Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Účelem tohoto zákona je dokončit nápravu některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, [Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti protikomunistického režimu a o odporu proti němu.] stabilizovat vlastnické poměry narušené v období nesvobody [Zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody ] a tím umožnit dokončení privatizace.
(1) O tom, kdo má v držbě [§ 129 občanského zákoníku.] věc, která na stát v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 z majetku církve, náboženské společnosti, řádu, kongregace nebo jiné právnické osoby, která nepozbyla v tomto období právní subjektivitu, přešla v důsledku:
a) smlouvy o darování věci uzavřené dárcem v tísni,
b) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,
c) vyvlastnění za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna,
d) vyvlastnění bez vyplacení náhrady nebo za výrazně nepřiměřenou náhradu,
e) znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady,
f) převzetí věci bez právního důvodu,
g) politické perzekuce [§ 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.] nebo postupu porušujícího všeobecně uznávaná lidská práva a svobody, [§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 87/1991 Sb.]
h) odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů, [Např. zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví.]
i) odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě nebo podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, nebo podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče,
j) odnětí vlastnického práva k nemovitostem chráněné oblasti Pražského hradu postupem podle nařízení vlády č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu a vyhlášky Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 3. 8. 1955 uveřejněné v č. 27 Sbírky nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. m. Prahy,(dále jen "věc") se má za to, že je držitelem v oprávněné držbě [§ 130 občanského zákoníku. ] (dále jen "držitel").
(2) Ustanovení odst. 1 se nevztahuje na věci, k nimž bylo možno uplatnit nárok podle zvláštních restitučních zákonů vydaných po roce 1989. [Např., zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb.]
(3) Držitelem v oprávněné držbě není, kdo získal věc jednáním naplňujícím skutkovou podstatu zločinu, [§ 1 zákona č. 117/1852 ř.z.] trestného činu nebo přečinu.
Vlastnické právo k věci nabývá držitel, nestanoví-li tento zákon jinak, uplynutím jednoho roku od účinnosti tohoto zákona vydržením; je-li držitelem státní podnik, státní fond, rozpočtová nebo příspěvková organizace, státem zřízená nadace nebo jiná státní organizace, nabývá věc do vlastnictví stát.
(1) Výzvou uplatněnou vůči držiteli nebo vůči osobě, která po účinnosti tohoto zákona věc od držitele převzala, ve lhůtě jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, může vlastník věci uplatnit své vlastnické právo.
(2) Výzva musí být učiněna písemně.
(3) Doručení výzvy držiteli se staví běh doby podle § 3.
(4) Žaloba na vydání věci [§ 126 občanského zákoníku.] podaná vlastníkem proti držiteli před účinností tohoto zákona má právní účinky podání výzvy.
(1) Držitel je povinen vydat vlastníkovi věc nejpozději do 60 dnů od doručení výzvy podle § 4 odst. 1.
(2) Vydání podle odst. 1 učiní držitel prohlášením ve formě notářského osvědčení [§ 80 zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činosti (notářský ř.ád)] adresovaným vlastníkovi. Notářské osvědčení není třeba, činí-li prohlášení správní úřad.
(3) Prohlášení o nemovitosti je podkladem pro záznam v katastru nemovitostí.
(1) Proti držiteli, který nevyhověl výzvě vlastníka podle § 4 odst. 1, nebo proti osobě, která po dni účinnosti tohoto zákona věc od držitele převzala, může vlastník podat žalobu o vydání věci movité popř. žalobu o určení vlastnického práva, jde-li o věc nemovitou.
(2) Právo podle odstavce 1 musí vlastník uplatnit u soudu do třech měsíců od uplynutí lhůty podle § 5 odst. 1; jinak právo zaniká.
Uplynutím doby podle § 3, doručením prohlášení vlastníkovi podle § 5 odst. 2 nebo právní mocí rozsudku, jímž bylo vyhověno žalobě podle § 4 odst. 4 nebo podle § 6 odst. 1 oprávněná držba skončí.
Nedohodne-li se vlastník pozemku, který mu byl vydán podle tohoto zákona nebo na základě rozsudku vydaného v řízení o žalobě podle § 4 odst. 4 nebo podle § 6 odst. 1, s vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené a vlastníkovi pozemku nenáležející, uspořádá soud na návrh vlastníka pozemku nebo na návrh vlastníka stavby poměry mezi nimi. Soud může přikázat stavbu do vlastnictví vlastníku pozemku jen souhlasí-li s tímto přikázáním vlastník pozemku. Soud může uspořádat poměry i jinak, zejména zřízením věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva k stavbě. Přikázání stavby do vlastnictví popř. zřízení věcného břemene musí soud vázat na poskytnutí náhrady.
Výzvu podle § 4 nelze učinit vůči držiteli, který je
a) fyzickou osobou,
b) cizím státem,
c) podnikem se zahraniční majetkovou účastí nebo obchodní společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby; to však neplatí jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990.
