Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
(1) Rozhlasový poplatek se platí z rozhlasového přijímače, který umožňuje příjem vysílání Českého rozhlasu.
(2) Televizní poplatek se platí z televizního přijímače, který umožňuje příjem vysílání České televize.
(3) Z přijímače, který umožňuje příjem vysílání Českého rozhlasu i České televize, se platí rozhlasový poplatek i televizní poplatek.
(4) Rozhlasovému poplatku nebo televiznímu poplatku nepodléhají:
a) účastnické stanice rozhlasu po drátě 1),
b) telekomunikační zařízení 2) určená výhradně k jinému účelu než k příjmu cvysílání Českého rozhlasu a České televize,
c) telekomunikační zařízení určená výhradně k technické kontrole rozhlasového a televizního vysílání,
d) rozhlasové nebo televizní přijímače, které tvoří součást musejních a galerijních sbírek.
(1) Poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem 3) rozhlasového nebo televizního přijímače.
(2) Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač součástí dopravního prostředku, poplatníkem je držitel dopravního prostředku.
(3) Od rozhlasového poplatku a televizního poplatku jsou osvobozeni:
a) osoby jiných států, které požívají výsad a imunit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána 4),
______________________________
1) § 3 odst. 5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích.
2) § 1 odst. 4 písm. a) zákona č. 110/1964 Sb., ve znění zákona č. 150/1992 Sb.
3) § 129 občanského zákoníku.
4) Např. vyhláška ministra zahraničních věcí č. 157/1964 Sb., o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 21/1968 Sb., o Úmluvě o výsadách a imunitách mezinárodních odborných organizací, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1987 Sb., o Úmluvě o zvláštních misích, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 52/1956 Sb., o přístupu Československé republiky k Úmluvě o výsadách a imunitách Organizace spojených národů schválené Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 13. února 1946, zákon č. 125/1992 Sb., o zřízení Sekretariátu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a o výsadách a imunitách tohoto sekretariátu a dalších institucí Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
b) cizí státní občané, kteří nemají na území České republiky trvalý pobyt,
c) Policie České republiky, Armáda České republiky, Bezpečnostní informační služba a Vězeňská služba České republiky,
d) Český rozhlas a Česká televize,
e) Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání,
f) držitelé licence 5) opravňující k rozhlasovému vysílání, jde-li o rozhlasový poplatek,
g) držitelé licence 5) opravňující k televiznímu vysílání, jde-li o televizní poplatek.
(4) Od rozhlasového poplatku a televizního poplatku jsou dále osvobozeny fyzické osoby, jejichž čistý peněžní příjem za uplynulých dvanáct po sobě jdoucích kalendářních měsíců spolu s příjmy ostatních příslušníků domácnosti nepřekračuje dvanáctinásobek částky stanovené zvláštním předpisem 6) jako hranice nízkých důchodů, které jsou jediným zdrojem příjmu. Do této částky se nezapočítávají výchovné, výživné, zvýšení důchodu (výchovného) pro bezmocnost, peněžité dávky sociální péče, odměna za výkon pěstounské péče, státní vyrovnávací příspěvek, částka, o kterou důchod v důsledku jeho valorizace překračuje hranici nízkých důchodů, které jsou jediným zdrojem příjmu, příjem z výdělečné činnosti důchodce, která netrvá déle než 60 pracovních dnů v kalendářním roce, a příjem z výdělečné činnosti osob starších 70 let.
(5) Účinky nově vzniklého nároku na osvobození podle odstavce 3 nastávají prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž důvod pro toto osvobození vznikl; účinky tohoto osvobození končí posledním dnem měsíce, v němž důvod pro toto osvobození zanikl. Účinky nově vzniklého nároku na osvobození podle odstavce 4 nastávají prvním dnem kalendářního měsíce následujícího
_____________________________
5) § 3 odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 597/1992 Sb.
6) Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 140/1994 Sb.).
po měsíci, v němž poplatník oznámí místně příslušné provozovně pošty 7) okolnosti odůvodňující osvobození; účinky tohoto osvobození končí posledním dnem měsíce, v němž má poplatník oznámit podle § 6 místně příslušné provozovně pošty zánik okolností odůvodňujících toto osvobození.
