Vláda na svém zasedání projednala
a posoudila návrh zákona o státním
jazyce České republiky a o jazycích národnostních
menšin a vyjádřila s ním zásadní
nesouhlas.
Používání jazyka je v našem právním
řádu dostatečně upraveno. Vláda
odmítá, aby jazykové právo bylo navrhovaným
způsobem kodifikováno, čeština označena
za státní jazyk a byl tak vytvořen prostor
pro ideologizaci této věci. Podrobněji k
tomu vláda uvádí:
1. Součástí našeho platného
právního řádu je řada právních
předpisů které řeší otázky
používání českého jazyka
či cizích jazyků s přihlédnutím
k ústavně zaručeným právům
národnostních a etnických menšin na
jejich svébytný rozvoj. Tak je tomu například
v zákonech upravujících soudní řízení,
řízení ve věcech daní a poplatků,
v živnostenském zákoně, v předpisech
matričních, v předpisech týkajících
se zápisů do katastru nemovitostí, ve školském
zákoně, v branném zákoně, v
zákoně o rozhlasovém a televizním
vysílání, v zákonech o Českém
rozhlase a České televizi, ale i v zákoně
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny
a v dalších. Uvedené otázce je věnována
pozornost i při přípravě nových
právních úprav. Toto řešení,
kdy otázky používání českého
jazyka jiných jazyků a práva a povinnosti
s tím spojené sou podle konkrétních
potřeb upravovány v jednotlivých zákonech,
považuje vláda za racionální a vyhovující.
2. Vláda nesouhlasí s vydáním samostatného
jazykového zákona i proto, že navrhovaná
zákonná úprava je z převážné
většiny pouhým shrnutím právních
úprav obsažených v jednotlivých platných
zákonech a je tedy nadbytečná. Vláda
však především nevidí ani věcné
důvody pro přiletí speciálního
zákona určeného k ochraně češtiny
jako hlavního komunikačního jazyka v České
republice. Dokladem jsou mimo jiné i statistické
údaje získané při sčítání
lidu v roce 1991. Podle nich žije v České republice
pouze 5,2 % obyvatel jiné národnosti než české
a z nich jen 0,48 % uvedlo jiný mateřský
jazyk než češtinu. Vláda proto nepovažuje
za reálné a opodstatněné tvrzení
předkladatelů, kteří odůvodňují
svůj návrh poukazem na "stále intenzivněji
se prosazující tendence zatlačování
češtiny ve veřejném životě".
3. Předloženy návrh není přínosem,
ani pokud jde o úpravu jazykových práv národnostních
a etnických menšin. Ta je do návrhu z valné
části jen převzata, dílem i nepřesně,
z platných právních předpisů,
a pokud výjimečně obsahuje nová ustanovení,
jsou svou povahou problematická. Konkrétně
například oprávnění vyhotovovat
dvojjazyčně veřejné listiny vydané
obcí, které je nepromyšleně a bez jakéhokoliv
odůvodnění vázáno na podmínku,
že může být využito pouze v těch
obcích, kde národnostní či etnická
menšina tvoří nejméně 20 % trvale
žijícího obyvatelstva (§ 11 odst. 2 návrhu).
Hlavní nedostatek návrhu ve vztahu k právům
národnostních a etnických menšin však
vláda spatřuje v tom, že zákon vedle
jazykových práv menšin právně
reglementuje používání českého
jazyka jako jazyka státního a poskytuje mu zcela
nevyváženě takovou právní ochranu,
která nevychází z reálné společenské
potřebnosti. Přijetí takového zákona
by mělo z hlediska celospolečenského a především
i politického negativní dopad, protože by nepochybně
vyvolalo řadu oprávněných polemik
a pochybností, zda náš stát má
skutečně vůli dodržovat ústavně
garantovaná práva národnostních a
etnických menšin.
4. Předloženy návrh obsahuje některá
ustanovení, která nepřiměřeným
způsobem omezují společenské vztahy
dosud právem nepravené. Konkrétně
jde zejména o povinnost označovat v české
jazyce sdružení občanů české
republiky, politické strany, kulturní a vědecká
zařízení a další subjekty,zahrnující
všechny právnické osoby založené
na základě zákonů České
republiky, s tím, že všechny tyto subjekty mají
možnost užívat jiných jazyků jen
"v nezbytné míře" (§ 4 a 5
návrhu), tedy omezeně. Tato navržená
právní regulace znamená nežádoucí
zásah do rozvoje občanské společnosti
a rozhodně by nepřispěla "k zachování
a rozvíjení češtiny jako jednoho ze
základních prvků české kulturní
identity", jak tvrdí předkladatelé.
Její přijetí by naopak mělo jednoznačně
negativní dopad, protože používání
cizích jazyků v ekonomice, vědě, kultuře
a v dalších sférách společenského
života je nezbytné a pro naši společnost
přínosné.
5. Návrh zákona vykazuje řadu pochybení
a nepřesností i z hlediska legislativního.
Jako na nejzávažnější vláda
upozorňuje, že většina jeho ustanovení
pouze opakuje, anebo formou nepřímé novelizace
mění úpravy obsažené v jiných
platných právních předpisech, aniž
je současně ruší. Takové řešení
je z hlediska legislativního nepřípustné
a pro aplikaci v praxi neprůchodné. Navrhovaný
zákon rovněž používá nejednotně
a nesprávně pojmy označující
jednotlivé orgány státu (§ 2, §
4, § 11 odst. 5) a tím zpochybňuje okruh subjektů,
na něž se mají vztahovat povinnosti v něm
zakotvené. S ohledem na výše uvedené
zásadní připomínky však vláda
nepovažuje za nutné vyjadřovat se k jednotlivým
ustanovením návrhu.