Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1995.
Důvodová zpráva
Obecná část
Uplynulé téměř dva roky, ve kterých jsou daně spravovány podle nové procesní normy prokázaly, že její instituty i systematika potřebám správy daní vyhovují. Norma je postupně dolaďována při novelách jednotlivých hmotněprávních daňových předpisů a naopak jednotlivé hmotněprávní daňové předpisy jsou dávány do souladu s touto procesní normou tak, aby daňová soustava tvořila ucelený systém s vlastním procesem.
V novelách daňových zákonů, které jsou navrhovány s účinností od 1.1.1995, dochází ve vztahu k procesu ke dvěma zásadním změnám.
Z části sedmé jsou vyjímána ta ustanovení, která náleží k dani z příjmů a do procesní normy byla zahrnuta původně jen z důvodů ústavní dělby legislativních působností mezi Federální shromáždění a národní rady republik jako ustanovení, která nemohla být zařazena do zákona FS. Tato ustanovení upravují výlučně bližší podmínky řízení pro jednotlivé daně a daňového poplatníka či plátce toto uspořádání nutí k tomu, aby tato speciální ustanovení jednotlivých daní hledal mezi obecnými procesními pravidly, tedy pravidly, která propojují celou soustavu daní a jejichž míra obecnosti tomu odpovídá. Tato změna v systematice daňových zákonů zjednoduší a zlepší orientaci daňových subjektů v právních normách a zkvalitní tak průběh plnění jejich daňových povinností.
Dále dochází ke sjednocení sankcí v daňové soustavě a to tak, že dosud uplatňovaná speciální úprava v nepřímých daních se vypouští a tyto daně přecházejí na bazi obecného procesu.
K další významné úpravě dochází v oblasti mlčenlivosti, která byla znovu posouzena a zvážena potřeba poskytování údajů mezi správci daní a správci sociálního zabezpečení, zdravotních pojišťoven a úřadů práce. Navržená novela přesně vymezuje okruh údajů, které je možno pro srovnání plnění povinnosti stejných
subjektů si mezi těmito orgány bez souhlasu daňového subjektu a pojištěnce předávat. Obdobná úprava je navržena i v zákonech o sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění. Dále navržené poskytování identifikačních údajů statistickým a katastrálním úřadům vyloučí duplicitu nákladů poskytovaných ze státního rozpočtu na jejich ověřování.
Na základě poznatků ministerstva financí získaných v souvislosti s přípravou na zavedení majetkových přiznání se navrhuje tento institut ze zákona o správě daní a poplatků vypustit.
Zavedení majetkových přiznání bylo zdůvodněno potřebou:
- zjistit majetkové poměry fyzických a právnických osob k určitému datu a zjistit výši majetkových přírůstků porovnáním údajů uvedených v přiznáních k majetku podávaných v dalších časových obdobích. S využitím těchto informací vyhodnotit správnost přiznané daně z příjmů,
- znemožnit nebo alespoň ztížit praní špinavých peněz, event.majetek získaný tímto způsobem zatížit daní z příjmů.
Pokud jde o otázku praní špinavých peněz nelze počítat s tím, že by přiznání k majetku mohlo sloužit jako nástroj, který by mohl tuto činnost postihnout. K tomu je třeba přijmout speciální právní úpravu shodnou s obdobnými úpravami ve vyspělých zemích. Proto je již také projednáván návrh zákona, který se těmito otázkami zabývá.
Přiznání k majetku by mělo přispět k omezení daňových úniků a mělo by povahu důkazního prostředku, který umožní finančnímu úřadu doměřit daň z příjmů, dojde-li k závěru, že majetkový přírůstek byl pořízen z nezdaněných příjmů (poplatník neprokáže, že majetkový přírůstek byl pořízen ze zdaněných příjmů).