(1) Fyzická osoba platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače. Z druhého a každého dalšího rozhlasového nebo televizního přijímače se rozhlasový nebo televizní poplatek neplatí, a to ani v případě, že tento přijímač je součástí dopravního prostředku; poplatek se neplatí rovněž z rozhlasového nebo televizního přijímače, který je v držení fyzických osob žijících s poplatníkem v téže domácnosti 8).
(2) Fyzická osoba, která používá rozhlasový nebo televizní přijímač k podnikání 9) nebo v souvislosti s ním, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého takového přijímače; tím není dotčena povinnost platit poplatky podle ustanovení odstavce 1.
(3) Právnická osoba platí rozhlasový poplatek z každého rozhlasového přijímače a televizní poplatek z každého televizního přijímače.
(4) Právnická nebo fyzická osoba, která v rámci podnikání vyrábí, opravuje nebo prodává rozhlasové nebo televizní přijímače, platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače; má-li taková osoba vedlejší provozovny, platí zároveň rozhlasový nebo televizní poplatek z takového počtu rozhlasových nebo televizních přijímačů, kolik má vedlejších provozoven; u fyzických osob tím není dotčena povinnost platit poplatky podle odstavce 1.
__________________________
7) § 4 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon).
8) § 115 občanského zákoníku.
9) § 2 obchodního zákoníku.
(5) Změny v základu poplatků jsou účinné od prvého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž k těmto změnám došlo.
Měsíční výši rozhlasového poplatku a televizního poplatku stanoví Ministerstvo financí vyhláškou.
(1) Poplatník platí rozhlasový poplatek Českému rozhlasu a televizní poplatek České televizi prostřednictvím pošty. Nezaplatí-li poplatek do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl poplatek splatný, je poplatník povinen zaplatit dlužnou částku poplatku Českému rozhlasu nebo České televizi přímo.
(2) Rozhlasový nebo televizní poplatek (dále jen "poplatek"), jemuž podléhá fyzická osoba, je splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce; stane-li se fyzická osoba poplatníkem v průběhu kalendářního měsíce, je první platba poplatku splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem.
(3) Poplatek, jemuž podléhá právnická osoba, se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvého měsíce každého kalendářního čtvrtletí; stane-li se právnická osoba poplatníkem v průběhu kalendářního čtvrtletí, platí se poplatek, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se osoba stala poplatníkem, až do konce tohoto čtvrtletí, v měsíční výši a je splatný nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce.
(4) Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač (dále jen "přijímač") odhlášen z evidence, je poplatník povinen zaplatit popla§
tek za měsíc, v němž k odhlášení z evidence došlo. Případné přeplatky pošta vrátí.
(1) Evidenci přijímačů vede pošta v provozovnách místně příslušných podle trvalého pobytu nebo sídla poplatníka.
(2) Poplatník je povinen oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem přijímače. Tato povinnost se nevztahuje na poplatníky uvedené v § 2 odst. 3.
(3) Poplatník je povinen místně příslušné provozovně pošty písemně doložit okolnosti prokazující osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek podle § 2 odst. 4.
(4) Poplatník, který má oznamovací povinnost podle odstavce 2, je povinen místně příslušné provozovně pošty oznámit
a) zánik okolností odůvodňujících osvobození podle § 2 odst. 4,
b) změnu trvalého pobytu nebo sídla poplatníka,
c) další změny související s evidencí přijímačů.
(5) Skutečnosti uvedené v odstavcích 2 a 4 je poplatník povinen oznámit do 15 dnů ode dne jejich vzniku.
(6) Poplatník může odhlásit přijímač z evidence, přestane-li být držitelem přijímače, nebo stane-li se přijímač trvale nepoužitelným k příjmu vysílání Českého rozhlasu nebo vysílání České televize. Při odhlášení přijímače z evidence je poplatník povinen připojit čestné prohlášení, že nastaly okolnosti odůvodňující odhlášení.
Nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu Českým rozhlasem nebo Českou televizí (dále jen "provozovatel ze zákona"), provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu.
(1) Poplatník, který
a) nepřihlásil přijímač do evidence,
b) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek,
c) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence,
je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5 000 Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10 000 Kč za každý takový televizní přijímač.
(2) Nezaplatí-li poplatník přirážku v přiměřené lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona, provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu.
