Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Obecná část

Předkládaný návrh zákona je jedním ze tří základních právních předpisů, které nahradí několikrát novelizovaný zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který je svého druhu kodifikací zdravotnického práva v České republice. Kromě předkládaného zákona o podmínkách poskytování zdravotní péče půjde o zákon o zdravotní péči a o zákon o ochraně veřejného zdraví, které budou upravovat rozsáhlou a různorodou materii vztahů vznikajících při poskytování zdravotní péče. Návrh nové právní úpravy vychází i z dalších platných právních předpisů, které se dotýkají poskytování zdravotní péče (především právní předpisy upravující systém všeobecného zdravotního pojištění, který je základem financování zdravotnictví).

Předpokládá se, že zdravotnické právo bude stát na třech základních zákonech (právní úprava všeobecného zdravotního pojištění a zdravotních pojišťoven zde jako vymykající se samotnému poskytování zdravotní péče se nebere ve zřetel). Návrh zákona o podmínkách poskytování zdravotní péče upravuje oprávnění poskytovat zdravotní péči, podmínky získání, popř. ztráty tohoto oprávnění, okruh osob, které mají způsobilost vykonávat zdravotnické povolání a jejich další vzdělávání ve specializační přípravě, udělování pověření (akreditace) k zajištění specializační přípravy, tedy postavení zdravotnických pracovníků a jejich vzdělávání. Jde o typicky veřejnoprávní materii, která je doplněna úpravou okruhu zdravotní péče, která je z hlediska péče o zdraví obyvatelstva bazální a za jejíž dostupnost odpovídá stát (zdravotní péče ve veřejném zájmu). Předmětem úpravy připravovaného zákona o zdravotní péči budou především vztahy mezi pacientem a subjektem, který pacientu poskytuje zdravotní péči a některé aspekty jednotlivých lékařských výkonů (např. umělé oplodnění, odnětí tkání a orgánů a transplantace). Ucelená a účelem specifická (cílem zásahů státu na poli ochrany veřejného zdraví je preventivními opatřeními předcházet potřebě konzumovat zdravotní péči) oblast ochrany veřejného zdraví bude rovněž předmětem samostatné právní úpravy.

Celospolečenské změny, ke kterým v České republice v uplynulých čtyřech letech došlo, významným způsobem ovlivnily systém a strukturu poskytování zdravotní péče.

Z direktivně centralisticky řízeného státního zdravotnictví v důsledku ekonomických a organizačních změn vzniká decentralizovaný liberální systém, který je schopen pružně reagovat na potřeby jednotlivých regionů. Nástrojem k dosažení uvedeného stavu je probíhající privatizace zdravotnických zařízení. Státní monopol na poskytování zdravotní péče byl odstraněn; u zdravotnických zařízení především ambulantních není již převažující formou vlastnictví státní vlastnictví. S tímto stavem však není počítáno v zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, byť byl po r. 1989 několikrát novelizován. Rovněž zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, který byl přijat jako právní předpis bezprostředně reagující na vznik nestátního sektoru zdravotnictví, trpí řadou koncepčních nedostatků, které jsou příčinou aplikačních obtíží. Zde jde především o koncepci provozování zdravotnického zařízení, je-li jeho provozovatelem právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. V takovém případě totiž právnická osoba, aby mohla podle části třetí zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních žádat o registraci nestátního zdravotnického zařízení (která je podmínkou pro poskytování zdravotní péče), musí být nejprve zapsána do obchodního rejstříku s jiným předmětem činnosti než je poskytování zdravotní péče.

Navrhovaná právní úprava sjednotí právní postavení dnešních státních a nestátních zdravotnických zařízení, pokud jde o splnění podmínek stanovených jako předpoklad pro kvalitní poskytování zdravotní péče. S ohledem na privatizaci podstatné části zdravotnického systému České republiky totiž rozlišování a dvojí, odlišný právní režim subjektů, které poskytují zdravotní péči, postrádá význam. Nic se samozřejmě nemění, pokud jde o obecné právní postavení právnických osob oprávněných poskytovat zdravotní péči; bude se řídit příslušnými právními předpisy v závislosti na typu právnické osoby (obchodní společnosti a družstva obchodním zákoníkem, rozpočtové a příspěvkové organizace státu rozpočtovými pravidly republiky).