Pokud by přiznání měla plnit tento účel, bylo by nutné provádět v dostatečném rozsahu kontrolu zejména prvního přiznání, neboť lze očekávat spekulativní nadhodnocení majetku a tím omezení využitelnosti majetkových přiznání v dalších letech. Pokud jde o kontrolu majetkových přiznání fyzických osob, je prakticky nemožná, neboť Listina základní práv a svobod stanoví, že obydlí je nedotkunutelné a že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
Poznatky ze zahraničí ukazují, že obdobná majetková přiznání byla zavedena pouze v Maďarské republice, a to cca před 5 lety a ve Slovenské republice. V letošním roce byla v Maďarské republice tato povinnost zrušena Ústavním soudem s odůvodněním, že je v rozporu s Listinou lidských práv a svobod. Podle sdělení odborníků maďarské daňové správy nebyla majetková přiznání při správně daní využitelná. Ve Slovenské republice bylo majetkové přiznání podáno poprvé v roce 1993. V současné době je teprve zpracovávána evidence podaných přiznání. Podle informací ze Slovenské republiky činilo m.j. značné problémy zajistit soustředění a uchování majetkových přiznání tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
Shrnutí hlavních důvodů návrhu na zrušení majetkových přiznání:
- neefektivnost - povinnost podat přiznání k majetku by mělo cca6 mil. povinných osob, ačkoliv účelem bylo postihnout pouze osoby, které se dopouštění daňových deliktů většího rozsahu,tzn., že převážná většina majetkových přiznání bude nevyužitelná,
- vysoké náklady - v roce zavedení by náklady činily cca 550 mil.Kč, v následujících letech cca 250 mil. Kč,
- nežádoucí odčerpání kapacity finančních orgánů - v současné době finanční orgány s velkým úsilím zajišťují náročné úkoly spojené se správou daní, rozvíjejí spolupráci s ostatními orgány a institucemi s cílem omezit daňové úniky, přičemž zpracování 6 mil. majetkových přiznání by narušilo plnění výše uvedených úkolů. Bylo by tedy nutné se rozhodnout zda,vykonávat rutinní daňovou agendu včetně vymáhání nedoplatků,boje s daňovými úniky, nebo vynaložit úsilí jen na majetková přiznání, která by se bez verifikace mohla stát jen pro další práci nepoužitelnými spisy.
Z hlediska finančního dopadu se navrhovanou novelizací sníží výdaje státního rozpočtu v roce 1995 zejména o 500 mil. Kč z titulu zrušení majetkového přiznání. Na druhé straně se může dílčím způsobem projevit ve výnosu snížení sankcí, což však bude vyváženo tím, že tyto sankce budou realistické a vymahatelné, aniž dojde k zániku daňového subjektu pro neschopnost zaplatit sankce, které mohly dosáhnout za rok až 328,5% daňového dluhu.
Navrhovaná právní úprava sleduje tendence v právních úpravách procesních daňových předpisů ve státech EU, pro které neexistují závazné směrnice, s výjimkou směrnice, o právní pomoci sledující omezování daňových úniků cestou spolupráce mezi daňovou administrativou jednotlivých států. Prohloubení a naplňování spolupráce v tomto směru bude pak v budoucnu předmětem zvláštního předpisu.
Zvláštní část
K čl. I:
K bodu 1 a 2 (§ 1)
V odstavci 1 se pro výkladovou jednotnost doplňuje do legislativní zkratky "daň" i záloha na daň, která tvoří součást daňové povinnosti a po uplynutí zdaňovacího období se započítává na daň. Současně se odstraňují pochybnosti o tom, podle jaké procesní normy finanční úřady spravují tzv."vratky", tj. odvody neoprávněně užitých prostředků dotací poskytovaných z prostředků státního rozpočtu, které nemají výslovně daňový charakter a ruší se vynětí odvodů příspěvkových organizací.
Z praxe finančních úřadů vyplynulo, že podle odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení u několika soudních žalob, ale i podle výkladu Obchodního kolegia NS, nemá podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a podle ustanovení zákona č. 531/1991 Sb., finanční úřad aktivní procesní legitimaci k podávání návrhů na zahájení řízení s výjimkou exekuce. Navržený text v odstavci 2 by měl tuto procesní pochybnost, resp. vadu odstranit. Text byl upřesněn podle stanoviska NS.
K bodu 3 (§ 2 odst. 2)
Navrhované zpřesnění základní zásady daňového procesu si vyžádaly pochybnosti o rozsahu činnosti finančních orgánů, respektive vztah k nově vznikající profesi daňových poradců.
K bodu 4 (§ 3 odst. 1)
Doplněním textu do odstavce 1 se umožňuje správci daně stanovit rozsah povinných překladů dokladů. Dosavadní znění nepřipouštělo ani v těch případech, kdy je například základní formulář přeložen a lze i bez jazykových znalostí posoudit, že se jedná o identický text, předložit v daňovém řízení doklad bez ověřeného překladu vyhotoveného soudním znalcem v oboru tlumočnictví.
K bodu 5 až 10 (§ 4)
Dosavadní znění odstavce 2 se vypouští pro nadbytečnost. Speciální úprava, původně přijatá pro daň ze závislé činnosti a funkčních požitků, pozbyla změnou textu ostatních ustanovení své opodstatnění.
Místní příslušnost, která se dosud určovala podle platného znění odstavce 2, prakticky vyplývá z ustanovení odstavce 4, které bezezbytku pokrývá všechny možné případy, které se v praxi vyskytují, pro určení místní příslušnosti.