(3) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud poplatník dodatečně splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky.
(1) Odměna poště za vedení evidence přijímačů a za vybírání poplatků se stanoví podle cenových předpisů 10).
(2) Rozhlasové a televizní poplatky zaplacené poplatníky poukazuje pošta provozovatelům ze zákona po srážce odměny podle odstavce 1.
__________________________
10) Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění zákona č. 135/1994 Sb.
Vyhláška Federálního ministerstva financí, Ministerstva financí České republiky a Ministerstva financí Slovenské republiky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 580/1992 Sb.
(3) Pošta poskytuje provozovatelům ze zákona údaje o dlužných poplatcích a na jejich požádání další údaje z evidence přijímačů. Pošta poskytuje provozovatelům ze zákona součinnost nezbytně nutnou pro jejich postup podle § 7 a 8.
(1) Povinnost přihlásit přijímač do evidence podle § 6 odst. 2 se považuje za splněnou, pokud ke dni účinnosti tohoto zákona byl přijímač přihlášen k evidenci podle dosavadních předpisů 11).
(2) Osoby osvobozené od povinnosti platit za přijímač poplatek podle § 2 odst. 4 jsou zproštěny povinnosti doložit okolnosti prokazující osvobození (§ 6 odst. 3), pokud ke dni účinnosti tohoto zákona trvalo jejich osvobození od sazeb za používání přijímačů přiznané podle dosavadních předpisů 11).
Zrušují se:
1. § 6 vyhlášky Ústřední správy spojů č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích.
2. Vyhláška Federálního ministerstva spojů č. 51/1985 Sb., kterou se vydává Rozhlasový a televizní řád, ve znění vyhlášky Federálního ministerstva spojů č. 76/1987 Sb., vyhlášky Federálního ministerstva spojů č. 39/1988 Sb., vyhlášky Federálního ministerstva spojů č. 315/1990 Sb. a vyhlášky Federálního ministerstva spojů č. 100/1991 Sb.
____________________________
11) Vyhláška Federálního ministerstva spojů č. 51/1985 Sb., kterou se vydává Rozhlasový a televizní řád, ve znění pozdějších předpisů.
OBECNÁ ČÁST
Návrh zákona řeší otázku poplatků, jež podle platné právní úpravy jsou spolu s příjmy za reklamu jedním ze dvou základních finančních zdrojů pro financování provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání ze zákona (Českého rozhlasu a České televize). Financování veřejnoprávního vysílání je obecně možné dvěma způsoby.
Prvou alternativou je financovat toto vysílání přímo státem, a to ze zvláštní kapitoly státního rozpočtu, anebo z výnosů zvláštní daně, která je prostřednictvím státního rozpočtu převáděna ve prospěch provozovatelů ze zákona. Tento způsob financování by však byl v podmínkách České republiky v rozporu s dosavadní koncepcí nezávislosti Českého rozhlasu a České televize na státu, jež je dána zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 597/1992 Sb. a zákona ČNR č. 36/1993 Sb., zákonem ČNR č. 483/1991 Sb., o České televizi a zákonem ČNR č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu.
Návrh proto vychází z druhé možné koncepce, jež má v České republice mnohaletou tradici a jež funguje i v současné době. Od r. 1924 jsou od osob, které mají v držení rozhlasový (později i televizní) přijímač, vybírány zvláštní poplatky, které slouží k úhradě části nákladů na zajištění veřejnoprávního vysílání. Tento systém je používán i v řadě jiných zemí *).
_________________________
*) Rozhlasový a televizní poplatek je obdobnou formou vybírán např. v Belgii, Dánsku, Itálii, Německu, Nizozemsku, Rakousku a Švýcarsku.
Pouze televizní poplatek je takto vybírán např. ve Finsku, Francii, Irsku, Norsku, Švédsku a Velké Británii.
Jiný způsob financování veřejnoprávního rozhlasu a televize mají Lucembursko, Portugalsko, Řecko a Španělsko.
V počátcích šlo o tzv. koncesionářský poplatek, neboť vlastník či uživatel rozhlasového přijímače musel za poplatek získat od státu koncesi na tento přijímač. Později se povaha tohoto poplatku změnila, neboť začal být používán jako přímý zdroj financování veřejnoprávního vysílání.