V souladu se zkušenostmi států s rozvinutým systémem všeobecného zdravotního pojištění se předpokládá, že funkční systém zdravotnických zařízení se vytvoří na základě potřeby druhů a forem zdravotní péče na konkrétním území, aniž by bylo nutné určovat tyto druhy a formy právní normou. Rolí státu je zde doplňovat spontánní aktivitu subjektů oprávněných poskytovat zdravotní péči; stát zde potřebuje pouze nástroje, aby zajistil dostupnou zdravotní péči tam, kde spontánní aktivitou zajištěna nebude. Proto je významnou součástí navrhované právní úpravy úprava zdravotní péče ve veřejném zájmu. Právě zde se nejvíce projevuje ústavní odpovědnost státu za zdravotnictví (čl. 31 Listiny základních práv a svobod).

Navrhuje se proto, aby zákon (v souladu čl. 31 Listiny základních práv a svobod) uložil příslušným správním úřadům odpovědnost za zajištění zdravotní péče tehdy, když se její některý potřebný druh či forma nevytvoří spontánně.

Správní úřad bude postupovat tak, že příslušnou péči zajistí subjektem oprávněným poskytovat zdravotní péči jím zřízeným a není-li takový, subjektem zajištěným smluvně; (takový subjekt povinně poskytne zdravotní péči fyzickým osobám, u kterých vyvstane problém dostupnosti zdravotní péče na základě smlouvy). Tato opatření předcházejí možnému výpadku zdravotní péče v určitém druhu či formě či péče o některé skupiny obyvatelstva.

Riziku, že se spontánně nevytvoří, resp. nebude vždy zachována soustava zdravotnických zařízení, které poskytují obyvatelstvu specializovanou a zvláště specializovanou péči (finančně nejnáročnější druhy a formy) předchází návrh zákona tím, že ukládá povinnost zajistit tuto péči ministerstvu.

Koncept zajištění dostupnosti zdravotní péče vychází z pojetí státu jako minimálního, který zasahuje pouze v krizových situacích, kdy je se podmínky pro zajištění dostupnosti zdravotní péče nevytvoří bez státní ingerence.

Návrh zákona charakterizuje poskytovatele zdravotní péče jako fyzickou či právnickou osobu, která je oprávněna poskytovat zdravotní péči a má k tomu potřebné oprávnění od státu. Tím se zcela jednoznačně poskytovatel zdravotní péče definuje mj. i ve vazbě na svou činnost. Návrh neomezuje oprávněné subjekty v tom, že by nemohly vykonávat i jinou činnost a (po splnění podmínek akreditace pro výuku) zajišťovat vzdělávání v medicínských a navazujících oborech.

Návrh v souladu s ústavní odpovědností státu za poskytování zdravotní péče neukládá povinnost zajistit zdravotní péči obcím. Nic však nebrání, aby se subjekty územní samosprávy na zajištění zdravotní péče podílely na základě vlastní aktivity a v souladu s místními potřebami. Stát a zdravotní péče ve veřejném zájmu nastoupí teprve poté, kdy potřebná zdravotní péče nebude dostupná ani aktivitou územní samosprávy. Připomíná se, že všechny subjekty oprávněné poskytovat zdravotní péči (tedy včetně oprávněných subjektů zřízených obcemi a městy) budou mít stejné právní postavení, a to včetně jejich vztahu ke zdravotním pojišťovnám, které spravují nejpodstatnější zdroj finančních prostředků pro zdravotnictví (veřejné zdravotní pojištění).

Návrh vychází z potřeb nového systému zdravotní péče, jehož cílem je dosáhnout úrovně zdravotní péče srovnatelné se zdravotní péčí poskytovanou v zemích Evropského společenství.

