kterým se předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu návrh prohlášení, jímž se odvolává výhrada podle článku 28 a uznává příslušnost Výboru proti mučení přijímat podání podle článků 21 a 22 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
kterým se předkládá k vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh prohlášení, jímž se odvolává výhrada podle článku 28 a uznává příslušnost Výboru proti mučení přijímat podání podle článků 21 a 22 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
"Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí s prohlášením, jímž se odvolává výhrada podle článku 28 a uznává příslušnost Výboru proti mučení přijímat podání podle článků 21 a 22 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání."
"Česká republika oznamuje generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že tímto na základě článku 28, odst. 2, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva") odvolává svoji výhradu k článku 20 Úmluvy, která byla učiněna na základě článku 28, odst. 1, při podpisu Úmluvy, a potvrzena při její ratifikaci dne 30. května 1988 a byla následujícího znění:
"Československá socialistická republika neuznává příslušnost Výboru proti mučení podle článku 20 Úmluvy.".
V návaznosti na tímto odvolanou výhradu Česká republika prohlašuje, že v souladu s článkem 21, odst. 1, Úmluvy uznává příslušnost Výboru přijímat a posuzovat oznámení jednoho státu o tom, že jiný stát neplní své závazky podle této Úmluvy. Česká republika dále prohlašuje, že v souladu s článkem 22, odst. 1, Úmluvy uznává příslušnost Výboru přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců či jejich jménem podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali obětmi porušení ustanovení této Úmluvy některým státem, smluvní stranou této Úmluvy."
1. Jestliže Výbor obdrží spolehlivou informaci, která podle jeho názoru obsahuje plně odůvodněné údaje o systematickém uplatňování mučení na území kteréhokoli státu, který je smluvní stranou této Úmluvy, vyzve Výbor tento stát ke spolupráci při posouzení této informace a za tímto účelem k předložení připomínek k dané informaci.
2. S přihlédnutím ke všem připomínkám, jež mohou být příslušným státem předloženy, jakož i k jakékoli jiné důležité informaci, kterou má k dispozici, může Výbor, považuje-li to za účelné, pověřit jednoho nebo více svých členů provedením důvěrného šetření a urychleným podáním zprávy Výboru.
3. Provádí-li se šetření v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, usiluje Výbor o spolupráci s příslušným státem. Po dohodě s tímto státem může takové šetření zahrnovat i návštěvu na jeho území.
4. Po prostudování závěrů svého člena či členů, předložených v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, předá Výbor tyto závěry příslušnému státu spolu se všemi připomínkami nebo návrhy, které v dané situaci považuje za vhodné.
5. Celé řízení Výboru uvedené v odstavcích 1 až 4 tohoto článku je důvěrného charakteru a ve všech jeho stádiích je usilováno o spolupráci se státem, smluvní stranou této Úmluvy. Po dokončení takovéhoto řízení, týkajícího se šetření provedeného v souladu s odstavcem 2, může Výbor, po konzultacích s příslušným státem, smluvní stranou, rozhodnout o zahrnutí stručného přehledu výsledků řízení do své roční zprávy, vypracovávané v souladu s článkem 24.
1. Stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, může na základě tohoto článku kdykoli prohlásit, že uznává příslušnost Výboru přijmout a posoudit oznámení jednoho státu o tom, že jiný stát neplní své závazky podle této Úmluvy. Výbor může na základě tohoto článku přijmout a posoudit oznámení jen tehdy, jestliže je předkládá stát, který prohlásil, že uznává příslušnost Výboru. Výbor nepřijme žádné oznámení, jestliže se týká státu, který takové prohlášení neučinil. S oznámeními přijatými podle tohoto článku se postupuje takto:
a) Jestliže stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, usuzuje, že jiný stát, smluvní strana, neplní ustanovení této Úmluvy, může na tuto skutečnost upozornit příslušný stát písemným oznámením. Stát, který oznámení obdržel, poskytne do tří měsíců státu, který je předložil, písemné vysvětlení nebo prohlášení, jež má obsahovat, pokud je to možné a účelné, informaci o tom, jaká opatření k nápravě se provádějí nebo již byla provedena.
b) Oba státy mají právo postoupit věc Výboru, jestliže není urovnána k jejich spokojenosti do šesti měsíců poté, kdy stát obdržel původní oznámení. Stát, který tak činí, o tom informuje vedle Výboru i druhý stát.
c) Výbor se bude zabývat záležitostí, která mu byla postoupena na základě tohoto článku, jen tehdy, když zjistí, že byly použity a vyčerpány všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Toto pravidlo neplatí v případech, kdy opravné řízení se bezdůvodně protahuje nebo kdy je málo pravděpodobné, že přinese účinnou pomoc osobě, jež je obětí porušování této Úmluvy.
d) Výbor zkoumá oznámení učiněná podle tohoto článku na neveřejných schůzích.
e) Aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování závazků stanovených touto Úmluvou, Výbor - s výhradou ustanovení pododstavce c) - poskytne své dobré služby státům, které jsou smluvními stranami této Úmluvy. Za tímto účelem může Výbor v případě potřeby zřídit ad hoc smírčí komisi.