Dosavadní právní úprava vybírání tohoto poplatku je z řady důvodů nedostatečná. Povinnost platit poplatek je až dosud upravována v zásadě jen pouhou vyhláškou (vyhláška Federálního ministerstva spojů č. 51/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Povaha poplatku tak, jak je definována v právních normách, se stále ještě blíží původnímu koncesionářskému poplatku, ač někdejší koncese již mnoho let neexistují a poplatek je jednoznačně přímým příjmem Českého rozhlasu resp. České televize.
Z hlediska praktického tento systém funguje a je schopen generovat velmi významné částky (za r. 1993 u rozhlasu 630 mil. Kč, u televize 1 806 mil. Kč). Přesto však existují ve výnosech poplatků rezervy, jež mají následující příčiny:
a) Veřejnosti dosud nebyla pravdivě a jednoznačně vysvětlena povaha poplatků. Z hlediska formálně právního jde o "poplatek za užívání přijímače", který se platí dnes již neexistujícím "spojům". Z toho vyplývají různá nedorozumění; držitelé přijímačů například odmítají poplatky platit s poukazem na to, že přijímač užívají jen pro příjem vysílání jiných než veřejnoprávních provozovatelů.
b) Není vyjasněno, kdo by se problémem dosažení co nejvyšších výnosů z poplatků měl zabývat. Poplatky vybírá pošta, nejde však o její příjmy. Jde o příjmy provozovatelů ze zákona, ti se však v minulosti tímto problémem v podstatě nezabývali, tím spíše, že až dosud byly náklady na jejich provoz z poštou vybraných poplatků pokrývány bez větších potíží.
c) Řada subjektů, zejména z řad právnických osob, o povinnosti přispívat na veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání neví.
d) Reálně neexistuje možnost postihu těch, kdo se povinnosti platit poplatek vyhýbají. Není jasné, kdo a jak by se měl kontrolou placení poplatků zabývat, ani to, zda by tato kontrola měla být koncipována jako kontrola systematická, anebo jako kontrola namátková.
O potřebě zásadního vyřešení všech právních problémů spojených s těmito poplatky se ví již několik desítek let, přinejmenším od r. 1957. Přesto však bylo řešení neustále odkládáno, což platí i o roce 1991, kdy došlo k zásadním legislativním změnám v oblasti veřejnoprávního vysílání.
Návrh zákona vychází z pojetí, že všichni držitelé přijímačů technicky způsobilých přijímat veřejnoprávní vysílání jsou povinni přispívat na úhradu nákladů spojených se zajištěním tohoto vysílání. Skutečnost, že možnosti toto vysílání přijímat nemusí být z nejrůznějších subjektivních důvodů využíváno, není v tomto smyslu rozhodná.
Specifickým znakem financování veřejnoprávního vysílání touto formou je ztížená možnost kontroly placení poplatků. I v zemích, kde mají složky sledující placení větší pravomoci, než jaké připouští náš právní řád, a kde jsou používána nákladná technická zařízení k odhalování neplatičů (speciální vozy lokalizující záření přijímačů apod.), se úspěšnost vybírání poplatků podstatněji neodchyluje od úspěšnosti vybírání v České republice (jde zpravidla o 80-90% osob, jež by podle odhadů platit měly).
Zákonnou úpravu stanovující povinnost přispívat na veřejnoprávní vysílání je proto nutno doplňovat i vhodným působením na ty, kdož podle zákona mají na jejich provoz přispívat. V zájmu zlepšení platební disciplíny je třeba veřejnost přesvědčit o tom, že placení poplatků jí přináší nesporný užitek.
Dosavadní praxe vybírání poplatků vede k závěru, že případné problémy je žádoucí řešit pokud možno jen ve vzájemné dohodě, a nikoliv donucovacími prostředky z "pozice síly". Velká část veřejnosti totiž v současnosti poplatky platí zcela dobrovolně (reálné sankce ostatně zatím ani neexistují). Sankce, jež tento návrh nově zavádí, je proto nutno chápat spíše jen jako doplněk orientovaný na menšinové skupiny poplatníků, který by je měl přimět k placení poplatku bez toho, že by bylo v běžné praxi zapotřebí je skutečně použít.
