Parlament se usnesl na tomto ústavním zákoně České republiky:
Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, se doplňuje takto:
1. Článek 3 se označuje jako odstavec 1 a připojuje se nový odstavec 2 v tomto znění:
"(2) Občané mají právo na přiměřené bydlení."
2. Dosavadní text článku 7 se označuje jako odstavec 1 a připojují se nové odstavce 2,3 a 4 v tomto znění:
"(2) Stát svou hospodářskou politikou usiluje o rozmnožování národního bohatství, o sociálně spravedlivou společnost a o vytváření nezbytných podmínek pro svobodný rozvoj osobnosti.
(3) Nerostné bohatství, energetická zařízení, využívající jadernou energii, včetně paliva a použitých radioaktivních komponentů, přírodní zásoby vod, vodní toky, přírodní léčivé zdroje a alespoň polovina základního lesního půdního fondu jsou ve vlastnictví České republiky.
(4) Zákon stanoví, který další majetek a které další základní zdroje energie smějí být jen ve vlastnictví České republiky."
3. Článek 9 se doplňuje o nový odstavec 4 v tomto znění:
"(4) Zákony nepůsobí zpětně na právní úkony a skutečnosti, které nastaly přede dnem, kdy zákon nabyl účinnosti, nebo na situaci, která před tímto dnem zanikla, ledaže jsou pro osoby příznivější a nejsou na újmu právu nebo právnímu zájmu druhých."
4. Článek 12 se doplňuje o nový odstavec 3 v tomto znění:
"(3) Státní občan jiného státu se nemůže zároveň stát státním občanem České republiky."
5. Za článek 14 se doplňuje článek 14a, který zní:
(1) Státním jazykem České republiky je český jazyk. Podrobnosti stanoví zákon.
(2) Zákon též stanoví, za jakých podmínek lze veřejné listiny vyhotovovat, názvy obcí a jiné zeměpisné názvy uvádět a veřejné instituce označovat vedle českého jazyka též v jazyce národnostních nebo etnických menšin, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak."
Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
K čl. I, bod 1:
Závazek členských států Spojených národů zaručit každému právo na bydlení je obsažen v čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který je pro Českou republiku právně závazný od 1. ledna 1993 na základě ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR.
Právo na bydlení jako politická aktivita veřejných orgánů vůči občanovi bylo naposledy deklarováno v Zásadách bytové politiky, které společně stanovily Hospodářská a sociální rada OSN, Evropská hospodářská komise a Výbor pro lidská sídla Rady Evropy.
Počínaje rokem 1990 v České republice soustavně klesá počet nově postavených bytů - z 55 tisíc v roce 1989 na 18 tisíc v roce 1994. Největší propad nastal ve výstavbě nájemních bytů, které plní funkci sociálních bytů.
Protože příslušné výkonné státní orgány neplní převzaté mezinárodní závazky v oblasti bytové politiky, je třeba právo občanů na přiměřené bydlení zakotvit přímo do Ústavy. Občanem se rozumí státní občan České republiky.
K čl. I, bod 2:
V novém odstavci 2 čl. 7 Ústavy se vyjadřuje program politických sil, které se po listopadu 1989 ujaly řízení státu a společnosti a zakotvily si jej do článku 15 odst. 2 ústavního zákona o čs. federaci, a to ústavním zákonem z 18. dubna 1990 č. 100/1990 Sb.
Textem nového odstavce 3 čl. 7 se do Ústavy začleňuje výhradní vlastnictví státu k hodnotám, uvedeným v tomto ustanovení. Navrhované ustanovení odpovídá Chartě hospodářských práv a povinností států, schválené Valným shromážděním OSN (Dokument OSN z 12. 12. 1974), a ustanovením čl. 1 odst. 3 mezinárodních paktů o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, závazných pro Českou republiku od 1. ledna 1993.
Po zrušení čl. 10 Ústavy ČSFR není vlastnictví majetku státu ústavně upraveno. Za této situace je dispozice s majetkem, který ještě zůstává ve vlastniví státu podle běžných zákonů, svěřena do volné úvahy ústavní podstatě státního majetku neúměrně nízkého hlasovacího kvóra Parlamentu (čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR), jakož i orgánů výkonné a soudní moci.
Právo a povinnost státu vykonávat svrchovanou moc nad národním bohatstvím a nad rozhodnou částí energetických zdrojů a lesního a půdního fondu patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Skutečnost, že do Ústavy nebylo pojato ustanovení o výhradním vlastnictví státu, byla chyba, kterou je nutné napravit.