Pokud jde o část týkající se nové úpravy vzdělávání zdravotnických pracovníků, uvádějí se změny nejpodstatnější. Ve specializační přípravě se navrhuje změnit dosavadní dvoustupňový systém této přípravy na jednostupňový v základním oboru. Dosavadní systém specializací lékařů, zubních lékařů a farmaceutů spočívá ve specializaci prvního stupně v základním oboru, ve specializaci druhého stupně v základním oboru, v nástavbových specalizacích ve vybraných oborech a v nástavbových specializacích ve zvlášť úzkých oborech. Tento složitý systém nemá v Evropě obdobu kromě několika států východní Evropy. Všude ve světě se osvědčil jednodušší systém jedné specializace v oboru, případně doplněné nástavbovou specializací. Navrhovaný systém specializační přípravy ruší proto dosavadní dvoustupňový systém specializace v základním oboru, který vedl k tomu, že úroveň specialistů prvního stupně, jimiž se lékaři stávali za krátkou dobu cca tří let po absolvování univerzity, neodpovídala úrovni specialisty evropského standardu. Navrhuje se, aby absolventi lékařských a farmaceutických fakult, ostatních vysokých a středních škol absolvovali před vstupem do specializační přípravy odbornou praxi v rozsahu 12 až 24 měsíců. Povinnost absolvovat specializaci v základním oboru se ruší.

Návrhem se vytváří pluralitní model dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků zavedením akreditačního řízení pro udělování pověření (akreditace) zdravotnickým zařízením. Ruší se dosavadní monopol Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze a Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně.

Předkládaný návrh se významně dotýká občanů. Objektivním stanovením jednoznačných materiálních a personálních podmínek pro poskytování zdravotní péče se zajišťují základní předpoklady pro kvalitní poskytování zdravotní péče. Podmínky pro činnost poskytovatelů zdravotní péče bude stanovovat stát jako reprezentant obecných zájmů, nikoliv profesní organizace, jež z povahy věci zastupují zájem profesní skupiny. Současně se vytvářejí právní podmínky pro zajištění dostupné zdravotní péče a stírají se tak případné obavy z toho, že by nabídka zdravotní péče nebyla dostatečná. Část zákona upravující poskytování zdravotní péče ve veřejném zájmu, jak již uvedeno, totiž vytváří dostatečné záruky toho, aby se každému obyvateli republiky dostalo v přiměřeném rozsahu dostatečné nabídky zdravotní péče na celém území státu.

Pro zdravotnickou komunitu představuje návrh sjednocení právních podmínek pro činnost zdravotnických zařízení bez ohledu na formu vlastnictví. Současně se jednoznačným způsobem definuje systém vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví a kvalifikační předpoklady pro výkon zdravotnického povolání. Podmínky pro činnost se v souladu s článkem 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví zákonem a nikoliv předpisy profesních sdružení, jako je tomu doposud. V tomto směru návrh představuje omezení politického vlivu profesních organizací a jejich zájmů ve prospěch zájmů obecních. Stát zde musí vystupovat důsledně jako reprezentant z rozptýlených zájmů obyvatel republiky. To přirozeně neznamená, že se i nadále profesní organizace působící ve zdravotnictví zřízené zákonem (zákon ČNR č. 220/1991 Sb.) nebudou podílet na definování podmínek výkonu zdravotnických činností; podmínky však budou stanoveny právně závazným způsobem, formou právního předpisu a tak, aby byla nalezena rovnováha mezi rozptýleným zájmem obyvatel republiky a koncentrovaným zájmem zdravotnické komunity.

Návrh se rovněž dotýká systému všeobecného zdravotního pojištění, neboť vytváří prostor pro vytváření rozumné soustavy poskytovatelů zdravotní péče napojených na systém všeobecného zdravotního pojištění tak, aby neextendovala nabídka zdravotní péče hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění nad rámec možností tohoto systému.

Předkládaný návrh zákona vychází ze současného stavu, kdy je zdravotní péče hrazena ze zdrojů všeobecného zdravotního pojištění a z jiných zdrojů. Zdravotní péče ve veřejném zájmu bude hrazena jak z prostředků veřejného zdravotního pojištění, tak z prostředků státních.

