Parlament se usnesl na tomto ústavním zákoně České republiky:
(1) O přístupu České republiky ke společenství států, s jehož členstvím je spojeno podstatné omezení její svrchovanosti ve věcech zahraniční, obranné, bezpečnostní nebo hospodářské politiky, lze rozhodnout jen na základě lidového hlasování.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se použije též pro případ vystoupení České republiky z takového společenství států, nedojde-li k němu jiným způsobem podle zákona České republiky nebo podle zásad obecného mezinárodního práva.
Otázka předložená k lidovému hlasování musí být formulována tak, aby na ni bylo možné jednoznačně odpovědět "ano" nebo "ne".
Hlasovací právo v lidovém hlasování mají občané České republiky, kteří jsou oprávněni volit do Poslanecké sněmovny Parlamentu (dále jen "Poslanecké sněmovny").
O konání lidového hlasování podle článku 1 rozhoduje Poslanecká sněmovna usnesením, k jehož přijetí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, navrhne-li to
a) aspoň 41 poslanců Poslanecké sněmovny nebo
b) vláda České republiky
Lidové hlasování vyhlašuje prezident České republiky oznámením ve Sbírce zákonů do 15 dnů od doručení usnesení Poslanecké sněmovny o přijetí návrhu na konání lidového hlasování.
(1) Lidové hlasování se koná do 90 dnů od jeho vyhlášení.
(2) Lidové hlasování lze konat nejpozději pět měsíců před uplynutím volebního období Poslanecké sněmovny.
(1) Návrh předložený k lidovému hlasování je přijat, vyslovila-li se pro něj nadpoloviční většina oprávněných voličů.
(2) Rozhodnutí přijaté v lidovém hlasování vyhlašuje předseda Parlamentu.
O stejné otázce lze lidové hlasování konat nejdříve po čtyřech letech od předchozího lidového hlasování.
Ústavnost postupu lidového hlasování před vyhlášením jeho výsledku přezkoumá Ústavní soud České republiky, navrhne-li to vláda České republiky nebo aspoň 41 poslanců Poslanecké sněmovny.
Způsob provedení lidového hlasování upraví zákon.
Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem .
Ústava České republiky neupravuje institut lidového hlasování (referenda) a přenechává tuto otázku samostatnému ústavnímu zákonu (čl. 2 odst. 2). Je tomu tak zřejmě proto, že předem nelze stanovit, které prvky a rysy státní moci budou v určité době tak významné, aby o nich rozhodl přímo svrchovaný lid.
Česká republika je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a řady mezinárodních odborných organizací (UNESCO, Mezinárodní organizace práce, Světové zdravotnické organizace atd.), s jejichž členstvím jsou spojena jen standardní smluvní omezení bez direktivního zasahování do autonomního rozhodování státu v podstatných otázkách.
V současné době se však projevují tendence k začlenění českého státu do takové mezinárodní struktury, s jejímž členstvím by bylo spojeno podstatné omezení nejen jehoi suverenity (zejména ve srovnání s politicky, ekonomicky a vojensky silnějšími partnery), ale v prvé řadě též svrchovanosti lidu, tj. občanů České republiky usídlených na jeho území. Např. smlouva o Evropské unii, podepsaná v Maastrichtu 7. února 1992, zavazuje členy unie k nadstátnímu institucionálnímu a koherentnímu zabezpečení společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, unijního občanství a úzké spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Tato smlouva platí na neomzenenou dobu a nemá ustanovení o právu členů z této unie vystoupit (čl. 240).
Ukazuje se potřeba s předstihem přijmout ústavní zákon, jímž by byla zabezpečena legitimita a legalita eventuálního připojení České republiky do mezinárodní organizace, s nímž by mělo být spojeno časově, institucionálně a organizačně neohraničené omezení suverenity českého státu a jeho občanů.
Zároveň je však třeba už předem ústavním zákonem občanům České republiky zaručit právo v referendu kdykoli rozhodnout o obnovení její plné suverenity. To však nevylučuje postup podle vnitrostátního zákonodárství a podle zásad obecného mezinárodního práva, tj. smluvní nebo jednostranné vystoupení z nevyhovujícího společenství.