Nové znění odstavce 2 reaguje na změnu provedenou v § 1 odst. 1 a potvrzuje dosavadní praxi finančních úřadů ve věci odvodů za porušení rozpočtové kázně při určování místní příslušnosti a dále upřesňuje stadium u odvodů příspěvkových organizací, ve kterém se postupuje podle tohoto zákona. Dosavadní postup revizních oddělení finančních ředitelství podle § 20 rozpočtových pravidel se navrhovanou novelou nemění.
Odstavec 8 upřesňuje podmínky pro určení místní příslušnosti podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, zejména pokud jde o jiný majetkový prospěch.
Novela se dotýká dále odstavce 9 a 10, tj. vymezení plátcových pokladen tak, že upřesňuje jejich definici a současně mění vzhledem k závažnosti a četnosti využití těchto ustanovení podle logického posouzení jejich pořadí.
K bodu 11 (§ 10 odst. 2)
Změna textu rozšiřuje okruh důvodů pro ustanovení zástupce a vychází z praxe, kdy v poslední době dochází např. často k situacím, kdy existují právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku, aniž by byl zapsán statutární orgán či jiná osoba určená k zastupováním této právnické osoby.
K bodu 12 až 15 (§ 14)
Úprava odstavce 7 a 8 pouze zpřesňuje text, který připouštěl určité výkladové nejasnosti vzhledem k tomu, že v odstavci 7 předcházela věta týkající se vymezeného okruhu lhůt, a teprve následující věta upravovala prodloužení běhu všech lhůt, jejichž konec připadne na volný den. Po provedení navržené úpravy bude nepochybné, že je-li posledním dnem lhůty sobota, neděle nebo státem uznaný svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den bez ohledu na to, o jaký druh lhůty jde.
V odstavci 10 se pro jednoznačnost doplňují do výčtu i řádné
opravné prostředky, u nichž se nemožnost prodloužení lhůty musela odvozovat až z druhé části věty za spojkou "a".
K bodu 16 (§ 15 odst. 7)
Navržený text řeší situaci, kdy při místním šetření dojde k zajištění zboží, které následně nelze vrátit majiteli či oprávněnému držiteli. Tento případ může nastat např. třeba při náhlém opuštění zboží prodejcem na tržišti. K řešení těchto situací se navrhuje propadnutí majetku, obdobně jako je upraveno v celním zákoně.
K bodu 17 (§ 19 odst. 1)
Úprava se snaží pokrýt způsob doručování, kdy je teoreticky pobyt, event sídlo daňového subjektu známo, avšak ten se na této adrese nezdržuje. Nelze tedy využít náhradního doručení podle § 17 odst. 5, ani jiný způsob z tohoto ustanovení a přesto je nezbytné pro zajištění dalšího průběhu daňového řízení písemnost (nejčastěji rozhodnutí) doručit byť i fiktivně .
K bodu 18 (§ 21 odst. 7)
Dosavadní úprava stavění lhůty se ukázala jako nedostačující, zejména vzhledem k tzv. rychlým daním (s kratším než ročním zdaňovacím obdobím). Navrhuje se proto institut stavění změnit na institut přetržení lhůty. Jsou-li splněny podmínky pro přetržení lhůty, začne po jejich pominutí běžet lhůta nová, odpovídající té původní lhůtě, k jejímuž přerušení došlo.
K bodu 19 a 20 (§ 23)
Navrženým doplněním textu se zajišťuje možnost zachovat vymezený rozsah možnosti nahlížet do spisu i tehdy, byl-li spis v souladu s § 24 postoupen jinému oprávněnému orgánu, než správci daně, případně i pro účely jiného než daňového řízení. Současně se připouští možnost, aby správce daně udělil v odůvodněných případech výjimku k nahlédnutí i do těch částí spisu, do kterých to jinak zákonné ustanovení nepřipouští.
Další změnou v tomto ustanovení je možnost správce daně pořídit a daňovému subjektu předat jen výpisy ze spisu. Dosavadní praxe ukázala, že povinnost předávat stejnopisy je v případech, kdy postačí výpis ze spisu, nadbytečná.
K bodu 21 až 23 (§ 24)
Novela trestního řádu si vyžádala provedení změny v odstavci 5 tak, aby text odpovídal této trestně právní normě. Ustanovení o NKÚ bylo možno vypustit jako nadbytečné, protože přístup k údajům správců daní mají kontrolní orgány podle téhož paragrafu odst. 3 písm.b).