V minulých letech byly výdaje na zdravotní péči hrazeny převažujícím podílem ze zdrojů zdravotního pojištění. Uvedený podíl činí více jak 90 % celkových výdajů na zdravotnictví. Po započtení objemů na investiční (kapitálové) výdaje z veřejných rozpočtů (realizovaných mimo vlastní zdroje reprodukce zdravotnických organizací) se tento podíl pohybuje okolo 85 %.

Ze státního rozpočtu republiky a územních rozpočtů, jsou hrazeny ty činnosti a subjekty, které nelze zahrnout pod stávající položky Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (vyhláška č. 258/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ze státního rozpočtu a z územních rozpočtů je na tyto činnosti nehrazené ze zdrojů zdravotního pojištění v úhrnu použito cca 5 miliard Kč.

Zvláštní část

K části první až osmé

K § 1

Vymezuje se pojem "zdravotní péče" a upravuje se okruh činností, které tvoří obsah poskytování zdravotní péče a ke kterým je potřebné oprávnění podle tohoto zákona. Ve výčtu zdravotní péče se rozlišuje jednak pracovně lékařská péče, jejímž obsahem je posuzování zdravotní způsobilosti ke konkrétní práci, tedy k činnosti na konkrétním pracovišti, jednak posuzování zdravotní způsobilosti k práci, ke studiu, učebnímu oboru a jiným činnostem, jejímž obsahem je posuzování zdravotní způsobilosti k profesi obecně (tzv. rekomandace k profesi) bez ohledu na konkrétní činnost vykonávanou za konkrétních pracovních podmínek.

Současně se též vysvětluje, že zdravotní péčí jsou i specializované hygienické a protiepidemické úkony a posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely dávek a služeb sociálního zabezpečení, zaměstnanosti a civilní služby, přestože se tento zákon na ně nevztahuje.

K § 2

Zohledňuje se skutečnost, že poskytovatel zdravotní péče je subjektem podnikání a že tento subjekt může poskytovat zdravotní péči jen v případě, že splní podmínky stanovené zákonem.

K § 3

V taxativně vyjmenovaných oborech se poskytování zdravotní péče svěřuje pouze poskytovatelům zdravotní péče zřízeným státem, neboť jde o zdravotní péči, která vyžaduje vysokou úroveň kontroly a u které je vysoké riziko zneužití.

K § 4

Uvádí se výčet činností tvořících obsah zdravotní péče ve veřejném zájmu. Jde o bazální zdravotní péči, kterou je třeba zajistit, aby byla naplněna ústavní povinnost státu zajistit ochranu zdraví svých občanů, popř. dalších osob (čl. 31 Listiny základních práv a svobod).

K § 5

Zakotvuje se povinnost okresních úřadů a ministerstva zabezpečit jednotlivé druhy zdravotní péče ve veřejném zájmu v případě, že tato zdravotní péče není zajištěna poskytovateli zdravotní péče vzniklými spontánně.

Upravuje se postup při zabezpečení zdravotní péče ve struktuře potřebné k pokrytí všech činností uvedených v § 4.

Pro tyto případy se upravuje postup okresních úřadů a ministerstva při zajištění zdravotní péče ve veřejném zájmu. Navržený mechanismus preferuje zajištění uvedené zdravotní péče poskytovatelem zdravotní péče zřízeným okresním úřadem či ministerstvem. Není-li takový poskytovatel zdravotní péče zřízen, navrhuje se zajistit zdravotní péči ve veřejném zájmu smlouvou s jiným poskytovatelem zdravotní péče, který bude vybrán na základě obchodní veřejné soutěže.

Předností tohoto postupu je, že se nezasahuje do soukromoprávní sféry - to však předpokládá existenci dostatečného množství poskytovatelů zdravotní péče v potřebné struktuře.

