Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslance Jiřího Šolera na předsedu vlády Václava Klause. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

RNDr. Jiří Šoler Csc. poslanec Parlamentu České republiky

Výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí

Parlamentní klub Českomoravské unie středu

Elišky Přemyslovny 393, 156 00 Praha - Zbraslav

tel. (02) 401 00 96 email: soler@psp.cz

V odpovědi prosím uveďte číslo jednací 001/95

Vážený pan premiér

doc. ing. Václav Klaus CSc.

předseda vlády ČR

Vážený pane premiére,

jedním z deklarovaných cílů převratu v listopadu 1989 bylo vytvoření skutečně demokratického a právního státu založeného na pluralitní demokracii, svobodné soutěži politických sil a důsledném dodržování lidských práv. Bohužel místo uskutečnění tohoto ideálu došlo pouze k předem dohodnuté výměně vládních garnitur; přitom nová garnitura neváhala a neváhá používat k dosažení a udržení své moci stejné prostředky jako generace komunistických vládců. A tak zatímco mnoho lidí žvaní o nedemokratičnosti minulého režimu a potrestání zločinů komunismu (samozřejmě kromě žvanění se v této oblasti téměř nic neděje), páchají noví vládci zločiny nové, téměř stejně nelidské jako jejich předchůdci, pouze maskované krycími hesly falešného humanismu.

Okamžitě po převratu jsme se měli možnost seznámit se s předem připravenými hesly a krycími organizacemi (zejména hnutím nazvaným Občanské fórum), jejichž hlavním cílem bylo zajistit předání moci do rukou předem připravených struktur a zabránit vzniku jakýchkoliv nezávislých iniciativ. Některá hesla hlásala ideály falešné humanity ("nejsme jako oni") s cílem tlumit nežádoucí skutečně spontánní vystoupení; jiná hesla lidem znalým historie už připomínala skutečnou podstatu nové připravené garnitury. Není náhodou, že například povědomé heslo "V jednotě je síla" lze najít jako dílčí nadpis v kapitole "fašismus" v českém překladu knihy Andrewa Heywooda "Politické ideologie".[Victoria Publishing, Praha 1994, anglický originál Political Ideologies, The Macmillan Press Ltd., London 1992] Není divu, když oficiální ideologové tohoto hnutí podobně jako ideologové fašismu vyšli zejména z principu negace všeho minulého, z často tupé a bezmyšlenkové negace komunismu.

Před časem běžel v televizi italský film "Horalka", který začínal několika autentickými záběry z demonstrací vedených Benitem Mussolinim (zbytek filmu už byl o něčem jiném). A z obrazovky na mě dýchl duch shromáždění z Václavského náměstí a z Letné v devětaosmdesátém, proto jsem srovnání obou hnutí věnoval více pozornosti. Jako důkaz podobnosti obou ideologií si dovolím uvést několik citátů ze zmíněné knihy A. Heywooda v pořadí, jak je kniha uvádí (citáty jsou označeny kurzívou):

Ve fašistické ideologii převažují negativní rysy nad pozitivními.... Pro fašisty například "svoboda " znamenala absolutní podřízení, mezi demokracii a diktaturu bylo položeno rovnítko a pokrok měl význam permanentního boje a války.... Fašismus byl hnutím více než čímkoliv jiným a jeho přední ideologové Hitler a Mussolini byli v podstatě propagandisté, kteří se o ideje a teorie zajímali jen do té míry, pokud byly schopny vyvolat emocionální reakce a probudit masy k činům. Jak věrný obraz listopadových událostí, kde základem úspěchu bylo ovládnutí freneticky křičícího davu!... fašisté chtěli jedince úplně vymazat a zavést vládu komunity nebo sociální skupiny. Proto ta snaha ospravedlnit zločiny současného režimu souhlasem zfanatizovaného davu. Právě tato perspektiva sociální soudržnosti neboli, jak slibovali nacisté, " v jednotě je síla ", přitahovala k fašismu lidové masy v dobách krize a společenského rozvratu. Hlavně nepřipustit, aby lidé začali přemýšlet. Fašismus se obrací k duši, k emocím a k instinktům.... Nakonec to byly masy, které touží po vedení a řízení a jejichž osudem je slepá poslušnost.... Autorita Vůdce je absolutní a nezpochybnitelná, protože jen on zná "skutečnou" vůli lidu neboli "obecnou vůli ".... Vůdce má neomezenou státoprávní moc a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu. (Srovnej článek 65 odst. 3 české ústavy). Vůdce musí mít přímý osobní kontakt se svým lidem, obvykle na organizovaných masových shromážděních, na lidových manifestacích a na plebiscitech. (Pravda, to už dnes nějak nezvládá). Zprostředkovací instituty, jako jsou volby, parlamenty a strany, se musejí bud zrušit, nebo oslabit. Nejlépe podle komunistické metodiky "Národní fronty".