Koncepce tohoto návrhu zákona je implicitně založena na základním předpokladu obecného konsensu v tom, že veřejnoprávní vysílání je potřebné a prospěšné a že je tudíž všeobecně nutno finančně přispívat na jeho zajištění. Je nesporné, že tento konsens ve většině případů skutečně existuje.
Tato koncepce má v našich podmínkách dlouholetou tradici. Systém vybírání poplatků, ač (jak je výše uvedeno) nebyl dosud řádně právně podložen, fungoval a funguje i nyní. Namísto sankcí (které ostatně ani nebyly k dispozici) byly tradičně používány přesvědčovací akce, založené zpravidla na prominutí dlužných poplatků výměnou za dobrovolné přihlášení se do evidence. Náklady těchto akcí (spočívající v zásadě jen v úhradě nákladů na zaslání příslušného letáku potenciálním neplatičům) se vždy se ziskem uhradily ze zvýšení vybraných poplatků dosaženého za pouhý prvý měsíc po akci.
Praktické zkušenosti potvrzují předpoklad, že pouhá možnost neplatiče postihnout působí dostatečně účinně. V měsíci květnu 1994, kdy se o postizích uvažovaných v dosud pouze připravovaném návrhu nového zákona několikrát ve sdělovacích prostředcích psalo, se počet přijímačů přihlášených do evidence začal zvyšovat.
Ekonomické dopady zákona spočívající ve zvýšení příjmů provozovatelů ze zákona v důsledku zvýšení platební disciplíny lze odhadnout jen zcela orientačně a s velkou mírou nepřesnosti. V současné době platí rozhlasový poplatek 73% domácností, teleOvizní poplatek 85% domácností. (Nižší podíl domácností platících rozhlasový poplatek je způsoben tím, že část domácností užívá namísto běžných rozhlasových přijímačů jen reproduktorů rozhlasu po drátě.) Značné rezervy jsou zřejmě u právnických osob: rozhlasový poplatek platí 23 tis. osob, televizní poplatek 15 tis. osob. Přitom např. počet větších právnických osob (6 a více zaměstnanců) činí asi 45 tisíc.
Lze pouze odhadnout, že toto zvýšení příjmů provozovatelů ze zákona by mohlo činit u Českého rozhlasu cca 40-100 mil. Kč ročně a u České televize cca 60-150 mil. Kč ročně; z toho zhruba polovinu u občanů a polovinu u právnických osob.
Analýza hospodaření provozovatelů ze zákona potvrzuje zásadní význam poplatků pro jejich celkovou bilanci.
Český rozhlas:
V r. 1993 činily náklady 899 mil. Kč, zatímco výnosy pouze 877 mil. Kč. Netto výnosy z výběru rozhlasového poplatku (po odečtení odměny za vybrání) činily 630 mil. Kč.
V r. 1994 činí plánované náklady 823 mil. Kč, plánované výnosy pouze 810 mil. Kč. Předpokládané netto výnosy z výběru rozhlasového poplatku mají být pouze 604 mil. Kč.
V r. 1993 činí podíl vybraných rozhlasových poplatků na celkových výnosech 71,8%, v r. 1994 se předpokládá 74,6%.
Česká televize:
V r. 1993 činily náklady 3260 mil. Kč, výnosy 3765 mil. Kč. Netto výnosy z výběru televizního poplatku činily 1806 mil. Kč.
V r. 1994 činí plánované náklady 2918 mil. Kč, plánované výnosy 3059 mil. Kč. Předpokládané netto výnosy z výběru televizního poplatku mají být pouze 1790 mil. Kč.
V r. 1993 činí podíl vybraných televizních poplatků na celkových výnosech 48,0%, v r. 1994 se předpokládá 58,5%.
Ekonomická bilance Českého rozhlasu tedy není ani v r. 1994 vyrovnaná.
Při hodnocení ekonomické situace Českého rozhlasu a České televize do budoucna je třeba vzít v úvahu nárůst cen vstupů zejména v důsledku předpokládaného zvýšení cen za radiokomunikační výkony.
Zákon může mít jen nepřímý ekonomický dopad na státní rozpočet, a to v případě, že by některé složky financované ze státního rozpočtu až dosud poplatky neplatily. Namátkovou kontrolou několika takových institucí nebyly podobné případy zjištěny, a proto lze předpokládat, že případné ekonomické dopady tohoto druhu na státní rozpočet jsou zanedbatelné.