K § 6 a § 7

Poskytovateli zdravotní péče ve veřejném zájmu a zdravotní pojišťovně se ukládá povinnost uzavřít smlouvu podle § 13 zákona o všeobecném zdravotním pojištění. Tím je zaručeno poskytovateli zdravotní péče, který poskytuje tuto péči ve veřejném zájmu, finanční zajištění té části zdravotní péče ve veřejném zájmu, která je hrazena z prostředků všeobecného zdravotního pojištění.

Zdravotní péče ve veřejném zájmu poskytovaná na základě všeobecného zdravotního pojištění je plně nebo částečně hrazena z tohoto pojištění v rozsahu stanoveném zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů a předpisy vydanými k jeho provedení (Zdravotní řád a Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami). Zdravotní péče ve veřejném zájmu uvedená v § 7 bude hrazena z rozpočtových prostředků.

Tím není dotčena povinnost osob hradit zdravotní péči nehrazenou ze zdravotního pojištění nebo rozpočtových prostředků.

K § 8

V návaznosti na § 2, v němž se definuje poskytovatel zdravotní péče, se upravuje režim získání oprávnění k poskytování zdravotní péče. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se navrhuje, aby udělení oprávnění se vztahovalo na všechny subjekty bez rozdílu. (Současná právní úprava zakotvuje tento režim jen pro nestátní zdravotnická zařízení).

K § 9

Obsahem ustanovení je výčet náležitostí, které musí být obsaženy v žádosti o vydání rozhodnutí o oprávnění, a dokladů, které je nutno k ní připojit.

K § 10

Oprávnění k poskytování zdravotní péče je založeno na registračním principu, což znamená, že příslušný orgán je povinen udělit oprávnění, pokud žadatel splní všechny zákonem stanovené podmínky.

K

§ 11

Po obsahové stránce musí být v rozhodnutí uvedeny údaje obsažené v § 9 odst. 1. Vzhledem k tomu, že půjde o rozhodování ve správním řízení (jde o rozhodování o právech, oprávněných zájmech a povinnostech právnických a fyzických osob), bude rozhodnutí obsahovat též náležitosti vyplývající z obecných předpisů o správním řízení, tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Oprávnění není převoditelné a zanikne současně se zánikem poskytovatele zdravotní péče (v případě fyzické osoby její smrtí).

K § 12

Vychází se z osvědčené a potřebné stávající právní úpravy obsažené v § 11 odst. 2 zákona ČNR č. 160/1992 Sb.

Z důvodu zajištění odborné přednemocniční neodkladné péče a lékařské služby první pomoci se zakotvuje povinnost příslušného orgánu státní správy zaslat opis rozhodnutí o oprávnění subjektům oprávněným tuto zdravotní péči poskytovat. Dále se stanoví povinnost příslušného úřadu vést veřejně přístupný seznam všech poskytovatelů zdravotní péče v obvodu jeho působnosti s vyznačením subjektů poskytujících zdravotní péči ve veřejném zájmu.

K § 13

Při každé změně údajů obsažených v rozhodnutí nebo v dokladech, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, je poskytovatel zdravotní péče povinen požádat příslušný úřad o změnu rozhodnutí o oprávnění a předložit doklady o této změně nejpozději do 15 dnů od jejího vzniku. Příslušný úřad posoudí, zda poskytovatel zdravotní péče je i nadále způsobilý řádně poskytovat zdravotní péči; poté rozhodnutí na základě nových skutečností změní nebo rozhodne o pozastavení poskytování zdravotní péče.

K § 14

Rozlišují se případy, kdy úřad příslušný k vydání rozhodnutí o oprávnění své rozhodnutí zruší na základě žádosti poskytovatele zdravotní péče a případy, kdy musí dojít ke zrušení rozhodnutí z důvodu, že poskytovatel zdravotní péče přestal splňovat podmínky potřebné k jeho vydání. Při zrušení rozhodnutí o oprávnění se vždy pamatuje na to, aby byla zajištěna zdravotní péče ve veřejném zájmu. V případech uvedených v tomto ustanovení se nejedná o sankční opatření.

