(1) V referendu mohou být předloženy občanům České republiky k rozhodnutí zásadní otázky svrchovanosti, územní celistvosti a územního uspořádání České republiky.
(2) Otázka, o které má být v referendu rozhodnuto, musí být jednoznačná, srozumitelná a formulovaná tak, aby na ni bylo možno odpovědět "ano" nebo "ne".
(3) Právo hlasovat v referendu má každý , kdo má právo volit do Parlamentu České republiky [Čl.18 odst.3 Ústavy].
(1) Referendum vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu (dále jen "Poslanecká sněmovna"), na základě
a) usnesení Poslanecké sněmovny o provedení referenda , pro které hlasovala nadpoloviční většina všech poslanců,
b) petice podle zvláštního zákona [Zákon č.85/1990 Sb., o právu petičním] požadující vypsání referenda o některé z otázek podle Čl.1 odst.1, podepsané více než 250.000 oprávněnými občany podle Čl.1 odst.3 a doručené Poslanecké sněmovně.
(2) Předseda Poslanecké sněmovny vyhlásí referendum oznámením ve Sbírce zákonů do 30 dnů ode dne schválení usnesení o provedení referenda podle odst.1 písm.a) nebo ode dne doručení petice podle odst.1 písm.b).
(3) Předseda Poslanecké sněmovny může ve lhůtě podle odst.2 odmítnout návrh na provedení referenda podle odst.1 písm.b), jestliže
a) navržená otázka, o které má být v referendu rozhodnuto, není jednoznačná nebo srozumitelná,anebo
b) pokud petice požadující
provedení referenda nesplňuje náležitosti
podle tohoto ústavního zákona nebo zvláštního
zákona2.
(4) V případech podle odst.3 předseda Poslanecké sněmovny písemně vyzve toho, kdo petici podal , aby zjištěné vady do 15 dnů ode dne doručení této výzvy odstranil.
Nedojde-li v této lhůtě k odstranění zjištěných vad, předseda Poslanecké sněmovny referendum nevyhlásí.
(5) Referendum se vykoná do 90 dnů ode dne vyhlášení referenda podle odstavce 2.
(1) Návrh předložený k rozhodnutí v referendu je přijat, vyslovila-li se pro něj nadpoloviční většina oprávněných občanů podle čl.1 odst.3.
(2) Rozhodnutí přijaté v referendu podle odst.1 vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny ve Sbírce zákonů obdobně jako zákony České republiky.
(3) Referendum provedené podle tohoto ústavního zákona se může o stejné otázce opakovat nejdříve za pět let.
(4) Rozhodnutí přijaté v referendu podle tohoto ústavního zákona má závaznost ústavního zákona a nelze je ve lhůtě uvedené v odstavci 3 změnit, a nestanoví-li tento zákon jinak ,ani zrušit.
(1) President České republiky může ve lhůtě 30 dnů ode dne vyhlášení výsledku referenda ve Sbírce zákonů podat návrh Ústavnímu soudu České republiky, aby zrušil rozhodnutí přijaté v referendu podle tohoto ústavního zákona, má-li za to, že referendum bylo provedeno v rozporu s Ústavou České republiky nebo tímto ústavním zákonem.
(2) Ústavní soud České republiky zruší na návrh presidenta České republiky podle odstavce 1 rozhodnutí přijaté v referendu podle tohoto ústavního zákona, shledá-li, že referendum bylo provedeno v rozporu s Ústavou České republiky nebo tímto ústavním zákonem.
1. V Čl. 62 se doplňuje nové písmeno l), které zní:
"l) podává návrh Ústavnímu soudu České republiky na zrušení rozhodnutí přijatého v referendu podle ústavního zákona o referendu, má-li za to, že referendum bylo provedeno v rozporu s Ústavou České republiky nebo ústavním zákonem o referendu."
2. V Čl. 87 odst.1 se za písm.b) doplňuje nové písmeno c), které zní:
"c) o návrhu presidenta republiky na zrušení rozhodnutí rozhodnutí přijatého v referendu podle ústavního zákona o referendu."
Dosavadní písmena c), d), e), f), g), h), i), j), a k) se označují jako písmena d), e), f), g), h), i), j), k) a l).
Zákon České republiky stanoví způsob provádění referenda.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1.ledna 1997.
JUDr. Dalibor Matulka JUDr. Jan Navrátil
Ústava České republiky ve svém čl.2 odst.2 stanoví možnost existence ústavního zákona, na jehož základě vykonává lid v České republice moc přímo.
Součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina základních práv a svobod, která ve svém čl. 21 odst.1 zakotvuje právo občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
Ústavní pořádek České republiky tedy zakotvuje obě formy účasti občanů na správě veřejných věcí s tím, že Listina základních práv a svobod uvádí v uvedeném ustanovení formu přímého podílu občanů na správě veřejných věcí na prvém místě.