Pochopte, že když se v ulicích objevila drobná modifikace hesla z Mussoliniho pochodu na Řím o tom, že "strany jsou pro straníky, svazky (fasces) jsou pro všechny ", odhalila nová elita svou podstatu úplně; bohužel pohádce o demokratickém základu nového hnutí dosud věří mnozí a probouzejí se pomalu. Musím se přiznat, že i já jsem zpočátku té masové sugesci podlehl a těmi klíči jsem zvonil s tak velkou radostí, že mám stále chuť si to zopakovat. Konečně i já jsem si od komunistického režimu užil svoje. Bohužel podobné cesty často pomohou bořit staré pořádky, ale sotva kdy pomohou úspěšně vytvořit ty nové lepší. A moje zkušenost s režimem současným o mnoho lepší není. Proto pochopte, když občas k charakterizaci některých jeho prvků používám termín "fašistický",

Konečně personální vazby mezi kolaborantskou elitou z doby okupace, ideology komunistické totality a ideology současnosti je stále obtížnější vyvracet. A připravovaný monstrproces s obránci Národního památníku obětí nacismu v Terezíně před Hitlerovými pohrobky přímou návaznost současného režimu na Hitlerovo Německo nesporně dokazuje. A jak jinak si vysvětlovat požadavky, aby se poslanci Parlamentu omlouvali za uvedení věcných skutečností z doby okupace, nemluvě o věcných zmínkách o politických zločinech současného režimu? A jak si vysvětlovat pokusy omezit během projednávání rozpočtu finanční příspěvek na organizaci veteránů protinacistického odboje, Svazu bojovníků za svobodu? Zatímco vznikají pomníky nacistickým zločincům, antifašisté jsou tiše likvidováni! Navíc právě 50 let po konci nacistické okupace!

Jedním ze základů filosofie současné české totality je vytváření umělého nepřítele podle hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám". Heslo, které kupodivu nevynalezli komunisté, jak se mnoho lidí domnívá, jeho rozbor lze najít už u Karla Havlíčka Borovského, např. v článku Slovanská politika v listě Slovan v červenci 1850 [Podle sbírky Karel Havlíček Borovský, Prosa, nákladem Okres. osvětového sboru, Kyjov 1923, strana 473].. Všeobecný předmět my označuje v tomto případě soudobou "elitu národa", oni jsou jacísi abstraktní komunisté, zcela odlišní od těch skutečných, kterých jsou plné vládní strany a kterým je zejména předávána ekonomická moc; další významná část nově vznikající buržoasie se rekrutuje z bývalé kriminální spodiny (veksláci, pasáci apod.); odtud vyplývá současné morální zhroucení společnosti. Boj proti uměle vytvořenému nepříteli opravňuje i ty nejhorší zločiny. Já osobně vidím tu kategorii, kde je třeba být zásadní a kde nelze couvat, ne v boji proti fiktivnímu nepříteli, ale v poctivosti a demokratičnosti politického systému a respektování politických práv a svobod všech občanů, bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Opět si dovolím návrat k těm ideálům, které již mnoho let formují demokratickou Evropu. Budu opět citovat Havlíčka, nyní z článku Úvod novinářský z Pražských novin z 6. ledna 1848 [Citovaná sbírka, strana 281].: Každá vláda a každá politická strana může být dobrá a také špatná, dílem podle okolností a národu (neboť se každý způsob vlády pro každý národ stejně nehodí), hlavně však podle jedné [Zdůrazněný text je v originále zvýrazněn proložením].vlastnosti, bez které žádná vláda ani žádná politická strana, buď si její jméno sebekrásnější a sebemódnější, k platnosti národu není, a s kteroužto vlastností každá vláda zem svou oblažiti může.Jest to poctivost, totiž když vláda nestranně a spravedlivě všechno řídí, když vláda především své vlastní zákony sama také zachovává, a sama také všechno činí, co jiným předepisuje, a nic takového sama nečiní, co tresce na obyčejných občanech svých, opravdu blaho národu a ne jen pro svůj zisk a své pohodlí na zřeteli má, když vláda opravdu uznává moudrou, onu od mnohých mocnářů pronešenou zásadu, že jest vláda pro národ, ale ne národ kvůli vládě na světě, zkrátka když sebe vláda nevymiňuje z mravních zásad, které jednotlivcům i společnostem od Boha věčným zákonem přírody předepsány jsou.