K § 15 a § 16

Ze zákona se stanoví, že zrušením oprávnění zaniká současně i povinnost poskytovat zdravotní péči ve veřejném zájmu. Stanoví se též oznamovací povinnost příslušného orgánu státní správy, pokud jde o změnu rozhodnutí nebo zrušení oprávnění anebo o pozastavení poskytování zdravotní péče.

K § 17

Upravují se základní povinnosti, které se ukládají poskytovateli zdravotní péče v zájmu zabezpečení kvalitní a dostupné zdravotní péče včetně zajištění její návaznosti a komplexnosti.

Povinnost uvedená pod písm. v) navazuje na ust. § 73b zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 307/1993 Sb., které upravuje poskytování sociální péče ve zdravotnickém zařízení.

K § 18 až § 22

Obsahem ustanovení je rozlišení zdravotnických zařízení a výčet druhů zdravotnických zařízení ambulatní péče, ústavní péče, zvláštních zdravotnických zařízení a zařízení lékárenské péče.

K § 23

Vymezuje se okruh osob, které mají základní způsobilost vysokoškolského, vyššího, středního, nižšího a pomocného zdravotnického pracovníka.

Obory studia a obory kursů včetně jejich vzdělávacích programů a dále činnosti, které může po získání základní způsobilosti samostatně vykonávat zdravotnický pracovník uvedený v odstavcích 2 až 6 po získání základní způsobilosti, budou upraveny prováděcí vyhláškou.

K § 24 a § 25

Odbornou způsobilost získávají zdravotničtí pracovníci úspěšným ukončením specializační přípravy. Specializační příprava není povinná, avšak bez získání specializace v určitém specializačním oboru, nelze samostatně vykonávat odborné a specializované činnosti, neboť předpokládají další znalosti a dovednosti v rámci některého z druhů vzdělávání.

Navrhovaný systém specializační přípravy je oproti stávajícímu jednodušší, neboť upouští od druhého stupně specializace v základním oboru. Standardní úroveň specializační přípravy je třeba zajistit jednotnými vzdělávacími programy.

Maximální délku specializační přípravy nelze stanovit přímo zákonem, neboť se bude odvíjet od jednotlivých oborů stanovených vyhláškou. Proto se upravuje jen minimální délka specializační přípravy.

Základní a nástavbové obory specializační přípravy pro zdravotnické pracovníky a obory specializační přípravy pro fyzické osoby, které absolvovaly studium na škole neuvedené v § 23, jejich vzdělávací programy a činnosti, které mohou tyto osoby samostatně vykonávat po ukončení specializační přípravy v příslušném oboru budou upraveny prováděcí vyhláškou.

K § 26

Stanoví se předpoklady, které musí být splněny, aby se uchazeč o další vzdělávání mohl přihlásit do specializační přípravy. Předpoklady jsou stanoveny tak, aby uchazeč měl již určité penzum teoretických znalostí a praktických dovedností v příslušném oboru. Většina zdravotnických pracovníků (lékařů, stomatologů, farmaceutů a jiných) vykonává v průběhu vojenské základní (náhradní) služby svoji profesi pod vedením atestovaných odborníků. Není proto důvodu, aby se doba vojenské služby (nebo její poměrná část) nezapočítávala do odborné praxe.

K § 27

Specializační příprava se ukončuje před zkušební komisí zkouškou, která se skládá z teoretických znalostí a praktických dovedností stanovených ve vzdělávacích programech.

Podrobnosti specializační zkoušky stanoví zkušební řád, který vydá ministerstvo vyhláškou.

K § 28

Vzhledem k tomu, že se specializační příprava nejčastěji vykonává v pracovním poměru, vyjadřuje se její vztah k zákoníku práce. Tam, kde tato příprava není vykonávána v pracovním poměru, se předpokládá, že ji účastník absolvuje na vlastní náklady.

Nově se upravuje specializační příprava v oboru, jehož potřeba je nezbytná pro zabezpečení zdravotní péče.

K § 29

Důvodem vydávání povolení cizincům k vykonání odborné praxe nebo k absolvování specializační přípravy na vlastní náklady je umožnit vzdělání v České republice cizincům na straně jedné a zároveň regulovat počty zdravotnických pracovníků vykonávajících povolání na území České republiky na straně druhé. Obdobná právní úprava je aplikována i v jiných státech, např. v USA, Francii nebo Anglii.