(1) Doručení prohlášení podle § 5 vlastníkovi nebo právní mocí rozsudku podle § 4 odst. 4 nebo podle § 6 odst. 1 vzniká mezi vlastníkem a držitelem, který užívá nemovitou věc vlastníka nájemní vztah.
(2) Nedohodnou-li se držitel s vlastníkem na výši nájemného popř. jeho splatnosti, rozhodne na návrh kteréhokoli z nich soud.
(3) Nájem bytů a nebytových prostor ve vydávaných věcech, které slouží
a) činnosti diplomatických a konzulárních misí,
b) poskytování zdravotnických a sociálních služeb,
c) školství,
d) provozu kulturních a tělovýchovných zařízení,
e) pracovní rehabilitaci a zaměstnání zdravotně postižených osob, může vlastník vypovědět nejdříve po uplynutí 10 let ode účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se vlastník a držitel jinak; tento závazek přechází na všechny další vlastníky v uvedené době.
(4) Vlastník může vypovědět nájem v případech uvedených v předchozím odstavci dřív, jestliže byty nebo nebytové prostory přestaly sloužit tam uvedenému účelu a dále i z důvodů uvedených v § 679 odst. 3 a § 711 odst. 1 písm. c), d), e), g) a h) občanského zákoníku.
(1) Pronajal-li držitel nemovitost jiné osobě a byla-li tato osoba v dobré víře, že držiteli věc vlastnicky náleží, vstupuje vlastník ve vztahu k nájemci do práv a povinností držitele.
(2) Byl-li nájem sjednán smlouvou pro držitele zjevně nevýhodnou, zejména s ohledem na výši nájemného nebo na nepřiměřeně dlouhou dobu určitou, může soud na návrh vlastníka přivolit k výpovědi nájmu.
(3) Ustanovení § 10 odst. 3 a 4 zde platí obdobně.
(1) Vázly-li na věci, k níž zanikla oprávněná držba, ke dni převzetím státem pohledávky peněžních ústavů zajištěné omezením převodu nemovitostí, vypořádané podle zvláštních předpisů, uhradí vlastník státu částku, kterou stát takto vypořádal.
(2) Vzniklo-li k věci zástavní právo, které do doby skončení oprávněné držby nezaniklo, je držitel povinen na návrh vlastníka ve prospěch zástavního věřitele složit do úschovy soudu takovou částku, pro kterou se může zástavní věřitel domáhat uspokojení své pohledávky ze zástavy po vlastníku věci, nejvýše však cenu zastavené věci; vyplacením složené částky zástavnímu věřiteli zástavní právo zaniká.
(3) Bylo-li k věci zřízeno jinou osobou než vlastníkem právo odpovídající věcnému břemeni nebo nastala-li jiná skutečnost podle které takové právo vzniká a oprávněný byl v dobré víře, že mu takové právo náleží, je vlastník věci, k níž oprávněná držba zanikla, tímto věcným břemenem vázán; držitel je však povinen vlastníku poskytnout přiměřenou náhradu.
(1) Pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se podle občanského zákoníku.
(2) Vydává-li věc jako držitel stát, ustanovení § 130 odst. 3 občanského zákoníku se nepoužije.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem
Obecná část
Podle platného právního stavu založeného ustanoveními § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1992 Sb., je vyloučeno privatizovat majetek, který náležel církvím a náboženským společnostem, jakož i dalším právnickým osobám s tím, že je předpokládáno vydání tohoto majetku zvláštními - dosud nepřijatými - restitučními předpisy. Tyto tzv. blokační paragrafy tedy výslovně předpokládají přijetí takového zvláštního zákona či zákonů, jimiž bude dosaženo alespoň částečné nápravy křivd, které protiprávním odnímáním majetku způsobil totalitní režim zvláště církvím a těm právnickým osobám, jejichž právní subjektivita vyplývá z vnitřních církevních předpisů a kterou stát uznává (čl. 16 Listiny základních práv a svobod).
Nezbytnost navrhované právní úpravy vyplývá tedy nejen z potřeby dokončit alespoň částečnou nápravu křivd vyplývajících z dřívějších protiprávních zásahů do vlastnických práv, ale také z potřeby umožnit stabilizaci vlastnických poměrů a tím i dokončit proces privatizace. Přijetím navrhovaného zákona se naplní smysl ochrany vlastnictví jako jednoho ze stěžejních ústavních práv (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Česká republika pak přijetím navrhovaného zákona vyjádří jasnou vůli poskytovat ochranu vlastnictví nejen v přítomnosti a do budoucnosti, ale i tam, kde dřívější režim nejen tuto ochranu neposkytoval, ale do vlastnických práv brutálně zasahoval. Naplní se tak obsah preambule Ústavy České republiky, podle níž jsou občané v České republice odhodláni budovat Českou republiku jako svobodný a demokratický stát založený na úctě k lidským právům a zásadám občanské společnosti při řízení se osvědčenými principy právního státu. Přijetím zákona Poslanecká sněmovna naplní i literu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Je obtížně odhadnutelné, jaký finanční dopad navrhovaná úprava přinese. Ostatně ani návrhy již dříve přijímaných restitučních předpisů nemohly obsahovat a neobsahovaly přesnou kvantifikaci dopadů na státní rozpočet. Na rozdíl od jiných restitučních zákonů však navrhovaná úprava reprezentuje také hospodářský a finanční příjem státu a posílení příjmové stránky státního rozpočtu v důsledku umožnění privatizace toho majetku, který dosud privatizován být nemůže.