K další významné úpravě dochází v odstavci 6 v oblasti mlčenlivosti, která byla znovu posouzena a zvážena potřeba poskytování údajů mezi správci daní a správci sociálního zabezpečení, zdravotními pojišťovnami a úřady práce. Navržená novela přesně vymezuje okruh údajů, které je možno si pro srovnání plnění povinností mezi těmito orgány bez souhlasu daňového subjektu a pojištěnce předávat. Obdobná úprava bude muset však být provedena i v příslušných zákonech, jako např. v zákonu o sociálním zabezpečení. Pokud se jedná o prolomení mlčenlivosti ve věci identifikačních údajů ve vztahu ke statististickým a katastrálním úřadům, jedná se o racionalizaci státní správy a snížení eventuálně duplicitních nákladů na stejné ověřující úkony těchto orgánů a správců daní.
Současně v souladu návrhem novely daně z přidané hodnoty se opravňují v odstavci 7 pracovníci správce daně k uveřejnění seznamu registrovaných plátců daně z přidané hodnoty. Záměrem navrženého ustanovení, resp. jeho formulace je předejít situaci, kdy by se jednotliví odběratelé obraceli se svými dotazy na správce daně se záměrem mít písemné potvrzení o tom, že se před přijetím daňového dokladu, který zakládá nárok na odpočet se přesvědčili o oprávněnosti dodavatele vystavit daňový doklad.
Odstavec 8 jednoznačně stanoví povinnost mlčenlivosti pracovníků správce daně po skončení pracovního, resp. služebního poměru.
K bodu 24 a 25 (§ 27 odst. 1)
Úprava navržená v odstavci 1 písm. e) pouze zjednodušuje vyjádření téhož a vypouští duplicitní text, který je již uveden v úvodu odstavce a dále se doplňuje do písm. g) velice častý důvod k zastavení řízení, který dosud nebyl v tomto zákoně expressis verbis vyjádřen.
K bodu 26 (§ 29 odst. 2)
Navržené doplnění jednak upřesňuje možnost využití služeb obecní policie a jednak již reaguje i na připravenou právní úpravu, kterou se zřizuje finanční a celní stráž.
K bodu 27 a 28 (§ 30)
Vkládaný odstavec 3 upřesňuje dosud výslovně neřešený nárok na náhradu nákladů, pokud vyzvanou přezvědnou osobou, auditorem nebo znalcem je právnická osoba.
Nově navrhovaný odstavec 4 upravuje náhradu nákladů zástupci, který byl pro daňové řízení ustanoven správcem daně. V případě, že bude ustanoven advokát nebo komerční právník, náleží mu náhrada hotových výdajů a odměna dle prováděcí vyhlášky MS, která pro příslušný obor upravuje výši odměn. V ostatních případech, tj. při ustanovení daňového poradce, auditora, pracovníka správce daně, osoby blízké atd. náleží rovněž náhrada prokázaných hotových výdajů a dále náhrada ušlého výdělku dle vyhlášky MF č. 298/1993 Sb.
Doplněním odstavce 7 se vymezuje charakter náhrady nákladů řízení ve vztahu k evidenci daní a upřesňuje jejich rozpočtové určení.
K bodu 29 a 30 (§ 32)
V odstavci 4 se doplňují ještě další možná pochybení při formulaci poučení v daňových rozhodnutích. Důsledky se navrhují stejné, jako byly dosud spojovány např. s vynecháním poučení vůbec, se zkrácením lhůty, tj. prodlužuje se odvolací lhůta na šest měsíců. Dosud platné znění zákona totiž neřeší výslovně důsledky těchto vad v rozhodnutích, a proto by i v těchto případech v podstatě formálních vad bylo nutno osvědčovat neplatnost rozhodnutí a vydávat perfektní rozhodnutí nová podle odstavce 7. Vzhledem k charakteru těchto vad je takový postup zbytečně složitý.
Doplnění odstavce 11 odstraňuje pouze legislativní nedůslednost formulace.
K bodu 31 (§ 33 odst. 14)
Nový odstavec 14 upravuje postup při změně místní příslušnosti, který byl dosud zajišťován individuálními rozhodnutími správce daně.
K bodu 32 až 34 (§ 34)
V tomto ustanovení se nově upravuje oznamovací povinnost. Podle navrženého znění jsou podnikatelské subjekty povinny hlásit nezdaněné částky za výkony, ať už jde o honoráře, pronájmy či jiné činnosti a to pouze v případě, že roční úhrn úhrad přesáhne částku 40 000 Kč. Jedná se o značné zjednodušení tohoto institutu, přičemž jeho význam pro odhalování daňových úniků zůstává zachován, neboť dosud odhalované úniky na základě těchto oznámení byly především z oblasti poskytování služeb a jiných výkonů.