Současně se v dalších ustanoveních návrhu zákona (§ 31 až § 34) umožňuje, aby též cizinci mohli poskytovat zdravotní péči na území České republiky po splnění stanovených podmínek.

K § 30

Po přerušení odborné činnosti po dobu delší než pět let, např. z důvodu čerpání mateřské dovolené a další mateřské dovolené, se stanoví povinnost se zapracovat po určitou dobu pod vedením zdravotnického pracovníka s odpovídající odbornou způsobilostí v příslušném oboru.

K § 31 až § 34

Upravuje se povolení výkonu činnosti zdravotnického pracovníka na území České republiky osobám uvedeným v § 31 podrobněji a přesněji, než je tomu v dosavadní právní úpravě.

I osobám, které získají příslušné vzdělání v cizině, se umožňuje podílet se na území České republiky na poskytování zdravotní péče. K tomu je však potřebné zjistit, zda úroveň dosaženého vzdělání v cizině je srovnatelná s úrovní vzdělání poskytovaného v České republice, včetně dostatečné znalosti českého jazyka.

Složení aprobační nebo specializační zkoušky je, obdobně jako v zemích Evropského společenství, navrhováno jako obligatorní podmínka u osob, které získaly způsobilost v cizině. Složením této zkoušky je sledována ochrana zdraví osob žijících na území České republiky. Její zavedení není v rozporu s článkem 17 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Prominutí aprobační zkoušky ministrem přichází v úvahu zejména v případech významných a uznávaných zahraničních odborníků.

Aprobační a specializační zkouška probíhá před zkušební komisí podle zkušebního řádu vydaného ministerstvem vyhláškou.

Aprobační a specializační zkouškou musí uchazeč prokázat znalosti stanovené ve zkušebním řádu. Na základě úspěšného složení zkoušky vydá ministerstvo povolení výkonu činnosti zdravotnického pracovníka na území České republiky.

K § 35 až § 37

Navrhuje se vytvoření pluralitního modelu specializační přípravy, a to formou udělování akreditace. Předpokládá se, že navrhovaný model povede k rozšíření realizace specializační přípravy.

Povinností akreditovaného zařízení je provádět specializační přípravu podle vzdělávacích programů stanovených ministerstvem, které obsahují požadavky na teoretické znalosti a praktické dovednosti potřebné ke složení specializační zkoušky.

Akreditační komise jsou navrhovány jako obligatorně zřizované poradní orgány, jejichž složení s přihlédnutím k odborné činnosti uvedené v žádosti o udělení akreditace určí ministr ad hoc. Půjde-li např. o udělení akreditace k posudkové službě, která je v kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí, bude do akreditační komise přizván též zástupce tohoto resortu. O udělení a odnětí akreditace rozhoduje ministerstvo. Na akreditaci není právní nárok. Období, na které se akreditace uděluje, bude uvedeno v rozhodnutí. Před uplynutím této doby může dosavadní akreditované zařízení požádat o nové udělení akreditace. Navrhuje se udělovat akreditaci na dobu určitou, a to s ohledem na potřebu posouzení nových forem dalšího vzdělávání.

Pokud dojde k odnětí akreditace před uplynutím doby, na kterou byla udělena, bude ministerstvo povinno zajistit účastníkům dalšího vzdělávání dokončení specializační přípravy v jiném akreditovaném zařízení ve stejném oboru.

Vzdělávací programy specializační přípravy v jednotlivých oborech vydá ministerstvo vyhláškou. K zajištění standardní úrovně specializační přípravy je akreditované zařízení povinno zajišťovat specializační přípravu podle vzdělávacích programů.

Způsob financování akreditovaných zařízení vychází ze zákona o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky (zákon ČNR č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z vyhlášky ministerstva financí ČR č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací, a dále z právní formy akreditovaných zařízení. Poskytování příspěvku akreditovaným zařízením na částečnou úhradu neinvestičních nákladů je závislé na disponibilních zdrojích státního rozpočtu.