Proto nemohu důvěřovat lidem, kteří léta žvanili o lidských právech, ale když se dostali k moci, okamžitě je začali potlačovat. Nemohu důvěřovat lidem, kteří jiné neoprávněně obviňují z podněcování nenávistí a pogromů na lidi, ale sami takovou nenávist rozněcují a pogromy na své odpůrce organizují. Zásadně odmítám heslo "účel světí prostředky", i když je někdy tak příjemné mu podlehnout. Právě proto, aby člověk nepodlehl, je nutno se držet nějakého kodexu. Na rozdíl od Havlíčka nehledám tento kodex u Boha, můj kodex vytvořila moderní společnost ve formě základních pravidel a předpisů, které se nazývají politickými a lidskými právy. A protože právě v této oblasti je v naší společnosti ledacos prohnilého, předkládám Vám v příloze této interpelace podrobný rozbor situace a žádám Vás o nápravu současné žalostné situace. I když moje analýza si nečiní nárok na úplnost, snad alespoň trochu přispěje k zlepšení neblahého stavu naší demokracie.

Zásadně odmítám populistický přístup, který spílá minulému režimu a současně se dopouští podobných nelidskostí. Domnívám se proto, že politické zločiny polistopadové garnitury je třeba měřit přinejmenším stejným metrem jako zločiny komunistického režimu. Nevyžaduji však vytvoření speciálního Úřadu pro dokumentaci a vyšetření politických zločin současnosti (konečně nejspíše by posloužila jako teplé místečko nějaké kádrové rezervě OF či Charty 77), v právním a demokratickém státě by to měly zvládnout ústavní instituce. Pokud ovšem v jejich čele stojí odborníci a ne zločinci.

Obracím se na Vás též na základě usnesení sjezdu koalice ČMSS - LSU - ZS ze 17. prosince 1994, které požaduje prověřit oprávněnost administrativních překážek při snaze o sloučení těchto stran ze strany ministerstva financí (sloučení by znamenalo ztrátu finančního příspěvku státu), a to v případě potřeby i u mezinárodních institucí pro ochranu občanských a lidských práv.

V pluralitní demokracii nikdo nemá právo kádrovat občany ani politické strany; nezákonný útok na jakoukoliv politickou stranu je nutno chápat jako útok na základy demokratického státu. Zásadně odmítám vedoucí roli jakékoliv strany nebo skupiny, která si činí nárok určovat, kdo je a kdo není demokrat, stejně jako to dělali komunističtí kádrováci, jak jsme to poznali při ustavování ČNR v roce 1992, zásadně odmítám poklonkování jakékoliv vrchnosti. A nehodlám se leknout individuálního nebo státního teroru.

Na náměstí kam jsem chodil do školy stála socha Karla Havlíčka Borovského, na jejím podstavci bylo napsáno několik strof jeho "Mojí písně ". Myslím, že teď je doba zralá na to, abych si ji vzal za své.

S pozdravem

Podle článku 5 Ústavy České republiky je náš politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Bohužel na rozdíl od demokratických zemí je naše ústava pouhým cárem papíru, který je použit pouze tehdy, když se to hodí vládní elitě.

Politické strany jejich život a vývoj patří nesporně k základům pluralitní demokracie, jakýkoliv zásah státní byrokracie do vnitřních věcí politických stran je tedy útokem na základy demokratického státu. Takové zásahy ovšem zakazuje článek 9 odstavec (3) Ústavy: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Podle článku 22 Listiny práv a svobod zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Taková zásada tedy není pouze věcí zákonů a zákonodárců, ale musí jí být prodchnuta zejména praktická politiky realizovaná výkonnou a soudní mocí.

Úspěch politických stran v soutěži závisí mj. na jejich možnostech získávat a naopak informovat o své činnosti veřejnost, které jsou výrazně ovlivněny jejich finanční možnostmi. Proto bývá v demokratických zemích financování politických stran, zejména jejich volebních kampaní, kontrolováno zákonem. V naší zemi volili zákonodárci snížení závislosti politických stran na různých sponzorech formou státního příspěvku v závislosti na jejich úspěchu ve volbách. Bohužel nejenže výše příspěvku v současném volebním období neodpovídá obecným zásadám na kterých je zákon založen, ale spíše ochotě různých politických stran kolaborovat se současným systémem, ale navíc je tento příspěvek nástrojem k zasahování do vnitrostranického života.

