrát vzývaným vícezdrojovým způsobům financování zdravotnictví, kultury, školství atd. Potom volání po nové legislativě v některých oborech je voláním lichým, protože čeká na tuto zásadní reformu veřejné správy.
Vím, že dokud nebude přijat ústavní zákon, nebudou moci být přijaty ani ostatní normy. Připouštím, že v této věci měla vláda mnoho rezerv a že již během minulého volebního období byla řada norem, po nichž se volá, že by měly být součástí balíku, že již byly připravovány, ale nikdy nebyly projednány. Protože vím, že práce nejsou v plenkách, jak to někdo možná prezentuje, budu hlasovat pro návrh, který vyšel z garančních výborů jako možný dobrý kompromis. Považuji to za východisko k tomu, abychom se rozhoupali ke kroku, který bude znamenat další krok transformace, o které se tak často hovořilo, že ji máme za sebou. Nemáme, přátelé. Toto je jeden z významných kroků.
Všechny vás vyzývám, pokud máte zájem, abychom se hnuli o krok dále, abyste podpořili usnesení obou garančních výborů a dali svůj hlas ústavnímu zákonu.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Děkuji, slova se ujme pan poslanec Payne, připraví se pan poslanec, místopředseda Vlach.
Poslanec Jiří Payne:
Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, z procházející debaty začínám mít pocit, že všechny naše problémy vyřeší územní samospráva, všechno bude dokonale ideální a budeme mít nekonečné jaro, až budeme mít regionální samosprávu.Jak bylo řečeno, debata bohužel za 7 roků příliš nepokročila. To je špatná situace, protože se mezitím výrazně změnily okolnosti, změnily se podmínky, do nichž by regionální samospráva měla být umístěna a změnily se také podmínky, v nichž pracuje, má pracovat a bude pracovat státní správa.
Ačkoliv podmínky se mění dramaticky, naše chápání státní správy zde ve sněmovně příliš nepokročilo. Nakonec jsme stále na úrovni článků, které jsme publikovali v roce 1991 a 1992 a nezazněly žádné nové argumenty.
Metoda, která je navrhována, prolomit vrata ústavním zákonem a pak se uvidí, nějak to dopadne, nepřipadá mi příliš šťastná. Hlásil bych se k postupu, že za prvé provedeme to, co bylo v Ma"arsku provedeno dokonce zákonem o deregulaci. Máme množství kompetencí a množství administrativy, množství předpisů, které vůbec nepotřebujeme, jsou pozůstatkem nejen minulých desetiletí, ale některé zasahují do začátku tohoto století. První věc je, že bychom měli dříve než začneme hovořit o revizi veřejné správy, mít jasno v tom, kterou veřejnou správu vůbec chceme.
Měli bychom se sjednotit na tom, kterou veřejnou správu chceme zrušit, racionalizovat, odstranit, protože se změnily podmínky. Podmínky se změnily i v tom, že dnes všechny okresní úřady jsou propojeny počítačem, jsou propojeny s Ministerstvem vnitra, to znamená máme naprosto jiné podmínky, než jaké byly před sedmi lety nebo před sto lety, kdy rakouská byrokracie musela pracovat se základním materiálem, a to byl kvalitní rakouský byrokrat s klotovými rukávy, který dobře plnil své úkoly a byl si vědom své odpovědnosti, který nepřekračoval své pravomoce, nenechal se zkorumpovat apod.
My musíme vzít v úvahu, že dnes máme počítače a máme jiné pracovníky. Teprve poté, kdy bychom měli jasno v tom, jakou správu chceme vykonávat, mohli bychom začít uvažovat, na jaké úrovni se má správa vykonávat a zda má být vykonávána formou státní správy, či zda ji chceme přenést na nějaký orgán ve formě samosprávy. Zkušenost ukazuje, že s růstem vzdělanosti obyvatelstva stále více kompetencí je možno svěřit do působnosti samosprávy, a to je okolnost, která by měla být vzata v úvahu dříve, než budeme navrhovat nějaký definitivní model veřejné správy, totiž měli bychom si říci, které kompetence již dnes může vykonávat státní správa a v budoucnosti přenést na samosprávu. Já uvedu příklad.
V případě, že bude jistota, že v každém regionu nebo v nějakém vyšším samosprávném orgánu jsou zvoleni dva či tři lidé, kteří vystudovali dějiny umění, je možné svěřit působnosti v otázce státní správy a péče o památky také do kompetence samosprávy. Pokud tam nebudou takto vzdělaní lidé, nemůžeme kompetenci svěřit samosprávě, protože není jistota, že nedojde ke zničení nebo poškození některých památek. S růstem vzdělanosti nepochybně poroste objem kompetencí, které je možné svěřovat do působnosti samosprávy.
Na závěr této debaty si myslím, že Česká republika potřebuje moderní státní správu. Svým způsobem máme jedinečnou šanci teď položit pro takovou moderní státní správu základy. Moderní státní správu založenou na počítačových sítích. Budujeme komunikační systém, ale z dosavadních debat se ukazuje, že pravděpodobně vytvoříme státní správu, která vůbec nebere ohled na to, že budujeme a budeme mít vybudovaný nějaký komunikační systém, který by měl být páteří ve veřejné správě.
Svým způsobem je to podobná situace jako v naší armádě, kde se nakupují počítače pro armádní informační systém, ale ve skutečnosti ještě pořádně nevíme, jak má být armáda zorganizována. Mám pocit, že tady by to chtělo poněkud moudřejší uvažování, než prolomit vrata a pak se uvidí, co s tím uděláme.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Posledním přihlášeným do rozpravy je zatím pan místopředseda Vlach. Uděluji mu slovo.***