K § 38

Upravuje se postup při přijímání uchazečů do specializační přípravy na základě výběrového řízení. Dále se určuje počet cizinců přijímaných do specializační přípravy. Klade se tak důraz na požadavek zajištění zdravotní péče v České republice především vlastními odborníky.

K § 39

Upravují se sankce za porušení nebo neplnění povinností stanovených tímto zákonem a zákonem o péči o zdraví lidu, za neoprávněné požadování finančních úhrad a za poskytování zdravotní péče bez oprávnění.

K § 40 a § 41

Ze zákona se stanoví, že uložením sankce podle § 39 odst. 2, tj. zrušením rozhodnutí o oprávnění současně zaniká povinnost poskytovat zdravotní péči ve veřejném zájmu. Stanoví se též oznamovací povinnost příslušného orgánu státní správy v těchto případech.

K § 42

Stanoví se subjektivní a objektivní lhůta pro uložení pokut a upravuje se správa pokut.

K § 43

Vzhledem k tomu, že v platných právních předpisech je pojem "zdravotnické zařízení" použit jak pro označení subjektu poskytujícího zdravotní péči, tak i pro označení prostor, v nichž je zdravotní péče poskytována, je nezbytné se s touto situací vypořádat.

K § 44

Upravuje se procesní postup při rozhodování podle tohoto zákona.

K § 45

Navrhuje se, aby do osmnácti měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona získaly všechny právnické a fyzické osoby poskytující zdravotní péči oprávnění podle tohoto zákona. Cílem tohoto ustanovení je především zajistit, aby věcné, technické a další požadavky stanovené tímto zákonem byly splněny u všech subjektů poskytujících zdravotní péči. Právnická nebo fyzická osoba, poskytující zdravotní péči podle dosavadních předpisů, která do osmnácti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona nezíská oprávnění, nebude nadále moci poskytovat zdravotní péči. Současně zákon stanoví i přechodný režim týkající se právnických osob, které ke dni účinnosti tohoto zákona provádějí specializační přípravu podle dosavadních předpisů, dále zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků ve zdravotnictví tak, aby nedošlo v souvislosti se zavedením nové právní úpravy k personálním komplikacím při poskytování zdravotní péče.

K části deváté

Účelem navrhované novely je jednak nutnost uvést terminologii zákona o správních poplatcích do souladu s navrhovaným zákonem, jednak zrovnoprávnit postavení subjektů poskytujících zdravotní péči s ostatními podnikatelskými subjekty.

K části desáté

Navrhuje se stanovit účinnost zákona dnem 1. ledna 1997.

Položka 27 zákona České národní rady č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích vybíraných správními orgány České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 10/1993 Sb., zákona č. 72/1994 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 273/1994 Sb. a zákona č. 36/1995 Sb., zní:

Položka 27

Od poplatku podle této položky jsou osvobozeny osoby těžce zdravotně postižené - držitelé průkazu ZTP nebo ZTP-P.

1. U ohlašovacích živností je poplatek podle písmene a) této položky splatný při ohlášení.

2. Správní orgán vybere poplatek jen podle písmene d) této položky, provádí-li současně změny podle písmen d) a e) této položky.

3. Správní orgán nevybere poplatek, provádí-li ze svého podnětu změnu podmínek provozování podnikatelské činnosti.

Nové znění:

Položka 27

Od poplatku podle této položky jsou osvobozeny osoby těžce zdravotně postižené - držitelé průkazu ZTP nebo ZTP-P.

1. U ohlašovacích živností je poplatek podle písmene a) této položky splatný při ohlášení.

2. Správní orgán vybere poplatek jen podle písmene d) této položky, provádí-li současně změny podle písmen d) a e) této položky.

3. Správní orgán nevybere poplatek, provádí-li ze svého podnětu změnu podmínek provozování podnikatelské činnosti nebo vydává-li na základě změny zákonných podmínek rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotní péče na žádost poskytovatele zdravotní péče.