Právo rozhodnout o rozsahu suverenity státu a lidu patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu podle čl. 9 Ústavy a nemůže být omezeno nebo změněno ani mnohostrannou mezinárodní smlouvou.
Navrhovaný ústavní zákon se nevztahuje na provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti podle čl. 41 Charty OSN (§ 100 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny).
K čl. 1:
Ve stanovení předmětu referenda se reaguje na aktuální aktivity oficiální politiky směřující k omezení suverenity lidu a České republiky ve prospěch některých mezinárodních vládních organizací.
Pro případ, že by takový stav nastal, je třeba svrchovanému lidu (oprávněným českým voličům) zachovat též jeho právo rozhodnout o obnovení plné státní suverenity vystoupením z příslušné mezinárodní organizace.
K čl. 2:
Otázka položená v referendu musí být formulována tak, aby z ní bylo naprosto nepochybné, že jeho podstatou je omezení suverenity lidu a státu. Čeští voliči jsou schopni sami posoudit a rozhodnout, zda dosažení jiných cílů (např. "vyrovnaného a trvalého hospodářského a sociálního pokroku", "společné obranné politiky" apod.) má mít prioritu před omezením suverenity a zda omezení suverenity zaručuje splnění prognózovaných hodnot.
K čl. 3:
Pro konání referenda platí obecné principy aktivního volebního práva.
K čl. 4:
Rozhodnutí o konání referenda se svěřuje Poslanecké sněmovně, je však podmíněno podáním návrhu buď skupinou poslanců, nebo vládou.
Počet 41 poslanců koresponduje kvóru předepsanému pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho části (§ 64 zák. č. 182/1993 Sb.). Stanovení vyššího počtu by bylo neúčelné, protože o návrhu musí vždy rozhodnout plénum.
Na podání návrhu vládou se vztahuje ustanovení čl. 76 Ústavy, podle něhož vláda rozhoduje ve sboru při souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.
O konání referenda může Poslanecká sněmovna rozhodnout nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců (analogicky podle čl. 39 odst. 3 Ústavy).
K čl. 5:
Ústavní pravomoc prezidenta republiky v referendu spočívá v jeho vyhlášení po rozhodnutí Poslaneckou sněmovnou.
K čl. 6:
Lhůta 90 dnů (tří měsíců) je dostatečná k vysvětlovací kampani o smyslu a cíli referenda.
Konání referenda a voleb jsou politicky a finančně náročné akce, proto není vhodné, aby se obě konaly v poměrně krátkém období pěti měsíců. To nevylučuje, aby se konaly v týž den.
K čl. 7:
Pro lidové hlasování je základním kritériem projevená vůle nadpoloviční většiny - členů vlády, poslanců i voličů.
Výsledek referenda je obecně závazný, proto se navrhuje, aby jej vyhlásil předseda Parlamentu (v čl. 51 se uvádí na prvém místě).
K čl. 8:
Lhůta pro konání referenda v téže věci se stanoví shodně s volebním obdobím Poslanecké sněmovny (aby o něm nerozhodoval zákonodárný orgán ve stejném složení).
K čl. 9:
Pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost postupu lidového hlasování vyplývá z jeho postavení orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud nerozhoduje z úřední povinnosti, ale jen na návrh, a to subjektů, které jsou oprávněny navrhnout konání referenda (podle čl. 4 návrhu).
K čl. 10:
Prováděcí zákon bude koncipován podle zásad aplikovaných ve volbách do Poslanecké sněmovny a upraví zejména: sestavování seznamů pro hlasování, vytváření orgánů pro lidové hlasování (ústřední, okresní a okrskové komise) a vlastní konání referenda (pořízení hlasovacích lístků, kampaň před referendem a její podmínky, hlasování, zjištění a vyhlášení výsledků, úhrada nákladů, přezkoumání ústavnosti postupu v referendu).
K čl. 11:
Den účinnosti ústavního zákona by měl být stanoven s dosatatečně dlouhou legisvakancí, aby voliči měli možnost se s ním náležitě seznámit.
V Praze dne 15. června 1995.