ZVLÁŠTNÍ ČÁST
K § 1
Ustanovení jednoznačně a zřetelně definuje pravou povahu rozhlasového a televizního poplatku. Ze znění vyplývá, že povinný příspěvek není vázán na skutečné využívání možnosti veřejnoprávní vysílání přijímat. Náklady na zajištění tohoto vysílání jsou ostatně na počtu posluchačů resp. diváků, kteří možnosti jeho příjmu v daný okamžik či v dané období skutečně využívají, v podstatě nezávislé.
Současně se z placení poplatků vylučují ta telekomunikační zařízení, která sice technicky jsou přijímači, nicméně jejich určení je spojeno výhradně s jinými cíli než s využíváním možnosti přijímat veřejnoprávní vysílání.
Účastnické stanice rozhlasu po drátě nejsou z technického hlediska přijímačem, ale reproduktorem. Vzájemné vztahy mezi provozovatelem rozhlasu po drátě (a.s. SPT Telecom) a Českým rozhlasem jsou upraveny zvláštní dohodou.
K § 2
Zavádí se pojem poplatník, což je subjekt (fyzická i právnická osoba), který přijímač drží a který je tedy připraven veřejnoprávní vysílání přijímat. S ohledem na nejasnou povahu držby u přijímačů, jež jsou součástí automobilů či jiných dopravních prostředků, se vytváří právní fikce, že držitelem je tentýž subjekt, jenž je držitelem předmětného dopravního prostředku.
V odst. 3 se povinnosti platit poplatky zprošťují stejně jako dosud některé zahraniční fyzické i právnické osoby. Poplatníkem nejsou s ohledem na jejich zvláštní právní postavení ani sami provozovatelé ze zákona, ani Rada, která jejich činnost kontroluje. S ohledem na zvláštní vztah mezi provozovateli vysílání ze zákona a jinými provozovateli, jimž byla udělena licence, nelze těmto provozovatelům dost dobře ukládat povinnost přispívat svým konkurentům na jimi provozované veřejnoprávní vysílání.
Obdobně jako v dosavadní právní úpravě (§ 3 odst. 7 písm. b) vyhlášky č. 51/1985 Sb.) se povinnosti platit poplatky zprošťují zvláštní instituce státu (policie, armáda, BIS a věznice).
V odst. 4 se přebírá v zásadě dosavadní rozsah osvobození od povinnosti platit poplatky u těch, kdo jsou sociálně slabí. Z postupu prací na přípravě sociální reformy vyplývá, že v budoucnu bude možné řešit tento problém mimo rámec zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, např. dávkami podle zákona o sociální pomoci. Proto se v návrhu zákona nemění až na drobné technické úpravy dosavadní vymezení dané § 6 vyhlášky č. 51/1985 Sb., ve znění dle vyhlášky č. 315/1990 Sb.
K § 3
V souladu s dosavadní praxí se uplatňuje zásada, že za každou domácnost je zpoplatňován pouze jeden rozhlasový resp. jeden televizní přijímač. Obdobně je zachován dosavadní stav v tom, že právnické osoby takto zvýhodněny nejsou a musejí platit za každý přijímač bez ohledu na jejich celkový počet; to platí i o přijímačích, s nimiž fyzická osoba podniká. Přijímače držené osobami, které je vyrábějí, opravují nebo prodávají, se však zpoplatňují podobně jako u fyzických osob, neboť držení většího počtu přijímačů zde nesouvisí s jejich možným využitím k přijímání vysílání provozovatelů ze zákona.
K § 4
Ke stanovení výše poplatků se zmocňuje Ministerstvo financí, což umožní, aby výše poplatků mohla reagovat na vývoj ekonomické situace provozovatelů ze zákona.
K § 5
Přímým příjemcem poplatků jsou provozovatelé ze zákona, při vybírání hraje roli prostředníka mezi nimi a poplatníky tak jako dosud pošta.
V odst. 2 až 4 se podrobně stanoví technika platby tak, aby nedocházelo ke sporným situacím. Fyzické osoby platí poplatek měsíčně, což odpovídá periodicitě vybírání poplatků v rámci sdruženého inkasa poplatků, do něhož jsou poplatky zařazeny. Protože se tento systém právnických osob netýká a měsíční vybírání poplatků by bylo příliš nákladné, stanoví se u nich čtvrtletní periodicita vybírání.