K čl. I, bod 3:
Zákaz zpětné účinnosti (retroaktivity) zákonů je výslovně vyjádřen pouze pro trestní oblast, a to v článku 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pro ostatní oblasti právních vztahů se odvozuje z principů právního státu (viz nález Ústavního soudu ČR, vyhl. pod č. 131/1994 Sb.)
Zákaz retroaktivity zákonů posiluje právní jistoty občanů a upevňuje hospodářské, majetkoprávní, sociální a jiné legitimně a legálně vzniklé právní vztahy. Je nedílným atributem právního státu, proto je opodstatněný návrh, aby byl zakotven přímo v Ústavě. Zákaz retroaktivity právních norem se nezvtahuje na tzv. nepravou retroaktivitu, která spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti starého práva, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Teprve po jeho účinnosti se řídí právem novým.
Zákaz rektroaktivity přesahuje vnitrostátní právo, neboť se vztahuje též na obsah uzavíraných mezinárodních smluv (podle čl. 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhl. pod č. 15/1988 Sb.). Jeho zakotvení v Ústavě ČR proto bude též mít přímý vztah k ustanovení čl. 10 o nadzákonné právní síle ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
K čl. I, bod 4:
Jediným materiálněprávním ustanovením, vztahujícím se ke státnímu občanství České republiky, je čl. 12 odst. 2 Ústavy o tom, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Všechny ostatní, a to i ústavně podstatné otázky spojené s tímto institutem, byly přenechány běžnému zákonodárství.
Státní občanství osob trvale usídlených na území našeho státu je spolu se státním územím a s vlastní soustavou ústavních orgánů nedílnou součástí státní suverenity České republiky. Pouze státní občané proto mají ústavní právo podílet se na správě veřejných záležitostí, vykonávat veřejné funkce, postavit se na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod aj. Z těchto důvodů je dvojité a vícenásobné státní občanství nežádoucí a demokratické státy mu čelí mezinárodními smlouvami nebo vnitrostátním zákonodárstvím. Členské státy Rady Evropy k tomu účelu přijaly Úmluvu č. 43 o snížení případů vícenásobného státního občanství a o vojenské povinnosti v těchto případech. Úmluva byla novelizována Protokolem č. 95, Dodatkovým protokolem č. 96 a Druhým dodatkovým protokolem. Smyslem Úmluv je vytvořit takový stav, aby občané členských zemí Rady Evropy byli občany jen jednoho členského státu. Tím není dotčeno dodatkové občanství Evropské unie, s nímž je spojeno právo svobodného pohybu a usazování na území členských států a právo volit a kandidovat v komunálních volbách v členském státě, kde cizí státní občan sídlí (podle čl. 8a a 8b Maastrichtské smlouvy).
K čl. I, bod 5:
Při sčítání lidu, které se uskutečnilo v březnu 1991, se k české národnosti přihlásilo 81,3%, k moravské 13,2% a ke slezské 0,4% obyvatel České republiky, tj. celkem 94,9% občanů, jejichž spisovným jazykem je čeština.
Jazyková a jiná práva občanů, kteří tvoří národnostní nebo etnické menšiny, jsou upravena v čl. 25 Listiny základních práv a svobod. V procesních řádech a v jiných běžných zákonech se obecně stanoví, že každý může v úředním styku užívat svůj mateřský jazyk, a to popř. za pomoci tlumočníka. To však nemění nic na skutečnosti, že české státní orgány a instituce a většina státních podniků jednají v češtině a že se čeština považuje za státní jazyk.
Podstatné rozšíření politických, hospodářských, kulturní, sportovních a jiných styků se zahraničím a zejména vstup do Evropského společenství vyžaduje, aby čeština byla oficiálně prohlášena a chráněna jako státní jazyk České republiky. Např. v nařízení Evropského hospodářského společenství č. 1 o úpravě jazykové otázky tohoto společenství se stanoví, že úředními a pracovními jazyky orgánů společenství jsou jazyky všech členských států.
V prováděcím zákoně budou stanoveny podmínky, za jakých lze veřejné listiny (rodné listy, vysvědčení apod.) vyhotovovat, názvy obcí a jiné zeměpisné názvy uvádět a veřejné instituce označovat vedle českého jazyka též v jazyce národnostních nebo etnické menšiny, např. v případě, kdy občané České republiky příslušející k národnostní nebo etnické menšině tvoří nejméně 20% trvale bydlícího obyvatelstva v určité obci. Použití jiných jazyků je přípustné v případech, stanoví-li tak dvoustranná nebo mnohostranná mezinárodní smlouva (např. při uznávání cizích vysvědčení, označování zastupitelských úřadů aj.).
Jazykové právo za první republiky bylo upraveno zákonem č. 122/1920 Sb., který byl součástí československého ústavního pořádku.