Podle odstavce (4) článku 20 Listiny práv a svobod jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Bohužel ve skutečnosti je snaha financovat vládnoucí struktury buď přímo ze státního rozpočtu (formou úplatků od státních podniků) nebo formou úplatků od soukromých firem za jistou vstřícnost státních úředníků při udělování státních zakázek, zvýhodnění při privatizaci nebo vytvoření prostoru pro podnikání. Situace připomíná Německo dvacátých a třicátých let, kdy Hitlerova NSDAP byla financována podobně: to jí umožnilo nejen ovládnout sdělovací prostředky, ale i udržovat mj. vlastní soukromé ozbrojené síly (SA) provádějící teroristickou činnost a vytvářející prostor pro převzetí moci v roce 1934.

Se zásadou nevměšování státu do života politických stran je v příkrém rozporu nedávné opatření Ministerstva financí, tkeré na základě svévolného výkladu zákona o politických stranách odmítlo poskytovat Českomoravské straně středu, Liberálně sociální unii a Zemědělské straně státní příspěvek, pokud by došlo k jejich sloučení. Takový přístup je nutno pokládat za hrubé porušení principů demokracie, ústavy a politických práv. Stanovisko je uvedeno v dopise ing. Pavla Pelanta z 18. listopadu 1994 čj. 145/62 716/1994.

Vzhledem k možným finančním potížím nedošlo tedy ke sloučení těchto stran, ale k vytvoření těsné koalice. V závěrečném usnesení mj. její sjezd vyzývá vedení koalice ke snaze o urychlené řešení financování nového subjektu, které je podmínkou sloučení našich stran a to formou prosazování našich politických a občanských práv i u mezinárodních organizací.

Žádám Vás, abyste přispěl k uspokojivému řešení tohoto problému: v kulturních státech se pokud možno špinavé prádlo pere doma a s podobnými problémy není nutno obtěžovat mezinárodní instituce. To se týká i dalších problémů, na které upozorňuje tato moje interpelace. Pokud ovšem problémy řešeny nebudou, nezbývá mi než se na světovou veřejnost obrátit". Konečně podstata tehdejšího a současného režimu je podobná.

Jak ukazuje zkušenost z historie, velké transformace majetku, jakou je současná rozsáhlá privatizace, jsou ideálním případem pro kriminální živly, aby si jeho část podvodně přivlastnily nebo ji alespoň využily k vyprání špinavých peněz. Přitom společenské nebezpečí takové situace není pouze v samotném přivlastnění majetku, mnohem větší nebezpečí představují takto vzniklí zbohatlíci, kteří se díky získanému majetku dostávají na vedoucí místa ve společnosti a svou zločineckou morálku přenášejí i do politické sféry.

Takové nebezpečí není tak vysoké v stabilizované společnosti, kde rozhodují politické a hospodářské funkce zaujímají z velké části reprezentanti podnikatelské a obchodnické vrstvy respektující základní morální a společenské pravidla, naopak ve společnosti transformující se ekonomiky, kde donedávna legální příjmy i majetek byl silně nivelizovány a majetnější vrstvy se rekrutují z reprezentantů bývalého totalitního systému a kriminálních živlů je takové nebezpečí značné.

Právě taková morálka je dnes pro naše vůdčí politické sféry typická. Je běžné, když rodinní příslušníci nejvyšších politických představitelů získávají v privatizaci rozsáhlý majetek, privatizován (tj. rozdělen mezi členy vládnoucího systému) je i ten majetek, který nesporně vznikl např. společnou prací občanů obcí, členů občanských sdružení apod. Legalitu tzv. kupónové privatizace silně narušila korupční aféra Lízner, kdy vedoucí Centra kupónové privatizace, soukromé firmy Podnik výpočetní techniky, která tuto privatizaci technicky zajišťuje, byl přistižen při přijímání mnohamiliónového úplatku. Nemluvě o takových maličkostech, jako je členství manželek (včetně manželky premiéra) ve správních radách akciových společností s rozhodující účastí státu. Dochází tak k vzájemnému prolínání vedoucí politické strany a státu, včetně rozhodujících ekonomických sfér, v naprostém rozporu se zásadou oddělení politických stran od státu. Stejně jako za vlády nacistů a komunistů.