V odstavci 6 se jedná o zrcadlové ustanovení k prolomení povinnosti mlčenlivosti vůči orgánům sociálního zabezpečení, zdravotních pojišťoven, úřadů práce a statistických orgánů tak, aby nedocházelo k nejasnostem při výkladu odlišných legislativních úprav při vzájemné výměně potřebných informací.
V odstavci 17 se podle poznatků praxe upřesňuje povinnost vyplývající z tohoto ustanovení.
K bodu 35 (§ 37a odst. 1)
Zákonné vyjádření nemožnosti změny výše pokuty (zákaz reformace in peius), pokud nebylo dosaženo nutného souhlasu k vyřízení pokuty v blokovém řízení, je jednoznačným vyjádřením dobrovolnosti přistoupení k blokovému řízení se současnou zábranou pro dodatečnou překlasifikaci správního deliktu.
K bodu 36 až 48 (§ 40)
Navrženými změnami se jednak napravuje terminologická nedůslednost a slovo poplatník se mění na daňový subjekt a daňové přiznání se doplňuje i o daňové hlášení. Rovněž se sjednocuje lhůta pro podání daňového přiznání u nepřímých daní s lhůtou stanovenou hmotněprávními předpisy na 25 dnů v odstavci 4 a určuje se obecná zákonná lhůta splatnosti všech daní v odstavci 1. Změna v odstavci 3 pouze upřesňuje povinnosti daňového poradce ve vztahu k prodloužení lhůty ze zákona o tři měsíce.
V odstavci 7 se odstraňuje nepřesnost textu, která byla v rozporu s řešením podání daňového přiznání k dani z nemovitostí, které je podáváno ve zdaňovacím období. Dále se s ohledem na situaci v projednávání dědických záležitostí prodlužuje lhůta pro podání daňového přiznání.
V odstavci 10 se rozšiřuje úprava vůči zahraničním subjektům tak, že jestliže se osoba zdržovala v kalendářním roce v České republice déle než 183 dnů, stává se rezidentem a je povinna podat daňové přiznání z celosvětového zisku. Toto ustanovení by řešilo případy, kdy taková osoba odejde z republiky dříve než je termín podání daňového přiznání.
Navržený text odstraňuje pochybnosti o eventuální možnosti přerušit daňové řízení po vyhlášení konkurzu, což sice vyplývá formálně z textu zákona o konkurzu, ale je v příkrém rozporu s ustanovením téhož zákona, neboť vyčíslit daňovou pohledávku, která má být v konkurzním řízení přihlášena, lze pouze v rámci dalšího průběhu daňového řízení. Tomuto řízení rovněž vzhledem k základní zásadě pro berní správy všech zemí, tj. sice zákonnému, ale co nejrychlejšímu vybírání prostředků státního rozpočtu, není vůbec institut přerušení (a tím prodlužování) řízení znám.
Navrženým odstavcem 14 se upravuje povinnost plátce v průběhu konkursu speciálně u nepřímých daní.
V odstavci 15 jsou odstraněny dosavadní pochyby o procesním postavení subjektů v daňovém řízení v době, kdy již nepochybně nejsou daňovými subjekty, ale jejich práva nebo povinnosti v daňovém řízení nebyly dosud vypořádány.
K bodu 49 až 54 (§ 41)
Navržená změna odstavce 1 jednak reaguje na právní úpravu nepřímých daní, u kterých se připouští vzhledem ke krátkosti zdaňovacího období za určitých podmínek i dodatečné daňové přiznání na daň nižší. Současně se zde zavádí obecný pojem poslední známá daňová povinnost, od které se odvíjí jednak institut dodatečného přiznání, ale i v hmotně právní úpravě např. změna zálohové povinnosti.
V odstavci 2 se upřesňuje okamžik ukončení úkonu vedoucího k rozhodnutí v daňovém řízení, po dobu jehož trvání není možno využít institutu dodatečného daňového přiznání.
V odstavci 4 se upravuje text na nově vymezený pojem poslední známé daňové povinnosti a v písm.b) se upřesňuje okruh položek, které mají vliv na základ daně jak na straně příjmů, tak i výdajů.
Odstavec 5 vyjímá z příslušenství daně kromě již uzákoněných
pokut i zvýšení daně. Jedná se prakticky o tutéž sankci, která stíhá porušení právní povinnosti nepeněžité povahy, je pouze vzhledem k četnosti výskytu a její typičnosti pro daňový proces přesně vymezena i se speciální sazbou.
V odstavci 6 se upravuje text vzhledem k nově zavedenému pojmu poslední známé daňové povinnosti.
K bodu 55 (§ 42)
Zákonem ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, byla v § 42 zavedena povinnost pro fyzické a právnické osoby podávat přiznání k majetku, jako jednoho z podkladů ke kontrole daně z příjmů, který by měl sloužit k omezení daňových úniků.