K § 6
Stanoví se základní principy evidence přijímačů, kterou z důvodu optimální dostupnosti pro poplatníky a v souladu s osvědčenou praxí vede pošta ve svých zhruba 3500 provozovnách rozmístěných po celém území státu.
Evidence přijímačů je založena na principu povinnosti ohlásit skutečnosti zakládající povinnost platit poplatky, která se v případě jejího neplnění může stát podnětem pro postih poplatníka podle § 8. Na základě této evidence pak pošta poplatky vybírá.
V odst. 3 a 6 se v souladu s dosavadní praxí stanoví povinnost blíže doložit okolnosti, jež zakládají právo na zproštění povinnosti platit poplatky (osvobození podle § 2 odst. 4, nebo ztrátu dosavadní použitelnosti přijímače k příjmu veřejnoprávního vysílání).
K § 7
Nezaplatí-li poplatník příslušné poplatky, a to ani se zpožděním, režim jejich vybírání poštou se nahrazuje režimem jejich vymáhání.
Z důvodů právních i praktických není jiného řešení, než aby byl k vymáhání prostřednictvím soudu aktivně legitimován provozovatel. Zákon však ponechává na jeho vůli, zda si k tomuto účelu zřídí zvláštní pracoviště, nebo zda si k tomu smluvně najme jiný subjekt.
K § 8
Jako sankce pro ty, kteří se povinnosti platit poplatky vyhýbají neplněním evidenčních povinností, se stanoví poměrně vysoká přirážka k poplatkům, jež má plnit především výstražnou funkci.
Zákon výslovně neřeší otázku provádění kontroly plnění evidenčních povinností. Je věcí provozovatele, aby organizoval akce, jež přispějí k odhalení neplatičů. Jak bylo uvedeno v obecné části, měly by být spíše jen nutným doplňkem akcí přesvědčovacích. Systematická kontrola není z hlediska možností, jež v našem právním řádu přicházejí v úvahu, dost dobře možná. Pominout nelze ani otázku návratnosti nákladů, jež by byly do takových systematických kontrolních akcí vloženy, zvláště když výše poplatků je relativně malá. Proto je třeba orientovat se na kontrolní akce namátkového charakteru, jež v řadě situací možné jsou.
Spory o to, zda došlo k porušení povinností poplatníka a zda je tedy nutno přirážku uhradit, může nezávisle řešit jen soud.
Ustanovení odst. 3 dává poplatníkům možnost vyhnout se přísným postihům tím, že své povinnosti splní dodatečně. Takové ustanovení odpovídá celkovému pojetí zákona, jenž je založen spíše na dobrovolném akceptování povinností, než na používání donucovacích prostředků a sankcí.
K § 9
Upravují se vztahy, jež při této činnosti mezi provozovateli a poštou vznikají. V souladu s dosavadní praxí se podrobnosti spolupráce i výše odměny za tyto služby ponechávají na vzájemném smluvním dojednání.
K § 10 - § 12
Pro poměrně složité období přechodu z dosavadní právní úpravy na novou se stanoví přechodná opatření: osoby, jež přihlásily přijímač do evidence ještě před účinností zákona, a osoby, jimž bylo již dříve přiznáno osvobození od poplatků, nemusejí činit žádné dodatečné úkony.
Zrušují se ta ustanovení podzákonných norem, která až dosud tuto problematiku upravovala.
Účinnost zákona je stanovena k počátku čtvrtletí, což je v souladu se čtvrtletní periodicitou plateb právnických osob podle dosavadní i podle nové právní úpravy.
Současně se předpokládá, že zveřejnění zákona ve Sbírce zákonů s jistým předstihem před počátkem jeho účinnosti umožní, aby se na změny oproti dosavadnímu právnímu stavu mohla včas připravit jak pošta (vytištění nových tiskopisů, vyškolení personálu aj.), tak i veřejnost, jež bude mít po dobu 15 dnů od nabytí účinnosti nového zákona poslední možnost splnit své zčásti dosud nerespektované povinnosti platit poplatky bez toho, že by jí hrozily nově zaváděné sankce.