Exemplárním projevem zločinecké morálky naší politické reprezentace byla tzv. večeře s premiérem v prosinci minulého roku. Pan premiér Václav Klaus, současně předseda státostrany ODS zde za milionové úplatky na bankovní konto ODS pořádal večeři pro podnikatele. Pozvánka opatřená státním znakem ČR sice neslibovala za účast na večeři a s ní spojený úplatek konkrétní službu, ale přesto je v ní patrná skrytá forma vydírání. Lze se potom divit, že na večeři se na těch nejprivilegovanějších (a tedy nejdražších) místech objevili představitelé podniků s převážně státní účastí, očekávajících oddlužení či státní dotace, či firem, které žijí ze státních zakázek jako "kupónový" Podnik výpočetní techniky?

Jakou můžete dát záruku, že se podobná zneužití pravomoci veřejného činitele nebudou opakovat? Jak budou postižena dosavadní provinění? Jak zaručíte skutečné oddělení politických stran od státu?

Základem pluralitní demokracie v demokratickém státě jsou svobodné a demokratické volby na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, právo volit a být volen nelze omezit žádným administrativním předpisem, nátlakem, projevy fyzického či psychického násilí, kandidáty nesmí kádrovat žádní kádrováci či lustrační komise, jakékoliv porušování průběhu voleb musí být tvrdě penalizováno. Tak tomu alespoň bývá v kulturních a demokratických zemích. Bohužel naše realita taková není a tak naše volby doprovází řada volebních skandálů a manipulací. Uveďme alespoň ty nejkřiklavější případy.

Po listopadovém převratu jsme se všichni těšili na skutečně svobodné volby založené na principu pluralitní demokracie a více politických stranách. Pokud ovšem nějaké demokratické strany vznikaly, byla snaha je okamžitě je pacifikovat začleněním do nové "Národní fronty", do Občanského fóra. Pokud se některá strana nechtěla podřídit, měli okamžitě její představitelé možnost poznat novou totalitní tvář tohoto hnutí, nejrůznější pokusy o vyhrožování a zastrašování: osobně jsem to poznal jako obvodní koordinátor Strany zelených v Praze 5.

Pod Mussoliniho heslem "strany jsou pro straníky, OF je pro všechny" se do voleb hrnulo nové hnutí zaštítěné falešným populismem hesla "Václav Havel - záruka svobodných voleb". Ve skutečnosti právě on byl iniciátorem nezákonné manipulace, která "svobodný" charakter těchto voleb popřela. Manipulace, která vyvrcholila projevem nelidskosti dokazujícího, že charakter nastupujícího režimu je z hlediska humanity a lidských práv stejný jako charakter režimu předchozího.

Období těsně před volbami bylo ovlivněno tzv. "bojem o vnitro", jak situaci charakterizoval nadpis článku z Mladého světa. Konkrétně spory mezi ministrem vnitra JUDr. Richardem Sachrem a jeho prvním náměstkem Janem Rumlem byly vnějším projevem střetu zájmů dvou stran: hlavním cílem představitelů OF a Jana Rumla bylo utajit kompromitující materiály z 50. let, kdy mnozí exponenti nového režimu či jejich příbuzní zaujímali vysoké funkce v KSČ a ve státě, či kompromitující informace spojené se vznikem a činností Charty 77 a podobných "disidentských" organizací.

Typickým projevem těchto sporů byl 31. května útok fašistické bojůvky aktivistů organizace HOS na sekretariát nejsilnější demokratické a nekomunistické politické strany, Československé strany lidové (ČSL), součástí volební koalice Křesťansko demokratická unie (KDU). Citujme podle deníku ČSL Lidové demokracie (dále LD) z 2. června z článku "Násilí jako volební argument" svědectví přímých účastníků: "Jejich vystupování připomínalo fašistickou bojůvku" říká jedna z pracovnic kanceláře. "Napadli našeho vrátného, pětašedesátiletého pána. Náměstka generálního sekretáře div neuškrtili vlastní kravatou." Vskutku originální projev sametu!

V úterý 5. června byl předseda ČSL, poslanec odstupujícího Federálního shromáždění chráněný poslaneckou imunitou a předseda Sněmovny lidu Federálního Shromáždění dr. Josef Bartončík (nar. 18. 3. 1943 v Pozlovicích) pozván na koberec k prezidentu republiky Václavu Havlovi (nar. 5. 10. 1936 v Praze). Pod pohrůžkou zveřejnění určitých skutečností byl na něho činěn nátlak, aby odstoupil z kandidátky. Podle prohlášení Václava Havla z 9. června: "Josef Bartončík mi dal určitý slib, který nedodržel. Našemu hovoru byl přítomen můj poradce Jiří Křižan (nar. 26. října 1941 ve Valašském Meziříčí), který je připraven v sobotu ve 14 hodin vydat o celé záležitosti svědectví.