Plošné uplatnění majetkových přiznání by vedlo k tomu, že většina majetkových přiznání by byla předložena občany, kterým je daň z příjmů srážena zaměstnavatelem a nemají povinnost podávat přiznání k dani z příjmů a kteří se daňových úniků nedopouštějí.
Dalším důvodem pro zavedení majetkových přiznání byla snaha omezit praní špinavých peněz. Omezení tohoto negativního jevu si však vyžaduje přijetí naprosto jiných opatření, která jsou upravena směrnicí ES. Ta je pro Českou republiku od uzavření Evropské dohody závazná. V současné době je proto připravován zákon proti legalizaci výnosů trestné činnosti.
Zavedení majetkových přiznání by bylo značně finančně a administrativně náročné. Jen v roce 1995 by náklady činily nejméně 0,5 mld. Kč.
Poznatky ze zahraničí ukazují, že obdobná majetková přiznání byla zavedena pouze v Maďarsku a ve Slovenské republice. V Maďarsku byla v letošním roce tato povinnost zrušena Ústavním soudem s odůvodněním, že je v rozporu s Listinou lidských práv a svobod. V obou případech však majetková přiznání nepřinesla předpokládaný efekt.
Podrobné zdůvodnění je obsaženo v obecné části důvodové zprávy.
K bodu 56 až 58 (§ 43)
Novelou dochází ke sjednocení procesních postupů jak vůči poplatníkům, tak i plátcům daní. Současně se odstavcem 3 zavádí přetržení lhůty po dobu konání vytýkacího řízení.
K bodu 59 (§ 44 odst. 2)
Jde o nezbytné sjednocení procesních postupů jak vůči poplatníkům, tak i plátcům daní v procesu stanovení daně.
K bodu 60 až 62 (§ 46)
Do odstavce 4 se doplňuje zákonná lhůta pro splatnost vyměřené daně, která se liší od daně přiznané daňovým subjektem.
V odstavci 5 se dosavadní text pouze upřesňuje pro aplikaci na počítání lhůt při dodatečném daňovém přiznání.
Lhůta uvedená v odstavci 7 se mění na stejnou lhůtu, která je stanovena pro vracení přeplatku. Dále se procesní instituty tohoto ustanovení se doplňují o specifika nezbytná pro vyměření daně na základě dodatečného daňového přiznání, a to i na daň nižší, pokud tento postup daňový zákon připouští.
K bodu 63 (§ 46a odst. 3)
Návrh byl vyvolán zejména potřebou zajištění jednotného postupu při výpočtu těchto údajů při všech úkonech daňového řízení.
K bodu 64 až 68 (§ 48)
Podmínka pravomocnosti stanovení daně upřesňuje okruh výzev, proti nimž se nelze odvolat, neboť některé výzvy lze vydávat i v odvolacím řízení (tj. již po nepravomocném stanovení daně) a bylo by nepřijatelné, aby v rámci jednoho odvolacího řízení (proti stanovení daně) probíhalo ještě další odvolací řízení (proti výzvě).
V odst. 4 písm.c) se připouští i jiná jednoznačná identifikace rozhodnutí. Tento způsob se běžně uplatňuje v případech, kdy správce daně při vyměření není povinen vystavit platební výměr (§ 46 odst. 5) a daňový subjekt tedy zpravidla sice nezná jednací číslo rozhodnutí, ale zná druh daně, zdaňovací období a výši přiznané daně.
Doplnění odstavce 5 má za cíl zjednodušit odvolací řízení v případech, které splňují s velkou pravděpodobností předpoklady pro zamítnutí odvolání.
Změna navržená v odstavci 8 a 9 upravuje jednoznačně možnost nabytí právní moci rozhodnutí i před uplynutím odvolací lhůty.
K bodu 69 a 70 (§ 49)
Navrhovanou změnou textu v odst. 2 písm. a) dochází prakticky k rozšíření důvodů, pro něž lze odvolání zamítnout. Jedná se zejména o ta odvolání, která směřují proti rozhodnutí, proti kterým se lze odvolat, ale jsou nepřípustná např. z toho důvodu, že směřují pouze proti odůvodnění.
Navržený text odstavce 3 pouze upřesňuje v souladu s dosavadní praxí rozsah nutného odůvodnění v případech, kdy je odvolání vyřízeno v prvním stupni.
K bodu 71 a 72 (§ 50)
Dosavadní úprava neřešila postup odvolacího orgánu v případech, kdy správce daně I. stupně nesplní svoji povinnost zastavit odvolací řízení z taxativně uvedených důvodu v § 49 odst. 2. Tento postup upravuje navržené znění odstavce 3.