Právo podílet se na správě veřejných věcí je občanům České republiky již ústavním pořádkem zaručeno, doposud však chybí právní norma (ústavní zákon), který by také zaručoval skutečnou realizaci tohoto nepochybně existujícího základního práva.
Práva občanů zakotvená v ústavním pořádku nestačí jako existující práva pouze deklarovat, nýbrž je nezbytné vytvořit v právním řádu i podmínky pro jejich realizaci. V opačném případě by bylo nutno na taková práva pohlížet jako na práva pouze předstíraná.
Je tedy nezbytné, aby k realizaci zmíněného práva občanů byl ústavní zákon o referendu skutečně přijat a ústavní pořádek České republiky v tomto smyslu dotvořen.
K článku 1:
Navrhovatelé vycházejí z názoru, že referendum jako prvek přímé demokracie by nemělo být obvyklým způsobem rozhodování o věcech veřejných a nemělo by konkurovat či dokonce nahrazovat formu demokracie zastupitelské. Proto je navrhováno, aby se možnost provedení referenda týkala pouze zásadních otázek svrchovanosti, územní celistvosti a územního uspořádání České republiky. Půjde tedy o nejzásadnější rozhodnutí týkající se českého státu a jeho občanů.
Požadavky na charakter otázky, o které má být v referendu rozhodnuto, jsou navrhovány tak, aby při samotném referendu nemohly vznikat pochybnosti týkající se obsahu této otázky a její srozumitelnosti. Předkladatelé navrhují formu kategorické odpovědi "ano" nebo "ne".
Protože se u referenda jedná - stejně jako u voleb do zákonodárného orgánu - o formu účasti občanů na správě veřejných věcí, je navrhováno, aby právo hlasovat v referendu měl stejný okruh osob, tedy ti občané, kteří mají právo volit do Parlamentu České republiky.
K článku 2:
Referendum podle navrhovaného ústavního zákona není chápáno jako obligatorní forma rozhodování o určitém typu otázek popsaných v čl.1, ale jako povinná forma pouze v případě, že tak buď rozhodne Poslanecká sněmovna Parlamentu kvalifikovanou většinou, nebo pokud to žádá kvalifikovaný počet oprávněných občanů.
Samotné vyhlášení referenda považují navrhovatelé za formální akt odvíjející se od rozhodnutí Poslanecké sněmovny nebo od požadavku kvalifikovaného počtu občanů doručeného Poslanecké sněmovně. S ohledem na toto řešení považují navrhovatelé za nejsprávnější, aby akt vypsání referenda a další nezbytné úkony (odst. 2 , 3 a 4) byly svěřeny předsedovi Poslanecké sněmovny.
Navrhovatelé mají za to, že rozhodnutí o provedení referenda je svou povahou závažnější než např. usnesení Parlamentu o zákonech (kromě ústavních zákonů) a proto navrhují, aby toto rozhodnutí bylo přijímáno kvalifikovanou nadpoloviční většinou všech poslanců.
Současně navrhovatelé vycházejí z toho, že oprávněný požadavek na vypsání refe- renda může vzniknout z bezprostřední vůle občanů České republiky. Pro tento případ považují za dostatečně kvalifikovaný počet 250.000 občanů požadujících vypsání referenda.
Za nejvhodnější způsob výrazu vůle občanů navrhovatelé považují petici podle zákona č. 85/1990 Sb.,o právu petičním.
Vyhlášení referenda na podkladě vůle občanů vyjádřené v petici je obvyklým způsobem i v některých jiných evropských státech.
Navrhovatelé považují za přiměřenou lhůtu k přípravě a vykonání referenda lhůtu 90 dnů.
K článku 3:
Vzhledem k závažnosti otázek, které je možno podle tohoto ústavního zákona předložit k rozhodnutí v referendu, považují navrhovatelé za správné a jedině možné, aby rozhodnutí v referendu bylo přijato jen tehdy, vyslovila-li se pro ně nadpoloviční většina všech oprávněných občanů, nikoliv např.pouze nadpoloviční většina těch občanů, kteří se v referendu zúčastnili hlasování.
Navrhovatelé považují za samozřejmé, aby se rozhodnutí přijatá v referendu publikovala ve Sbírce zákonů, obdobně jako zákony České republiky.
S ohledem na závažnost otázek rozhodovaných v referendu, stejně jako s ohledem na potřebu stability právního řádu a právní jistoty není možné, aby o téže otázce bylo možno opětovně rozhodnout bez náležitého časového odstupu. Za přiměřený časový odstup považují navrhovatelé dobu minimálně 5 let.