Ke svému jednání, jakož i k tomu, co činím tímto prohlášením, se cítím být zavázán úkolem, který jsem přijal při své volbě presidentem ČSFR, totiž garantovat svobodu voleb a chránit demokratický étos demokratických změn v naší zemi." Přesně jako to komentovala LD několik dní předtím: "Ti, kdo se ohánějí smyslem pro demokracii a hovoří sami o sobě jako o jejím garantu, začínají kopat její hrob."

Po přijetí u "humanisty" Havla se postižený JUDr. Bartončík zdravotně zhroutil. Podle zprávy podepsané třemi význačnými lékaři "JUDr. Josef Bartončík ... byl dne 5. června 1990 přijat na koronární jednotku Fakultní nemocnice 2 s poliklinikou v Praze 2 pro podezření na srdeční onemocnění. Toto podezření objektivní vyšetření potvrdilo." Zpráva byla publikována 8. června ráno v LD, samotný fakt hospitalizace byl znám odpovědným činitelům již ve středu, proto věděli že jednají s člověkem jehož život je vážně ohrožen.

Podle LD z 8. června "ve středu, druhý den po hospitalizace, obdrželo vedení ČSL následující zprávu: při náhodném setkání generálního prokurátora Čr dr. Rychetského a člena ÚV ČSL ing. Motyčky oznámil dr. Rechetský, že na dr. Bartončíka je držen materiál, na jehož základě je nutné, aby dr. Bartončík odstoupil ze všech funkcí a odešel z politického života.

Přítomní členové vedení ČSL zaujali stanovisko, že pokud nemají bližší informace, považují tento způsob za určitý druh vydírání.

Podle platného volebního zákona byla po dobu voleb a 48 hodin před nimi (tj. od středy 6. června od 14 hodin) jakákoliv předvolební propaganda zakázána. Přesto došlo 6. června večer k události, kterou výstižně popisuje článek "Gangsterské metody v politické praxi" z LD ve čtvrtek 7. června: "Konsternovaní televizní diváci se ve středu dověděli politickou senzaci: předseda ČSL JUDr. Josef Bartončík, místopředseda Parlamentu, prý nemá pro svoji funkci mravní kvalifikaci. Zjistil to - a vyhlásil do světa - náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml, v jehož kompetenci je řízení Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie FMV. Demonstroval tak demokracii zvlášť výstižně - takovou demokracii, již komunisté předváděli po celá desetiletí své vlády. Oni totiž také srdečně kašlali na jakékoliv dohody, na mravnost a slušnost. Vše pro vítězství socialismu.

.....

Televize ukázala v poslední době některé záběry z totalitního režimu. Metody nejsou zcela stejné, dnes nejde někoho donutit k doznání bitím. Ale určité prvky jsou stejné. Metody gangsterů uplatněné v politice mívají zpravidla úspěch jen dočasný - viz Stalin či Gottwald, ony modly, jímž se klaněli mnozí z dnešních demokratů.

Uveďme ještě prohlášení uveřejněné 7. června v LD: Vedení Československé strany lidové vydává prohlášení ke sdělení náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, které bylo zveřejněno v Československé televizi 6. 6. v televizních novinách.

Prohlášení náměstka Jana Rumla je cílevědomě načasováno jako součást předvolební kampaně, která už skončila. V tomto činu spatřujeme hrubé porušení volebního zákona. Chápeme ji jako vyvrcholení všech předcházejících útoků ve sdělovacích prostředcích včetně fyzického napadení pracovníků sekretariátu ÚV ČSL. Vedení Československé strany lidové očekává, že náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml předloží nezvratné důkazy, které jednoznačně dokáží jeho tvrzení a současně také vyloučí, že údaje mohly být v předcházejícím období kýmkoli zfalšovány nebo podloženy.

Československá strana lidová podává trestní oznámení na náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla pro porušení volebního zákona.

Pro úplnost ještě uveďme prohlášení předsedy koaličního partnera ČSL Křesťansko demokratické strany Václava Bendy: Upozornil také na pověsti, které kolují po Praze, že OF vyšlo z lustrací mimořádně nepříznivě. Někteří lidé tak dávají útok Jana Rumla do souvislosti s těmito nepříznivými výsledky OF. Jedná se o lustrace kandidátů v parlamentních volbách. Podle sdělení generálního sekretariátu ČSL " v provedené lustraci, za kterou odpovídá pan náměstek Ruml, osoba dr. Bartončíka uvedena nebyla." V právním státě je takové úřední osvědčení oficiálně platné a znění tak snadno zpochybnitelné, veřejný činitel který by je bezdůvodně napadl by byl pohnán k trestní zodpovědnosti.