V zákoně chyběla dosud rovněž výslovná úprava, jakým způsobem vyměřit daň v tom případě, že správce daně odvolacího orgánu zjistí, že použití pomůcek pro stanovení daňového základu a daně bylo nezákonné. Navrhuje se proto v odstavci 5 obvyklý postup podle odstavce 6 rozšířit o možnost věc vrátit správci prvního stupně k využití jeho možnosti buď úplné nebo částečné autoremedury s tím, že bude muset respektovat právní názor odvolacího orgánu.
K bodu 73 a 74 (§ 55a)
V odstavci 1 se pouze odstraňují pochybnosti správců daně, zda je pro prominutí daně rozhodné, ve kterém stadiu daňového řízení k němu dochází. Tato technická otázka nebyla v dosavadním textu výslovně řešena, i když ji bylo možno řešit výkladem.
V odstavci 5 se sjednocuje postup při různých úlevách, které jsou podle jednotlivých hmotně právních daňových zákonů umožněny, s postupem podle § 55a.
K bodu 75 (§ 55b odst. 1)
Do ustanovení odstavce 1 se doplňuje základní možný výsledek přezkumu, tj. že nebyly shledány důvody pro zrušení rozhodnutí, nahrazení jiným nebo jeho změnu a je tedy nutno rozhodnutí potvrdit.
K bodu 76 (§ 56a)
Doplněním odstavce 4 do tohoto ustanovení se vyjadřuje další obvyklý procesní princip, že nelze po rozhodnutí nejvyššího nadřízeného státního orgánu (ministr nebo vedoucí ústředního orgánu) uplatnit v daňovém řízení jakékoliv opravné prostředky.
Nově navrženým odstavcem 5 se vzhledem k charakteru opravného prostředku prominutí daně upřesňuje jeho použití v soustavě mimořádných opravných prostředků.
K bodu 77 (§ 58)
Vzhledem k ustanovení § 97 zákona je třeba upravit možnost vymezení vztahu příslušenství daně k rozpočtovému určení odlišně od rozpočtového určení vlastní daně i v jiném, než v daňovém zákonu. Dále se rozšiřuje pojem exekučních nákladů na obecné náklady daňového řízení, protože se v daňovém řízení jako příslušenství daně vyskytují i náhrady podle § 30.
K bodu 78 a 79 (§ 59)
Úpravou tohoto ustanovení se jednak opravuje měna a dále se nově stanoví pořadí pro úhradu daňových povinností tak, aby před úhradou penále a úroku předcházela úhrada daně. Tento způsob lépe vyhovuje evidenci vedené v automatizovaném daňovém informačním systému.
K bodu 80 a 81 (§ 60)
Návrh doplnění odstavce 4 odstraňuje dosavadní stav, kdy by bylo za jistých okolností možno u posečkané daně požadovat současně jak daňové penále, tak i úrok, takže daňový dlužník, jemuž byla daň posečkána, by byl postihován citelněji než daňový dlužník bez posečkané daně. Omezení předpisu úroku na částku 50 Kč vychází z úvahy o zbytečných nákladech jak v oblasti hotových výdajů, tak i na výkon správců daní při dispozici s tak malými částkami.
K bodu 82 (§ 62 odst. 11)
Další podrobnější úpravu v evidenci daní si vyžadují převzaté částky, které nelze bez dalšího okamžitě zúčtovat na příslušný osobní účet daňového dlužníka např. i proto, že došlá úhrada může převyšovat dlužnou daňovou povinnost a může se týkat i více druhů daní.
K bodu 83 (§ 63)
V rámci dalšího dopracování daňové soustavy jako systému se navrhuje sjednocení penále jak pro oblast přímých, tak i nepřímých daní. Navrhuje se nižší sazba, liberálnější přístup k dobrovolně dodatečně přiznaným dalším daňovým povinnostem. Návrh navazuje i na novely hmotně právních daňových předpisů, kde je navrhováno současně vypuštění dosavadních speciálních úprav sankcí.
Nově se dále navrhuje zrovnoprávnit postavení správce daně a daňového dlužníka v tom smyslu, že pokud nejsou vráceny přeplatky do 50 Kč, pak by neměly být do stejné výše ani vymáhány daňové nedoplatky.
K bodu 84 až 90 (§ 64)
Navržená úprava odstavce 1 reaguje na doplnění legislativní zkratky, čili nedochází k věcné změně.