Vzhledem k tomu, že referendum podle tohoto ústavního zákona má být výjimečnou formou rozhodování o nejzávažnějších otázkách popsaných v čl.1 a tímto ústavním zákonem jsou kladeny i vysoké nároky na podmínky přijetí rozhodnutí v referendu, je nezbytné přiřadit rozhodnutí přijatému v referendu závaznost ústavního zákona a rovněž vyloučit možnost toto rozhodnutí v náležité lhůtě měnit a výslovně upravit možnost toto rozhodnutí v téže lhůtě zrušit (způsobem uvedeným v článku 4).
K článku 4:
Protože není možné zcela vyloučit (i když se jedná prakticky jen o teoretickou možnost) provedení referenda v rozporu s Ústavou České republiky nebo navrhovaným ústavním zákonem (např. předmětem otázky v referendu je změna některých ústavních principů, jejichž změnu Ústava nepřipouští apod.), je navrhována možnost přezkoumání ústavnosti takového referenda Ústavním soudem. Jelikož se jedná o zcela specifickou situaci jak co do četnosti výskytu, tak co do závažnosti, je navrhováno, aby Ústavní soud tuto záležitost přezkoumával výhradně jen na návrh presidenta republiky. Toto řešení považují navrhovatelé za optimální i z hlediska nenarušování dělby moci ve státě.
K podání takového návrhu Ústavnímu soudu je navrhována lhůta 30 dnů, která je dostatečně dlouhá k posouzení věci presidentem republiky a současně dostatečně krátká z hlediska právní jistoty o platnosti a nezvratnosti rozhodnutí přijatého v referendu.
Samotné zakotvení čl.4 do navrhovaného ústavního by znamenalo tzv.nepřímou novelu Ústavy České republiky. S ohledem na požadavek právní čistoty navrhovatelé volí formu přímé novely, tedy připojení samostatné části ústavního zákona, který výslovně doplňuje Ústavu v oblasti pravomocí presidenta republiky a v oblasti úkolů Ústavního soudu.
Společně s tímto návrhem ústavního zákona je předkládán i logicky navazující návrh na novelu zákona o Ústavním soudu s předpokládaným stejným datem účinnosti.
Pokud jde o pravomoc presidenta republiky obracet se se zmíněným návrhem k Ústavnímu soudu, vycházejí navrhovatelé z názoru, že není vhodné tuto pravomoc podřizovat režimu předchozího souhlasu (spolupodpisu) předsedsedy vlády, proto navrhují tuto pravomoc zařadit do Čl.62 Ústavy.
Navrhovaným ústavním zákonem jsou v souladu s Ústavou České republiky stanoveny toliko základní okolnosti a podmínky vyhlášení a provedení referenda. Je pochopitelné, že další otázky související se samotným způsobem provedení a technického zabezpečení referenda vyžadují další právní úpravu. Tu však již není nutné - s ohledem na její obsah, rozsah i právní sílu - přijímat ústavním zákonem.
Navrhovatelé vycházejí z názoru, že účinnost ústavního zákona je třeba stanovit pevným datem. Datum 1.ledna 1997 se jeví jako nejvhodnější s ohledem na potřebu ponechat přiměřeně dlouhou lhůtu ke zpracování zákona o způsobu provedení referenda.
Navrhovatelé zastávají názor, že vzhledem k povaze věci by se mělo jednat o zákon navržený vládou České republiky.
Navrhovaný ústavní zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy.
Přijetí návrhu ústavního zákona nevyvolá samo o sobě žádné nároky na státní rozpočet.
Případné finanční nároky budou závislé na četnosti konání referenda, přičemž tuto četnost nelze předem přesně stanovit; návrh ústavního zákona počítá s referendem jako spíše výjimečnou událostí. Náklady na jedno referendum navrhovatelé odhadují cca ve výši 50-60% nákladů na volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu.
Úplné znění novelizovaných ustanovení ústavního zákona České národní rady číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky
/ změny jsou vyznačeny tučně /
Čl. 62
Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,
h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
i) podepisuje zákony,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
1) podává návrh Ústavnímu soudu České republiky na zrušení rozhodnutí přijatého v referendu podle ústavního zákona o referendu, má-li za to, že referendum bylo provedeno v rozporu s Ústavou České republiky nebo ústavním zákonem o referendu.
__________________
Čl. 87
(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
c) o návrhu prezidenta republiky na zrušení rozhodnutí přijatého v referendu podle ústavního zákona o referendu,
d) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
e) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních základních práv a svobod,
f) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
g) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
h) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,
i) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
j) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
k) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
1) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
(2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud
a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem,
b) spory o rozsah kompetencí státních
orgánů a orgánů územní
samosprávy, nepřísluší-li podle
zákona jinému orgánu.