Jak hodnotila útok na dr. Bartončíka volební komise? Ústřední volební komise konstatuje, že uveřejněné prohlášení p. Jana Rumla, náměstka federálního ministra vnitra, o panu JUDr. J. Bartončíkovi v masových sdělovacích prostředcích prostřednictvím ČTK ej hrubým porušením § 27 odst. 7 zákona č. 47/1990 Sb., o volbách do federálního shromáždění, podle kterého 48 hodin před zahájením voleb je zakázána volební agitace pro politické strany slovem, písmem, zvukem a obrazem ve státních veřejných sdělovacích prostředcích.

Přesná dikce § 27 odst. 7 volebního zákona zní:

(7) V době 48 hodin před zahájením voleb a v den voleb je zakázána volební agitace pro politické strany a je zakázáno zveřejňování údajů, které by mohly poškodit politickou stranu nebo kandidáta, a to slovem, písmem, zvukem a obrazem ve veřejných informačních prostředcích, v budovách, kde sídlí okrskové volební komise, a v jejich bezprostředním okolí. Zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů veřejného mínění je dovoleno nejvýše do sedmého dne před dnem voleb.

Po skončení voleb žádné skutečné důkazy předloženy nebyly. Tři bandité, náměstek ministerstva vnitra Jan Ruml (nar. 5. března 1953), generální prokurátor Pavel Rychetský (nar. 17. 8. 1943 v Praze) a mluvčí presidenta republiky Michael Žantovský (nar. 3. 1. 1948 v Praze) neváhali zaútočit na tohoto bezbranného člověka a v přímém televizním přenosu potvrdili údajné ověření vysloveného podezření na základě tzv. registru svazků a problematickém svědectví spolupracovníka StB JUDr. Miroslava Machatého (nar. 5. června 1944) Materiálu, který byl dále využit v tzv. lustračním zákoně a při následujících soudních sporech byla mnohá na něm založená obvinění zrušena. Těžko říct, zda díky nespolehlivosti materiálu nebo problematické "nezávislosti" soudu: existují dokonce lidé, kteří vlastní pozitivní i negativní lustrační osvědčení, takže takový materiál se k ničemu jinému než manipulaci voleb a útok proti momentálně bezbrannému člověku použít nedá.

Stojí za zmínku, že podle téhož materiálu spolupracoval s StB i jeden z aktérů tohoto zločinu, pan Václav Havel. Jeden z těch, kteří prohlašují, že tzv. lustrační zákon 451/1991 Sb., je porušením lidských práv. Čím je potom tento nelidský zločin, na kterém se osobně podílel?

V konečném protokolu konstatuje volební komise nedodržení volebních zákonů ze strany státních sdělovacích prostředků. Podle prohlášení ČSL ze stejného úhlu by měla podle stížnosti ČSL být posouzena prohlášení presidenta Václava Havla k případu J. Bartončíka, která ve svých důsledcích působí obdobně. Československá strana lidová dále žádá Ústřední volební komisi, aby ze všech případů hrubého porušení volebních zákonů, zvláště z případu stanoviska náměstka federálního ministra vnitra J. Rumla vyvodila proti odpovědným osobám ty nejpřísnější důsledky. To ovšem v totalitním státě nebývá zvykem.

Zažil jsem nedlouho potom podobnou zdravotní příhodu jako dr. Bartončík, dokonce jsem tvrdě narazil na tehdejší tvrdou realitu (ne na politiku, ale na špatný tehdejší stav zdravotnictví), proto si plně dovedu představit naprostou bezmocnost člověka v této situaci, kdy každá komplikace mu působí nesmírné duševní a často i fyzické utrpení. Nehledě na to, že může přímo ohrozit zdraví a život postiženého. Proto mám pro dr. Bartončíka plné pochopení.

V Právním státě nelze občana potrestat bez soudu. Konečně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech říká v článku 14 odst. (1): Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoliv trestním obvinění vzneseném proti němu. Konečně právo být volen je nezadatelné a nezcizitelné právo každého, které nelze omezit nějakým lustračním zákonem či jiným právním předpisem ani aktem násilí vládnoucí garnitury.

Jak to vypadalo v případě Bartončík? Dovolím si ocitovat JUDr. Michala Lakatoše z Ústavu státu a práva ČSAV podle LD z 10. června: "Pan náměstek Ruml to vzal z jedné vody načisto, údajně zjistil nějaké skutečnosti, poté vykonal nad dr. Bartončíkem soud a obrazně řečeno ho i popravil." Jako za časů Čengischána! A to pořád žvaníme o vstupu do Evropy!