Navrhovaný zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a není ani v rozporu s žádnou mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, jíž je Česká republika vázána. Naopak naplňuje Dodatkový protokol k Úmluvě o o ochraně lidských práv a základních svobod Českou republiku vázající (čl. 1).
Zvláštní část
K § 1
Ustanovení stručně vymezuje účel zákona.
K § 2 a 3
Od jiných restitučních předpisů se navrhovaná právní úprava liší tím, že definuje okruh oprávněných osob jen obecnými pojmovými znaky, a to tak, aby vymezením tohoto okruhu nemohlo docházet ke střetu vlastnických návroků mezi osobami oprávněnými a současnými držiteli těch věcí, jež by případně mohly být předmětem vydání. Právě proto je držitelům těchto věcí poskytována na rozdíl od jiných zákonů o nápravě majetkových křivd poměrně široká ochrana spočívající především v prohlášení jejich držby navrhovaným zákonem za držbu oprávněnou. Z téhož důvodu vylučuje se vydávání věcí fyzickými osobami a také některými dalšími subjekty (dále v § 9). Zákonné předpoklady k případnému uplatnění výzvy k vydání věci jsou svým okruhem totožné s dnes platnými restitučními zákony, avšak s tím omezením, že navrhovaný zákon nelze aplikovat tam, kde již dříve bylo možno restituční nároky uplatnit. Klíčové ustanovení navrhovaného § 3 ve spojení s ustanoveními dalšími dovoluje po poměrně krátké době jednoho roku (obecná právní úprava vydržení nemovitostí vychází z doby 10 let) stabilizovat dosud zcela neprůhledné vlastnické vztahy, a tím vnést do těchto vlastnických poměrů dlouho očekávanou jistotu.
K § 4 a 5
V těch případech, kde se dřívější vlastník, tj. právnická osoba definovaná okruhem dle ustanovení § 2 hodlá dovolat svého vlastnického práva, umožňuje jí navrhovaná právní úprava učinit to v krátké lhůtě, a to za přirozeného předpokladu, že jinak splňuje kritéria oprávněné osoby. Tím se umožní proces restituce rychle ukončit, vyjasnit i vlastnické vztahy státu k některému majetku (dosud blokovanému) a umožnit i ukončení procesu privatizace. Vydání věcí je třeba učinit prohlášením, jehož forma je pro zvýšení právní jistoty stanovena záknem.
K § 6
Ve sporných případech předpokládá navrhovaná právní úprava rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu. K podání žaloby je stanovena propadná lhůta, jejímž uplynutím nárok definitivně zaniká. Aby v těchto případech nepřetrvávala právní nejistota dosavadních držitelů, činí lhůta jen 3 měsíce.
K § 7
Důsledkem uplynutí doby podle § 3 je skončení oprávněné držby a nabytí vlastnictví definitivně a do budoucna nezvratně pro dosavadního držitele. Tam, kde buď držitel uznal oprávněnost vlastníkovy výzvy a doručil mu o tom své prohlášení, nebo tam, kde o oprávněnosti rozhodl soud, je najisto postaveno vlastnictví původního vlastníka.
K § 8
Tímto ustanovením jsou řešeny zvláštní případy střetu právních zájmů vlastníka pozemku a odlišného vlastníka stavby. Navrhovaná právní úprava k odstranění tvrdosti poskytuje vyšší právní ochranu vlastníkům staveb, než by tomu bylo při použití obecné občansko-právní úpravy.
K § 9
Toto ustanovení poskytuje specielní ochranu vlastnického práva ve zvláštních případech s ohledem na individuální zájmy fyzických osob a některých právnických osob. U nich vylučuje jednou pro vždy povinnost vydat věci jimi v dobré víře nabyté, a to, byť by i byly dříve vlastnictvím oprávněných osob.
K § 10, 11 a 12
Jde o návrh řešení nutných důsledků procesu vydání věcí s ohledem na ochranu práv třetích osob.
K § 13
Navrhovná právní úprava
je speciální úpravou obsaženou v občanském
zákoníku. Na tuto obecnou úpravu je jinak
odkazováno.