f) Výbor může vyzvat státy, smluvní strany zmíněné v pododstavci b), aby poskytly jakékoli důležité informace v každé věci, která mu byla postoupena na základě tohoto článku.
g) Státy, smluvní strany zmíněné v pododstavci b), mají právo být zastoupeny při projednávání věci Výborem a ústně nebo písemně se k ní vyjadřovat.
h) Výbor předloží zprávu do dvanácti měsíců ode dne, kdy obdržel vyrozumění podle pododstavce b):
i) jestliže se dosáhne urovnání podle pododstavce e), omezí Výbor svou zprávu na stručné uvedení skutečností a dosaženého řešení;
ii) jestliže se nedosáhne urovnání podle pododstavce e), omezí Výbor svou zprávu na stručné uvedení skutečností; písemné vyjádření a protokol obsahující ústní vyjádření učiněné státy, smluvními stranami, budou přiloženy ke zprávě. Zpráva se zašle státům, kterých se týká.
2. Ustanovení tohoto článku vstoupí v platnost, jakmile pět států, smluvních stran této Úmluvy, učiní prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku. Tato prohlášení uloží státy u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který předá jejich kopie ostatním státům, smluvním stranám této Úmluvy. Prohlášení může být kdykoli odvoláno oznámením generálnímu tajemníkovi. Odvolání se nedotkne posuzování věci, která je předmětem oznámení již předloženého podle tohoto článku. Poté, co generální tajemník obdržel sdělení, kterým se prohlášení odvolává, nelze přijmout žádné další oznámení kteréhokoli státu, který je smluvní stranou této Úmluvy, pokud stát, který prohlášení odvolal, neučinil nové prohlášení.
1. Stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, může v souladu s tímto článkem kdykoli prohlásit, že uznává příslušnost Výboru přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců či jejich jménem podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali obětmi porušení ustanovení této Úmluvy některým státem, smluvní stranou této Úmluvy. Výbor nepřijme oznámení, jestliže se týká státu, jenž takovéto prohlášení neučinil.
2. Výbor považuje oznámení učiněné na základě tohoto článku za nepřijatelné, jestliže je anonymní, považuje-li je za zneužití práva předkládat taková sdělení nebo je-li neslučitelné s ustanoveními této Úmluvy.
3. Výbor, s výhradou ustanovení odstavce 2, upozorní stát, smluvní stranu této Úmluvy, který učinil prohlášení podle odstavce 1 a který se údajně dopustil porušení některého ustanovení Úmluvy, na každé oznámení předložené mu podle tohoto článku, ve kterém se tvrdí, že bylo porušeno některé ustanovení Úmluvy. Tento stát předloží Výboru do šesti měsíců písemné vysvětlení nebo prohlášení objasňující tuto věc a informuje jej o opatřeních k nápravě, která případně učinil.
4. Výbor posoudí oznámení, jež obdržel podle tohoto článku, a vezme přitom v úvahu všechny informace, které dostal od jednotlivce nebo jeho jménem a od dotyčného smluvního státu.
5. Výbor neposuzuje žádné oznámení jednotlivce podle tohoto článku, dokud se neujistí, že:
a) stejná věc nebyla a není projednávána v jiném mezinárodním orgánu pro šetření nebo řešení sporů;
b) jednotlivec vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, které měl k dispozici; toto pravidlo neplatí v případech, kdy se opravné řízení neodůvodněně protahuje nebo kdy je málo pravděpodobné, že přinese účinnou pomoc osobě, jež je obětí porušení této Úmluvy.
6. Výbor zkoumá oznámení podle tohoto článku na neveřejných zasedáních.
7. Výbor sdělí své názory příslušnému státu, smluvní straně Úmluvy, a jednotlivci.
8. Ustanovení tohoto článku vstoupí v platnost, jakmile pět států, smluvních stran této Úmluvy, učiní prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku. Tato prohlášení uloží státy u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který předá jejich kopie ostatním státům, smluvním stranám této Úmluvy. Prohlášení lze kdykoli odvolat oznámením generálnímu tajemníkovi. Odvolání se nedotkne posuzování věci, která je předmětem oznámení již předloženého podle tohoto článku. Poté, co generální tajemník obdržel sdělení, kterým se prohlášení odvolává, nelze přijmout žádné další oznámení kteréhokoli státu, který je smluvní stranou této Úmluvy, pokud stát, který prohlášení odvolal, neučinil nové prohlášení.
1. Každý stát může při podpisu nebo ratifikaci této Úmluvy nebo přístupu k ní prohlásit, že neuznává příslušnost Výboru upravenou v článku 20.
2. Kterýkoli stát, který učinil výhradu v souladu s odstavcem 1 tohoto článku, může tuto výhradu kdykoli odvolat oznámením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů."