K ilustraci humanitárně etické stránky věci ještě ocituji z článku "Hlas lékaře", který publikoval MUDr. Jiří Pešl v LD dne 11. června 1990:

Prohlášení bylo vysíláno v době, kdy už vedení ČSL nemohlo legálně odvolat dr. Bartončíka z kandidatury, nemělo tedy jiný politický smysl. Vedení ČSL nemohlo naléhat na pacienta s čerstvým infarktem myokardu, aby odstoupil z kandidatury bez rizika stresu a tím i druhého infarktu s eventuálně smrtelným zakončením. Jako lékař bych takový postup jednoznačně zakázal. ...

Pan J. Ruml a ostatní si toho byli vědomi a přesto jednali s vědomím všech zdravotních důsledků. Tato představa mne děsí ještě více. Jako lékař soudím, že tato skandalizace - bez ohledu na vinu pana doktora Bartončíka - ... by mohla vést k recidivě infarktu, což by se mohlo rovnat rozsudku smrti. Ten jsme však jako humanisté zrušili. V civilizované zemi může vynést takový rozsudek jen soud. Nikdo se nemůže vymlouvat, že o závažnosti stavu dr. Bartončíka nevěděl alespoň 9. června do 14 hodin.

Lze potom protestovat, když je tento hrůzný čin posuzován podobně jako zločiny z nacistických koncentračních táborů nebo komunistů z padesátých let?

Jak toto exemplární porušení těch nejelementárnějších pravidel lidskosti klasifikovat? Podívejme se na dokumenty OSN. Článek (1) úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání obsahuje tuto definici:

Pro účely této Úmluvy výraz "mučení" znamená jakékoliv jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoliv důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoliv druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.

Zmíněná akce je tedy nesporně překročením citované mezinárodní úmluvy. Nelze asi vinit Václava Havla z úmyslu ohrozit zdraví a život dr. Bartončíka při jeho prvotním obvinění (i když i takové domněnky jsem zaslechl v souvislosti s podobnou smrtí moravského vlastence doc. Boleslava Bárty), ale nelidský útok na postiženého člověka je zjevným naplněním citovaného článku. Obvyklá námitka při takovém obvinění bývá, že první "svobodné volby" po převratu byly tak výjimečnou okolností, že takovou akci ospravedlňují. Takový argument by umožňoval pochopit, i když ne ospravedlnit, útok na představitele bývalého režimu, například funkcionáře KSČ, ale ne na představitele nejsilnější nekomunistické strany. Takový útok lze chápat pouze jako prostředek nevybíravého boje nové vrchnosti o moc, navíc právě v takovém okamžiku je důležité, aby volby byly skutečně svobodné. Konečně podívejme, jak se na použití takových nelidských prostředků dívá článek 2 odstavec (2) citované úmluvy:

Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoliv druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoliv mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.

Další námitkou bývá omluva některých pachatelů tohoto nelidského zločinu, že jednali na přímý rozkaz nadřízených. Na takový případ pamatuje odstavec (3) citovaného článku úmluvy:

Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.

Poslední dobou je často lustrační zákon předkládán jako příklad politické diskriminace a porušování lidských práv. Často právě těmi, kteří se podíleli na té nejkřiklavější "lustrační" aféře, na případu Bartončík. Zřejmě cit těch největších zastánců lidských práv v minulosti pro realitu a skutečný význam tohoto pojmu zcela chybí.

Nutnou podmínkou zabraňující opakování tohoto činu je odsouzení jeho pachatelů skutečně nezávislým soudem, podobným, jako byl Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku nebo současný tribunál posuzující válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Co udělá Česká republika pro postavení jeho pachatelů před podobný tribunál?

Na rozdíl od parlamentních voleb je president naší republiky volen Parlamentem. Presidentské volby v létě 1992 byly poznamenány akcemi skupin, která ozdobeny portréty Václava Havla pod dozorem státní policie terorizovaly poslance Federálního shromáždění po neúspěšné volbě V. Havla za presidenta ČSFR. Výzvy slovenského poslance ing. Víťazlava Mórice CSc. na obnovení pořádku vyzněly do prázdna, vládním místům terorismus těchto skupin plně vyhovoval. I tato ignorace určitě přispěla k systematickému rozkladu naší československé vlasti.

Přitom podle § 1 odst. 5 zákona 84/1990 Sb. o shromažďování občanů:

(5) Jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají.

Takový zákon je samozřejmě uplatňován pouze tehdy, když se to režimu hodí.