Nové znění odstavce 4 a doplnění odst. 2 a 3 umožňují propojení správců daní tak, aby nedocházelo k vracení přeplatku na dani jedním správcem v případech, kdy u jiného správce tentýž daňový subjekt má nedoplatek. Současně se vymezuje lhůta, po kterou je platná žádost o vrácení přeplatku, pokud ten ještě neexistoval v době jejího podání.
V odstavci 5 se pouze sjednocují promlčecí lhůty.
Doplnění odstavce 6 zpřesňuje běh lhůt pro nárok na úrok při vracení přeplatku a současně vypořádává vztah přiznaného úroku k eventuálně uplatněné náhradě škody.
Odstavec 7 je nezbytným sjednocením postupu běhu lhůt, na které se váže finanční úhrada z rozpočtových prostředků, v celém daňovém řízení.
K bodu 91 (§ 67)
Vzhledem k převzetí ustanovení hlavy III. části VII. do zákona o daních z příjmů, se doplňuje obecné ustanovení o změně zálohové povinnosti do části VI, § 67 odst. 4 a 5, neboť tento postup lze uplatnit u všech daní, o nichž řízení probíhá podle tohoto zákona.
K bodu 92 (§ 69 odst. 1)
Jde o sjednocení postupu při vybírání daně srážkou pro celý
obor daní a bylo nutno proto doplnit jak úhradu na zajištění daně, tak i možnost pro stanovení odchylné lhůty odvodu sražené daně, která dosud byla zřízena jen pro obor daní z příjmů, kde současně bude v navrhované novele toto ustanovení vypuštěno.
K bodu 93 (§ 70 odst. 6)
V případě uplatnění promlčení práva vymáhat daňový dluh, který byl zajištěn zástavním právem, je nezbytné tuto skutečnost zaznamenat do příslušné evidence. Jako podklad pro vyznačení v evidenci katastrálního úřadu bude sloužit stejnopis rozhodnutí.
K bodu 94 až 96 (§ 71)
V odstavci 1 se ruší časové vymezení uplatnění zajišťovacího příkazu za běžný kalendářní rok.
Doplnění odstavce 3 sjednocuje postavení zajišťovacího příkazu a předpisu daně pro posouzení vratitelnosti přeplatku.
Odstavce 5 až 7 se vypouštějí jako nadbytečné. Speciální úprava je v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 97 až 100 (§ 72)
Doplnění ustanovení, které upravuje zákonné zástavní právo k zajištění daňových nedoplatků, má zajistit nezbytná podrobnější pravidla postupu při určení rozsahu uplatnění tohoto práva. Jedná se zejména o včasné vyrozumění katastrálního úřadu a ostatních orgánů, které vedou příslušné evidence, resp. poddlužníka. Současně se ukládá poddlužníkovi omezit dispozici s předmětem, ke kterému bylo uplatněno zástavní právo. Úprava je nezbytná, neboť občanský zákoník sice předpokládá možnost vzniku zákonného zástavního práva, avšak podrobnější úpravu jeho uplatnění, na rozdíl od smluvního zástavního práva, neobsahuje.
K bodu 101 až 103 (§ 73a)
Navržená novela ustanovení o nákladech exekuce má odstranit nejasnosti, které se vyskytly při úhradě exekučních nákladů jednotlivými správci daně ve vztahu k osobním účtům daňových subjektů; jedná se o technickou úpravu.
K bodu 104 a 105 (Hlava první a třetí)
Zrušují se ustanovení, která slouží výlučně pro potřebu
jednotlivých daní a do části sedmé tohoto zákona byla zařazena pouze v důsledku dělby legislativních kompetencí mezi Federální shromáždění ČSFR a národní rady republik. Již tehdy byla zvažována možnost speciálních republikových zákonů pro jednotlivé daně, které by tato ustanovení obsahovaly. V důsledku krátkých lhůt pro přípravu návrhů zákonů došlo k zařazení těchto ustanovení do procesní normy, jejíž přijetí bylo rovněž výlučně v působnosti národních rad. Touto novelou se systematika zjednodušuje s cílem usnadnit orientaci daňových subjektů v jednotlivých daňových zákonech.
K bodu 106 (§ 96a odst. 2)
Návrh vychází z dosavadních zkušeností správců daně a příjemců rozpočtových prostředků s vracením daňových přeplatků a zjednodušuje celý postup při vracení přeplatků u příjmů i s různým rozpočtovým určením.
K bodu 107 (§ 102 odst. 4)
Původní text odstavce 4 byl nahrazen ustanovením v hmotněprávní úpravě (§ 24 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí) a nové znění osvědčuje skutečnost, že zrušené notářské poplatky byly svojí povahou vždy majetkovou daní, u které není důvodu upouštět od penalizace jako u klasických poplatků.
K bodu 108
Nezbytné přečíslování odkazů.