Část textu (v angličtině) nebyla na disketě dodána - viz archiv
Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva"), jeden ze základních smluvních dokumentů OSN, byla ratifikována prezidentem ČSSR v květnu 1988. Federální shromáždění tehdy vyslovilo s Úmluvou souhlas, avšak učinilo k ní výhradu v tom smyslu, že ČSSR ". neuznává příslušnost Výboru proti mučení upravenou čl. 20 Úmluvy" a ". necítí se být vázána ustanovením čl. 30 odst. 1 Úmluvy.". V březnu 1991 prezident ČSFR výhradu, učiněnou na základě článku 30 odst. 1 Úmluvy, kterou se neuznává příslušnost Mezinárodního soudního dvora, odvolal.
V listopadu 1994 obhájila delegace ČR před Výborem Úvodní zprávu ČR o plnění závazků plynoucích z Úmluvy OSN proti mučení. Zpráva byla hodnocena pozitivně a Výbor ve svých závěrech svého hodnocení pouze doporučil, aby Česká republika odvolala výhradu učiněnou na základě článku 28 odst. 1 Úmluvy, kterou se neuznává příslušnost Výboru OSN proti mučení (dále jen "Výbor").
Dne 8. března 1995 přijala Komise OSN pro lidská práva na svém 51. řádném zasedání v Ženevě rezoluci č. 1995/37A nazvanou Mučení a jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Touto rezolucí vyzývá Komise státy, které Úmluvu ratifikovaly nebo k ní přistoupily, aby, ". pokud se tak ještě nestalo, učinily prohlášení podle článků 21 a 22 Úmluvy a posoudily možnost odvolání svých výhrad ke článku 20; .". Možnost prohlášení o uznání příslušnosti Výboru upravují ve vztahu k mezistátním podáním článek 21 a ve vztahu k podáním individuálním článek 22 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů připravilo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky návrh usnesení vlády, jímž vláda souhlasí s prohlášením, jímž se odvolává výhrada podle článku 28 a uznává příslušnost Výboru proti mučení přijímat podání podle článků 21 a 22 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Mechanismy mezinárodní kontroly dodržování lidských práv, které předpokládají možnost států či jednotlivce obracet se přímo k příslušným mezinárodním orgánům se stížnostmi v případě domnělého porušování smluvních závazků státem, jsou nejúčinnější formou jejich ochrany. Vstřícnost k mezinárodní kontrole nejen demonstruje vůli státu plnit přijaté mezinárodní závazky, ale je i rozhodujícím prostředkem ke sjednání nápravy tam, kde došlo k pochybení. Česká republika přijala již dříve obdobné existující mechanismy vytvořené na základě Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (sdělení FMZV č. 169/1991 Sb.) nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.).
V souvislosti s mezinárodní kontrolou dodržování zákazu mučení je důležité vyzdvihnout zejména skutečnost, že vláda České republiky přijala dne 22. února 1995 usnesení č. 112, jímž mj. souhlasila s ratifikací Evropské úmluvy proti mučení a Protokolů č. 1 a 2 k ní. Ta je nyní předkládána Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu. Její kontrolní mechanismus totiž ukládá státu rozsáhlejší povinnosti, než je tomu u Úmluvy OSN, zejména pak možnost návštěv bez zvláštního souhlasu státu a povinnost spolupracovat oproti možnosti návštěv pouze po dohodě se státem a bez jeho povinnosti spolupracovat. Ani okamžikem odvolání výhrady a učinění prohlášení ve smyslu uznání příslušnosti Výboru se tato situace nezmění.
V zájmu komplexního zabezpečení mezinárodních standardů při provádění mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána v oblasti lidských práv, je nicméně vhodné a žádoucí rozšířit dostupné prostředky mezinárodní ochrany lidských práv o ty zbývající, které prozatím nebyly akceptovány. Procedura kontroly upravená články Úmluvy, jejichž plné znění tvoří součást tohoto materiálu, se uplatňuje pouze vůči smluvním stranám, které výslovně uznaly pravomoc Výboru, smluvního orgánu kontroly.
Procedura projednávání stížnosti podle Úmluvy není spojena s žádnými přímými finančními náklady. Uznáním pravomocí Výboru bude Česká republika povinna zejména předkládat ve stanovených lhůtách vysvětlující stanoviska k podaným oznámením, stížnostem či informacím obsahujícím tvrzení o porušení ustanovení Úmluvy, a spolupracovat s Výborem při posuzování nebo šetření jednotlivých případů, týkajících se České republiky, a při případném sjednávání nápravy.
Uznání výše uvedeného mechanismu ze strany České republiky si přímo nevyžádá změny v českém právním řádu. Úmluva má charakter mezinárodní smlouvy o lidských právech a předkládá se proto tímto v souladu s čl. 49 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu. Vláda České republiky návrh prohlášení projednala a vyslovila s ním na své schůzi dne 22. listopadu 1995 usnesením č. 666 souhlas.
Vzhledem k tomu, že činění a odvolávání výhrad a prohlášení k mezinárodním smlouvám je součástí sjednávání těchto smluv, bude prohlášení na základě článku 63, odstavce 1 b), Ústavy České republiky, předloženo prezidentu republiky k ratifikaci.